Blahoslavený Giuseppe Toniolo

Pavel Zahradník

 

 

V neděli 29. dubna 2012 byl v římské bazilice sv. Pavla za hradbami beatifikován italský ekonom a sociolog Giuseppe Toniolo (1845–1918). Zatímco v Itálii bylo při té příležitosti napsáno mnoho zajímavých, kratších či delších článků a studií, v českém katolickém tisku či na internetových stránkách tato beatifikace nevzbudila mnoho pozornosti a informace, jež byly o novém blahoslavenci uváděny, měly rozhodně daleko do přesnosti – tak podle českých stránek Radio Vaticana Toniolo „stál u zrodu italského křesťansko-demokratického hnutí“, zatímco salesiánští spolupracovníci na svých webových stránkách vyslovili obligátní názor, že i Toniolo (zřejmě stejně jako všichni ostatní světci všech dob) nebyl ničím jiným než předchůdcem II. vatikánského koncilu. Ve skutečnosti katolický konzervativec Giuseppe Toniolo, jeden z prvních teoretiků korporativismu, konzultant Lva XIII. při tvorbě jeho sociálních encyklik a věrný žák svatého Pia X., jenž nikdy nebyl členem žádné politické strany, nebyl přirozeně ani členem strany křesťanskodemokratické; s křesťanskodemokratickým hnutím se pouze dostal do kontaktu v době kolem roku 1900, kdy se zapojil do diskusí o pojmu „křesťanská demokracie“ a o vymezení její činnosti, a poté byl nápomocen sv. Piu X. při likvidaci italské křesťanské demokracie, která se pod vedením Romola Murriho dostala pod vliv modernismu a socialismu. Toniolo byl zároveň jednou z čelných postav italského katolického života v obtížných dobách po zániku papežského státu a jeho vědecká činnost měla velký význam při vytváření katolické sociální nauky; bude proto užitečné seznámit s jeho osobou českého čtenáře.

 

Giuseppe Toniolo se narodil 7. března 1845 v severoitalském Trevisu jako syn Antonia Toniola a jeho manželky Isabelly, rozené Alessandriové. Treviso – stejně jako otcovo rodiště Schio – náleželo kdysi k Benátské republice, v době, kdy Giuseppe přišel na svět, však již území bývalé Benátské republiky bylo součástí habsburské monarchie. Otec byl stavebním inženýrem a kvůli jeho povolání se rodina často stěhovala z jednoho města do druhého. Aby Giuseppe nebyl nucen stále střídat nové a nové školy, což by mělo neblahé důsledky pro jeho vzdělání, rodina se v roce 1854 rozhodla zapsat jej do koleje Santa Caterina (dnešní Liceo Foscarini) v Benátkách, kterou tehdy řídil monsignor Luigi Dalla Vecchia. Po absolvování této střední školy se celá rodina i s Giuseppem přestěhovala do Padovy, kde Giuseppe začal studovat na právnické fakultě (za rakouské vlády byla zvána facoltà politico-legale) tamní proslulé univerzity, na níž kdysi studovali právo i Arnošt z Pardubic a svatý Jan Nepomucký. Studium obojího práva úspěšně ukončil ve věku dvaadvaceti let, v červnu roku 1867; Padova již rok předtím přestala být rakouskou a stala se součástí Italského království. Teze, kterou Toniolo na závěr studia předložil, nesla název „Etický prvek jako vnitřní faktor ekonomie“ (L'elemento etico quale fattore intrinseco dell'economia) a již z tohoto názvu, zdůrazňujícího nezbytnost etických principů pro ekonomii, bylo zřejmé, jakým směrem se bude Toniolova vědecká činnost vyvíjet.

