Nicolás Gómez Dávila – filosof reakcionismu

Radomír Malý

Filosofický subjektivismus, který po Kantovi a osvícenství ovládl myšlení devatenáctého a dvacátého století, vyvolal u katolické církve sebezáchovnou zápornou reakci. Došlo k renesanci filosofie sv. Tomáše Akvinského, ve věroučné sféře následovalo potom odmítnutí liberalismu, socialismu a vnitrocírkevního modernismu pověstným Syllabem bl. Pia IX., encyklikou Pascendi sv. Pia X. a dalšími papežskými dokumenty. Ve dvacátém století pronikl však tento subjektivismus i do katolického myšlení a nalezl své vyjádření též v některých dokumentech II. vatikánského koncilu a v celém programu tzv. „aggiornamenta“.

Církevní magisterium pokoncilního katolicismu tomu čelilo buď nedostatečně, nebo vůbec ne. Tím více si zaslouží pozornosti ojedinělí myslitelé, kteří poukazovali na nebezpečnou zhoubnost idejí katolického aggiornamenta, vzešlých z filosofického subjektivismu. Nejznámější jsou dva Latinoameričané: Kolumbijec Nicolás Gómez Dávila a Brazilec Plinio Correa de Oliveira. V tomto příspěvku se budeme zabývat prvním z nich.

Narodil se r. 1913 jako syn bohatého podnikatele v hlavním městě Kolumbie Bogotě. Rodina byla přísně katolická. Ještě jako dítě si zamiloval benediktinskou řeholi. Rodiče ho tedy vyslali do Paříže, kde vstoupil do benediktinského konventu se záměrem stát se řeholním knězem. Na řádovém učilišti složil maturitu a začal studovat teologii. Vážná plicní choroba však překazila jeho plány. Mladý Gómez se musel vrátit do Bogoty, kde dva roky ležel na lůžku a nevycházel z domu. Během své nemoci hodně četl a studoval, navštěvovali ho také profesoři univerzity, kteří se starali o jeho intelektuální rozvoj, a kněží, již s ním vedli duchovní rozhovory. Gómez se naučil perfektně latinsky a řecky, z živých jazyků kromě francouzštiny, kterou ovládal od dětství, k tomu přibyla angličtina a němčina, a to v takovém rozsahu, že mohl číst v originále filosofická a teologická díla.

I když nakonec vstal z lůžka a mohl se pohybovat, jeho onemocnění bylo natolik závažné, že na kněžské či řeholní povolání nebylo ani pomyšlení. Sebemenší tělesná námaha ho okamžitě vyčerpala, takže musel ulehnout. Proto nemohl ani nastoupit do civilního zaměstnání. Poněvadž jeho rodina byla bohatá, neměl nárok na invalidní důchod. Žil tedy až do své smrti r. 1994 z apanáže, kterou mu rodiče a po jejich smrti sourozenci poskytovali podle zákona o podílnictví na majetku.

R. 1945 se Gómez oženil. Z krásného, harmonického katolického manželství vzešly tři děti: dva synové a dcera. Gómezův zdravotní stav se po sňatku natolik zlepšil, že byl schopen i cestovat. S manželkou r. 1949 projezdil křížem krážem celou západní Evropu. Po návratu domů ho však postihla další rána. Při jízdě na koni se zvíře splašilo a shodilo ho tak nešťastně, že si zlomil nohu, která mu už nikdy nesrostla. Gómez se až do své smrti nemohl téměř pohybovat, jen s obtížemi ho auto odvezlo každou neděli do kostela. To ho vedlo k definitivnímu uzavření se před světem. Nazýval sám sebe „samotář Boží“. Četl, studoval a psal – to byl celý jeho život. K tomu shromažďoval literaturu, takže po něm zůstala bohatá knihovna, kterou dnes spravuje jeho dcera.

Gómezova autorská práce spočívala v tom, že si dělal krátké poznámky, aforismy, které nakonec vydal r. 1977. Bylo to úctyhodných 800 stran ve dvou dílech. Nazval tuto svoji knihu Escolios, což lze ze španělštiny přeložit jako „poznámky“ nebo „noticky“. V Evropě se vžil latinský název Scholia. První, kdo si Gómeze jako originálního a bystrého myslitele všiml a upozornil na něho, byl známý německý katolický filosof a kritik II. vatikánského koncilu Dietrich von Hildebrand, žijící v USA, kam emigroval za války před nacisty. Krátce po Hildebrandovi se nechal fascinovat Gómezovým dílem profesor dějin filosofie na univerzitě v italské Padově Franco Volpi, jenž přeložil Scholia do italštiny. Poté následovaly rychle za sebou překlady do jiných evropských jazyků. Kromě Scholií napsal Gómez ještě knihu esejů De iure, filosofický spis Pravdivý reakcionář a menší spis Texty.  

