Paprsek naděje

P. Karl Stehlin

13. května milostivého roku 2000 jsme byli svědky tak dlouho očekávané beatifikace fatimských dětí, Františka a Hyacinty Martoových. Svatý otec potvrdil, že fatimské děti dosáhly věčné odměny v nebi, a tím rovněž zdůraznil význam cesty, jíž kráčely během svého krátkého pozemského života. Ba co víc, Církev onou beatifikací dává věřícím tuto cestu za příklad k následování – je to jistý návod na posvěcení duší.

Skutečnost, že duchovní život těchto dětí je nám dáván za příklad, má několik významů:

Za prvé to znamená, že k dosažení svatosti nejsou vůbec nutné velké a hrdinské činy velkých světců, že existuje „dětská cesta“ přístupná všem.

Za druhé je nutné zdůraznit krátkou dobu, během níž se blahoslavení František a Hyacinta povznesli z obyčejného, průměrného života (se svými chybami a hříchy) k heroismu, za nějž byli blahořečeni. Sestra Lucie, která podrobně popsala jejich život, častokrát zdůrazňovala, že se děti před zjevením fatimského anděla (1916) a Nejsvětější Panny Marie (1917) v ničem nelišily od ostatních vrstevníků. Byly „urážlivé povahy. Hyacinta při nejmenších hádkách, které často vznikají při hře mezi dětmi, sedala nahněvaná v koutě, jak říkáme ‚dělala oslíka‘. K tomu, aby se vrátila do hry, nestačily ani ty nejněžnější pozornosti, které jsou děti v takových případech schopny projevovat...“ Teprve po prvních zjeveních Matky Boží si všichni povšimli velké změny v jejich chování a vzrůstu zbožnosti. František zemřel 4. dubna 1919, nedožil se svých jedenácti let; Hyacinta zemřela 20. února 1920, deset dní před svými desátými narozeninami. Jaká zázračná cesta je vedla pouhé dva roky ke křesťanské dokonalosti?

Za třetí to znamená, že tato tak jednoduchá a krátká cesta spočívá v přesném plnění požadavků Matky Boží, jež zjevila ve Fatimě. Jiného učitele svatosti děti neměly. Jedinou jejich spiritualitou byla spiritualita Fatimy. Proto lze říci, že beatifikace fatimských dětí je rovněž potvrzením oné spirituality. Oni byli první, kdo věrně žil dle toho, čemu Matka Boží učila. Jinými slovy, Neposkvrněná nejenže prohlásila, že její poselství z Fatimy vedou ke svatosti, nýbrž to i ukázala skrze život vizionářů. Její slova jako např. „Moje Neposkvrněné Srdce bude tvým útočištěm a cestou, která tě povede k Bohu“ (13. 6. 1917), „Modlete se, hodně se modlete, snášejte oběti za hříšníky, neboť mnoho duší jde na věčné zavržení, není totiž nikdo, kdo by se za ně obětoval a modlil"(19. 8. 1917), dostávaly v životě blahoslavených konkrétní tvar – životě, který byl naplňováním spirituality Fatimy.

Za čtvrté: jestliže je krátký život blahoslavených nedílnou částí poselství Panny Marie ve Fatimě, jakožto první a dokonalé naplnění jejích proseb, pak duchovní cesta každého z nich je i pro nás přesným ukazatelem, s jakým úmyslem a v jakém duchu máme plnit vše, co po nás Neposkvrněná žádá.

Jaká je tedy spiritualita, jež v tak krátkém čase přetvořila a proměnila ony děti? Jaká je ta zázračná cesta, která vedla malé nevzdělané děti ke svatosti? Jaké jsou prostředky, které nám Církev beatifikací těchto dětí nabízí jako ukazatel k dokonalosti?

....

Cesta rozjímání

Od prvního zjevení je Františkova cesta na vrchol svatosti jasná a jednoduchá: potěšit Pána Boha, který „je tak smutný kvůli našim hříchů“; udělat mu radost, a tím zadostiučinit za bezpočet křivd, které jsou vůči němu páchány. „Těšil jsem se z pohledu na anděla, ale ještě větší radost cítím při pohledu na naši Paní. Ale nejkrásnější byl Pán Ježíš v tom světle, které naše Paní vložila do srdce. Tak moc miluji Boha. Ale on je smutný kvůli tolika hříchům. My se nesmíme nikdy dopustit hříchu.“