 

Jelikož Toniolův otec právě v roce 1867 předčasně zemřel, byl Giuseppe jako nejstarší syn nucen po nějaký čas vykonávat povolání advokáta, aby tak mohl svými výdělky pomáhat matce a mladším sourozencům. Advokátské povolání jej však neuspokojovalo a jeho tužby i nadále směřovaly ke studiím ekonomie a politických věd. V prosinci 1868 se vrátil na právnickou fakultu padovské univerzity a byl jmenován asistentem na její právnicko-politické katedře. Po pěti letech, v srpnu 1873, se habilitoval z politické ekonomie a v prosinci téhož roku přednesl inaugurační přednášku s názvem podobným názvu jeho dřívější univerzitní teze, totiž „O etickém prvku jako vnitřním faktoru ekonomických zákonů.“ Ve věku osmadvaceti let tedy Toniolo zahájil dráhu vysokoškolského učitele v oboru politické ekonomie. V prvních několika letech svá působiště střídal; přednášel postupně na univerzitách v Benátkách, Padově a Modeně. V lednu 1879 byl však jmenován profesorem politické ekonomie na univerzitě v toskánské Pise a zde již zůstal po celá následující čtyři desetiletí svého života, všeobecně vážen a ceněn profesory i studenty, ačkoliv po myšlenkové stránce byl v této době dominujícího pozitivismu a liberalismu od ostatních kolegů dosti izolován.

 

Krátce před příchodem do Pisy se Toniolo 4. září 1878 oženil s Marií Schirattiovou, sestrou svých blízkých přátel z padovské univerzity. Svatba se konala v Pieve di Soligo, rodišti nevěsty, ležícím rovněž v treviském kraji. V Pise rodina Toniolů bydlela v prvním patře paláce v historické čtvrti San Martino, na náměstí, které dnes nese název Piazza Giuseppe Toniolo, asi dvě stě kroků od kostela sv. Martina, do kterého Toniolo každé ráno chodil na mši; palác je nyní sídlem fundace Opera Giuseppe Toniolo, Toniolova muzea a organizačního sekretariátu tradičních sympozií, nazvaných Tre giorni Toniolo (Tři Toniolovy dny).

 

Z manželství Giuseppa a Marie se narodilo celkem sedm dětí, z nichž však tři zemřely ještě v nedospělém věku. Své rodině věnoval Toniolo veškerý čas volný od univerzitních přednášek a četných sympozií a konferencí. Víme, že prvorozenému Antoniovi (pozdějšímu univerzitnímu profesoru geografie) sám přednášel filosofii, aby jej tak ochránil před vlivem laicismu a materialismu, vládnoucího na školách. S menšími dětmi se často účastnil jejich her, bavil je svými vtipy a tím, jak dovedl napodobit postavy z tehdy nejoblíbenějších knih italské mládeže, totiž z Collodiho Pinocchiových dobrodružství a De Amicisova Srdce. Na výletech sloužil celé rodině jako zkušený průvodce. Velmi mu záleželo na soudržnosti rodiny, jež se projevovala zvláště při svátcích či jmeninách, kdy se všichni spolu s ním účastnili mše a přistupovali ke svatému přijímání.

 

Rodina Toniolů měla patriarchální ráz. Dcera Teresa na to, jak otec dbal o duchovní život rodiny, vzpomíná: „O každé neděli jsme se po návratu ze mše sešli v jeho studovně a dokonce i služebnictvo muselo přijít a vyslechnout výklad evangelia. Každé ráno jsme se poté, co jsme se vrátili ze mše, nasnídali, a než jsme se rozešli, přečetl nám krátké rozjímání, které nám poskytlo myšlenku pro celý den. V šest večer jsme se vždy museli všichni odebrat do pokoje, abychom si udělali hodinku rozjímání a studia; tatínek by nestrpěl, kdybychom to neučinili, a stále opakoval: Prosím vás, nerozptylujte se.“ Teresa přitom zdůrazňuje, že otec „žil s maminkou v naprosté důvěře, a to natolik, že se s ní radil nejen o rodinném životě, ale také o svých vědeckých pracích, o svých společenských aktivitách či o vztazích s kolegy. V celém veřejném i soukromém životě žili jako dvojice.“ Svědectví své pevné víry v Boží prozřetelnost Toniolo podával v těžkých zkouškách – při smrti svých rodičů i při předčasné smrti svých nezletilých dětí se modlil Magnificat a Te Deum.

 

Toniolo udržoval styky s mnoha jinými postavami katolického života v Itálii, i s těmi, jejichž svatost již byla Církví uznána. Na prvním místě nutno ovšem uvést sv. Pia X., s nímž Toniolo úzce spolupracoval; zachována je i korespondence mezi oběma osobnostmi. Toniolo, jenž sám byl františkánským terciářem, byl také přítelem a rádcem blahoslaveného Bartola Longa, bývalého satanisty a později dominikánského terciáře, a velmi na něj zapůsobila osobnost sv. Jana Boska; po setkání s ním se stal salesiánským spolupracovníkem a později se zasadil o uvedení salesiánů do Pisy.

