Postoj Církve ke smíšeným manželstvím

 

Pojmem „smíšené manželství“ míní Kodex kanonického práva (z roku 1917) manželství „uzavřená mezi dvěma pokřtěnými osobami, z nichž je jedna katolíkem a druhá patří k heretické nebo schismatické sektě“.[1] Církev smíšená manželství „přísně zakazuje“, přičemž od této překážky „udílí dispens pouze tehdy, když: 1. k tomu nutí oprávněné a závažné důvody; 2. nekatolická strana se zaručí, že katolickou stranu uchrání před nebezpečím zvrácenosti, a oba manželé se zavážou, že děti budou pokřtěny a vychovávány katolicky; 3. je zde morální jistota, že záruka bude dodržena“.[2] „Na katolické straně leží povinnost moudře usilovat o obrácení nekatolické strany.“[3] Kánon 1063 hovoří o zákazu skládat nebo obnovovat manželský slib před nekatolickým duchovním. „Ordináři a další duchovní správci: 1. mají věřící, nakolik je v jejich silách, od smíšených manželství odrazovat; 2. pokud jim nemohou zabránit, mají snažně usilovat o to, aby nebyla uzavírána proti Božím a církevním zákonům; 3. po uzavření smíšeného manželství, ať již na jejich, či cizím území, mají starostlivě bdít nad tím, aby manželé věrně plnili dané sliby.“[4]

 

Kodex považuje rozdíly vyznání za natolik závažné, že se neomezuje na pouhý zákaz uzavírání takovýchto manželství, nýbrž to uvádí mezi zabraňujícími překážkami, a proto katolík nemůže uzavřít smíšené manželství bez dispensu církevní autority.

 

Účel zákazu je jasný: jde v něm o ochranu mravních a náboženských zájmů katolické strany, dětí a celé společnosti, o předcházení nebezpečím, jež smíšenému manželství obvykle hrozí.

 

Smíšené manželství po II. vatikánském koncilu

 

Po II. vatikánském koncilu došlo ke změně pohledu na smíšené manželství, které se náhle stalo „velkou ekumenickou výzvou“. V novém katechismu se mj. píše: „Rozdílné vyznání manželů není nepřekonatelnou překážkou pro manželství, jestliže dokážou dát dohromady, co každý z nich přijal ve vlastním náboženském společenství, a naučit se jeden od druhého, jakým způsobem žije svou věrnost ke Kristu.“[5] Otázkou je, co může vytvořit pravda, tedy katolická víra, dohromady s omyly, které do manželství vnáší nekatolík. Objektivně vzato není členství v heretické sektě projevem věrnosti Kristu, jak nový katechismus naznačuje. Katechismus sice dále hovoří o možných „obtížích“ smíšeného manželství a o tom, že je k němu „zapotřebí výslovného dovolení církevní autority“[6], aby následně vyzval k nekatolické pastorační praxi: „V mnoha krajích, díky ekumenickému dialogu, mohla zainteresovaná křesťanská společenství organizovat společnou pastoraci smíšených manželství. Jejím úkolem je pomáhat těmto dvojicím žít jejich zvláštní situaci ve světle víry. Má jim také pomáhat překonávat napětí mezi závazky manželů jednoho vůči druhému a vůči jejich církevním společenstvím. Má povzbuzovat rozvoj toho, co mají společného ve víře, a úctu k tomu, co je rozděluje.“[7] Je zcela nepřijatelné, aby katolíka o čemkoliv poučoval nekatolický duchovní, a tím ohrožoval jeho víru bludem. Stejně tak závazky vůči nekatolickým společenstvím nemají z pohledu Církve žádnou platnost, neboť heretickým a schismatickým sektám nepřísluší autorita křesťany v jakékoli věci zavazovat. Nakolik máme mít v úctě druhého člověka, byť by ve víře bloudil, tak nelze mít úctu k „tomu, co rozděluje“, tedy jeho omylu.

