DVA MEXIČTÍ MUČEDNÍCI DVACÁTÉHO STOLETÍ

Pavel Zahradník

Mezi největší pronásledování, která Církev zažila v průběhu celého dvacátého století, nepochybně patří perzekuce, jíž byla vystavena ve dvacátých a třicátých letech v Mexiku. Mexické pronásledování Církve, jehož iniciátorem i vykonavatelem bylo svobodné zednářství, které prakticky formovalo všechny mexické vlády, tak můžeme v dějinách přiřadit k dalším velkým proticírkevním perzekucím meziválečného období, prováděným komunisty a nacionálními socialisty. Všechna tato hnutí se ostatně často navzájem inspirovala a také mexičtí zednáři, ač získali ve své zemi moc dříve než ruští bolševici v Rusku, svoje pozdější ovlivnění jejich příkladem, a to právě v oblasti „církevní politiky“, nijak neskrývali.

Mexická revoluce, jejíž počátek spadá do roku 1910, zaujímala nepřátelský postoj ke katolické církvi vlastně už od samého svého vzniku. Za zahájení vskutku intenzivního konfliktu mezi Církví a státem, který měl trvat po dlouhá léta a neskončil vlastně dodnes, můžeme pak považovat ústavu z roku 1917, konkrétně jejích pět článků, ve kterých se nařizovalo světské vychování ve školách, rušily se řeholní řády, zakazovaly se veřejné bohoslužby mimo kostelní budovy, omezovalo se právo náboženských organizací na majetek a kněží a řeholníci byli zbaveni značné části občanských práv. V době vlády prezidenta Carranzy, za kterého byla ústava přijata, a za časů jeho nástupce generála Obregóna, který Carranzu vystřídal roku 1920, konflikt ještě doutnal pod povrchem, i když sám Obregón byl vášnivým odpůrcem katolického náboženství; byl to ostatně on, kdo 14. listopadu 1921 dal pomocí pumy ukryté v kytici květin spáchat atentát proti nejposvátnější mexické svatyni, chrámu Panny Marie Guadalupské v hlavním městě země.

Mimořádně brutálních forem však pronásledování katolického náboženství nabylo v letech 1924–1928, kdy byl prezidentem Mexika Obregónův nástupce Plutarco Elías Calles, počínající si ve svém protikatolickém boji s obzvlášť zavilým fanatismem. Za něj byl v roce 1926 vydán pověstný „Callesův zákon“ („Ley Calles“), vyžadující striktní plnění proticírkevních článků ústavy z roku 1917, ale nadto Calles postupně vydával ještě další četné zákony namířené proti Církvi, jež dával neprodleně s mimořádnou tvrdostí uvádět v život. Bylo zakázáno kněžské působení kněžím mladším čtyřiceti let, kněžím nenarozeným v Mexiku, kněžím, kteří neabsolvovali laickou střední či vysokou školu, ano i kněžím nemajícím manželky (!). Vládní vojsko systematicky ničilo kostely a kaple, jiné alespoň profanovalo, byla vydávána absurdní nařízení zakazující zvonit kostelními zvony, učit děti modlitbě, vlastnit náboženské obrazy či sošky, vyslovovat slovo Bůh či slova nebo rčení, obsahující Boží jméno (např. adiós).

...

Pobytu v Belgii Miguel využil k tomu, aby získal zkušenosti s prací mezi dělníky. Tento druh činnosti ho lákal již od dětství, kdy se sblížil s horníky z dolů, které jeho otec spravoval. Také během svých studií se věnoval obzvlášť horlivě studiu sociální nauky Církve; zato studium filosofie mu působilo značné potíže, takže jeden z jeho představených oprávněně vzpomínal, že „bratr Pro nebyl zrovna velikým metafyzikem před tváří Hospodinovou“. Provinciál mexické jezuitské provincie správně odhadl jeho schopnosti k praktickému konání, když psal, že otec Pro nemá za úkol pohroužit se do teorie sociální nauky Církve, ale že je takřka stvořen pro práci s dělníky a že je ze všech mladých jezuitů, kteří byli posláni do Enghienu, tím nejpraktičtějším.

V Enghienu se s Miguelem seznámil i český jezuita P. Adolf Pelikán, který později takto vzpomínal na jejich setkání: „Koncem září toho roku [tj. 1925] dostal jsem se i já do té slavné francouzské koleje na doplnění bohosloveckých studií. Jedním z prvních, s nimiž jsem se setkal, byl P. Pro. Vysoký, štíhlý, snědý, s velkýma, tmavýma očima, učinil na mne mocný dojem. Hned se mne, cizince, ujal a seznamoval mne s denním pořádkem. Ještě dnes si pamatuji, jak mně vysvětloval své jméno, on že v disputacích je vždy »pro« a nikdy »contra« (proti). Přitom představoval mně své kolegy a před nejlepšími mne varoval, abych se před nimi měl na pozoru, to že jsou ti nejhorší lidé. A ještě několika jinými milými žerty vepsal se mi hned do srdce.“

...

Ještě v Cotije napsal José ve vězení tento dopis matce:

Cotija, Michoacán, pondělí 6. února 1928.

Moje drahá maminko,

v dnešní bitvě jsem byl zajat. Myslím si, maminko, že brzy půjdu na smrt, ale to nevadí. Odevzdej se do vůle Boží; umírám velice spokojen, protože až do konce setrvám na straně Boží.

Netrap se nad mou smrtí, protože mně to působí bolest; spíše řekni oběma mým bratřím, ať následují příkladu svého nejmenšího bratra, a Ty plň Boží vůli. Buď statečná a spolu s požehnáním mého otce i Ty mi dej své požehnání.

Pozdravuj ode mě naposledy všechny a přijmi nakonec láskyplné pozdravy od Tvého syna, který Tě tolik miluje a přál by si Tě, dříve než zemře, vidět.

José Sánchez del Río.

Hned příští den byli José ještě s jedním zajatcem vskutku převezeni z Cotiji do Sahuaya, kde byli uvězněni ve farním kostele, který však nyní, v době pronásledování Církve, jako kostel nesloužil. Místní federální poslanec Rafael Picazo Sánchez ho používal mimo jiné jako jakýsi kurník, neboť v něm choval několik svých kohoutů, cvičených pro kohoutí zápasy. Do rukou tohoto poslance, jenž byl dříve sousedem a přítelem rodiny Sánchezů del Río a dokonce i Josého „kmotrem“ při prvním svatém přijímání, byl nyní svěřen další osud uvězněného chlapce.

Lázaro, mladík, který byl uvězněn spolu s Josém, se bál smrti. José ho utěšoval a připomínal mu, že jejich pozemské trápení co nevidět pomine. Z kostela se během těch dní, kdy v něm byl José uvězněn, často ozýval jeho zpěv. Obzvlášť často José zpíval známou píseň „Al cielo, al cielo, al cielo quiero ir“ („Do nebe, do nebe, do nebe chci jít“), do španělštiny přeloženou francouzskou mariánskou píseň, jež byla mimochodem nejoblíbenější písní dalšího velkého mučedníka dvacátého století, totiž sv. Maxmiliána Mari Kolbeho.

...

(Celý článek najdete v časopise Te Deum č. 4/2007)

© Te Deum 2007