Nejvíce se ho dotkl „smutek Boha“. Toto malé dítě velmi prostým způsobem uskutečnilo ve svém krátkém životě touhu velkých mystiků trpět spolu s trpícím Kristem a těšit ho tichou adorací. Účastnili se jeho agonie, kdy vyřkl slova: „Smutná je duše má až k smrti." Ono utrpení cítil sv. Pavel vzhledem k apoštolům, „kteří v sobě znovu křižují Božího Syna a uvádějí jej v posměch“. Nejsvětější Srdce Ježíšovo se zjevilo sv. Markétě Marii slovy: „Hle! Toto je Srdce, které tolik milovalo lidi a tak hojně je zahrnovalo veškerými dary, a za svou bezmeznou lásku se nejenže nedočkalo vděku, ale doznává zapomnění, pohrdání a urážek...“ Tento smutek Pána Ježíše a Nejsvětější Panny Marie nejvíce pohnul malého Františka. On také nejdokonaleji odpověděl na slova fatimského anděla: „Přijměte tělo a krev Ježíše Krista, jenž je strašně urážen nevděčnými lidmi. Konejte pokání za jejich hříchy a těšte svého Boha.“ Celý jeho život je shrnutím slov vyřčených po třetím zjevení Matky Boží: „My jsme hořeli v tom světle, které je Bohem, a neshořeli jsme. To právě není nikdo schopen vypovědět. Ale jaká škoda, že on je tak smutný. Kdybych jej mohl potěšit!“ Nezapomínejme, že devítileté dítě mluví svým prostým a teologicky nevzdělaným jazykem. Avšak jak hluboce je zde vystižen obdiv k nekonečnému majestátu Božímu a zároveň touha zcela odpovědět na tak velké tajemství. Bl. Alžběta od Svaté Trojice to samé vyjádřila několik let před tím ve své modlitbě k Svaté Trojici: „[...] Uklidni mou duši. Učiň v ní své nebe, svůj milý příbytek a místo svého spočinku. Abych tě tam nikdy nenechávala samotného, leč abych tam byla celá, celá žijící vírou, celá adorující, celá poddaná pouze tvému tvůrčímu působení. Ó můj milovaný Kriste, z lásky ukřižovaný, [...] chtěla bych tě zahalit chválou, až do smrti si tě zamilovat...“

...

Misijní horlivost

Jestliže František usiloval o to, být těšitelem Nejsvětějších Srdcí Ježíše a Marie, pak Hyacinta chtěla rozdávat jejich milosti. Naplňovala ji starost o spásu duší a misijní horlivost.

„Když občas zaslechla kletby, zakrývala si tvář dlaněmi a říkala: ‚Ó můj Bože, ti lidé nevědí, že za taková slova půjdou do pekla. Odpust jim, můj Ježíši, a obrať je. Oni určitě nevědí, že je to urážka Boha. Můj Ježíši, je mi jich tak líto. Prosím tě za ně.“

Proto si zvláště zamilovala modlitbu fatimského anděla, kterou každý den častokrát opakovala: „Prosím za odpuštění pro všechny ty, kdo v Tebe nevěří, Tobě se neklaní, v Tebe nedoufají a Tebe nemilují.“ Modlila se bezpočet střelných modliteb a prosila Neposkvrněné Srdce Mariino o obrácení a spásu nebohých hříšníků.

Apoštolát oběti

„Hyacinta si tak vzala k srdci oběti za obrácení hříšníků, že nevynechala žádnou příležitost, jež se jí naskytla. V Moita žily děti dvou rodin, které chodily žebrotou. Jednou jsme je potkali cestou na pastvu s naším stádem. Hyacinta je zahlédla a řekla: ‚Dejme těm chudákům naše jídlo na obrácení hříšníků.‘ A běžela, aby jim je dala. [...] Hyacinta byla neúnavná ve vyhledávání obětí“: kromě snášení dlouhodobého hladu a žízně z lásky k duším pro ni bylo největší obětí, když se vzdala tance.

Tato horlivost byla zcela nadpřirozená: toužila trpět za hříšníky, zadostiučinit za jejich hříchy, vyprosit jim odpuštění a milost obrácení. Často si odříkala jídlo „na úmysl hříšníků, kteří příliš jedí“; „za hříšníky, kteří ani v neděli nechodí“ chodila na mši sv. během týdne, a to navzdory své nemoci. Tato láska k bližnímu, jejímž pramenem byl důvěrný vztah s Neposkvrněným Srdcem Mariiným, se stala něčím na způsob její druhé přirozenosti. V citlivém a velkodušném srdci tohoto osmiletého dítěte působila milost Boží neobyčejným způsobem.

...

Převzato ze Zawsze Wierni, červenec-srpen 2000.

Přeložil Adam Podborský.

(Celý článek najdete v časopise Te Deum č. 4/2007)

© Te Deum 2007