 

Ovocem vědecké práce Toniolovy je zhruba dvě stě odborných prací, jak obsáhlých monografií, tak stručnějších esejů, k nimž je nutno připočíst dalších asi osmdesát recenzí, úvodů a předmluv. Vydavatelé jeho sebraných spisů rozdělili jeho dílo (kromě korespondence a varií) na čtyři základní skupiny, totiž na práce historické (pojednávající vesměs o dějinách italské ekonomie a ekonomického myšlení), ekonomické spolu se statistickými, sociologické a spisy týkající se sociální problematiky.

 

Ve svých vysokoškolských přednáškách i spisech Toniolo provedl radikální revizi dosavadního pojetí klasické ekonomie. Od politické ekonomie odlišil sociální ekonomii, jež podle něj zkoumá „lidskou společnost usilující o dosažení bohatství uspořádaného vzhledem k mravním cílům civilizace“. Stálý zřetel k mravním cílům společnosti je tedy podle Toniola charakteristickým rysem vyznačujícím sociální ekonomii. Svou nauku o sociální ekonomii Toniolo po celý život nadále rozvíjel – za jeho vrcholné dílo je obecně pokládán trojdílný Traktát o sociální ekonomii (Trattato di economia sociale), jehož poslední díl vyšel až po autorově smrti.

 

Toniolo náležel do skupiny ekonomů, sociologů, filosofů a teologů, která ve druhé polovině devatenáctého století v několika zemích západní Evropy kladla základy katolické sociální nauky. Vycházel přitom nejen z poznatků ekonomie, ale i filosofie a teologie; filosofii pokládal, pokud jde o její vztah k ekonomii, za pomocnou vědu ekonomie. Novoscholastika a novotomismus, jež se tehdy po roce 1879, kdy byla vydána přelomová encyklika Aeterni Patris, šířily po celém katolickém světě, pak pro něj představovaly intelektuální zbraň pro pochopení problémů moderního světa. Veliké zásluhy o katolickou sociální nauku si Toniolo získal i svou organizační prací – v roce 1889 byl hlavním tvůrcem i prvním předsedou Katolického svazu sociálních studií (Unione cattolica per gli studi sociali), roku 1893 založil časopis Rivista internazionale di scienze sociali e discipline ausiliare (Mezinárodní revue sociálních věd a pomocných disciplín), který dodnes pod mírně pozměněným názvem vydává Katolická univerzita Nejsvětějšího Srdce v Miláně, a v roce 1899 spoluzakládal Italskou katolickou společnost pro vědecká studia (Società cattolica italiana per gli studi scientifici).

 

Obzvlášť citlivý byl Toniolo na sociální problémy společnosti – ve svých pracích vyzdvihoval potřebu sociální spravedlnosti, nutnost péče o ochranu pracovníků před vykořisťováním, o zkrácení pracovní doby, o dobré pracovní podmínky, hlavně žen a dětí, či o sváteční odpočinek a dovolenou zaměstnanců, bránil drobná řemesla a propagoval družstevnictví. Stále zdůrazňoval, že cílem ekonomie je dosažení dobra člověka, a tedy jeho materiálního i duchovního blahobytu. Ostře odsuzoval jak stávající liberální řád, tak socialistické pokusy o jeho nahrazení něčím ještě horším – v takzvaném Milánském programu či přesněji Programu katolíků ohledně socialismu (Il programma dei cattolici di fronte al socialismo), který přednesl na shromáždění Katolické unie (Unione Cattolica), jež se konalo v lednu 1894 v Miláně, o současném liberálním řádu prohlásil: „Nemáme v úmyslu ani necítíme potřebu podporovat sociální řád, který – protože je protikřesťanský – se hroutí na všech stranách.“

 

