MOC A SLÁVA

- mb -

Kde se však rozmnožil hřích, tam se v míře ještě daleko štědřejší ukázala milost [Řím 5, 20].

Anglický spisovatel Graham Greene (1904–1991) je natolik známý i v Českých zemích, že není třeba jej nějak šíře představovat. Jednou z jeho vlastností bylo, že po celý život vyhledával nebezpečí. Před konverzí hrával v parku ruskou ruletu s pistolí svého staršího bratra, později jako agent britské tajné služby nebo lovec námětů pro své knihy cestoval do zemí, kde se odehrávaly revoluce či politické převraty. V Československu byl kupříkladu dvakrát: v únoru 1948 a počátkem roku 1969.

Jedna z jeho cest za dobrodružstvím a inspirací vedla též do Mexika. Bylo jaro 1938 a v tomto rozlehlém středoamerickém státě zmítaném neustálými revolucemi doznívalo právě jedno z krutých pronásledování Církve, o kterém Greene hodlal napsat knihu. Výsledkem byl cestopisný deník Cesty bezpráví (The Lawless Roads) a patrně vůbec nejlepší Greenův román Moc a sláva (The Power and the Glory).

Nacházíme se v Mexiku třicátých let. Z nového, spravedlivého světa se svatosvatá revoluce rozhodla vymýtit především dva nejzhoubnější přežitky minulosti: alkohol a – Církev. Byla vyhlášena prohibice, která platí samozřejmě hlavně pro osvobozený lid, šéf policie si rád přihne. Kostely se proměnily v úřady či banky, nejlépe však byly zcela srovnány se zemí a na jejich místě bylo postaveno něco užitečnějšího a humánnějšího – kupříkladu dětská hřiště. Kněží utekli nebo byli zastřeleni. Jen dva dosud zůstali. První – starý padre José – je chloubou vládnoucího režimu, neboť jako jediný uposlechl zákona a oženil se s vlastní hospodyní. Druhý kněz již po mnoho let uniká „spravedlnosti“ a hrozí vážné nebezpečí, že se, i přes svoji špatnou pověst, stane hrdinou Církve. Jméno tohoto běžence se v knize neobjeví, avšak jeho přezdívka prozrazuje mnohé – lidé mu říkají páter Chlast. Tohoto nebezpečného zločince, posledního šiřitele středověkých pověr, je konečně třeba zlikvidovat. Ujímá se toho pro revoluci zapálený poručík.

Poručík a páter Chlast: Greene, mistr extrémů, protikladů a paradoxů, nemohl proti sobě postavit postavy protichůdnější. Proti zkaženému knězi-opilci klade zásadového, přímého, vždy střízlivého kapitána, fanatika ateismu, jakéhosi „mystika“ prázdnoty, který je pevně přesvědčen, že se mu zjevila neexistence Boží; člověka neochvějně věřícího, že stojí na straně dobra, že vše činí pro nejsvětlejší budoucnost mexických dětí. Byl „kdykoli hotov uspořádat masakr pro jejich blaho – zničit nejdříve církev, a pak cizince a pak politiky – dokonce i jeho velitel bude muset jednoho dne jít. Přál si založit s nimi na té poušti nový svět“ (s. 54).[1] Nedělá si iluze ani o svých spolubojovnících a jejich nezištnosti, věří jen a jen sobě; tak se na něm přes veškeré kladné vlastnosti a osobní kvality naplňují slova sv. Jana od Kříže: „Kdo se spoléhá sám na sebe, je horší než ďábel.“

