Poučování oklikou
Martin R. Čejka

 

 

Když vyšel 1. října loňského roku v italském deníku La Repubblica rozhovor papeže Františka s levicový novinářem a ateistou Eugeniem Scalfarim, vzbudilo to nemalý rozruch. Zmíněný rozhovor se pak navíc objevil 9. října i ve vatikánském listě L'Osservatore Romano a byl vyvěšen na internetových stránkách Svatého stolce, dokud nebyl 15. listopadu stažen.

 

V tomto rozhovoru měl papež František mj. prohlásit, že „proselytismus“, tedy snaha o obracení na víru, „je mimořádná hloupost, nemá smysl“. Podle jeho mínění se „Boží Syn vtělil, aby v lidských duších šířil smysl pro bratrství“, přičemž „každý z nás má svou vizi dobra a zla. My musíme podněcovat člověka k tomu, aby pokračoval v cestě za svou ideou dobra a potíral to, co vnímá jako zlo“. Za největší zlo, které v těchto dnech sužuje svět, pak papež prý označil „nezaměstnanost mládeže a samotu, v níž ponecháváme staré lidi“.[1]

 

Zejména tato uvedená slova vzbudila údiv, přičemž jedni poukazovali na to, že „proselytismus“ patří k základnímu poslání Církve, a druzí se pozastavovali nad tím, zda se Boží Syn skutečně vtělil proto, aby v lidských duších šířil smysl pro bratrství, nebo aby lidstvo vykoupil z otroctví hříchu. Jiní upozorňovali, že subjektivně chápaná idea dobra může být mylná, vždyť i různí revoluční masoví vrazi se domnívali, že slouží dobru a bojují proti zlu, a proto může být poněkud ošidné člověka „podněcovat“ k tomu, aby v této cestě pokračoval. Mnozí také zapochybovali o tom, jestli jsou nezaměstnanost mládeže a opuštěnost starých lidí, byť se jistě jedná o neblahé jevy, opravdu tím „největším zlem“ dneška, a zda to není např. všeobecný odpad od Boha nebo hromadné vraždění nenarozených.

 

Na různé dotazy mluvčí Svatého stolce P. Federico Lombardi SJ nakonec sdělil, že „rozhovor je všeobecně věrohodný, avšak v některých jednotlivostech nikoli“. Co to přesně znamená, nebylo blíže rozvedeno. Lze si tedy vybrat z následujících možností, tj. papež František to: a) řekl; b) neřekl; c) řekl i neřekl.

 

Sám Scalfari k celé věci uvedl: „Snažím se pochopit člověka, se kterým rozmlouvám, a potom svými vlastními slovy formuluji odpovědi,“ přičemž podotkl, že nepoužívá nahrávací zařízení ani poznámkový blok. V dopise, který spolu s konečnou podobou rozhovoru zaslal papeži, pak napsal: „Musím vám říci, že jsem rozhovor rekonstruoval tak, aby byl všem srozumitelný. Některé věci, které jste mi řekl, jsem neuvedl, a uvedl jsem jiné, které jste neřekl. Učinil jsem tak ale proto, aby čtenář chápal, kdo jste.“ Scalfari dostal přímo od papeže svolení ke zveřejnění rozhovoru a navíc mu Svatý otec v osobním dopise o tři týdny později napsal: „Uvidíme, zda mi prozřetelnost dovolí najít čas pro další rozhovor.“

 

Prozřetelnost patrně dovolila, neboť 13. července tohoto roku vyšel v La Repubblica další rozhovor Scopoliho s papežem Františkem. A déjà vu[2] na sebe nenechalo dlouho čekat. Rozhovor opět vyvolal rozruch a mluvčí Svatého stolce P. Federico Lombardi SJ vysvětloval: „Pokud se tedy lze domnívat, že článek jako celek podává smysl a ducha rozmluvy Svatého otce a Eugenia Scalfariho, je třeba zřetelně zdůraznit jako v případě předchozího ‚rozhovoru‘ zveřejněného stejným deníkem, že totiž některá konkrétní vyjádření tak, jak jsou podána, nemohou být s jistotou připisována papeži.“

 

Začíná to vypadat, že dosud všeobecně obdivovaný italský novinář Scalfari je buďto naprosto nezodpovědný svobododuch, nebo šílenec, který, když mu řeknete, že máte rádi růže, napíše, že jste měli k obědu růžičkovou kapustu. Ať už je to jakkoli, je zajisté s podivem, že mu papež František po první zkušenosti poskytl další rozhovor, a přidělal tak P. Lombardimu opět práci.

 

Tentokrát vzbudily zájem zejména dvě papežova vyjádření, a to, že mezi kardinály jsou pedofilové a že s celibátem je problém, ale „jsou zde řešení a já je najdu“. V souvislosti s celibátem ještě měl uvést: „Možná nevíte, že celibát byl zaveden v desátém století, tj. devět set let po smrti našeho Pána.“

 

Právě na tato slova odpověděl vynikající obhajobou celibátu bývalý předseda Papežského výboru historických věd Mons. Walter Brandmüller. Jeho apologetický text, ve kterém se obrací na Scalfariho a dokazuje evangelijní opodstatnění celibátu, obhajuje jeho původ od apoštolských dob a věnuje se i východní praxi, vyšel 16. července v pravicovém listě Il Foglio. Svůj článek končí slovy: „Navíc je třeba si uvědomit, že celibát, stejně jako panenství ve jménu nebeského království, zůstane pro ty, kteří mají světské pojetí života, vždycky čímsi zneklidňujícím. Ale Ježíš k tomu říká: ‚Kdo může chápat, chápej.‘“

 

„Kdo může chápat, chápej.“ Opravdu psal Mons. Brandmüller svoje pojednání „nejváženějšímu dr. Scalfarimu“, jehož v úvodu oslovuje?


 

[1] Cit. podle „Rozhovor papeže Františka se zakladatelem deníku La Repubblica“, RadioVaticana.cz 3. října 2013.

[2] Déjà vu (francouzsky „již viděno“, vyslovováno [dežavi]) označuje v psychologii jev, kdy má člověk intenzivní pocit něčeho už dříve prožitého, viděného nebo slyšeného.

 

 

 

 

© Te Deum 2014