 

O tom, že novotářský ekumenický přístup ke smíšeným manželstvím, který nemá v dějinách Církve obdoby, zcela převládl, svědčí i apoštolská adhortace Familiaris consortio Jana Pavla II. Nejprve jsou uvedeny možné obtíže smíšeného manželství, a pak následuje výčet údajných dobrodiní: „Manželství mezi katolíky a jinými pokřtěnými, i když mají své zvláštní problémy, vykazují přece četné prvky, kterých je třeba si vážit a které mají být podporovány ať pro svou vnitřní hodnotu, nebo pro svůj značný přínos k ekumenickému hnutí. Obzvláště se to projevuje tam, kde oba partneři dbají svých náboženských povinností. Společný křest a dynamická síla milosti jsou v těchto manželstvích pro manžele základem a stálou pobídkou pro uskutečňování manželského spojení také v oblasti mravních a duchovních hodnot. Proto a také, aby byl zřetelně patrný ekumenický význam takového smíšeného manželství, které je prožíváno oběma křesťanskými manžely s plnou vírou, je třeba se snažit, i když to není vždy jednoduché, o ochotnou spolupráci mezi katolickým a nekatolickým duchovním, a to už při přípravě na manželství a na sňatek.“

 

K tomu je nutno podotknout, že protestant, který „dbá svých náboženských povinností“, bude usilovat o to, aby děti byly vychovávány v protestantském duchu, účastnily se protestantských bohoslužeb atp., což lze těžko označit za žádoucí přínos pro katolickou víru v rodině. Stojí za pozornost, že se zde o katolické víře vlastně ani nemluví, jde totiž v první řadě o „ekumenické hnutí“. Tak se smíšená manželství stávají jakýmsi objektem ekumenických pokusů. Mají-li manželé „prožívat manželství s plnou vírou“, musejí společnou víru také mít, a to ve smíšeném manželství neplatí. Ve stejném duchu jako Familiaris consortio hovoří např. i prefekt Kongregace pro katolickou výchovu kardinál Zenon Grocholewski, podle něhož smíšená manželství vytvářejí prostor k prohloubení víry a vydávání svědectví o víře, přičemž mají svůj jedinečný přínos k ekumenickému hnutí.[8] A opět, o jaké víře je zde řeč? Je zájem „ekumenického hnutí“ důležitější než dobro katolické strany a dětí v případném smíšeném manželství?

 

K revoluci došlo rovněž v samotném aktu uzavírání takovéhoto manželství. Nový Kodex kanonického práva např. uznává sňatek uzavřený u východních schismatiků za platný[9], a v dalších případech může ordinář udělit dispens od kanonické formy, což znamená, že lze povětšinou bez potíží uzavřít sňatek v obřadu jiného vyznání[10]. Direktář k provádění ekumenických principů a norem navíc připouští, aby se na katolickém (?) obřadu podílel i nekatolický duchovní.[11]

 

Snahou následujících úvah je ukázat oprávněnost odvěkého postoje Církve ke smíšeným manželstvím, sledujícího vždy v první řadě spásu nesmrtelných duší a duchovní dobro celé společnosti, a nebezpečí související se „zavíráním očí“, kterého jsme dnes bohužel svědky.

 

P. Robert Mäder napsal: „Smíšené manželství se stalo širokou cestou, která vede mnoho lidí do věčného zavržení.“[12] Papež Pius XI. prohlásil, že „je těžko možno, aby katolický manžel neutrpěl značné škody z tohoto manželství“.[13] Nebezpečí smíšeného manželství je celá řada:

 

1. Nebezpečí pro víru katolického manžela

 

Církev ve své starosti o věčnou spásu věřících vždy odrazovala od bližších vztahů s jinověrci, protože mohou představovat nebezpečí pro víru. Není žádným tajemstvím, že člověk má obecně sklon přizpůsobovat se myšlení těch, s nimiž ho vážou časté a blízké vztahy. Čím nám je druhá osoba dražší, tím intimnější je náš vztah k ní. Jelikož není intimnějšího vztahu mezi dvěma lidmi, než je manželství, může u katolické strany dojít k pokušení milovat nejen svůj protějšek, ale také jeho omyly. Církevní otcové často poukazují na známý případ krále Šalamouna, který se navzdory své velké moudrosti stal ke konci života kvůli pohanským manželkám modloslužebníkem.

 

Člověk, který tvrdí, že je zcela oddaný katolické víře, nebude toto nejvyšší dobro své duše při volbě celoživotního druha brát na lehkou váhu. Tertulián uvádí čtyři důvody, proč se křesťanské ženy v jeho době vdávají za pohany: lehkomyslnost, špatní rádcové, světské smýšlení a náboženská vlažnost. To samé lze dnes prohlásit i o smíšených manželstvích. Otcové a koncily znali pouze jeden případ, který takovéto manželství ospravedlňoval, a to když manželství mohlo skutečně výhledově napomoci k obrácení nekatolické strany. Ve všech ostatních případech bude nekatolický manžel buďto horlivým vyznavačem svého náboženství, nebo bude nábožensky lhostejný.

