Radomír Malý
Řídil Portugalsko jako ministerský předseda
třicet šest let. Některými zbožňován, jinými nenáviděn.
Komunistická, socialistická i liberální propaganda v něm viděla
„fašistického diktátora“ a v této „pověsti nesvatosti“ 27. 7.
1970 také zemřel. O čtyři roky později vypukla v Portugalsku
tzv. „karafiátová revoluce“, která nastolila demokracii
západoevropského typu, řízenou převážně levicovými socialisty.
Salazar se stal takřka synonymem veškerého zla: totalitní
diktátor, fašista, vládnoucí pomocí ukrutné tajné policie PIDE,
který zanechal Portugalsko ve stavu nejzaostalejší země Evropy…
Anglický publicista a historik Paul Johnson ve
svých Dějinách 20. století si však troufl napsat tato
odvážná slova: „...dějiny pravděpodobně zaujmou k oběma [tím
druhým byl Franco, pozn. autora] daleko příznivější
stanovisko, než bylo v módě ještě začátkem 80. let“ (str. 588).
Jeho „proroctví“ se splnilo velice brzy. Přes veškerou několik
desetiletí trvající mediální masáž označil národ r. 2007
v lidovém hlasování právě Salazara „největším Portugalcem všech
dob“. Kdo tedy vlastně byl António Salazar de Oliveira a jak
opravdu vypadal politický systém, který vytvořil?
Narodil se 28. 4. 1889 v obci Vimeiro ve středním
Portugalsku v chudé rodině venkovského majitele krčmy. Pocházel
z jedenácti sourozenců, byl nejmladším a jediným mužským
potomkem svých rodičů po deseti dcerách. Zbožná matka z něj
chtěla mít kněze, proto vstoupil do semináře. Tam zjistil, že
povolání ke kněžství nemá, odchází proto na starobylou
univerzitu v Coimbře studovat práva a ekonomii. Na studium si
vydělává jako pomocná administrativní síla v jedné kanceláři. Po
získání doktorátu zůstává na fakultě a věnuje se kariéře
univerzitního pedagoga. Ve dvacátých letech dvacátého století
dosahuje hodnosti profesora. R. 1928 mu prezident Carmona nabízí
křeslo ministra financí, r. 1932 se stává předsedou vlády.
V této funkci setrval až do r. 1968.
Estado Novo
Léta Salazarovy vlády jsou spojena s termínem
„nový stát“ (portugalsky Estado Novo). Abychom porozuměli
tomuto výrazu, je nezbytný exkurs do portugalských dějin prvních
dekád dvacátého století.
Země, reprezentovaná králem, byla politicky
rozdělena na monarchisty a republikány. Po několika neúspěšných
povstáních, při nichž byli král Carlos I. s následníkem trůnu
zavražděni, se nakonec podařilo republikánům za pomoci části
armády svrhnout r. 1910 krále Manuela II. a vyhlásit
demokratickou republiku. O rok později promulgovalo Národní
shromáždění ústavu, která mj. obsahovala tvrdá protikatolická
opatření: odluku Církve od státu, odstranění výuky náboženství
ze škol, zrušení většiny klášterů a církevních škol, likvidaci
katolického tisku. V Portugalsku docházelo k pogromům na
katolíky, při nichž byly povražděny stovky kněží a řeholníků a
zdevastováno mnoho svatyň. Situace se uklidnila až r. 1914, kdy
získali podíl na moci konzervativní republikáni, nicméně
proticírkevní zákony zůstaly nadále v platnosti. R. 1917
proběhlo zjevení Matky Boží ve Fatimě, které protikatolicky
smýšlející policisté chtěli překazit uvězněním vizionářů.
Demokracie se v Portugalsku neosvědčila. Vlády se
střídaly v průměru třikrát do roka, stávky jedna za druhou
vyvolávaly ekonomickou nestabilitu, země trpěla anarchií, kdy
beztrestná zločinnost slavila svůj triumf. Mezi obyvatelstvem se
šířil hlad, neboť potravin byl nedostatek. To si brzy uvědomily
některé špičky armády a rozhodly se v zájmu záchrany vlasti
jednat. V květnu r. 1926 provedl generál Goméz da Costa za
podpory sousedního španělského premiéra Prima de Rivery státní
převrat. Rozehnal parlament, zakázal politické strany a zrušil
ústavu z r. 1911. Krátce nato abdikoval ve prospěch svého
kolegy, generála Oscara Carmony, jenž se stal r. 1928
prezidentem republiky. Ten nabídl mladému profesoru Salazarovi
ve vojenské vládě křeslo ministra financí. R. 1932, kdy se
armáda vzdala své moci, jmenoval prezident Carmona Salazara
předsedou civilní vlády.