Lék na současné neduhy spatřoval v obnově korporativismu, jehož se stal jedním z prvních teoretiků. Jakožto historik ekonomie studoval činnost korporací ve středověkém Toskánsku, zvláště ve Florencii, a nacházel v nich ideální inspiraci pro moderní dobu. Odvolával se přitom také na první novodobý pokus o obnovu korporativního zřízení, jejž uskutečnil blahoslavený Pius IX. svým motu proprio I gravissimi mutamenti ze 14. května 1852, podle něhož měly být v Církevním státě obnoveny korporace, zrušené v letech 1800 a 1801; kvůli brzké likvidaci Církevního státu v letech 1860 a 1870 však tento úmysl nemohl být realizován. Toniolo zdůrazňoval, že obnovou korporativního zřízení se navrátí rovnováha mezi třídami, kterou liberalismus narušil, a znovu se nejen vybuduje organický systém společnosti, ale zároveň dojde i k politické reformě – místo individualistického a stranického parlamentu, jehož byl Toniolo obzvláštním nepřítelem, bude zřízena korporativní a teritoriální reprezentace, čemuž říkal sociokracie (sociocrazia). Společenský řád měl být podle Toniola strukturován organicky a hierarchicky, přičemž jednotlivé jeho složky si měly navzájem pomáhat; tuto solidaritu vůči chudším a potřebnějším, jež je mravní povinností těch, kterým bylo dáno více, vyjadřoval větou „Chi più può, più deve; chi meno può, più riceve (Kdo více může, více musí; kdo méně může, více dostane).

 

Toniolo nepatřil mezi ty vědce, kteří se věnují výhradně své vědecké práci, nýbrž byl velmi aktivně činný v tehdejším životě italských katolíků. Na tomto místě je třeba si uvědomit, v jaké situaci se v té době katolická církev v Itálii nacházela. Sjednocení jednotlivých italských států v jeden centralizovaný stát, nesoucí název Italské království, jemuž vládla savojská dynastie, provedli několika agresívními válkami liberálové spolu s radikálními demokraty, kteří k Italskému království násilím připojili i Církevní stát. Většina území Církevního státu byla jimi okupována již v roce 1860, načež roku 1870 piemontské jednotky obsadily i samotný Řím. Blahoslavený Pius IX. toto násilí odmítl uznat a prohlásil sama sebe za vatikánského zajatce; italským katolíkům pak zakázal, aby se v novém státě aktivně i pasivně účastnili voleb, jelikož by účastí na volebním aktu uznali nezákonnou anexi Církevního státu. Toto slavné Non expedit (tj. Nehodí se), jež vyhlásila Kongregace pro mimořádné církevní záležitosti již roku 1868 a jež papež poté několikrát osobně stvrdil, trvalo (se značnými zmírněními, jež povolil sv. Pius X.) až do roku 1919, kdy je zrušil Benedikt XV. Italští katolíci se tudíž nemohli věnovat striktně politické činnosti (upozorněme přitom, že Non expedit se nevztahovalo na samosprávu), přesto však bylo pro hájení jejich zájmů na II. všeobecném kongrese italských katolíků v září 1875 založeno (velkou zásluhu o to měl právě Toniolo) Dílo katolických kongresů a výborů (Opera dei Congressi e dei comitati cattolici), nepolitická organizace, která stála pod dohledem církevní hierarchie a která podle svých možností hájila zájmy Církve proti ustavičným útokům zednářských liberálních vlád.

 