 

a) V prvním případě bude za svou povinnost považovat vysvobodit katolickou stranu z „omylu“, čemuž se nelze divit: je to zcela pochopitelné a ze subjektivního pohledu ospravedlnitelné. Jeho pseudoapoštolský zápal může vést i k násilí, zejména v nižších vrstvách, a když je nekatolíkem muž, pak se toto násilí, jak dokazuje zkušenost, často projevuje výsměchem katolické náboženské praxi, a dokonce i jejím zákazem. Bude mít v dané situaci katolická strana takovou sílu ducha, aby vzdorovala neoprávněnému nátlaku manžela? Je jasné, že zde o rodinném štěstí nemůže být řeč, o čemž svědčí statistiky rozvodů, jejichž důvodem jsou neshody v oblasti náboženství.

 

b) Když je nekatolický manžel lhostejný, pak bude pro katolickou stranu lehčí uchovat si katolickou víru, ale i zde je velké nebezpečí. Manželé si totiž mají pomáhat nejen v hmotné oblasti, ale také duchovní, přičemž rozdíl vyznání vede k tomu, že si manželé v nejhlubších oblastech svého vnitřního života nerozumějí. Pro katolickou stranu je její víra nejcennějším pokladem a zároveň příslibem budoucího věčného štěstí; pro lhostejného manžela to jsou většinou nějaké fantazie choré mysli, na něž hledí s politováním. Katolická strana to nemůže nevnímat a podceňování jejího nejhlubšího přesvědčení ji musí zraňovat. Často se také v její duši rodí pochybnosti, zda se skutečně nemýlí, když lpí na své víře. V prvním případě vzniká zárodek manželské neshody, druhý je počátkem náboženské lhostejnosti.

 

c) Náboženská lhostejnost je nejčastějším plodem smíšených manželství, s nímž se setkáváme. Představa, že se nejmilovanější osoba nachází na cestě do věčného zavržení, buďto ústí v touhu po jejím obrácení, nebo se stává pro katolickou stranu nesnesitelnou. Jestliže je vzájemná láska opravdová, pak největším přáním manželů bude, aby se opět setkali na druhé straně hrobu. Katolická církev učí, že je pouze jedna cesta do věčné blaženosti, a právě nekatolická strana se na této cestě nenachází. Z toho důvodu je katolická strana neustále pokoušena „odložit stranou“ pravdu víry o výlučnosti a samospasitelnosti Církve a tvrdit, že všechna náboženství jsou dobrá. Byť by k tomu nedošlo, tak už sám neustálý intimní vztah s jinověrcem často vede katolíka ke kompromisům: aby zachoval klid v domácnosti, přestává mluvit o náboženských věcech, začíná omezovat katolické pobožnosti, přestává chodit na mši svatou; a tak plamen víry z nedostatku oleje pomalu zhasíná.

 

d) V době dnešního ekumenismu má náboženská lhostejnost ještě jednu podobu: smíšená manželství se stávají zárodkem a základem nového náboženství jejich dětí. Toto náboženství, které „odkládá bokem“ jasně katolická dogmata, spočívá v tom, že člověk věří v to, co si sám o Bohu mlhavě představuje, a vybírá si z vyznání, která zná, zejména rodičů, co se mu zlíbí. Takováto víra, jelikož je často plná rozporů, k ničemu nezavazuje a může se měnit podle chvilkové nálady, tedy zcela tratí svoji váhu.

 

2. Nebezpečí pro samou svátost manželství

 

Kristus povýšil přirozené manželství, které bylo od počátku světa, do nadpřirozených výšin – učinil je svátostí. Díky tomu „manželé, ochraňováni a posilováni nebeskou milostí, […] mohou dosáhnout posvěcení v manželském stavu. Kristus Pán rovněž tím, že svůj vlastní mystický sňatek s Církví podivuhodným způsobem učinil vzorem manželství, přirozenou lásku mezi manžely nejen zdokonalil, ale ještě silněji, ze své přirozenosti nerozlučitelný svazek mezi mužem a ženou sjednotil“[14].