Páter Chlast je proti němu postavou vskutku žalostnou: slaboch a zbabělec, který zdaleka není věrný své službě. V tísnivé situaci si nepočíná jako vzorný bojovník Církve: podléhá zoufalství, je závislý na alkoholu, nedrží posty, kdesi ztrácí breviář a ze strachu se nakonec zbavuje i oltářního kamene; jistá pýcha, že je posledním knězem ve státě, mu dává pocit, že si může vytvářet i určitá vlastní pravidla. To vše by snad šlo vzhledem k extrémní situaci přehlédnout. Má za sebou však ještě závažnější prohřešek: jednou v takové chvíli zoufalství podlehl ženě a zplodil s ní dítě. Slouží tedy po několik let mši svatou, ač není v posvěcující milosti. Posvěcuje, posiluje a oživuje své ovečky Živým Chlebem, sám jej však přijímá k odsouzení. Vyzpovídat se nemá komu, a nejen to – není si dokonce jist, zda je schopen svého hříchu litovat. Pronásledovaný kněz je totiž nadmíru obdařen jednou vlastností, která bývá dnešním světem povětšinou chápána ryze kladně (vždyť ji jeden z moderních falešných proroků, J. J. Rousseau, prohlásil za nejvyšší zásadu, zdaleka převyšující i samotný rozum): totiž soucitem. Soucit se svým okolím, zvláště se svým dítětem, vede kněze až k přílišnému lpění na věcech tohoto světa; právě tento falešný soucit mu brání ve smíření s Bohem a v jiné důležité povinnosti – péči o spásu své vlastní duše.[2]

I vnější tlak je stále nesnesitelnější. Kvůli prohibici nemůže kněz sehnat víno potřebné k sloužení mše svaté. Poručík ve své posedlosti sáhl ke krajnímu řešení – zatýká a posléze popravuje vesničany, kteří s knězem přišli do styku. Tak se štvaný kněz začíná cítit nejen zbytečný, ale i nebezpečný; místo radosti a posily přináší svým ovečkám smrt. Stále čeká, že bude zrazen, ale vesničané raději umírají, než by svého nehodného pastýře udali. Kněz se jimi cítí zahanben. Chce být chycen a zabit, vystavuje se několikrát úmyslně nebezpečí, ale Bůh ho nechává nadále unikat. Nakonec se mu jako zázrakem podaří proniknout až do oblasti, kde není pronásledování Církve tak ostré a kde mu nehrozí smrt. Přesto z tohoto bezpečí nakonec odchází se svým zrádcem-Jidášem zpět do jisté pasti, aby vyzpovídal postřeleného několikanásobného vraha, který je pouhou návnadou pronásledovatelů a o zpověď vůbec nestojí.

Kněz je lapen, aniž komu pomohl, střetává se s poručíkem a těch několik rozhovorů, které spolu vedou, patří k vrcholům celé knihy. Za ocitování stojí, jak se kněz snaží vysvětlit kapitánovi nezničitelnost kněžského svěcení, která vždy byla trnem v oku heretikům, a kterou nejsou s to pochopit bezvěrci: „Nemá smysl pracovat pro váš cíl, jestli sám nejste dobrý člověk. Vždycky nebudou ve vaší straně dobří lidé. A pak zase dojde k bití i hladovění, a lidé zas budou chtít zbohatnout za jakoukoli cenu. Ale u mne není tak důležité, že jsem zbabělec – ani všechno to ostatní. Mohu stejně vkládat Boha lidem do úst – a mohu jim dát boží odpuštění. Dokonce by ani nevadilo, kdyby každý kněz v církvi byl jako já“ (s. 168).

