Katolický učitel dle Řehole sv. Benedikta

P. Hervé de la Tour

Sv. Benedikt z Nursie

Učitel je otec. Papež Pius XII. říkal, že učitelé by měli být spíše „otci duší“ nežli „šiřiteli jalových informací“. Benediktinský duch je duchem rodinným. První slova Řehole jsou: „Naslouchej, synu, mistrovu učení, nakloň k němu ucho svého srdce, a k čemu tě laskavý otec nabádá, to rád přijmi a uveď ve skutek.“[1] Učitel představuje Krista Dobrého Pastýře. Pán nám svěřil malé stádce žáků, abychom je k němu přivedli. Spasitel říká: „Dávám vám tyto duše, které jsem vykoupil za nesmírnou cenu, za každou z nich jsem prolil svou krev. Chci, abyste je ochraňovali. Vaším posláním jakožto učitelů je přivést je k mému Srdci.“

Naše poslání se váže s velkou zodpovědností. Musíme „neustále myslet na to, že budeme přezkoušeni na hrozném Božím soudu“[2] a „že každá ztráta, kterou shledá hospodář na užitku svých ovcí, bude dána za vinu pastýři“[3]. Stejně jako otec bude skládat účty z duší svých dětí, tak i učitel bude skládat účty z duší svých žáků. Jak je to strašné zjištění, že můžeme být odsouzeni k pekelným trestům za hříchy svých žáků! „Ale stejně tak, jestliže s pastýřskou svědomitostí věnujeme neklidnému a neposlušnému stádu veškerou péči, abychom je z jeho chorobných mravů vyléčili, budeme před soudem Páně osvobozeni.“[4] Ano, za ztrátu duší našich žáků budeme odpovědni pouze tehdy, proviníme-li se těžkou nedbalostí (např. špatným příkladem, vědomým neučením pravdy). Buďme tedy věrni našemu poslání.

Učitel musí být vůdcem svými slovy, svým příkladem a svou modlitbou. Takto popisoval sv. Bernard sv. Benedikta: „svým učením, celým svým životem a svou přímluvou“ pásl svěřené stádce.[5] Naše vyučování musí být poutavé, obohacující, podnětné a povznášející. Musíme v žácích probudit touhu po poznání. A v první řadě musíme žít to, co kážeme, „spíše skutky než slovy předvádět, co je dobré a svaté“.[6] „Schopnějším žákům vyložit přikázání Pána slovy, zatvrzelejším a prostším ukázat božské učení svým každodenním příkladem.“[7] Nesmíme zapomínat se za naše děti modlit. Poklekněme před svatostánkem a prosme Pána Ježíše, aby se nad nimi smiloval, např. aby potěšil toho, který je smutný, nebo pomohl tomu, který je neposlušný.

Jakožto učitelé bychom neměli nikoho upřednostňovat (tj. mít své oblíbence). Pokud se máme někomu ve třídě zvlášť věnovat, pak to jsou pomalejší, tvrdohlavé, nedůvěřivé a sobecké děti. Ty potřebují pozornost, to jsou zatoulané ovečky, které musíme hledat. Není nic těžkého na tom, milovat dítě, které je dobře vychované, dostává samé jedničky a dělá učiteli radost. Daleko těžší je milovat ty, které vzbuzují pramalé sympatie. Musíme je tedy milovat z lásky k Ježíši, vidět ho ve všech těchto duších.  

Sv. Benedikt učiteli doporučuje, „ať jednou používá hrozeb, jindy laskavosti, tu ať ukazuje učitelskou přísnost, tu dobrotivou otcovskou lásku. S neukázněnými a neklidnými ať jedná přísněji, zatímco poslušným, mírným a trpělivým ať jen domlouvá, aby je přiměl k většímu zdokonalení.“[8] Zde vidíme další rys Řehole, jímž je vyváženost. Přísnost a vlídnost jdou spolu ruku v ruce. Zvláště dospívající děti lze snadno znechutit. Proto si je musíme získat, dobýt jejich srdce. Pokud schází důvěra, tak si sice můžeme vynutit vnější spořádanost, nikoli však vnitřní touhu po dobru. Náš Spasitel neřekl: „Já jsem Pán. Musíte mne poslouchat!“ On říká: „Viz to Srdce, které lidi tolik milovalo!“[9] Naslouchejme sv. Janu Boscovi: „Lidská přirozenost je nakloněná ke zlému a občas s ní musíme jednat velmi tvrdě. Veškeré naše činy by však měly být vedeny láskou, stejně jako celý můj život, kněžské úsilí a ideály vycházely z lásky k chudé, opuštěné mládeži. My jsem přáteli našich chlapců; nahrazujeme jim rodiče. Udělají pro vás cokoliv, pokud pochopí, že vám jde o jejich vlastní dobro. Důvěru svých chlapců si získáte, když se k nim budete chovat jako dobrý otec, který své děti trestá a krotí pouze z povinnosti, když to důvody a spravedlnost vyloženě vyžadují.“[10]

