NA DRAČÍ LODI DO JERUZALÉMA (1. část)

Martin R. Čejka

Sv. Olaf

Chceme-li poznat osobu norského světce Olafa, pak nám nezbude nic jiného než se uchýlit ke klasickým detektivním metodám. Nepomohou zde však tvrdé pěsti a šestiranný „bulldog“ Phila Marlowa, ale spíše logická dedukce Sherlocka Holmese a důvtip otce Browna, doprovázený jeho uměním vcítit se do lidských postav vystupujících v prastarém dramatu plném vášní, lásky, krutosti, odvahy, zbabělosti, života a smrti.

Veškeré psané prameny, z nichž můžeme čerpat své poznání o norském světci a králi, vznikly téměř dvě stě let po jeho smrti. Jejich autoři však vycházeli z čerstvé ústní tradice. Někteří namítají, že jejich svědectví není hodnověrné, neboť se jednalo o autory, kteří sv. Olafa a zemi svých otců milovali, a, jak se říká: láska je slepá. Ano, zamilovaný chlapec může dívku básnicky zdokonalit a popsat ji jako půvabného anděla (pánové, doufám, že to stále děláte!), ale nikdy nebude o blondýnce tvrdit, že je brunetka. Pod poetickým hávem se nezřídka skrývá tvrdý diamant pravdy. Nebojme se tedy napít z pradávných pramenů, aby „pravda a láska zvítězily nad lží a nenávistí“.

Naše metody ovšem nesdílejí ti, kteří považují všechny lidi starší osvíceneckých let za podvodníky, lháře a tmáře. Není tedy divu, že pro řadu lovců ducha doby není Olaf světcem, nýbrž brutálním psychopatem, který křesťanství využil ke svým nechutným fašistickým cílům. (To, že žil devět set let před vznikem fašismu, nehraje pro nadšené budovatele nového ráje na zemi [tentokrát už to opravdu vyjde, věřte nám] žádnou roli.) Tento pohled je dnes díky netolerantně tolerantní osvětě velmi rozšířen, a my si ukážeme, proč je nejen nepravdivý, ale také neskonale hloupý a ubohý.

Olaf otevřel oči. Nespal. Chtěl jenom zavřenými víčky oklamat noc, která trvala tak nekonečně dlouho. Vzpomínal na své předky, na svého otce, kterého nikdy nepoznal. Vlastně to nebyly vzpomínky, bylo to snění. On, syn Haraldův, v jehož žilách koluje královská krev, si pamatuje pouze ovce a kozy, nudně se táhnoucí pole... Ale to vše se nyní mění. Dnes je den, který určili bohové, den, kdy se z něj stane opravdový muž. Mocný Ódine, veď mě k vítězství, k slávě! Ať se naplní věci dosud skryté!

Dětství

Sv. Olaf[1] se narodil roku 995 v dnešní oblasti Ringerike[2], která tehdy byla samostatným královstvím. Se svým otcem Haraldem Grenskem, pravnukem krále Haralda[3], se nikdy nesetkal. Ten, byť byl místním vládcem ve Vestfoldu, dával přednost zdánlivě dobrodružnějším věcem, než je starost o ženu a dítě. Lákaly ho vikingské výpravy a „volná láska“. Při pokusu o bigamii, kdy se ve Švédsku ucházel o ruku rozkošné Sigridy Storrådy[4], nějakým nedopatřením uhořel ve svém pokoji (říká se, že se tak stalo na příkaz objektu jeho lásky, čemuž se mi nechce věřit). V té době již jeho právoplatná žena Ásta Gudbrandsdatter nosila pod svým srdcem budoucího světce.

Olafův rod se vyznačoval řadou bohulibých i bohunelibých rysů: rozhodnou vůli, nadání vládnout a sjednocovat „vyvažovaly“ krutost, chamtivost a chlípnost, čili eufemisticky řečeno „sukničkářství“. A Olaf v tomto ohledu nepadl příliš daleko od stromu. Po Haraldově smrti se Ásta provdala za Sigurda Syra.[5] Mezi Olafem a nevlastním otcem nevládly zrovna dobré vztahy. Mírumilovný a pracovitý král-sedlák považoval svého vyženěného syna za „třeštidlo“, a ten v něm na oplátku viděl slabocha. Dospívajícího chlapce očividně dojivost krav nikterak nezajímala a výnosy na hektar mu byly naprosto ukradené. Islandský básník a dějepisec Snorri Sturluson (1179–1241) ho popisuje následovně: „Záhy se z něj stal půvabný hoch. Byl středního vzrůstu, statný a velmi silný. Jeho zdravému vzezření vévodila široká tvář o jasné pleti, kterou lemovaly světle hnědé vlasy. Měl neobvykle bystré oči – velmi krásné a natolik pronikavé, že by se jeden bál do nich pohlédnout, když se rozhněval. Olaf vynikal v řadě dovedností. Byl dobrým lukostřelcem, který zřídka minul cíl, a jen málokdo se mu mohl rovnat v hodu oštěpem. [...] Říkali mu Olaf Digre[6]. Hovořil beze strachu a jasně. Brzy ve všem dospěl, jak v síle, tak i moudrosti, a všichni příbuzní i známí ho milovali. V soubojích hledal svou čest a vždy usiloval o prvenství.“