Zajatému knězi se daří nemožné: neochvějná poručíkova jistota je nahlodána. Začíná s nebezpečným zločincem soucítit, přestupuje kvůli němu dokonce dvakrát zákony nejsvětější revoluce: nejprve je ochoten přivést mu padre Josého, aby se mohl vyzpovídat. Nebyl by to však Greene, aby nenechal svého hrdinu dojít až na samé dno: padre José odmítá tuto službu spolubratru poskytnout. Poručík tedy dává odsouzenci jinou nezákonnou útěchu – láhev brandy. Ubohému knězi v poslední chvíli nezbývá, než se pokusit vzbudit dokonalou lítost: „Bylo to ráno jeho smrti. Krčil se na zemi s prázdnou lahví od brandy a snažil se rozpomenout na nějaký projev lítosti. ‚Ó Bože, lituji všech svých hříchů a prosím za odpuštění… ukřižovaly… hoden tvého strašného trestu.‘ Pletl se, myšlenky se upínaly k jiným věcem; nebyla to ta dobrá smrt, za jakou se člověk modlí. Zahlédl svůj vlastní stín na zdi cely; vypadal překvapeně a jako cosi směšně bezcenného. Jaký to byl blázen, když si myslel, že je dost silný, aby zůstal, když jiní prchali! Jaký jsem to nemožný břídil, myslel si, vůbec k ničemu. Pro nikoho jsem nic neudělal. Kdybych nikdy nežil, bylo by to stejné. Rodiče jsou mrtvi – brzy si na něho nikdo nevzpomene – možná dokonce, že se nehodí ani pro peklo. Slzy mu stékaly po obličeji; v té chvíli se nebál zatracení – dokonce i strach z bolesti ustoupil do pozadí. Cítil jen strašné zklamání, že musí jít k Bohu s prázdnýma rukama, že nic nevykonal. V té chvíli se mu zdálo, že by bylo bývalo tak snadné vést svatý život. Bylo by k tomu zapotřebí jen trochu sebezapření a odvahy. Připadal si jako někdo, kdo zmeškal schůzku se štěstím na smluveném místě o několik vteřin. Teď na konci věděl, že je jediná věc, která padá na váhu – být svatý“ (s. 181).

Ani smrt tohoto kněze není hrdinská; strachem je sotva schopen stát na nohou, natož aby křičel „Viva el Christo Rey!“ jako ostatní mexičtí mučedníci. Přesto je v závěru knihy naznačeno, že jeho oběť nebyla marná. Jeho příklad nakonec přece jen oživuje víru několika lidí a řízením Prozřetelnosti se okamžitě po jeho smrti objevuje ve městě první z tajných zahraničních kněží coby jeho nástupce.

Moc a sláva je jedním z mnoha svědectví, že Církev je nejsilnější, je-li pronásledována. Takto Greene vzpomíná na svůj pobyt v Mexiku: „Také jsem na vlastní oči viděl, jak s tímto pronásledováním ožívá odvaha a smysl pro zodpovědnost – viděl jsem zbožnost venkovanů, kteří se modlili v kostelech i bez kněží, a účastnil jsem se mší v pokojích na patře, při kterých se z obav před policií ani nemohl používat zvoneček. Idealismus a čestnost poručíka z Moci a slávy jsem neobjevil u policie a mezi pistoleros, které jsem skutečně poznal – toho jsem si musel vymyslet jako protipól k neúspěšnému knězi.“[3] Ale u Greena musí být vše vedeno do extrému. Hrdinství a pevnost víry s pronásledováním roste, ale Greenův kněz (a Greene sám) na mnoha místech téměř popírá, že by se živá zbožnost mohla udržet ve světě, kde je Církev tolerována, či kde má nějakou moc. Předpokládá, že věřící (a hlavně duchovní) vždy automaticky sklouznou do jakési rutiny, setrvačnosti, pohodlí, povrchnosti. To, co se u nehodného kněze na povrchu jeví jako hrdinství, totiž že setrvává v nebezpečí, je z velké části spíše strach. Strach ze světa, kde by nemohl omluvit svůj hříšný stav, a strach, že by ve své víře opět zpohodlněl, zlhostejněl. Je-li páter Chlast schopen pochopit svého zrádce a odpustit mu, cítí-li značné sympatie k svému vlastnímu katovi, k pobožnůstkářkám a farizejkám, je s to cítit pouze nepřekonatelný odpor: „Bůh by snad odpustil zbabělost a vášeň, ale může odpustit i zbožnost ze setrvačnosti?“ (s. 146) Zde má Greene velmi blízko k svému francouzskému příteli a propagátorovi F. Mauriacovi.