Salazar smýšlel katolicky a monarchisticky. Byl
vychován ve věrnosti Církvi a trůnu. Proto hned po své nominaci
se pokoušel o obnovu monarchie, jenže z řad portugalské šlechty
se nenašel nikdo, jenž by měl o úřad panovníka zájem. Později,
koncem čtyřicátých let, se přihlásil s nárokem na trůn mladý,
v britském exilu žijící vévoda z Bragancy Duarte Nuno. Neuspěl
ale, protože pobýval od útlého dětství v Anglii a neuměl
portugalsky. Salazar proto přijal republikánské zřízení jako
„realitu z nouze“ a dal mu novou tvář.
V tom tkvěla podstata jeho „nového státu“.
Salazar pochopil, že demokracie se neosvědčila, a proto se k ní
nelze vracet. Polemizoval zejména se svým předchůdcem v úřadě
premiéra generálem Ferrazem, který požadoval obnovu demokracie a
znovu svolal parlament. Salazar neustále poukazoval na
politický, hospodářský a především mravní rozvrat, který
způsobilo patnáct let demokracie, a podařilo se mu získat pro
své stanovisko i podporu prezidenta Carmony.
V té době byly v celé Evropě v konzervativních
kruzích módní ideje stavovského státu, korporativismu,
realizované zejména Mussoliniho Itálií. Oblibu nacházely hlavně
spisy Othmara Spanna. Salazar sice četl tuto literaturu a
vyjadřoval se k ní sympaticky, nicméně nezvolil si ji jako
ideologické východisko pro svůj Estado Novo. Nebyl
ideologem, ale pragmatikem v dobrém slova smyslu. Jeho
prioritou, jak se vyjádřil v rozhlasovém projevu hned po nástupu
do úřadu premiéra, bylo „blaho lidu“, „pořádek“, „respekt před
zákonem“ a „poklidný rodinný život“: tomu dával přednost před
jakýmikoliv – byť sebelepšími – teoriemi.
Byl Salazarův Estado Novo diktaturou, nebo
ne? V jistém slova smyslu ano, ale v jistém slova smyslu také
ne. Salazar r. 1930 založil politickou stranu „Národní svaz“. R.
1933 získal dekretem prezidenta Carmony obrovskou moc. Zakázal
všechny extremistické politické strany, především komunistickou
a socialistickou, ale rovněž tak i prohitlerovskou nacionálně
socialistickou a též fašistickou, inspirovanou Mussoliniho
Itálií. Mimo zákony byly postaveny i strany liberálního typu.
Zcela legálně však fungovali monarchisté a křesťanští demokraté,
ti se však nakonec sloučili s Národním svazem. Krom toho se od
Národního svazu odštěpovali čas od času různí nespokojenci,
kteří zakládali opoziční strany a hnutí. Ty Salazar toleroval a
umožňoval jim kandidovat ve volbách proti Národnímu svazu.
Salazar nerozpustil parlament, ale výrazně omezil
jeho moc. Vyhlásil novou ústavu, v níž položil důraz na tzv.
stavovské komory, tzn. profesní sdružení. Každý zaměstnanec
patřil do některého profesního syndikátu, který si své
představitele svobodně volil a také svobodně odvolával, když
nesplňovali požadavky členů. Syndikáty jednaly se sdruženími
zaměstnavatelů, tzv. grémii, a snažily se dosáhnout pro
zaměstnance co nejvýhodnější podmínky. Inspirací k tomu byly pro
Salazara sociální encykliky papežů Lva XIII. (Rerum novarum)
a Pia XI. (Quadragesimo anno). Tyto korporace, stavy,
měly do značné míry nahradit parlament a politické strany.
Rozhodující slovo měli mít sami zaměstnanci. O jejich
záležitostech neměli už rozhodovat poslanci, volení za politické
strany, kteří ve většině případů neměli nic společného s profesí
svých voličů, ale právě „jedni z nich“, přímo jimi volení.
