Označení „křesťanský film“ bývá dosti
ošidné. Ale řekněme, že křesťanské filmy jsou filmy
s křesťanskou tematikou, které mají také jistý
katechetický či evangelizační účel. Ty se dále dělí
podle úrovně zpracování na nepovedené, jako třeba
Lurdy (2001), zdařilé, viz Padre Pio (2000)
se skvělým Sergiem Castellittem v hlavní roli, a
vynikající, které přesahují rámec „angažovaného
křesťanského filmu“ a pronikají do sféry skutečného
umění, stačí připomenout Cavalierův snímek o sv.
Terezičce z roku 1986.
Svatý Augustin
(2009) je důkazem toho, že výše uvedené dělení není
dokonalé, neboť film má své „mouchy“, ale nazvat jej
nepovedeným by bylo příliš přísné. Po řemeslné stránce
je průměrný. Jeho tvůrci odvedli svůj standard, ale nic
víc k němu nepřidali. Snad jedinou výjimkou je výkon
Monicy Guerritoreové v roli sv. Moniky, která se svého
času objevila s Alainem Delonem v Uspěchaném muži
(1977). Režie Christiana Duguaye, u nás známého hlavně
díky televiznímu snímku Hitler: Vzestup zla
(2003), není nikterak nápaditá, a je patrné, že herce na
place zrovna dvakrát nehonil. Obsazení Alessandra
Preziosiho, který hrál např. komisaře Da Lucu ve
stejnojmenné italské kriminální sérii, do postavy sv.
Augustina bylo dobrou volbou, neboť když už nic jiného,
tak diváky upoutá alespoň svým neotřelým, sympatickým
zjevem. S tím souvisí jedna potíž, autoři Svatého
Augustina se z podivných důvodů rozhodli, že
hlavního hrdinu v pokročilém věku ztvární Franco Nero,
který ale vypadá úplně jinak než jeho mladší kolega.
Nestačilo Preziosiho pouze vhodně nalíčit? Záměrem
patrně bylo přitáhnout na jméno Franco Nero diváky a
zároveň přilepšit legendě stříbrného plátna k důchodu,
ale samotnému filmu to příliš neprospělo.
Svatý otec Benedikt XVI. o filmu Svatý
Augustin prohlásil: „Film představuje putování v
duchovním světě, který je od nás vzdálený, a přesto je
velmi blízko, protože lidské drama je vždy stejné.“
Patrně tím myslel jeho hlavní myšlenku, kterou je otázka
pravdy a její hledání. V dnešním postmoderním světě,
který zpochybňuje již samotnou existenci pravdy, je
nutné tvůrcům Svatého Augustina poděkovat za to,
že na příběhu zmíněného světce ukazují význam pravdy a
povinnost člověka ji hledat a podle ní také žít. Mohli
bychom jim vytknout některé historické nepřesnosti a
zjednodušení, např. spor s donatisty byl představen
dosti povrchně, ale každý tvůrce má právo na jistou
uměleckou licenci, přičemž je jasné, že život sv.
Augustina by vystačil na hodně dlouhý seriál.
První záběry nás přivádějí do obklíčeného
Hippa, v němž sv. Augustin vzpomíná na svoji celoživotní
pouť. Ve filmu se tedy prolínají dvě roviny: příběh
světce a poslední události v jeho diecézi. Zatímco v
první se scénárista Francesco Arlanch, který se např.
podílel na filmu Papež Jan Pavel II. (2005) nebo
na některých dílech nesmrtelného Komisaře Rexe,
jakžtakž drží pravdy, tak v druhé otevírá stavidla své
představivosti naplno. Asi mu nepřipadal motiv pravdy
dostatečný, a proto se pokusil o aktuálnější poselství.
Tím má být mírové soužití kultur a vzájemná tolerance,
případně větší otevřenost vůči přistěhovalcům.
Filmový sv. Augustin neustále vybízí
místodržícího Valeria a setníka Fabia Domicia, kteří
mají za povinnost bránit město, aby složili zbraně a
otevřeli brány barbarům. V tom mu zdatně sekunduje jeho
neteř Lucila, která se navíc svému strýci-biskupovi
pořád věší na krk a je podle všeho druhou nejdůležitější
osobou v diecézi, pravděpodobně jakýmsi předobrazem
farní asistentky. Ta dokonce setníkovi Fabiovi, místo
toho, aby vzdala čest jeho odvaze, před jednotkou
vynadá, že chce „obětovat svůj život a život svých
vojáků kvůli obraně říše“. Nutno uznat, že oba pohani,
Valerius i Fabius, snášejí poměrně klidně, že filmoví
křesťané šíří v obleženém městě poraženeckého ducha.
Možná je považují za blázny, protože jak jinak si lze
vysvětlit chování sv. Augustina, který veřejně
prohlašuje, že se Vandalové stanou přáteli místních
občanů, až je pustí za hradby. Vše vrcholí fantaskní
scénou, kdy sv. Augustin s rozpaženýma rukama pozoruje
vpád Vandalů do města. Scénárista Arlanch si asi
neuvědomil, že v době, kdy Vandalové vtrhli do Hippa,
byl už sv. Augustin čtrnáct měsíců po smrti.
Jenomže pravda, o kterou přeci v tomto
filmu jde, je jiná. Sv. Augustin byl Říman do morku
kostí, vlastenec, který plakal nad zpustošením Říma
barbary. Byl dalek pacifismu, který na nás z filmu
dýchá. To on psal svým rodákům: „Mějte děti a věnujte se
službě vojenské a zvítězíte jako vaši předkové!“ A o
Vandalech věděl své: „Země kdysi kvetoucí a lidnaté
proměněny byly v poušť.“ Proto bezustání prosil
věrolomného velitele Bonifacia, ne aby složil zbraně,
ale aby vojensky zasáhl! Proto také povzbuzoval comese
Daria v jeho úkolu sjednat v Africe pořádek, přičemž ten
mu odpověděl slovy: „Kéž bys mohl, otče, ještě dlouho
modlit se takto za říši, za Republiku římskou!“
Francouzský historik a spisovatel Louis Bertrand o sv.
Augustinovi uvádí: „Zbožňoval Řím až do smrti, poněvadž
Impérium v jeho očích bylo pořádek, pokoj, civilizace,
jednota víry v jednotě vlády.“ Toužebně si přál a modlil
se za to, ostatně, jak to máme činit i my, aby v jeho
vlasti zavládl skutečný mír Kristův.
Film Svatý Augustin tedy v tomto
ohledu selhává, ba co víc, zdá se, že dává přednost
soudobé politické korektnosti před pravdou, čímž se
zpronevěřuje odkazu tohoto církevního Otce.