Nejen v románu Moc a sláva, ale i v jiných svých knihách Greene zobrazuje lidi vesměs hříšné, zkažené, ba zlé. Často mu bylo vytýkáno, že zcela přehlíží dobré stránky člověka. Greene je ale přesvědčen, že „hříšník je samým jádrem křesťanství… Nikdo není v otázkách křesťanství tak kompetentní jako hříšník. Nikdo leda světec“ (Ch. Péguy). Chce ukázat účinky Božího Milosrdenství na těch nejhlouběji ponížených. Podobně jako Jaroslav Durych zdůrazňuje, že vše je nám na tomto světě dáváno bez zásluhy jako almužna, z pouhé Milosti Boží: „A pro tenhle svět Kristus umřel; čím víc zla jste viděli a slyšeli kolem sebe, tím větší sláva obestírala onu smrt; je tak snadné obětovat život pro něco, co je dobré či krásné – domov, děti nebo civilizaci – ale jen Bůh mohl zemřít pro lhostejné a zkažené lidi“ (s. 87). I zde musí jít Greene do provokujícího extrému, když se nepokrytě vysmívá černobílým životopisům světců, kteří dosahují Nebe jako zasloužené odměny za svou bezchybnost. Zdůrazňuje neúčinnost takovéhoto zjednodušeného líčení lidského života, zvláště uměleckou. Nevěří, že lze zachytit čistotu a svatost, nevěří, že by lidské umění mohlo být skutečně křesťanské; je naopak přesvědčen, že zobrazování hříšnosti a zkaženosti patří k samotné podstatě umění.[4] Hmatatelné Zlo je nezbytnou součástí mnohých Greenových prací. Zde stojí po boku takových mistrů, jakými jsou již zmiňovaný F. Mauriac, G. Bernanos či W. Golding.

Díky nepokrytému zobrazování lidské hříšnosti byl Greene často obviňován i z amorálnosti. V této souvislosti stojí za to ocitovat, co na jeho obhajobu napsala německá spisovatelka a myslitelka Gertruda von Le Fort: „Morálka a básnictví se nikdy krýt nebudou, morálka bude vždy důrazným mluvčím lidské spravedlnosti, básnictví pak mluvčím nekonečné milosti.“[5]

Z výše uvedeného je patrné, že Greenovy názory jsou v mnohém problematické. Tak byl i jeho „nejkatoličtější“ román svého času odsouzen Svatým oficiem jako „paradoxní“ a „zabývající se neobvyklými okolnostmi“. Požadované změny Greene neprovedl a zakrátko „celá aféra upadla v mírumilovné zapomnění, jež si církev moudře vyhrazuje pro nedůležité záležitosti“.[6]

Do Latinské Ameriky se Greene vrátil ještě mnohokrát, v životě i ve svém díle; nebyl to však již Greene Moci a slávy. Čím dál více se projevoval jeho postupný odklon od katolictví a sílící náklonnost ke komunismu. Vytrvale kritizoval pravicové režimy (Somozu, Papa Doca či Stroessnera), zločiny komunistických diktátorů však zcela přehlížel, s Castrem sympatizoval. Chvíli dokonce, stejně jako někteří jihoameričtí duchovní, věřil, že komunismus je slučitelný se zásadami křesťanství. Tato smutná kapitola už sem ale nepatří. O románu Moc a sláva platí, co napsal Jaroslav Durych: „Ale význam této knihy, snad nejskvělejší ze všech, která vyšla v tomto století, je ještě mnohem větší a vyšší, až téměř nesdělitelný. Je to jakoby nic a je to více než všecko. Je to nejúžasnější jubilus víry a lásky, čisté zjevení Moci a Slávy, dech Apokalypsy, výklad Modlitby Páně.“[7]

© Te Deum 2007