Snad s výjimkou Plinia Correy není znám ve dvacátém století myslitel s tak ostrým a nelítostným odporem vůči soudobému myšlení. Gómezova filosofie dějin je ryze středověce katolická. Společnost může prosperovat pouze tehdy, když její uvažování je – řečeno slovy Léona Bloye – „plně a vášnivě katolické“. Gómez se uznale hlásí k Bloyovu výroku: „Všechno, co není plně a vášnivě katolické, se hodí pouze k použití na toaletě.“ Gómez tvrdí, že už od pozdního středověku, tj. od čtrnáctého patnáctého století, se evropská civilizace vydala směrem pryč od trojjediného Boha a katolických zásad. Začalo to úpadkovou pozdní scholastikou a renesanční filosofií, které odsunuly Boha z prvního žebříčku hodnot a postavily tam lidský rozum. To vytvořilo podhoubí ke vzniku protestantismu, jenž udělal významný krok od objektivismu k subjektivismu tím, že umožnil svobodný výklad bible. Když si ale může každý sám bibli vysvětlovat, tak zcela logicky ji může i popřít. To učinili osvícenští filosofové, kteří zpochybnili nejen bibli, nýbrž i samotný rozumový důkaz Boží existence. Nelze-li ale Boží jsoucnost dokázat, pak je docela logické, že Bůh také vůbec nemusí existovat, což vydedukovali Holbach, La Mettrie, Feuerbach a Marx, případně může „fungovat“ jenom jako neosobní panteistická „světová duše“, jak hlásali Spinoza, Hegel a Nietzsche. Husserlovsko-heideggerovská filosofie dvacátého století jde ještě dále – s osobním Bohem už vůbec nepočítá, proto s ním na rozdíl od filosofie devatenáctého století ani nebojuje.

Tomuto scestnému vývoji myšlení odpovídá i stejně scestný vývoj společnosti. Katolická Christianitas nejprve devalvuje na úsvitu novověku v panovnický absolutismus protestantské i katolické provenience, kdy Církev už nestojí nad králem, ale král nad Církví. Bůh, reprezentován Církví a její naukou, je podroben svévoli vladařů. Osvícenský demoliberalismus se svojí americkou a Velkou francouzskou revolucí smetl spolu s králi i Boha. Vytěsnil Ho do ryze privátní sféry občanů, komunismus a nacismus však zasáhly i do ní, aby lidem Boha definitivně vzaly.

Gómez je nesmlouvavým odpůrcem moderní filosofie i moderní politiky ve všech jejich aspektech. Odmítá nejen radikální levicový „progresismus“, filosofický i politický, ale i veškeré formy konzervatismu a pravičáctví, které se snaží uhájit nějaké pozitivní hodnoty, ohrožené dalším předpokládaným vývojem. Každá tzv. konzervativní a pravicová pozice musí totiž ve větší nebo menší míře akceptovat předchozí vývoj směrem pryč od Boha a Církve, jinak by neměla šanci na úspěch. Konkrétní příklad: Katoličtí poslanci v parlamentě, chtějí-li prosadit zákony odpovídající katolické morálce, musí akceptovat parlamentarismus ve formě demoliberalismu v duchu americké a francouzské revoluce, což už je samo o sobě chybou a současně zradou. Demoliberalismus a jím dirigovaný parlamentarismus jsou přece neslučitelné s katolickou naukou! Legitimním postojem proti současnému zlu není podle Gómeze konzervatismus a pravičáctví, nýbrž něco úplně jiného – totiž reakcionářství, reakcionismus.

Tento myšlenkový směr je téměř neznámý i v katolických kruzích. Gómez je jeho teoretikem. Reakcionismus nepočítá na rozdíl od konzervatismu a pravičáctví se zadržením zhoubného vývoje nebo s uhájením alespoň některých pozitivních hodnot, ale s násilným zvratem. Gómez poněkud romanticky volá po likvidaci demoliberalismu a komunismu všeobecným lidovým povstáním katolíků, nevylučuje ani myšlenku ozbrojených převratů, na něž je Latinská Amerika zvyklá. Je-li tento cíl neproveditelný, tak navrhuje radikální nenásilný odpor a totální bojkot systému, jenž pokládá za ďábelský. Dojde-li ke krvavému pronásledování, tak je dobře, neboť tím Církev roste a upevňuje se, z toho může v budoucnu vzejít nová Christianitas. Za optimální považuje středověké feudální zřízení, které staví do protikladu k moderní demokracii. Gómez je disgustován moderními čistě užitkovými stavbami a jejich srovnáním se středověkými a barokními katedrálami, kláštery a paláci dokazuje úpadek a bahno novověké civilizace, špínu soudobé lidské duše, pachtící se jen po požitcích a prospěchu.

Stejně tak Gómez jako reakcionista kategoricky odmítá veškerou novověkou filosofii. Jediný, koho „vzal na milost“, je Søren Kierkegaard – a to nikoli pro jeho existencialistický subjektivismus, který Gómez odsuzuje, ale pro jeho tvrdou kritiku novověkého filosofického myšlení jako celku. To Gómez dovede ocenit, proto také usiloval o vydání Kierkegaardových děl v Kolumbii a učil se také dánsky, aby mohl tohoto autora číst v originále. Zajímavé je, že přes veškeré odsudky je poměrně vstřícný i k Descartesovi, Pascalovi, Kantovi a Schopenhauerovi. Nejútočněji si počínal vůči stoicismu, hegelianismu a francouzskému osvícenství.