Učitel „si musí být vědom, jak nesnadný a obtížný úkol na sebe vzal: vést duše a sloužit různým povahám, s jedním jednat laskavě, jiného kárat, jiného přesvědčovat“[11]. Ano, v našich třídách máme různé povahy; jeden je vůdcem, druhý se podřizuje, tenhle malý chlapec je bystrý, tomu zas učení moc nejde; tahle dospívající dívka je středem třídy a tamta je naopak plachá a zakřiknutá. Musíme se umět přizpůsobit a cvičit se v trpělivosti a porozumění. Sv. Terezička od Dítěte Ježíše tvrdí to samé: „Řekla jsem, jak jsem se vyučováním jiných sama mnohému naučila. Především jsem nahlédla, že mají všecky duše skoro stejné boje, ale jinak je mezi nimi veliký rozdíl. Tato různost je příčinou, že se s nimi nesmí jednat stejným způsobem. – U některých se musím učinit malou, nesmím se bát pokoření, ale musím se přiznat k svým bojům a porážkám. Pak se snadno přiznají k chybě, která je mrzí, a těší se, že jim rozumím z vlastní zkušenosti. Mám-li u jiných něco zmoci, musím vystupovat pevně, nesmím nikdy slov odvolat. Ponižovat se bylo by tam slabostí. Pán mi udělil milost, že se boje nebojím. Vyplním svou povinnost stůj co stůj.“[12]

Nezapomínejme na to, co je v našem poslání učitelů podstatné. Učitel „musí mít stále na mysli, že na sebe vzal vedení duší, za které také bude muset skládat účty. Aby se snad neznepokojoval skrovnějšími hmotnými prostředky, ať si vzpomene, co je psáno: ‚Nejprve hledejte Boží království a jeho spravedlnost a všechno ostatní vám bude přidáno [Mat 6, 33].‘ A dále: ‚Těm, kdo se bojí Hospodina, nic nechybí [Žalm 34, 10].‘“[13] Nesmíme se nechat odradit hmotnými obtížemi (např. nízkým platem, nepříjemnými rodiči, starými učebnicemi), vždy si jakožto katoličtí učitelé buďme vědomi velikosti našeho poslání.

Sv. Benedikt na konci druhé kapitoly Řehole učitelům připomíná: „Napomínáním pomáhá druhým k polepšení a zbavuje se i svých vlastních chyb.“[14] Učitelství je ars perficiens, umění, které zdokonaluje nejen žáky, ale i samotného učitele. Učitelům se dostává velké odměny již zde na zemi, a pokud se nezpronevěří svému úkolu, získají i odměnu věčnou. Sv. Jan Křtitel de la Salle ve svých meditacích učitelům říká: „Jaká je to útěcha pro ty, jež vedou ke spáse jiné, když v nebi uvidí zástupy těch, kterým pomáhali dosáhnout onoho nekonečného štěstí! Taková bude odměna těch, kteří mnohé vyučovali náboženským pravdám, neboť, jak praví prorok Daniel: ‚Ti, kteří mnohým dopomáhají ke křesťanské spravedlnosti, budou zářit jako hvězdy, navěky a navždy [Dan 12, 3].‘ Vskutku budou zářit uprostřed těch, které učili, ti budou navěky svědčit o veliké vděčnosti za cenná napomenutí svých učitelů, jež budou mít hned po Bohu za příčinu své spásy.“ A končí slovy: „Jaké radosti se dostane učiteli, až v nebeské blaženosti spatří zástupy svých žáků, kteří mu vděčí za milost Ježíše Krista! Jaké společné sdílení lásky to bude mezi učitelem a jeho žáky! Jaké podivuhodné opětovné shledání v přítomnosti Boží! Bude to pro ně jedna veliká oslava, kdy budou sdílet společně požehnání, k němuž jim Boží povolání dalo naději, a bohatství velkolepého dědictví, které jim Bůh dává spolu se všemi svatými.“[15]

P. Hervé de la Tour byl roku 1981 vysvěcen na kněze, v letech 1983 a 1989 působil jako rektor a později ředitel na St. Mary’s College & Academy v americkém Kansasu. Poté až do roku 1996 přednášel v semináři Holy Cross (Goulburn v Austrálii) a podílel se na vydávání časopisu Catholic Family. Později vystudoval ve Francii filosofii pedagogiky a od svého návratu do USA v roce 2001 působí jako poradce v otázkách vzdělávání na řadě škol a přednáší pro učitele.

Přepis přednášky pro učitele ze dne 15. září 1987, převzato z Edocere (www.edocere.org).

Přeložil a poznámkami opatřil Edmund Kříž.

© Te Deum 2008