 

Také smíšené manželství musí být svátostí, prostředkem milostí, odzrcadlením Kristovy lásky k Církvi. Tato stránka manželství je oním „velkým tajemstvím“[15] jednoty mezi Kristem a Církví, čili naprostého sjednocení Krista-Ženicha s Nevěstou-Církví; shoda myšlení, vůle a činů, prosta jakýchkoli rozporů. Je smíšené manželství schopno dosáhnout tohoto cíle? Samo slovo „smíšené“ poukazuje na nebezpečí, které hrozí: „Snadno se dostaví nedostatek srdečnějšího společenství duší, které má býti známkou, chloubou a ozdobou křesťanského manželství, jako jest odznakem a známkou Církve Kristovy. Neboť pouto vížící duše se přetrhuje nebo aspoň uvolňuje tam, kde jest již odlišnost názorů a různost snah ve věcech nejzazších a nejvyšších, které jsou člověku svaté, to jest v pravdách a citech náboženských.“[16] Opravdová vzájemnost života a úmyslů, která je znakem sjednocení Krista s Církví, je v takovémto manželství narušena, a tím rovněž strádá z ní pramenící jednota srdcí. Tato nejednota už předem snižuje a zpochybňuje to, co je v manželství nejdůležitější: milost svátosti!

 

Nekatolická strana (např. protestant) většinou neuznává svátostnou povahu manželství. Bude ho za daných okolností schopna přijmout s náležitou přípravou a pochopením? Není její nevíra sama o sobě znevážením svátosti? Církev může takovéto zlo tolerovat, aby se zamezilo zlu většímu, ale vždy tak činí s největší bolestí. Nekatolický manžel si ve skutečnosti náležitě necení a nepřijímá to, co je nejhlubší podstatou manželství: Kristovu lásku k Církvi, která je formou vzájemné lásky a jednoty manželů. Svátostná milost je oběma manželům natolik potřebná, aby vytrvali ve věrnosti a uskutečňovali cíle manželství, a tak dosáhli spásy, že její podceňování či dokonce popírání ze strany jednoho z manželů představuje velké nebezpečí pro spásu obou.

 

3. Nebezpečí pro manželskou věrnost a mravnost

 

Luther kdysi napsal: „Manželství je povrchní, světskou věcí jako oblečení, jídlo a dům.“[17] Řada nekatolíků si myslí, že manželství je toliko soukromou smlouvou, kterou lze dle libosti uzavřít nebo kdykoli zrušit. Protestanti, ba ani východní schismatici, neuznávají naprostou nerozlučitelnost manželství. Pouze katolická církev, věrna výslovnému Kristovu příkazu[18], jako jediná brání nerozlučitelnost manželství, a to nehledě na pronásledování nebo oběti, které z toho mohou plynout.[19] Případné ohrožení věrnosti ve smíšeném manželství je tedy nasnadě. Katolická strana si nemůže být nikdy jista, nakolik vážně nekatolický manžel bere svůj manželský slib. Bohužel, dokonce i když nekatolická strana svatosvatě slibuje věrnost, tak se může stát, že se záhy tváří v tvář nepříznivým životním událostem (jako jsou vážné spory, seznámení se s přitažlivou osobou atd.) ozve lidská nestálost, zejména není-li posilována milostí posvěcující. Tato zásadní, tudíž neustálá nejistota je často důvodem podezření (byť neoprávněných) ze strany katolického manžela, a nezřídka také hlubokého znechucení, depresí a zoufalství.

 

Nutno zdůraznit, že nekatolíci povětšinou připouštějí antikoncepci, a někteří dokonce za jistých okolností i vraždu nenarozeného člověka![20] Bude-li nekatolická strana používat antikoncepci, což je těžký hřích, jak se to asi projeví na vzájemném soužití a mravech obou manželů? Buďto se katolík podřídí a bude se na tomto hříchu podílet, nebo bude nucen takovémuto manželovi odepřít nejintimnější tělesné sblížení, což lze stejně těžko dělat do nekonečna a vlastně se tím popírá jeden z hlavních účelů manželství. A v případě, že antikoncepci užívá nekatolická manželka, nemusí o tom její katolický manžel ani vědět. Manželství, které odmítá svůj hlavní cíl daný mu Bohem, lze jen těžko nazvat cestou k věčné spáse a zdrojem milostí, spíše naopak.