Veškeré Toniolovy veřejné aktivity probíhaly v souladu a pod dohledem místní hierarchie a Svatého stolce; Toniolo se stal spolupracovníkem deníku Svatého stolce Osservatore Romano, založeného blahoslaveným Piem IX., a byl také (spolu s hlavními spoluautory encykliky, jimiž byli jezuitský novotomistický teolog a filosof Matteo Liberatore a dominikánský kardinál Tommaso Maria Zigliara) konzultantem Lva XIII. při vydání první papežské sociální encykliky, totiž encykliky Rerum novarum z 15. května 1891. Encyklika (to je třeba stále znovu opakovat) neobsahovala naprosto žádný podnět ke vzniku křesťanskodemokratických stran, tedy stran, jež by se pokoušely spojit vyznávání katolické víry a hlásání katolické sociální nauky s principy moderní demokracie, přesto však po vydání encykliky vznikl v Evropě, zvláště ve Francii a Belgii, větší počet takovýchto stran a hnutí. Samotného termínu „křesťanská demokracie“, občas se vyskytujícího již od dob francouzské revoluce, pro označení politické strany používal již v sedmdesátých letech devatenáctého století bádenský kněz a spisovatel Heinrich Hansjakob, od sklonku osmdesátých let se však tento výraz hojněji vyskytuje ve Francii a Belgii a v roce 1892 na návrh profesora morální teologie v lutyšském semináři Antoina Pottiera tak byla poprvé oficiálně nazvána politická strana, totiž Union Démocratique Chrétienne. Tohoto označení však poté několikrát použil i sám papež Lev XIII., byť nikoli ve svých encyklikách (název „křesťanská demokracie“ se nevyskytuje nejen v encyklice Rerum novarum, jak někteří autoři mylně tvrdí, ale ani v encyklice Au milieu des sollicitudes, jak se domnívají jiní), ale pouze v méně závažných vystoupeních – například ve francouzské podobě „démocratie chrétienne“ tohoto výrazu použil v roce 1898 v promluvě k poutníkům do Říma.

 

Konzervativní katoličtí myslitelé v Itálii i mimo ni zaujali ke skutečnosti, že sám papež několikrát použil nejasný termín „křesťanská demokracie“ (aniž by vysvětlil, co přesně pod tímto termínem rozumí), rozličná stanoviska; většinou jej nezavrhovali, zato se jej pokusili interpretovat v souladu s katolickou sociální naukou. Giuseppe Sacchetti, šéfredaktor deníku L'Unità Cattolica, roku 1899 prohlásil, že „od té doby, co termínu ‚křesťanská demokracie’ použil Svatý otec, se nikdo neodváží zavrhnout jej, i když není zvlášť nezbytný“, a sám podal takovouto definici křesťanské demokracie: „Z vědeckého hlediska křesťanská demokracie není ničím jiným než zkoumáním sociálních problémů za účelem jejich vyřešení na základě doktríny evangelia a historické tradice Církve. Z praktického hlediska křesťanská demokracie je činností zaměřenou především na uspokojení náboženských a hospodářských potřeb národa, na jeho náboženskou a občanskou výchovu, na vytvoření z křesťanského lidu živé síly schopné bránit sebe a celou společnost před intrikami a útoky socialismu a bezbožnictví.“ Ještě dříve než Sacchetti se však k problému vyslovil Toniolo, jenž už roku 1897 ve své práci Il concetto cristiano della democrazia (Křesťanská koncepce demokracie) definoval křesťanskou demokracii jako „společenský řád, v němž všechny sociální, právní i ekonomické síly, v plnosti svého hierarchického vývoje, úměrně spolupracují pro společné dobro tak, aby bylo dosaženo zlepšení situace nižších tříd“. Toniolo také zdůraznil, že křesťanskou demokracii „není možno směšovat s žádnou formou vlády nebo politického režimu“ a že křesťanská demokracie „nevylučuje, nezmenšuje, ani nezavrhuje přirozenou, historickou hierarchii tříd, ani mezi nimi nevytváří rozpory a protiklady“. Toniolova i Sacchettiho definice tak chápe křesťanskou demokracii nikoli jako politické demokratické hnutí (v klasickém, běžně užívaném smyslu toho slova), nýbrž jako úsilí snažící se o vybudování takového společenského řádu, jenž by byl v souladu s katolickou sociální naukou.

 

