Fatima a komunismus

P. Tomáš Týn OP

 

 

Panna Maria, prorokyně nových časů, řekla: „Na konci mé Neposkvrněné Srdce zvítězí.“ Je to Panna Maria, pod jejíž ochranu se utíkáme a jíž svěřujeme vítězství svaté Církve.

 

Moji drazí, zvláště dnes je nutné svěřit svatou Církev pod ochranu Panny Marie, protože výročí dnešního dne je děsivé. Je to den, v němž se Pánu zalíbilo nás pokořit, nechat padnout na kolena za naše hříchy. Před sedmdesáti lety se na této ubohé zemi rozšířilo království antikrista, před sedmdesáti lety – podle ruského kalendáře 7. listopadu 1917 – zvítězila bolševická revoluce, komunistický ateismus.
 

Drazí bratři, pomysleme na fatimské poselství. Pán chtěl vystavit svou Církev tvrdé zkoušce, jak řekl Šimonu Petrovi, vydá nás do rukou satana, aby nás prosel, jako se prosévá zrno, aby bylo odděleno od plev.

 

Církev je vystavena tvrdé zkoušce, je však třeba snažně prosit Pána, svěřit se pod jeho ochranu. Dnešní liturgie chce být proto liturgií smutku. Proč jsem si, drazí bratři, neoblékl bílá roucha, roucha radosti, roucha naděje? Proč jsem si oblékl fialová roucha, jak je předepsáno pro votivní mši za obranu Církve? Jeden z nejzhoubnějších omylů dnešní doby je říkat: je třeba vidět vždy jen dobro. Ale, drazí bratři, neříká snad Pán ústy svého proroka: „Běda těm, kteří říkají zlému dobré a dobrému zlé“; „běda těm, kteří pokládají hořké za sladké a sladké za hořké“?  

 

Zbabělost, duševní pomatenost dneška spočívá především v neschopnosti vidět, a to dokonce i ze strany Církve a jejích kněží, to říkám s bolestí v srdci, v neschopnosti vidět a s důvěrou a pravou odvahou čelit chřtánu satana, chřtánu ďábla. Je třeba mít odvahu.     

 

Jsem Pánu vděčný za zlo, ano, za zlo, protože Pán je natolik mocný, že může učinit ze zla, které dopouští, velké, nekonečné dobro. Právě komunismu vděčím za své duchovní povolání, velebím za to Pána a vzdávám Mu za to díky. Ať je velebeno a chváleno pokolení svatého Dominika, ať jsou velebeni svatí dominikánského řádu a ať jsou jim vzdávány díky, protože dnes je také jejich slavnost! Ať jsou velebeni tito svatí bratři, kteří nás předešli bojujíce dobrou bitvu za víru! Buď veleben dominikánský řád, který mě přijal s láskou a milosrdenstvím, který mě naučil caritas veritatis, lásce k pravdě, protože pouze pravda osvobodí svět od satana. Drazí bratři, není lásky bez pravdy, je falší předstíraná láska, která by se chtěla obejít bez pravdy a bez spravedlnosti.

 

Jsou to právě pohromy bolševického komunismu, pohroma desítek miliónů zavražděných, které jsou nejlepším ospravedlněním nejsvětější inkvizice. Proti takovým ďábelským myslím, proti Kainově ruce bojovali naši bratři dobrou bitvu za víru.

 

S jakou jistotou, s jakou panovačností, s jakou pýchou a především s jakou pošetilostí může dnešní člověk soudit středověk, ony zářné doby! My jsme se naučili demokracii a toleranci. Ano, demokracii v koncentračním táboře, ano, demokracii v zemích, které jsou obehnány ostnatým drátem a hordami vojáků, kteří mají rozkaz střílet na kohokoliv. To je naše demokracie a svoboda? To je pokrok dvacátého století?

 

...

 

Vizte, drazí bratři, k čemu jsme dospěli a k čemu dospěl také Pius XI.: liberalismus není nepřítelem komunismu, ale je jeho předchůdcem. Pohroma komunismu vyplývá z liberalismu, z demokratismu, z imanentismu. Stačí se podívat na strukturu francouzské revoluce: obešla se bez Boha, koncipovala společnost založenou již ne na milosti Pána, myslela si, že je člověk autonomní, říkala, že jsou všichni svobodní a mohou si dělat, co se jim zlíbí. Nakonec se divila, když převážila vražedná vůle nad takzvanou rousseaovskou volonté general.

 

Přechod od absolutního imperialismu ke komunismu je logický. Komunisté to sami vědí nejlépe, tyto kontradikce měšťácké společnosti čekají ozbrojené, aby si podmanily společnosti již prohnilé z našeho tolik liberálního demokratismu. Stačí si přečíst Platóna, abychom tento přechod pochopili.

 

...

 

 

Přepis kázání z října 1987.

Z italštiny přeložili Petra a Marek Pichlovi.

 

(Celý článek najdete v časopise Te Deum č. 4/2007)

 

 

 

© Te Deum 2007