Sv. Augustin a věrnost pravdě

- jvu -

 

Označení „křesťanský film“ bývá dosti ošidné. Ale řekněme, že křesťanské filmy jsou filmy s křesťanskou tematikou, které mají také jistý katechetický či evangelizační účel. Ty se dále dělí podle úrovně zpracování na nepovedené, jako třeba Lurdy (2001), zdařilé, viz Padre Pio (2000) se skvělým Sergiem Castellittem v hlavní roli, a vynikající, které přesahují rámec „angažovaného křesťanského filmu“ a pronikají do sféry skutečného umění, stačí připomenout Cavalierův snímek o sv. Terezičce z roku 1986.

 

Svatý Augustin (2009) je důkazem toho, že výše uvedené dělení není dokonalé, neboť film má své „mouchy“, ale nazvat jej nepovedeným by bylo příliš přísné. Po řemeslné stránce je průměrný. Jeho tvůrci odvedli svůj standard, ale nic víc k němu nepřidali. Snad jedinou výjimkou je výkon Monicy Guerritoreové v roli sv. Moniky, která se svého času objevila s Alainem Delonem v Uspěchaném muži (1977). Režie Christiana Duguaye, u nás známého hlavně díky televiznímu snímku Hitler: Vzestup zla (2003), není nikterak nápaditá, a je patrné, že herce na place zrovna dvakrát nehonil. Obsazení Alessandra Preziosiho, který hrál např. komisaře Da Lucu ve stejnojmenné italské kriminální sérii, do postavy sv. Augustina bylo dobrou volbou, neboť když už nic jiného, tak diváky upoutá alespoň svým neotřelým, sympatickým zjevem. S tím souvisí jedna potíž, autoři Svatého Augustina se z podivných důvodů rozhodli, že hlavního hrdinu v pokročilém věku ztvární Franco Nero, který ale vypadá úplně jinak než jeho mladší kolega. Nestačilo Preziosiho pouze vhodně nalíčit? Záměrem patrně bylo přitáhnout na jméno Franco Nero diváky a zároveň přilepšit legendě stříbrného plátna k důchodu, ale samotnému filmu to příliš neprospělo.

 

Svatý otec Benedikt XVI. o filmu Svatý Augustin prohlásil: „Film představuje putování v duchovním světě, který je od nás vzdálený, a přesto je velmi blízko, protože lidské drama je vždy stejné.“ Patrně tím myslel jeho hlavní myšlenku, kterou je otázka pravdy a její hledání. V dnešním postmoderním světě, který zpochybňuje již samotnou existenci pravdy, je nutné tvůrcům Svatého Augustina poděkovat za to, že na příběhu zmíněného světce ukazují význam pravdy a povinnost člověka ji hledat a podle ní také žít. Mohli bychom jim vytknout některé historické nepřesnosti a zjednodušení, např. spor s donatisty byl představen dosti povrchně, ale každý tvůrce má právo na jistou uměleckou licenci, přičemž je jasné, že život sv. Augustina by vystačil na hodně dlouhý seriál.

 

První záběry nás přivádějí do obklíčeného Hippa, v němž sv. Augustin vzpomíná na svoji celoživotní pouť. Ve filmu se tedy prolínají dvě roviny: příběh světce a poslední události v jeho diecézi. Zatímco v první se scénárista Francesco Arlanch, který se např. podílel na filmu Papež Jan Pavel II. (2005) nebo na některých dílech nesmrtelného Komisaře Rexe, jakžtakž drží pravdy, tak v druhé otevírá stavidla své představivosti naplno. Asi mu nepřipadal motiv pravdy dostatečný, a proto se pokusil o aktuálnější poselství. Tím má být mírové soužití kultur a vzájemná tolerance, případně větší otevřenost vůči přistěhovalcům.

 

Filmový sv. Augustin neustále vybízí místodržícího Valeria a setníka Fabia Domicia, kteří mají za povinnost bránit město, aby složili zbraně a otevřeli brány barbarům. V tom mu zdatně sekunduje jeho neteř Lucila, která se navíc svému strýci-biskupovi pořád věší na krk a je podle všeho druhou nejdůležitější osobou v diecézi, pravděpodobně jakýmsi předobrazem farní asistentky. Ta dokonce setníkovi Fabiovi, místo toho, aby vzdala čest jeho odvaze, před jednotkou vynadá, že chce „obětovat svůj život a život svých vojáků kvůli obraně říše“. Nutno uznat, že oba pohani, Valerius i Fabius, snášejí poměrně klidně, že filmoví křesťané šíří v obleženém městě poraženeckého ducha. Možná je považují za blázny, protože jak jinak si lze vysvětlit chování sv. Augustina, který veřejně prohlašuje, že se Vandalové stanou přáteli místních občanů, až je pustí za hradby. Vše vrcholí fantaskní scénou, kdy sv. Augustin s rozpaženýma rukama pozoruje vpád Vandalů do města. Scénárista Arlanch si asi neuvědomil, že v době, kdy Vandalové vtrhli do Hippa, byl už sv. Augustin čtrnáct měsíců po smrti.

 

Jenomže pravda, o kterou přeci v tomto filmu jde, je jiná. Sv. Augustin byl Říman do morku kostí, vlastenec, který plakal nad zpustošením Říma barbary. Byl dalek pacifismu, který na nás z filmu dýchá. To on psal svým rodákům: „Mějte děti a věnujte se službě vojenské a zvítězíte jako vaši předkové!“ A o Vandalech věděl své: „Země kdysi kvetoucí a lidnaté proměněny byly v poušť.“ Proto bezustání prosil věrolomného velitele Bonifacia, ne aby složil zbraně, ale aby vojensky zasáhl! Proto také povzbuzoval comese Daria v jeho úkolu sjednat v Africe pořádek, přičemž ten mu odpověděl slovy: „Kéž bys mohl, otče, ještě dlouho modlit se takto za říši, za Republiku římskou!“ Francouzský historik a spisovatel Louis Bertrand o sv. Augustinovi uvádí: „Zbožňoval Řím až do smrti, poněvadž Impérium v jeho očích bylo pořádek, pokoj, civilizace, jednota víry v jednotě vlády.“ Toužebně si přál a modlil se za to, ostatně, jak to máme činit i my, aby v jeho vlasti zavládl skutečný mír Kristův.

 

Film Svatý Augustin tedy v tomto ohledu selhává, ba co víc, zdá se, že dává přednost soudobé politické korektnosti před pravdou, čímž se zpronevěřuje odkazu tohoto církevního Otce.

 

 

 

 

© Te Deum 2011