Konkrétně tedy: Hornické zájmy měli hájit sami horníci, zvolení
svými kolegy, železničářské železničáři, úřednické úředníci atd.
To, co si korporace jednáním vymohly, se mělo stát zákonem. To
musel stát respektovat a ani premiér neměl právo to měnit.
V tomto slova smyslu tedy Estado Novo
diktaturou nebyl a ani Salazar nebyl diktátorem. Zaměstnanci
sami se dohadovali se zaměstnavateli o takových problémech jako
pracovní doba, bezpečnost při práci, mzda, pojištění atd. Stát
měl právo zasáhnout pouze tehdy, když se nedospělo k dohodě a
byl o to oběma stranami výslovně požádán. V tom byl rozdíl proti
Mussoliniho Itálii, která také operovala korporativním zřízením,
jenže zatímco Duce měl pravomoc kdykoliv autoritativně změnit,
na čem se korporace a grémia dohodly, portugalský premiér
nikoliv.
Velké pravomoci zaměstnaneckých korporací
poskytly Salazarovi důvod k legálnímu zákazu stávek. Estado
Novo vylučoval v zájmu veřejného blaha a pořádku jakékoliv
nepokoje v ulicích, a pokud k nim došlo, byly vždy tvrdě
potlačovány policií. Salazar rovněž zavedl cenzuru tisku. Ta se
však vztahovala pouze na propagaci „státu nepřátelských idejí“,
nikoli na kritiku jednotlivých nositelů moci. Nejčtenější deník
Diario de Lisboa snad v každém čísle kritizoval nějaké
opatření vlády nebo činnost jednotlivých ministrů a státních
úředníků. Salazar měl zájem zakázat propagaci destruktivních
myšlenek, nikoli kritiku nositelů úřadu a moci. Ta ve fašistické
Itálii přípustná nebyla, nemluvě samozřejmě o nacistickém
Německu nebo komunistickém Rusku.
Srovnává-li někdo Salazara s Mussolinim, nebo
dokonce s Hitlerem, tak srovnává nesrovnatelné. Zatímco
Mussolini neustále vyřvával „Vše ve státě, nic proti státu, nic
mimo stát!“, Salazar naopak usiloval o co nejmenší roli státu
v životě společnosti. Stát měl dbát podle něho pouze o pořádek,
sociální řád a spravedlnost a o blaho občanů. Jinak státu
nepřísluší vměšovat se do oblastí, kde se mohou občané na
základě vazeb zaměstnanec-zaměstnavatel jako rovný s rovným
dohodnout sami, rovněž tak není v kompetenci státu vstupovat do
rezortů vědy a kultury, jestliže není ohrožena mravnost nebo
nejsou propagovány zhoubné ideje. Salazar se také nikdy
nenechával titulovat termínem „Vůdce“. Vždycky byl pouze
předsedou vlády a nikým víc. Portugalsko za jeho režimu také
nepěstovalo žádná velkolepá teatrální show s plamennými řečmi
politiků, jež byly typické pro Hitlerovo Německo a Mussoliniho
Itálii. Salazar to – jak uvádějí znalci jeho režimu – přímo
nenáviděl. Miloval klidný rozvoj země, poznamenaný prací a
spořádaným životem obyvatelstva, nenarušený válkami, revolucemi,
stávkami nebo jinými nepokoji. To byl hlavní ideál Estado
Novo. „Salazarismus“ v tomto slova smyslu lze těžko srovnat
s jakýmkoliv jiným politickým systémem, nejblíže k němu mělo ve
třicátých letech Dollfussovo Rakousko a později Francovo
Španělsko.
Salazar a katolická církev
Katolická víra byla prokazatelnou motivací
Salazarova politického jednání. Byl zbožný, a pokud mu to
zodpovědný úřad premiéra dovolil, denně chodil na mši sv.
S lisabonským patriarchou kardinálem Cerejeirou ho pojilo
hluboké celoživotní přátelství. Cerejeira patřil k velkým
zastáncům zjevení Panny Marie ve Fatimě, což převzal i Salazar.
Náboženskému založení odpovídal i premiérův
osobní život. Neoženil se a zachovával až do smrti celibát.
Těžko také nalezneme v dějinách státníka s tak nepatrným jměním.