Studená zpěněná voda se tříštila o příď lodi. Dračí hlava vzhlížela k rychle se blížícímu neznámému břehu. Také Olaf upřel svůj zrak na pevninu. Pocítil vzrušení stejně silné jako poprvé. Vždy je to poprvé. Nová zem, nový boj, nová kořist, nové ženy... Jen ten strach v očích nepřátel je stále stejný. Strach, z něhož sajete sílu. Musím být silný, slabí do Valhöllu nedojdou. Padnou jako zbičovaní otroci pod tíhou života. Není nic horšího než otroctví. Olaf spatřil na zeleném kraji ostrova nehybný černý bod. Věděl, co to je, už ten kamenný znak viděl. Znak Bílého Krista, znamení otroka, krále všech otroků a hlupáků. Naši mocní bohové s ním opět zkříží meče a on opět prohraje. On vždy prohrává jako tenkrát poprvé. Věci, které nechápal, Olafa rozčilovaly. V duchu na kříž přes vlny zakřičel: „Zase prohraješ! Chci krev, chci tvoji krev!“

Viking a spol.

Olaf vstoupil na palubu drakkaru[7] ve svých dvanácti letech. Přestože ho vojáci již tenkrát uznávali jako krále, tak Olafova maminka zařídila, aby první výpravu pro jistotu vedl starý ostřílený válečník jménem Hrane.[8]

Výpravám Vikingů byla vlastní nejen odvaha, s níž se pouštěli na dosud neznámá území, a touha rozšířit své „pole působnosti“, ale také, jak se záhy ukázalo, obyčejná ziskuchtivost. Ovšem to známe i z dnešní doby, a nemusíme chodit příliš daleko... Obchodní cesty se brzy změnily v prachsprosté pirátské výpady. Konec konců, vždy je jednodušší něco ukrást než vytvořit, případně prodat. Na to přišli i norští sedláci, zejména ze západního pobřeží, kteří přeci museli svůj život na vysoké noze nějak financovat, případně onu nohu ještě o něco zvýšit. A tak, zatímco se svému hospodářství věnovali v létě, od podzimu do jara získávali „přidanou hodnotu“ v podobě lupu. Stoupající počet Vikingů byl dán rovněž tím, že se do jejich řad hlásili synové zemědělců, na něž otec v závěti nepamatoval, případně se jim nechtělo čekat v nekonečné frontě dalších nedočkavých dědiců. Následkem přerozdělování bohatství z cizích kapes do svých si mnozí značně hmotně polepšili a založili novou svébytnou společenskou vrstvu.

Vikingové ze severských zemí vytvořili v polovině devátého století vojenskou koalici – Anglosaská kronika z konce stejného století ji nazývá „Velkou pohanskou armádou“ –, s níž úspěšně plenili Francii, Irsko a Anglii. Už nešlo o objevování nových zemí, nýbrž o pustošení těch objevených. Norští Vikingové si tehdy porobili Island, ostrovy v Atlantiku, část Anglie a Irska.

Staré ságy i Snorriho Heimskringla k dané věci přistupují čistě vlastenecky a opěvují statečnost svých neustrašených válečníků. Druhá strana to pochopitelně viděla trochu jinak. Zděšení v křesťanstvu vyvolaly zejména útoky na kostely a kláštery. Když norští Vikingové vyplenili kláštery na východním pobřeží Anglie (Lindisfarne, Jarrow a Wearmouth), celou Evropu zahalily černé mraky. Anglický učenec Alcuin[9] ve svém listě anglickému králi Æthelredovi píše: „My i naši praotcové jsme tuto posvátnou zemi obývali již téměř tři sta let a Británie ještě nikdy nezažila takovou pohromu, jaká nás stihla od pohanského plemena. Nikomu ani na mysl nepřišlo, že by přes moře mohl přijít takový útok. Chrám sv. Kutberta poskvrněn krví kněží Páně a zcela zpustošen. Místo svatější než kterékoli jiné v Británii padlo za kořist pohanům. [...] Pohané rozlili kolem oltáře krev svatých a šlapali po jejich tělech v chrámu Božím, jako kdyby to byl trus na ulici.“ Alcuin hovoří o drancování kláštera na ostrově Lindisfarne v červenci roku 792. Nicméně ani později se situace nezklidnila, ba právě naopak. Anglický současník Vikinga Olafa zachytil totožný obraz: „Ve stejném roce přes moře jako bodavé vosy přilétli s celou svou armádou pohané ze severních zemí a rozutekli se do všech stran jako divocí vlci, loupíce a vraždíce nejen zvířata, ovce a dobytek, ale také kněze, jáhny, mnichy i řeholnice. [...] Vyvrátili oltáře a ukradli poklady ze svatého chrámu. Některé bratry zavraždili, jiné odvedli s sebou v řetězech. Některé s opovržlivým výsměchem vyhnali, další utopili v moři.“ Ani zkušenost irského kronikáře se příliš nelišila. O norských Vikinzích píše: „Bylo by snad snazší spočítat mořský písek či luční trávu nebo hvězdy nebeské než popsat vše, co od nich Irové – muži a ženy, chlapci a dívky, prostí věřící a kněží, svobodní a otroci, staří a mladí – vytrpěli: ponížení, násilí, bezpráví...“ Těžko můžeme předpokládat, že by se Olaf od svých krvavých spolubratří v něčem lišil. Je paradoxem dějin a křesťanství, že také kvůli svému budoucímu přímluvci v nebi tehdy Církev bojující do litanií ke všem svatým přidala: A furore normanorum libera nos, Domine.[10]

