Gabriel García Moreno – oběť zednářské nenávisti

Radomír Malý

Církevní dějiny znají řadu skvělých panovníků ve středověku, kteří dokázali vtělit ideály evangelia a tradice do politiky. Někteří z nich se dočkali i svatořečení, jako např. český sv. Václav, uherský sv. Štěpán nebo francouzský sv. Ludvík. Novověk jako by postrádal tyto zářivé vzory katolických politiků a státníků. Jenže oni existují, pouze se o nich nemluví z obav, aby se nenarazilo, protože tito mužové stáli v ostré konfrontaci s „duchem doby“, jako např. rakouský kancléř Engelbert Dollfuss, zavražděný nacisty. Ten měl svého skvělého předchůdce s podobným osudem v devatenáctém století v latinskoamerickém Ekvádoru – Gabriela Garcíu Morena, jehož si vysoko cenil sám papež bl. Pius IX. García Moreno padl za oběť zločinnému atentátu svobodných zednářů, kteří se nikdy nesmířili s existencí státu, jehož zákonodárství by bylo v souladu s katolickou morálkou, a neustali ve své snaze zlikvidovat vliv Církve ve veřejném životě ani za cenu krvavé vraždy.

...

Kdo byl Gabriel García Moreno, nazývaný svými krajany přátelsky „Don Gabriel“? Narodil se r. 1821 v ekvádorském přístavním městě Guayaquilu. Jeho rodiče pocházeli ze starého španělského rodu, otec byl obchodníkem, ale nijak zvlášť bohatým. Gabriel měl ještě tři sourozence. Atmosféra rodinného domu byla přísně katolická, avšak laskavá a především vstřícná k chudým. Jeden z jeho bratří se stal knězem a kanovníkem v rodném městě, sestra se zasvětila životu v celibátu, aby potom mohla pečovat o staré nemocné rodiče. Vzdělání získal mladý Moreno nejprve v Guayaquilu a potom na právnické fakultě univerzity hlavního města Quito. Kromě práva byly jeho velkou láskou také chemie a horolezectví. Mladý student Gabriel projevoval už od mládí sklon k riskantnímu dobrodružství, jako dvacetiletý vyšplhal úplně sám na kráter vulkánu Sangay, kde strávil několik dní a nocí. To mohlo skončit špatně; mnozí z těch, kteří to zkoušeli před ním, zahynuli buď pádem ze skály, nebo v bouři.

...

„Happyend“ se však nekonal. Poražení pučisté se stáhli z měst do lesů. Jejich ozbrojené bandy přepadaly vesnice i města, zapalovaly kostely, vraždily civilní obyvatelstvo, vylupovaly obchody a banky. Zednářské lóže tiskly výzvy ke svržení „klerikálního prezidenta, který je sluhou papeže a jezuitů“, a glorifikovaly teror Francových stoupenců. Obyvatelstvo, zvláště na venkově, se domáhalo radikálního zákroku na obranu života a majetku. Moreno jejich naděje nezklamal. Důkladně reorganizoval armádu, nespolehlivé velitele nahradil věrnými a začal s vyčišťováním území od zločineckých band, terorizujících obyvatelstvo ve jménu „svobody“ a proticírkevního boje. Zároveň vydal a nechal parlamentem odsouhlasit zákon, podle něhož každý, kdo zorganizuje ozbrojenou rebelii nebo bude loupit a vraždit, má být bez milosti potrestán smrtí. Stovky banditů byly popraveny, což bylo Morenovi v domácím i zahraničním tisku vytýkáno. Objevovaly se otázky, jestli toto je křesťanské. Na to katolík Moreno odpovídal ve svých projevech protiotázkou, jestli je křesťanské být shovívavý k vrahům a lupičům, kteří připravili mnoho lidí o život i o majetek. Taková „shovívavost“ je nespravedlností vůči obětem jejich zločinů, argumentoval prezident. Neustoupil ani před požadavkem milosti pro vzbouřeneckého generála Maldonalda, odsouzeného řádným soudem k smrti. Doma i v zahraničí vyvinuli svobodní zednáři obrovský mediální tlak, aby Maldonaldovi byl rozsudek smrti změněn na vyhnání ze země. Moreno však neuhnul, neboť soud Maldonaldovi prokázal mnoho příkazů k vraždám nevinných lidí, k plenění a k rabování. Neexistuje jediný případ, kdy by se před popravčí četou octl nevinný člověk, který se neprovinil vraždou, mučením a loupením. Na to Moreno úzkostlivě dbal.

...

Do druhé periody Morenovy vlády spadá též průběh I. vatikánského koncilu v letech 1869-70, který slavnostně proklamoval dogma o papežské neomylnosti. Moreno při té příležitosti uspořádal veřejné oslavy na počest Sv. otce a koncilu. Když za několik měsíců Garibaldiho vojsko obsadilo Řím a zlikvidovalo církevní stát, byla vláda Ekvádoru jedinou na světě, která toto hanebné svatokrádežné bezpráví energicky odsoudila. Prezident Moreno vyslal ihned k papeži bl. Piovi IX. deputaci a navázal s ním osobní písemný kontakt. Prohlásil dokonce Ekvádor za „náhradní“ církevní stát a nabídl papeži, aby tam přesídlil. Pius IX. to však s díky odmítl, považoval za důležitější zůstat v Římě, městě svatých mučedníků Petra a Pavla. R. 1871 udělil Pius IX. Gabrielu Garcíovi Morenovi jedno z nejvyšších papežských vyznamenání, tzv. Piův řád I. stupně. R. 1874 Moreno spolu s quitským arcibiskupem Checou zasvětili Ekvádor Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu.

...

(Celý článek najdete v časopise Te Deum č. 4/2007)

© Te Deum 2007