báječný mediální svět

Radek Vlček

Staré klišé o tom, že média jsou hlídacími psy demokracie, už dávno neplatí. Nemějme o médiích iluze. Média nejsou na naší straně, jde jim pouze o vlastní prospěch. Propojení médií a politiky je větší, než je na první pohled patrné. Jako člověk, který v mediálním světě už pár let pracuje, nabízím několik zjištění, která jsem vypozoroval.

Média obecně vždy tíhnou spíše k levicovému nazírání na svět. To neznamená, že nemohou podporovat rádoby pravicovou politickou stranu, ale v eticko-společenských otázkách hájí vždy levicově liberální pozice. Matou veřejnost tím, že se tváří jako vyvážená, ale přitom upřednostňují pokrokáře a svobodomyšlenkáře před konzervativci. Těm možná přenechají pár komentářových sloupků, ale v 98 procentech svého obsahu pomáhají utvářet „báječný nový svět“.

Nemyslím tím, že nutně podporují levicovou stranu. Dnes v České republice neexistuje médium, které by otevřeně či skrytě podporovalo ČSSD. Naopak, počítáme-li Topolánkovu ODS k pravici, což lze jen s přimhouřením obou očí, pak jsou hlavní deníky pravicové. Báječný nový svět se ale přesto dnes a denně za pomoci médií tvoří a utužuje. Dobře je to vidět v otázce EU a evropské integrace vůbec, konkrétně pak například na způsobu, jakým média píší (nebo spíše mlčí) o Lisabonské smlouvě a jak servilní službu unijním strukturám tím pádem poskytují.

Europohádkami zpitomělá média rezignovala na svou úlohu hlídacích psů demokracie a jako kolovrátek předou cosi o evropské idylce, jako by snad vše bruselské bylo svaté. V dnešní době neexistuje v českém mediálním mainstreamu žádné periodikum, které by hájilo čistě národní zájmy – protože kdokoli, kdo národní zájmy hájí, dostane právě od médií jako prvních nálepku šovinisty či neonacisty, je mu spíláno do extrémistů a radikálů. Na názorových stránkách ještě můžeme občas najít nějaký kritický příspěvek, ale zpravodajství jako takové je zcela ve vleku myšlenek europeismu. O Unii se nediskutuje a nepochybuje. Unie se nekritizuje. Unie je svatá. 

Média zaujatá a stranná

Média přitom zdaleka neovlivňují veřejnost jen tím, o čem píší. Možná ještě více ji ovlivňují tím, o čem nepíší. Jsou oblasti, které jsou pro novináře tabu. Zdůvodní se to tím, že dané téma čtenáře nezajímá, protože je hloupý a při čtení textu nemá vůbec přemýšlet. Při psaní a vůbec při výběru témat není možné zacházet příliš do hloubky. Média tak pouze kloužou po povrchu a chytají se vějiček, které jim připravují politici nebo aktivisté, kteří dobře vědí, že když happening udělají dostatečně vtipný, mají účast v médiích zajištěnou.

Jiná témata jsou zakázaná politickou korektností či naučenou autocenzurou samotného novináře. Politický kurs toho kterého média zase zakazuje psát to, co by tomuto kursu neodpovídalo. Řada českých médií například nepokrytě fandí politické klice kolem bývalého prezidenta Václava Havla. To je příklad České televize, Lidových novin, o Hospodářských novinách vlastněných jedním z těchto lidí (Zdeněk Bakala) ani nemluvě. MF DNES je zase dlouhodobě na straně Topolánkovské ODS. Právo už dávno není socialistické, ale píší je lidé se zeleným viděním světa.

Míra, do které se média sama vzdávají objektivity a píší jen o tom, o čem psát chtějí (lépe řečeno, o čem jejich vydavatelé chtějí, aby psala), se samozřejmě liší. Jiné je to v rozhlase či televizi, jiné v tištěných novinách, jiné v internetovém médiu. Některé je otevřenější, jiné slouží zájmům konkrétní zájmové skupiny celkem nepokrytě. Projeví se to samozřejmě nejviditelněji před volbami tím, koho média upřednostňují a kolik prostoru jemu a jeho oponentům dávají.

Před evropskými volbami například malé euroskeptické strany nedostaly příliš možností zúčastnit se televizních debat či proniknout na stránky tisku, což pro ně bylo smrtící. Kromě jejich vlastní neschopnosti veřejnost zaujmout je to dáno i tím, že byly cíleně přehlíženy. Například v pořadu Otázky Václava Moravce Speciál, který je jednou velkou manipulací, se s tím netajil ani sám moderátor. Než vysílání z Kongresového centra začalo, rozdával pokyny, kdo bude moci mluvit a kdo ne, koho kamera zabere a koho nikoli. Lidé v publiku měli červené nebo zelené náramky – mikrofon mohl dostat do ruky jen ten, kdo měl zelený náramek: ten byl prověřený. Je nabíledni, že příznivci euroskeptických stran zelené náramky neměli. Moravec sám před vysíláním technikům zdůrazňoval, že jistá politická strana se nesmí v žádném případě dostat ke slovu. Pokud by bylo vysílání narušeno nepříjemnou otázkou, kamery zaberou spořádaně sedící okravatované hloučky v publiku, se kterými to bylo předem domluveno.