Nelze zpochybňovat odhodlanost a odvahu Vikingů, jejich válečnické umění a schopnost organizace. Ovšem jedno je jisté: když na svých dračích lodích brázdili ledová moře severu, opilí krví, po které jako narkomani prahli stále více a více, lidský život, vlastní i cizí, pro ně ztrácel význam.

K plnému pochopení sv. Olafa a jeho činů, a to jak před konverzí, tak i po ní, je nutno poznat lépe dobu, ve které žil. Nebudu se pouštět do hlubinné psychoanalýzy, stačí si jen připomenout, jak velký význam má výchova pro utváření osobnosti, a to zejména v dětství a ve věku dospívání, kdy se staví základy pro celý pozdější život. Již jsem zmiňoval Olafovu povahu, kterou zdědil po svých předcích. Tu nejde zrušit, změnit, lze ji však výchovou ovládnout a nasměrovat k dobrému cíli. Výchova, které se Olafovi dostalo, však rozhodně ke svatosti nevedla. Naopak, podporovala všechny jeho špatné sklony a zanášela svědomí bahnem sobectví a bezcitnosti. Když okrádal chudé irské rolníky, když zabíjel bezbranné, unášel lidi a prodával je do otroctví, když znásilňoval ženy a zapaloval chalupy, tak ho, dospívajícího chlapce, vychovatelé (a krutí válečníci v jedné osobě) klepali po ramenou a chválili, jaký je „pašák“. K takovému životu ho přece vedla i vlastní matka! Pokud si uvědomíme, proti čemu Olaf stál, s čím musel bojovat (vždyť celý předchozí život, povaha i výchova se v něm bouřily proti Kristu vší silou jeho nádherné divoké duše), tak teprve tehdy uvidíme pramen nebeské slávy, kterou nakonec s Boží milostí dobyl. Nenechejme se otrávit levicovými intelektuály, kteří ze štědrých zednářských grantů s takovou oblibou píšou své „Seznamy hříchů sv. Olafa po konverzi“, takoví nikdy skryté poklady nenajdou a nezaslouží si nic jiného než pár pořádných, dobře mířených vikingských záhlavců. Není však nutné Olafovy poklesky zamlčovat, stačí zvolit vtipný přístup apoštola Pavla, který se chlubí svými slabostmi, aby tak ještě více zazářila milost Kristova.

Když mladík Olaf převzal velení nad svými muži, potkal v Dánsku Vikinga z Jomsborgu[11] jménem Torkjell Høye, s kterým se dal „do party“. Spolu se dopouštěli těch nejodvážnějších a povýtce ne zcela chvályhodných dobrodružství. Nejprve se neúspěšně pokusili dobýt Londýn, pak, o poznání úspěšněji, dopluli po Temži až do Oxfordu (tehdy tam ještě, bohužel, žádní levicoví intelektuálové nestudovali) a prorazili anglickou obranu u Norfolku. Později Vikingové, naštěstí již bez Olafa, dobyli v roce 1011 Canterbury a zajali tamějšího biskupa Alphega, za něhož požádali výkupné čtyřicet osm liber ve zlatě. Přestože opilí Vikingové dobrého biskupa v předvečer první neděle po Velikonocích „jen tak z legrace“ zavraždili[12], král Æthelred jim i tak zmíněné zlato poslal, snad jako splátku do budoucna. Olaf se se svým podílem z lupu vydal ke španělským břehům a chtěl pokračovat dále do Středomoří až k Jeruzalému. Tehdy měl sen: „Přišel k němu muž – velký, vážný a zároveň děsivý, který mu pravil, aby opustil své plány a neubíral se k oné zemi: ‚Vrať se na své panství, staneš se králem Norska na věky.‘ [Zapamatujme si tato slova.] Onen sen si vysvětloval tak, že se ve své vlasti on a jeho potomci ujmou vlády na dlouhý čas.“[13] Kdo byl onen muž ve snu? O tom ságy a legendy mlčí. Někteří moderní historici tvrdí, že si Olaf vysnil svého prapraděda Haralda Hårfagra, prvního krále nad celým územím Norska. Nebo že by to byl někdo jiný?

(Celý článek najdete v časopise Te Deum č. 4/2008)

© Te Deum 2008