Když r. 1970 zemřel, měl na vkladní knížce pouhých 50 tisíc
escudů, což tenkrát reálně odpovídalo zhruba našim dnešním 20
tisícům Kč. Jeho malý pozemkový majetek, který zdědil po
rodičích, si rozdělily poslední z ještě žijících sester. Neměl
ani vlastní dům, bydlel v Lisabonu v obyčejném městském nájemním
bytě. Nevlastnil dokonce ani osobní auto a chodil denně do
vládního paláce pěšky s aktovkou v ruce, samozřejmě nenápadně
hlídán ostrahou. Toho rád využíval k navazování osobních
kontaktů s prostými lidmi, chtěl být informován o jejich
problémech a podle možností pomoci. Rozhodl se, že i v úřadě
premiéra bude žít jako obyčejný, řadový občan hlavního města
Lisabonu, nechtěl se v ničem odlišovat. Přebytky ze svého platu
dával na charitativní účely.
Salazar jako pravověrný katolík výrazně posílil
vliv Církve ve veřejném životě. Nebylo to snadné. Vojenské vlády
po převratu r. 1926 sice zrušily perzekuční protikatolické
zákony, Církev mohla opět obnovit řeholní život, zakládat
katolické školy, spolky a tisk, ale odluka od státu a zákaz
výuky náboženství na státních školách zůstaly nadále
v platnosti. Salazar nemohl prohlásit katolickou církev za
státní, jako tomu bylo za monarchie, aniž by riskoval krvavou
antiklerikální revoluci. Protikatolické předsudky byly silně
zakódovány v portugalské společnosti – a i mezi vysokými
důstojníky a funkcionáři jeho Národního svazu se vyskytovali
bojovní ateisté. I prezident Américo Tomás, zvolený r. 1958, se
netajil svým ateismem. Salazar musel tedy volit postupné kroky,
které nakonec dosáhly žádoucího výsledku.
Nejprve umožnil výuku náboženství na školách,
jestliže si to většina rodičů dětí přeje. V takovém případě se
náboženství stalo povinným předmětem pro žáky katolického
vyznání. Poté přistoupil k zákazu rozvodů, legalizovaných po
revoluci r. 1910, ale pro kategorický odpor ve vlastních řadách
dosáhl pouze radikálního zpřísnění rozvodové praxe.
Portugalská ústava obsahovala paragrafy o svobodě
náboženského vyznání ve smyslu tehdejšího liberálního chápání:
všechny denominace i ateistická sdružení jsou si rovny a mají
stejná práva. Nicméně Salazarovi se přesto podařilo prosadit
v ústavě Estado Novo formulaci o Bohu jako nejvyšším
Zákonodárci a o tom, že „náboženská pravda je obsažena
v katolické církvi, a proto má stát povinnost poskytovat jí
mimořádnou ochranu“. To znělo plně katolicky a lišilo se od
formulace zákona restaurační Francie po r. 1815, který mluvil o
ochraně státu vůči katolické církvi s pouhým odůvodněním, že se
k ní „hlásí většina Francouzů“, a proto byl papežem Piem VII.
odmítnut. Salazarovo zdůvodnění bylo naopak ve Vatikánu přijato
se souhlasem, jak dokazuje konkordát mezi Portugalskem a Sv.
stolcem r. 1940. Salazar s odvoláním na tento ústavní článek o
pravdě v katolické církvi mohl potom prosadit zákon, podle něhož
všechna legislativní opatření, týkající se veřejné morálky, musí
mít schválení portugalského episkopátu. Tím bylo vyloučeno, aby
parlament mohl odsouhlasit potraty, antikoncepci, pornografii,
sodomii atd.
Salazar smýšlel velice ortodoxně a netajil se
svým znepokojením nad výsledky II. vatikánského koncilu a
„otevřením Církve světu“. Bohužel i v Portugalsku část
hierarchie smýšlela „v duchu koncilu“ a postavila se na stranu
protisalazarovské opozice. Skupina katolických levicových
intelektuálů publikovala r. 1958 dopis, v němž odmítla Estado
Novo a požadovala parlamentní zřízení západoevropského typu.