 

P. Robert Mäder napsal: „Manželství s člověkem, který nemá pevné mravní zásady v duchu Casti connubii, bude vždy velkým ohrožením věrnosti božským manželským zákonům.“[21]

 

4. Nebezpečí pro výchovu dětí

 

Nestačí dát potomkům život a zajistit jim hmotné prostředky nutné k udržení fyzického života; mezi povinnosti rodičů rovněž patří utvářet duši dítěte tak, aby dokázalo samostatně plnit životní úkoly vybaveno nezbytnou mravní silou. Především na rodičích závisí dobro nebo zlo lidstva, a tím i údů Církve. A jestliže podle sv. Pavla ten, „kdo se nestará o své lidi a hlavně o domácí, zapřel víru a je horší než nevěřící“[22], pak kdo by se odvážil pochybovat, že duchovní dobro dětí musí být nejdůležitější starostí rodičů?

 

Sv. Tomáš Akvinský na otázku, zda může věřící uzavřít manželství s nevěřícím, dává následující výstižnou odpověď: „Dobrem manželství je potomstvo, které je nutno vychovat k úctě Boží. Jelikož je však výchova společným dílem otce a matky, proto každý z nich usiluje vychovat dítě k úctě Boží podle své víry. Jsou-li tudíž rozdílné víry, bude záměr jednoho směřovat proti záměru druhého.“[23]

 

Církev, ač nerada, povolovala smíšená manželství jedině pod podmínkou uzavření předmanželské smlouvy, v níž se oba manželé zavazovali, že děti budou vychovávány v katolickém náboženství. Dnes se mají rodiče s ohledem na vládnoucí ekumenismus sami rozhodnout, v jaké víře vychovají své potomky.

 

Ve smíšeném manželství nemůže nikdy panovat naprostá shoda, co se náboženské výchovy dětí týče. Jestliže nejsou rodiče nábožensky vlažní, tak každý z nich bude chtít prosadit náboženskou výchovu podle svého vyznání, čímž začíná velmi smutný boj o duši vlastního dítěte. Každý boj končí vítězstvím jedné ze stran, nebo kompromisem.

 

a) Jestliže v tomto boji prohraje katolická strana, jestliže bude souhlasit s tím, aby děti byly vychovávány nekatolicky, pak se její situace stane vskutku tragickou. Musí se dívat, jak se mladé duše vlastních dětí plní jedem bludu, přičemž tomu nemůže zabránit. Je snad něco bolestnějšího?

 

b) Jestliže boj skončí kompromisem, pak daný kompromis většinou spočívá v tom, že je část dětí vychovávána v náboženství otce a část v náboženství matky. Z nadpřirozeného pohledu se tehdy nabízí otázka, čím si dítě, odsouzené k nekatolické výchově, zasloužilo, že je jeho duše méně ceněna než duše jeho bratrů a sester, kterým se dostává katolické výchovy? Kromě toho, je v prostředí takovéhoto náboženského rozdvojení vůbec možné naplnit duši dítěte náboženskými zásadami, když jeho nejbližší tyto zásady neuznávají? O nutných náboženských návycích (jako jsou pobožnosti, modlitby, církevní přikázání) ani nemluvě. A proto, když dítě začne později s rozvojem rozumu o těchto věcech přemýšlet, musí nutně dojít k otázce, proč má uctívat Pána Boha tímto způsobem, když to jeho bratr nebo sestra dělá jinak – a kdo z nich má pravdu? Rodiče nejčastěji odpovídají také kompromisně: že to je vlastně docela jedno, jestli se Pán Bůh uctívá tak nebo onak. A tak se rodina stává příčinou „největšího zla: náboženské lhostejnosti“[24].

