Ztráta smyslu pro posvátno

Mons. Arthur Joseph Serratelli

Když v sedmnáctém století zakladatel moderní filosofie René Descartes odmítl svým postulátem Cogito, ergo sum použití smyslů jako základu pro poznání a začal považovat naši schopnost uvažování za důkaz naší existence, narušil tak tradiční pojetí jednoty duše a těla ve smyslu, v jakém ji vnímali Aristoteles a scholastici. Rána, kterou tímto zasadil, se po staletí otevírala víc a víc, duchovní a hmotné se oddalovalo, posvátné a profánní se rozdělilo čistým řezem.

K tomuto procesu však kromě moderní filosofie přispělo i několik dalších významných faktorů. Vědecká manipulace s lidským životem ve zkumavkách pokusných laboratoří oslabila respekt vnímání jeho hodnoty natolik, že pro některé už není posvátným Božím darem. Stejně tak i odtržení lidské sexuality od skutečnosti plození, umocněné dlouholetou neustávající kampaní za přehodnocení podstaty manželství, výrazně napomohlo vytlačit Boha z intimity lidského života. Manželství už dnes není chápáno jako svátostná instituce darovaná člověku Bohem, aby ze spojení muže a ženy mohlo při aktu plození a zrození nového života docházet k jejich sjednocení s Bohem. Tím však došlo k oslabení svatosti přirozeného řádu, ačkoli tento vychází z rukou samotného svrchovaně moudrého Boha.

Jedním z hořkých plodů sociální revoluce šedesátých let minulého století jsou i předsudky proti autoritě a z nich plynoucí dosti rozšířená nedůvěra vůči systémům vládnutí. V případě Církve tyto negativní postoje občas dokonce vyúsťují až v odmítání samotné myšlenky hierarchie („svaté vlády“ v původním smyslu slova) jako duchovní autority ustanovené Bohem, v důsledku čehož je Církev jednoduše chápána jako skupinka obdobně smýšlejících jedinců, kteří se spojeni vírou sjednocují k tvorbě dogmat a nastavování pravidel. Úloha Církve v duchovní sféře je tedy značně oslabena.

„Z celého srdce doufám, že se nám v novém tisíciletí podaří v tomto sekularizovaném světě znovuobjevit smysl pro posvátné ve všem, co nás obklopuje,“ řekl v první den tohoto tisíciletí Charles, princ z Walesu. Dále pak vyslovil naději, že to bude platit, ať se jedná třeba o pěstování obilí, chov dobytka, stavbu domů na venkově, léčení nemocných, či vzdělávání mládeže. Tímto vyjádřením mimo jiné jen ukázal, jak je naše ztráta smyslu pro posvátné zřejmá.

K této ztrátě však naneštěstí dochází i uvnitř Církve. Nelze popřít, že počátečním úsilí o reformu liturgie, které následovalo po II. vatikánském koncilu a bylo provázeno halasným nadšením, bylo jistě upřímně a dobře míněné. Poselství bylo zjevné – „polidštit“ liturgii a přiblížit ji věřícím.

Upouštělo se tedy od zpěvu starých písní, varhany byly nahrazeny kytarou a kněží se vydali cestou modernizace liturgie, aby nakonec zjistili, že tato ulička je slepá. A mezitím se nám mezi prsty vytrácelo vědomí Bohem darované schopnosti vstoupit do posvátného, která směřuje naši pozornost od nás samotných a vtahuje nás do tajemství Božího.

Učení o mši sv. začalo klást důraz na její společenský rozměr – stala se společnou hostinou, něčím, čeho se účastníme pohromadě... Její vnímaní jako oběti vymizelo. Stejně jako tajemství Eucharistie jako oběti Kristovy na kříži. Hodnota kněžského svěcení je devalvována a rozdíly mezi knězem a laikem se stírají...

Nedá se s jistotou říci, co přesně v posledních letech způsobilo pokles účasti lidu na mši sv., počtu křtů a církevních svateb a pohřbů. Jisté však je, že ztráta smyslu pro posvátné měla dopad nejzávažnější.

Zkuste se někdy před začátkem mše zaposlouchat a zjistíte, že „posvátné“ ticho, které by mělo obklopovat všechny přítomné v domě Božím, bylo vystřídáno rušivým neklidem. Shromáždění ke mši sv. je někdy dokonce tak hlučné, že působí dojmem, jako by se jednalo o jakoukoli jinou společenskou událost. Kostel už není posvátným místem. Může se to však změnit a přispět k tomu může každý z nás. Možná není v našich silách udělat něco proti ztrátě svatosti života v umění, hudbě či filmu, ale jistojistě máme moc pomáhat si navzájem ve znovunastolení Boží svatosti a její přítomnosti v Jeho Církvi a kostelech.

Jak tedy řekl princ Charles na úsvitu nového tisíciletí: „Nejsilnější touhou, kterou příroda vtiskla všemu živému, je návrat ke své příčině. A protože Bůh je nejen Tvořitelem našich duší, ale dokonce je stvořil ke svému obrazu, touží se naše duše k Němu vrátit.“ Touto parafrází Danta vyjádřil hluboký optimismus a naději ve znovunalezení posvátného. Je jedno místo, kde můžeme začít znovu objevovat posvátné.

Mons. Arthur Joseph Serratelli je biskupem patersonské diecéze ve státě New Jersey (USA).

Převzato z http://www.patersondiocese.org

Přeložil F. T.

© Te Deum 2007