Tyto požadavky podpořily i některé biskupské kurie, nejbojovněji
v Portu, kde místní biskup patřil k tvrdým kritikům Salazarova
režimu. Po tzv. „karafiátové revoluci“ r. 1974 byla ihned
zrušena ústavní klauzule o Bohu a státní ochraně pro katolickou
církev. Tím padlo i ustanovení o tom, že zákony v oblasti
morálky musí mít schválení episkopátu. Cesta k legalizaci
antikoncepce, potratů apod. tak byla volná a skutečně se jí
v krátké době všechna tato zvěrstva dočkala. Ani Vatikán
neprotestoval, což v té době těžko bylo možno očekávat. Vždyť to
byli sami papežští nunciové, kteří s odvoláním na koncilní
deklaraci Dignitatis Humanae vyvíjeli tlak na zrušení
privilegovaného postavení Církve v ryze katolických zemích,
jakými byly Španělsko, Itálie, švýcarský kanton Wallis nebo
Kolumbie!
Všude tam potom v důsledku toho došlo
k legalizaci nemravných zákonů, k poklesu náboženských praktik a
k odpadům od víry. Nejinak se dělo i v Portugalsku po r. 1974.
Za Salazara naopak, jak uvádí ve svém elaborátu z r. 1969
s odvoláním na prameny dr. Miloslav Skácel (nazývá ho
„obdivuhodným ministerským předsedou“), přibývalo konvertitů a
kostely, předtím poloprázdné, se pozvolna plnily.
Dodnes jsou aktuální Salazarova slova: „Základní
omyl čistě ateistického, laického státu spatřuji v tom, že vyňal
činnost státu z morálních hranic a učinil zákon a právo
nezávislými na obecném dobru a obecné spravedlnosti…“
Mýty a lži o „salazarismu“
Kritiku Salazara je možno shrnout do tří bodů:
1)
„Salazar zanechal zemi ve stavu hospodářské zaostalosti…“
Samozřejmě to není pravda. Jenže něco je nutno
přiznat. Salazar vědomě nepodporoval překotnou industrializaci
poválečného kapitalistického boomu. Byl pro rozvoj země, ale
pomalý. Odmítal jak komunismus, tak i divoký nespoutaný
kapitalismus. Proti oběma kladl ekonomiku na principu
stavovského zřízení. Viděl jasně rozdíl mezi oprávněnými
požadavky na uspokojení základních potřeb člověka a konzumním
šílenstvím hromadění pozemských statků. Salazar se především
obával, že rychlá industrializace, lákající lidi z venkova do
měst za snadnějším živobytím povede k rozpadu patriarchální
vesnice, která byla vždycky rezervoárem tradičních správných
hodnot, jakými jsou víra, rodina, sousedská solidarita a
svědomitá práce.
Salazar často opakoval: „Lidé nutně potřebují
dosyta se najíst, slušně se oblékat a důstojně bydlet, ale
nepotřebují nutně mít auto nebo televizi.“ Tímto směrem se
ubírala i jeho ekonomická politika. Jejím důsledkem bylo, že
Portugalsko šedesátých let mělo na hlavu nejméně osobních aut a
televizorů v celé západní Evropě, zato však od třicátých let se
nikdy v zemi nestala vážným sociálním problémem nezaměstnanost a
sociální zákonodárství, které bylo výsledkem dohod mezi
korporacemi zaměstnanců a grémii zaměstnavatelů, dávalo každému
poctivému člověku jistotu slušného života i ve stáří, v nemoci,
v invaliditě a v dalších nečekaných tristních situacích.
Salazar vyvedl ve třicátých letech zemi
z nebezpečí hladomoru a vyrovnal státní dluh. Uplatnil
hospodářskou politiku státem řízené deflace, tlačící dolů ceny i
mzdy. Podařilo se mu dosáhnout ekonomické stability. Po válce se
nějakou dobu stalo Portugalsko spolu se Španělskem zemí s
nejrychleji rostoucí ekonomikou celé západní Evropy, čemuž
výrazně napomohl fakt, že se neúčastnilo II. světové války.
2) „V
roce Salazarovy smrti bylo přes dvacet procent Portugalců
negramotných, zatímco za demokratického režimu po r. 1974 během
pouhých dvaceti let negramotnost téměř vymizela…“
Toto už je mediální manipulace těžkého kalibru.