 

c) Dokonce i v nejlepším případě, kdy je všem dětem zaručena katolická výchova, zanechává smíšené manželství často na duši dítěte zhoubné stopy. Poněvadž vyrůstá v prostředí rodiny, působí na něj zejména příklad rodičů. Co si pomyslí o náboženství, jestliže se jeho rodiče v této nejdůležitější věci tak různí? Je-li smíšené manželství nebezpečím i pro katolického manžela, co říci o dítěti, které daleko více podléhá vlivu dojmů, pocitů a hnutí srdce? Co se stane, když nekatolická matka navzdory slibu svými názory ovlivňuje srdce svého dítěte, nebo když se nekatolický otec dokonce pravému náboženství posmívá? Právě proto papež Pius XI. varoval: „Odtud pramení nezřídka onen žalostný odpad dítek od náboženství nebo aspoň prudké klesání v onu náboženskou nedbalost a lhostejnost, která jest již docela blizoučko nevěry a bezbožnosti.“[25]

 

5. Nebezpečí pro společnost

 

Katolické okolí bude vždy přímo či nepřímo obětí smíšeného manželství. Jestliže je rodina základem společnosti, pak celá její budoucnost začíná právě zde. Smíšená manželství většinou vychovávají nové pokolení nábožensky lhostejných lidí, což znamená, že společnost bude mít co dočinění s občany bez pevných zásad, bez pevného mravního základu. Tato lhostejnost bezprostředně vede ke zlehčování Božích a církevních zákonů; což se především týká hlavního cíle manželství. Kdo nebere ohled na pravou víru, nutnou ke spáse, ten bude také lhostejný k napomenutím Církve, že hlavním cílem manželství je plození dětí a že jej nelze považovat pouze za prostředek k uspokojování svých vášní. Proto smíšená manželství hůře odolávají protirodinné propagandě, pokud jde např. o antikoncepci nebo rozvody.

 

Dalším společenským zlem, které vyplývá ze smíšených manželství, je podněcování všeobecné neupřímnosti a přetvářky. Nelze popřít, že náboženský život má stále pro mnoho lidí velký význam. Člověk, zejména ve své vnitřní, soukromé oblasti, vychází ze svého náboženského přesvědčení a nechce, aby jím nejbližší pohrdali. Dokonce i ten „nejpokrokovější“ člověk nedokáže popřít zásadu bezrozpornosti a smířit v hloubi srdce naprosto rozdílné nauky. Současná reklama a doktrína „náboženské svobody“ ho však nutí, aby se vůči druhému manželovi a dětem choval proti svému přesvědčení. Tak se ve společnosti rodí licoměrné a neupřímné chování: ve všech oblastech života musí člověk skrývat to, co je pro něho nejdůležitější, a předstírat „ekumenicky otevřeného křesťana“. Takovéto znásilnění logiky a zásady bezrozpornosti má za následek, že společnost stále více ztrácí vztah ke skutečnosti a vytváří si falešný svět „mírového soužití všech názorů“ a „ráje na zemi“. Probuzení z tohoto snu, k němuž jednou dojde, bude bolestné jak pro jednotlivce, tak i celou společnost.

 

Závěr

 

Nebezpečí, která souvisejí se smíšeným manželstvím, stále platí, ale dnes se, bohužel, nezřídka týkají i sňatků mezi samotnými katolíky. V současnosti není ničím neobvyklým, popírá-li kněz-zpovědník katolickou mravní nauku, nebo ji alespoň v některých ohledech zlehčuje či upravuje „podle potřeb doby“. A to samé platí v ještě větší míře o některých laicích. Soužití katolíků na tzv. hromádce, tedy konkubinát, kterému se mnohdy vznešeně říká „volné manželství“, „přátelské manželství“ atp., případně užívání antikoncepce a odmítání potomstva v samotném manželství, a to vše se souhlasem kněze, není už něčím výjimečným, ba pro mnohé katolíky ani pohoršlivým. „Pokoncilní jaro“ přineslo své plody v podobě náboženské lhostejnosti a ztráty mravních zásad. Proto mladí lidé, kteří touží zůstat věrni katolické víře a chtějí založit skutečně katolické manželství, musejí zohledňovat církevní zásady a napomenutí rovněž ve vztahu vůči liberálním katolíkům. Stává se, že sňatek s liberálním a nábožensky lhostejným katolíkem nakonec vede k tomu, že mladý horlivý katolík začne opomíjet své náboženské povinnosti, jeho víra slábne, nemizí-li zcela, a vše končí mravním pádem.

 

Proto je dnes při uzavírání manželství zapotřebí velké ostražitosti a hluboké rozvahy. Je to totiž nejen rozhodnutí na celý život, ale také zásadní volba cesty: do nebe (skrze dobré manželství), nebo do pekla.

 

 

Převzato ze Zawsze Wierni 1/2002.

Přeložil Adam Podborský.