Velkým zklamáním byla pro Gómeze katolická církev po II. vatikánském koncilu. Předkoncilní Církev pro něj znamenala oázu dobra uprostřed moře demoliberálního a komunistického zla. Nyní ale Církev sama tyto špatnosti akceptovala a přihlásila se k ideálům americké a francouzské revoluce a k myšlence laického státu, zbaveného jakékoliv vazby na náboženství. Gómez mluví o „protestantizaci, demokratizaci a sekularizaci“ katolické církve jako o „zradě Krista“. Pokoncilní zvrat nesl velice těžko a z jeho výroků je zřejmé, že někdy z toho propadal až zoufalství. Za to, že se duševně nezlomil, mohl děkovat svému příteli, františkánskému knězi Felizi Antoniu Wilchesovi, který ho často navštěvoval a dodával mu optimismu poukazem na iniciativní tradicionalistické skupiny a na masový katolicismus širokých vrstev, které si jsou schopny uhájit víru. Otec Wilches Gómezovi také radil spoléhat více na Boha, který častokrát v dějinách obdivuhodně zasáhl, když se situace jevila jako beznadějná.

Gómez byl bezesporu originálním a bystrým katolickým myslitelem, který si plně zaslouží naši pozornost a kladné hodnocení. Na tom nic nemění ani fakt, že ne se všemi jeho názory se dá souhlasit. Gómez je nespravedlivý vůči jezuitské neoscholastice, kterou klade na stejnou úroveň s úpadkovou pozdní scholastikou patnáctého století a vůbec nechápe jejich diametrální rozdíl. Opomíjí velkolepý odkaz hlavního reprezentanta neoscholastiky Franciska Suaréze a nebere v úvahu, že jen díky neoscholastice se byla Církev schopna myšlenkově bránit přívalu osvícenské pohromy. Neoscholastickou formaci získali i velcí papežové devatenáctého století a hlavní odpůrci demoliberalismu Řehoř XVI. a bl. Pius IX.

Velmi diskutabilní je také Gómezova představa o radikálním zvratu poměrů a reinstalaci středověké Christianitas. Je příliš poplatná latinskoamerickým poměrům, kde o vojenské převraty nebývá nouze, jenže evropská situace je poněkud odlišná. Gómez nevidí, že pravověrně katolická politická formace může v parlamentním systému vstoupit do volební politické hry i s tím, že kategoricky odmítne demoliberalismus a na tom postaví svůj program; nemusí přitom pálit kadidlo falešnému ideálu svobody, tolerance a dialogu. I když má téměř nulovou naději na úspěch, přece jen je schopna alespoň část občanů seznámit se svým programem.

Nicolás Gómez Dávila patří k nedoceněným teoretikům dvacátého století. Jeho myšlenkový směr reakcionismu byl objeven poměrně pozdě, nicméně ukazuje se jako nosný pro tradiční katolíky, kteří chtějí najít nějakou solidní filosofickou základnu současnosti, na níž by mohli stavět. Gómez toto nabízí v hojné míře, jak dokazují uvedené citáty z jeho Scholií:

„Dnešní svět nebude potrestán. On sám je trestem.“

„Současné dějiny jsou dialogem dvou lidí: Jeden věří v Boha, druhý, že on sám je bohem.“

„Spisovatel, který netýrá své myšlenky, týrá čtenáře.“

„Inteligentním optimismem nikdy není víra v pokrok, ale naděje na zázrak.“

„Nikdy neotravujte prameny, ale ukazujte, že jsou otrávené.“

„Dříve Církev udělovala rozhřešení hříšníkům, teď chce rozhřešovat i hříchy.“

„To, co dráždí moderního křesťana na středověku, je křesťanství.“

„Pokrokový klér umístil na věži dnešního kostela místo kříže korouhvičku.“

„Demokracie je politikou gnostické teologie.“

„Demokrat studuje veřejné mínění jako Písmo sv.“

„Středověk fascinuje jako paradigma anti-současnosti.“

„Slušnost je překážkou pokroku.“

„V demokratické, průmyslové a pokrokové společnosti je nejnebezpečnějším reakčním kvasem umění.“

„Hloupost starce se pokládá za moudrost, hloupost dospělého člověka za zkušenost, hloupost mladíka za genialitu.“

„Nebezpečnou není falešná idea, ale idea částečně správná.“

„Současný člověk nemá vnitřní život. Zůstaly mu jenom vnitřní konflikty.“

„Kde zmizely stopy staré křesťanské ‚caritas‘, tam i nejnormálnější upřímnost má v sobě cosi chladného, licoměrného a těžkého.“

© Te Deum 2007