Když se Salazar ujímal moci, bylo negramotných více než padesát
procent Portugalců. Jednalo se hlavně o venkov, kde chyběly
školy. Salazar vyhlásil program „škola do každé vesnice“ a také
ho během pár let realizoval. Povinná docházka byla striktně pod
těžkými pokutami vyžadována, analfabeti dokonce neměli volební
právo. Do sedmdesátých let klesl analfabetismus v zemi o více
než polovinu, neboť nová generace, narozená během války a po ní,
už číst a psát uměla téměř stoprocentně i v nejzapadlejší
dědině, protože do školy již chodila. Těch dvacet procent
negramotných, které ještě na počátku sedmdesátých let statistiky
vykazovaly, tvořili venkovští starší lidé, kteří do školy nikdy
nechodili a jež Salazar nechal v tomto dožít, neobtěžoval je
povinnými „hurákursy“ gramotnosti jako komunistická Kuba.
To, že dnes se s analfabetismem v Portugalsku
člověk prakticky nesetká, není tedy zásluhou režimu po r. 1974,
ale důsledkem přirozené generační výměny, neboť ti staří lidé,
kteří do školy nikdy nechodili, postupně vymřeli. Prioritní
zásluhu na likvidaci negramotnosti má tak Salazar a jeho
Estado Novo.
3) „Salazar
krvavě likvidoval politickou opozici pomocí obávané tajné
policie PIDE, která mučila lidi, podporoval Hitlera a učil se od
něho….“
Komunistická a vůbec veškerá levičácká propaganda
byla v Salazarově Portugalsku zakázaná, tím spíše potom
organizace tohoto typu. Portugalsko bylo bezprostředně ohroženo
komunistickou infiltrací ze sousedního Španělska, proto také
Salazar poskytl pomoc generálu Francovi – jednak ekonomickou,
jednak vojenskou. V Portugalsku se zformovalo dobrovolnické
hnutí „zelených košil“, které vytvořily ve španělské občanské
válce tzv. Portugalskou legii, jež bojovala na straně Franca. Po
Francově vítězství uzavřely obě země vojenský pakt pod názvem
Iberský blok. Portugalsko stejně jako Španělsko vyhlásilo během
války neutralitu a poskytlo azyl velkému množství Židů a odpůrců
nacismu. Svoji neutralitu porušilo ke konci války tím, že
poskytlo Britům k vojenskému použití Azorské ostrovy. Je pravda,
že při smrti Hitlera visely v Portugalsku vlajky na půl žerdi,
jenže o pár týdnů předtím se dělo přesně totéž při smrti
amerického prezidenta Roosevelta. Salazar se chtěl tímto pouze
sklonit před majestátem smrti bez ohledu na politickou orientaci
a mravní kvality zesnulého.
Komunistické nebezpečí si vyžádalo v Portugalsku
represe proti hlasatelům této ideologie a všem dalším levičáckým
rozvratníkům. Salazar za tím účelem zřídil tajnou policii PIDE.
Protože po válce nebezpečí komunistického povstání opět hrozilo,
vybavil Salazar PIDE zvláštními pravomocemi, mezi nimi i
možností uvěznit nebezpečné elementy zcela bez soudu. Nebezpečí
komunistického převratu přimělo Salazara přimknout se k západním
velmocím v éře tzv. „studené války“ a vstoupit do NATO.
Byla PIDE opravdu krutá? Žádná tajná policie není
dobročinným spolkem, to je samozřejmé. V Portugalsku byli
političtí vězni internováni ve zvláštních táborech. Ty se ovšem
ani v nejmenším nepodobaly nacistickým nebo komunistickým
vyhlazovacím koncentrákům, spíše se jednalo o místa vyhnanství.
„Političtí“ měli zvláštní status, nemuseli těžce pracovat a
mohli se volně pohybovat po celém objektu. Nejobávanějším byl
tábor v Tarrafalu na Kapverdských ostrovech. Jestliže Jan Klíma
hořekuje nad týráním toho typu, že za kázeňské přestupky byli
vězni zavíráni do korekce, kde podlahu tvořil štěrk – tak ve
srovnání s podmínkami našich vězňů padesátých let je to přímo
směšné. Faktem ale je, že v Tarrafalu docházelo k častým úmrtím
vězňů a vzniklo podezření, jestli jim PIDE „nepomáhá“ na onen
svět. Byla tam vyslána komise – zjistila však něco jiného.
Příčinami úmrtí bylo nevyhovující tropické a vlhké klima, což
byl důvod, proč již v polovině padesátých let vláda nařídila
tábor zrušit.
PIDE spolu s vojskem se podílela na represích
v Angole, Mozambiku a dalších portugalských koloniích, kde došlo
k povstání místního obyvatelstva pod vedením komunistů.