Takovouto interpretaci termínu „křesťanská demokracie“, která se pokoušela eliminovat nebezpečí, jež s sebou přinášelo použití slova „demokracie“, označujícího již tradičně určitou formu vlády (a to formu nejvýš riskantní), nakonec autoritativně schválil sám Lev XIII., a to v encyklice Graves de communi z 18. ledna 1901, která je celá věnována speciálně křesťanské demokracii. Zřejmě správně bylo řečeno, že zatímco encyklika Rerum novarum má více duchovních otců, encyklika Graves de communi má duchovního otce jediného – Toniola. Lev XIII. v této encyklice o pojmu „křesťanská demokracie“ konstatoval, že „většině dobrých lidí (apud bonos plures) se nezamlouvá, protože jest jaksi obojetný a nebezpečný“, a že se tito „dobří lidé“ obávají, „aby se totiž pod jeho rouškou nepodporovala lidovláda nebo nad ostatní způsoby vlády nestavěla; aby se nezdálo, že se vliv křesťanského náboženství, jakoby s pominutím ostatních stavů, na prospěch lidu zužuje; a konečně, aby se pod přetvařujícím se jménem (sub fucato nomine) neskrývala snaha svrhnouti všelikou zákonitou vrchnost jak světskou, tak duchovní“. Poté papež stanovuje, v jakém smyslu je dovoleno tohoto „jaksi obojetného a nebezpečného (ambiguum quiddam et periculosum)“ pojmu používat: „Nebudiž tedy dovoleno názvu demokracie křesťanská obraceti na záležitosti politické. Třeba totiž ‚demokracie‘ podle významu jména a mluvy filosofů znamenala lidovládu, přece pro nás, odvrhnuvši politický význam, neznamenejž nic jiného, leč dobročinnou práci křesťanskou pro blaho lidu (beneficam in populum actionem Christianam).“

 

Není divu, že encyklika Graves de communi (jediná papežská encyklika, věnující se výhradně křesťanské demokracii, o níž však křesťanští demokraté od jejího vzniku až dodnes urputně mlčí) bývá oprávněně označována za odsouzení křesťanské demokracie (či přesněji řečeno křesťanskodemokratických politických stran), neboť papež dovoluje tohoto pojmu užívat jen ve významu nepolitickém, tedy diametrálně odlišném od významu běžného. Nejasné je pouze to, proč papež (dávající, jak z encykliky vyplývá, před výrazem „křesťanští demokraté“ přednost označení „křesťanští sociálové“, „sociales Christiani“) přece jen užívání tohoto nebezpečného a nepříliš vhodného termínu povolil, i když bylo možno nalézt označení případnější, ať již Toniolovu „sociokracii“ či Vaugeoisovu „demofilii“. Z obsahu encykliky se zdá, že příčinou snad bylo to, že papež výraz „křesťanská demokracie“ chápal jako užitečný protiklad proti tehdy již běžnému termínu „sociální demokracie“; navíc papež zřejmě těmto terminologickým otázkám nepřikládal velkou váhu, neboť o prostředcích (ovšem nepolitických!) vedoucích k ulehčení postavení lidu psal: „Zdali však prostředky k tomu účelu vedoucí nazýváte ‚křesťanská činnost lidová, nebo ‚křesťanská demokracie‘, na tom pramálo záleží, když jenom se naučení námi dané s náležitou poslušností zachovává.“

 

Nyní se však stalo zjevným, že proti nově vznikajícím křesťanskodemokratickým stranám, které při své plavbě mezi liberální Skyllou a socialistickou Charybdou od samého počátku jevily sklony zrazovat katolickou sociální nauku bezstarostným příklonem tu k socialistům, tu k liberálům, bude mnohde třeba zasáhnout. Lev XIII. se o to – pokud jde o italské křesťanské demokraty – pokusil instrukcí Kongregace pro mimořádné církevní záležitosti Nessuno ignora z 27. ledna 1902, ale k rázným krokům nejprve proti italským a poté i proti francouzským křesťanským demokratům přikročil až jeho nástupce sv. Pius X. Ten byl zvolen papežem 4. srpna 1903 a již v červenci 1904 zakázal činnost Opera dei Congressi, ve kterém se v listopadu 1903 chopil moci křesťanskodemokratický proud, vedený hlavní postavou italské křesťanské demokracie a zároveň (vedle Ernesta Buonaiutiho) i italského modernismu Romolem Murrim. Na Murriho činnost Toniolo již předtím několikrát upozorňoval v tisku a také biskupy v listech varoval před „římskou skupinou dona Murriho“. Samotného Murriho se pokoušel odvrátit z nastoupené cesty otevřeným dopisem z 29. června 1903, v němž ho přirovnával k Lamennaisovi a varoval ho: „Nelze dosáhnout žádné pravé a trvalé inovace týkající se jak současných požadavků, tak i všech legitimních budoucích aspirací civilizace, pokud se co nejvíce nepřilne k veškerému učení, duchu a moci Církve a papeže.“ Murriho čerstvě založená strana, nazývající se Democrazia Cristiana Italiana, zanikla; sám Murri se však nepodrobil a založil novou stranu, v roce 1907 byl suspendován a roku 1909 exkomunikován.

 

Sv. Pius X. se neomezil jen na zákaz Opera dei Congressi; v prvních letech svého pontifikátu vydal několik dalších rozhodných intervencí týkajících se italského katolického života – nejprve motu proprio Fin dalla prima Nostra z 18. prosince 1903 (v němž s odkazem na Graves de communi a Nessuno ignora znovu zdůrazňuje, že „křesťanská demokracie nesmí mít nic společného s politikou a nikdy nesmí sloužit politickým cílům a stranám, neboť to není její pole, nýbrž musí být dobročinným hnutím pro lid, založeným na přirozeném zákoně a zásadách evangelia“) a poté encykliky Il fermo proposito z roku 1905 a Pieni l'animo z roku 1906. Italští katolíci na papežovu výzvu, obsaženou v encyklice Il fermo proposito, utvořili náhradou za rozpuštěné Opera dei Congressi tři nové organizace, totiž Lidovou unii (Unione Popolare), Ekonomicko-sociální unii (Unione economico-sociale) a Volební unii (Unione elettorale). I při tomto novém organizování italských katolíků sv. Pius X. spoléhal v první řadě na Toniola a na jeho sensus Ecclesiae (či „sentire con la Chiesa“, jak říkají Italové). Toniolo nejprve – spolu se svým dlouholetým přítelem a spolupracovníkem hrabětem Stanislaem Medolagem Albanim (pravnukem Josepha de Maistrea) a s Paolem Pericolim – ve Florentských statutech zpracoval celou koncepci tohoto rozčlenění na tři organizace a poté se stal prvním předsedou nejdůležitější z nich, totiž Unione Popolare.

 

Z Toniolovy iniciativy poté vzniklo další velké dílo, totiž Sociální týden italských katolíků (Settimana Sociale dei Cattolici Italiani). První z těchto týdnů se konal v roce 1907 v Pistoii pod mottem „Ispirare cristianamente la società“ (Křesťansky inspirovat společnost); Toniolo tu musel čelit kamenům, jež na něj vrhali rozzuření zastánci „laického státu“, na což účastníci týdne odpovídali voláním „Viva il professor Toniolo!“ Toniolo si získal zásluhy nejen o Sociální týden italských katolíků, ale i o další organizace v italském katolickém světě, například o studentskou organizaci Federazione Universitaria Cattolica Italiana, založenou roku 1896. Po vypuknutí první světové války Toniolo zpracoval a předložil papeži Benediktu XV. návrh na institut mezinárodního práva, jenž by dbal na dodržování míru.

 

Toniolova usilovná práce nepochybně nijak neposloužila jeho nepříliš dobrému zdravotnímu stavu. Toniolo byl nucen trávit delší čas odpočinkem, pro který si vybíral zvláště dvě oblíbená místa, totiž Varallo v alpském údolí Valsesia a Pieve di Soligo, které mu bylo obzvlášť milé, protože mu připomínalo dobu jeho mládí; proto opakovaně vyslovil přání, aby právě zde byl po smrti pohřben. Giuseppe Toniolo zemřel v Pise na samém konci války, 7. října 1918. Pohřeb se kvůli obtížím, jež válka přinášela, musel konat v Pise; teprve po roce, 29. října 1919, mohlo být Toniolovo tělo přeneseno na hřbitov v Pieve di Soligo. Později, 30. září 1940, bylo pak ze hřbitova přeneseno do pievského farního kostela Nanebevzetí Panny Marie.

 

Již za svého života byl Toniolo pokládán za světce. Tento názor sdíleli jak jeho známí a přátelé, tak i rodinní příslušníci. V deníku Toniolovy manželky nalezneme slova: „Nemohu než děkovat Pánu, že mi dopřál tak svatého manžela“, přičemž slovo „svatého“ si pisatelka podtrhla. Toniolův beatifikační proces byl proto zahájen poměrně brzy, již roku 1933, a to z iniciativy italské Katolické akce a Italské katolické univerzitní federace; v roce 1971 byl vydán dekret o heroičnosti jeho ctností a roku 2012 byla uskutečněna jeho beatifikace.


 

 

 

© Te Deum 2012