Komunistická a zednářská média byla plná zpráv o „bestiálních
krutostech“ Portugalců a zcela pomíjela podstatně horší
surovosti domorodých komunistických povstalců. Ostatně výsledky
mluví jednoznačně. Angola, na konci portugalské epochy čtvrtá
nejrozvinutější země Afriky, se krátce nato za vlády komunistů a
v důsledku vnitřních bojů stala zemí trosek a mrzáků. Východní
Timor se namísto slibovaného rozkvětu dočkal muslimské indonéské
okupace, genocidy a zkázy.
Samozřejmě neospravedlňujeme brutalitu, pokud se
jí PIDE dopustila, což vyloučit nelze. Záhadná je především smrt
opozičního politika Umberta Delgada na španělsko-portugalských
hranicích, který připravoval ozbrojené povstání proti režimu.
Represe však nijak nevybočovaly z tehdejší míry obvyklé
v demokratických státech, americké CIA a FBI mají na svědomí
horší věci než PIDE. Ostatně tyto represe byly zaměřeny
především proti komunistům a jejich pomahačům, kteří se vůbec
neskrývali s úmyslem svrhnout portugalský režim třeba i
ozbrojeným povstáním. To, co předvedly komunistické tajné služby
v kriminálech a lágrech bolševických zemí, je s tím, z čeho byla
a dodnes je obviňována PIDE, absolutně nesrovnatelné. Koneckonců
v Salazarově Portugalsku nebyl nikdo z politických ani jiných
důvodů popraven, neboť zákon neznal trest smrti, zatímco
v komunistických státech byly rozsudky smrti nad nevinnými lidmi
vynášeny jako na běžícím pásu. Co tady porovnávat?
Po válce se PIDE vůbec netěšila zlé pověsti, její
představitel se stal dokonce šéfem Interpolu. Po karafiátové
revoluci r. 1974 byli někteří z vedoucích funkcionářů PIDE
uvězněni a vyšetřováni ze „zločinů proti lidskosti“. A ejhle!
Všichni museli být propuštěni, neboť důkazy se nepodařilo najít.
Taková jsou fakta.
V Salazarově Portugalsku se nikdo nemusel bát
otevřeně mluvit a kritizovat. Nikdo nebyl zatčen proto, že např.
v hospodě mluvil proti režimu. Univerzity byly podporovány i
přesto, že právě studenti byli nositeli opozičních postojů.
Salazar měl jako univerzitní pedagog pro vysoké školy slabost,
je známo, že ministry vybíral především z řad svých kolegů,
takže jeho vládě se ironicky říkalo „katedrokracie“. Rovněž
literatura a umění zažívaly obrovský rozkvět, což přiznal
v televizním pořadu i náš spisovatel František Listopad, žijící
v Portugalsku a vůbec nepatřící k Salazarovým sympatizantům.
Salazar v r. 1968 spadl ze židle, což mu
způsobilo vážný úraz hlavy. Nemohl dále vykonávat funkci
premiéra, rezignoval a r. 1970 zemřel. Jeho pohřeb z kláštera
jeronymitů v Belému na hřbitov v rodném Vimeiru doprovázely
obrovské zástupy lidí. Novým premiérem se stal Marcelo Caetano,
také univerzitní profesor. V hrubých rysech zachovával
Salazarovu linii, postrádal však jeho jasnozřivost a
nekompromisnost. Ustupoval levičákům a liberálům, což se mu
nevyplatilo. Stal se r. 1974 obětí karafiátové revoluce, která
ho svrhla.
Salazarova éra se stala na dlouhou dobu předmětem
mediální i politické démonizace. V zájmu „ozdravování národa“
probíhaly čistky především na školách, kde „pokrokoví“ studenti
vyháněli „reakční“ profesory (kdepak jsme to jenom slyšeli?),
sekretariáty nepohodlných politických stran přepadaly ozbrojené
bojůvky. Tím spíše je přímo zázrakem, že portugalský národ při
hlasování o „největším Portugalci“ odmítl tuto optiku a hrdě se
přihlásil k Salazarovi. Ukázal, že se za jeho éru rozhodně
nestydí. A opravdu není za co se stydět.
Při přípravě článku byly použity práce Jana
Jandy, Jana Klímy a Jana Závěšického, dále německá encyklopedie
Geschichte auf Arte – Franco und Salazar
a další internetové zdroje.