Odhodlání blokovat některé názory jde v médiích dokonce tak daleko, že nepomůže ani placená reklama. Když jistá politická strana v jednom deníku zadávala inzerát a ten druhý den vyšel, musel pracovník obchodního oddělení, který plochu v novinách prodával, čelit nejednomu rozhořčenému telefonátu od svých nadřízených. Uveřejnit inzerát této straně zkrátka nebylo v „politickém kursu“ tohoto deníku. Další pokus o zaplacení inzerátu proto nevyšel – těsně předtím, než odešel do tisku, přeplatila vyčleněné inzerátové místo třikrát větší částkou jistá firma – samozřejmě personálně propojená s jednou z velkých stran. Úspěšný byl až třetí pokus, kdy ten samý zaměstnanec obchodního oddělení nejprve do plánu inzerce schválně zanesl jinou firmu, aby odpoutal pozornost, a až před tiskem inzerát vyměnil za reklamu pro zmíněnou malou stranu. I toto je v českých médiích možné.

Média ve vleku politiků

Média už totiž dávno nejsou od toho, aby informovala. Média jsou nástrojem politického boje – a to i v tom nejužším smyslu, tedy boje mezi konkrétními politickými stranami. Jsou místem, kde si politici vyřizují své účty.

Kauzy novinářů nejsou tvrdou odpracovanou dřinou, ale produktem kooperace novináře a jeho „zdrojů“, ať už je zná osobně, či je mu jejich identita skryta. K napsání článku ji ale znát nepotřebuje. Tajemnými zdroji jsou přitom často lidé ze stranických sekretariátů, kteří mají plné šuplíky informací a dobře vědí, kdy je vynést na světlo. Novinář se na takovou vějičku vždy rád chytne – má něco, co nemá konkurence a co mu zajistí uznání šéfa a závist u kolegů novinářů z konkurenčních médií. Často zcela bez práce získá už hotový balíček – veškeré podklady, fotografie, důkazy, dokumenty. Pak stačí jen pár telefonátů a všechny věci důmyslně poskládat – a kauza je na světě.

Netvrdím, že kauza smyšlená. Řada případů je skutečných, ale média by se jimi nikdy nezabývala. Sama by na ně nepřišla. Píší o nich jen tehdy, když se to jisté skupině hodí. Novinář nemá šanci zjistit, co se kde děje za nekalost. Veškeré kauzy, které plní dvojstránky tištěných novin, nejsou produktem investigativní žurnalistiky, ale dokladem toho, že média úzce spolupracují s politickými stranami a ráda poslouží zájmům určitých skupin. Média tedy píší jen o tom, o čem politici, lobbisté či PR agentury chtějí, aby psala. Tím zároveň politiku pomáhají vytvářet, protože uměle – na objednávku – mění sympatie a voličské preference lidí.

Pokud dosavadní řádky budí dojem, že noviny jsou ve vleku politiků, je to jen jedna strana mince. Média jsou také neskutečně prodejná, takže si politik nemůže být jistý přízní „svého“ média. A tak zatímco jeden den kauza novin drtí jednu stranu, za týden už – v zájmu objektivity a vyváženosti – drtí stranu druhou. Tím si média sama a veřejnost spolu s nimi uchovávají dojem, že jsou nad věcí a nestranná.

Média bez hrdosti, povrchní a ustrašená

Třebaže v médiích pracují i lidé rozumní, s konzervativními názory a střízlivým pohledem na věc, ve výsledku to ale vidět není. Nakonec vždy rozhoduje čtenost, obrat, prodej či to, jak se k danému tématu postaví konkurence. Média totiž nemají vlastní hrdost a tak, i když je nějaká „kauza“ konkurenčního média sebehloupější, ostatní média ji nemohou necitovat, protože se bojí, že by svým zásadovým postojem na věci tratila.

V praxi tak členové redakce mohou nad případem ohrnout nos či si klepat na čelo, napsat to ale nakonec musejí. Média jsou totiž hysterická a neudržují si vlastní nadhled a potřebnou míru rozumu. Často pomáhají šířit paniku. 

Média jsou také neskutečně povrchní – nejen kvůli čtenářům, kterým se snaží přizpůsobit, ale i kvůli těm, kteří zprávy tvoří. Redaktoři a majitelé novin jsou sice nesmírně originální v hledání způsobů, jak zvýšit prodej či sledovanost (takže se nebojí „kauzu“ vytvářet, provokovat, převlékat se za někoho, nabízet fiktivní materiály a čekat, kdo se chytne), ke kořenu problému ale nikdy nejdou. Novináři píší stále dokola o stejných věcech, nemají odvahu přemýšlet v souvislostech. Řeší jen praktickou stránku případu – ptají se, kolik co stálo, kdo za to zaplatil, či jak to kdo okomentoval. Neptají se, komu to prospělo.

Média jsou krátkozraká a ustrašená. Tajemně vyhlížející věci, kterých je kolem nás bezpočet, je nezajímají. Jsou materialistická a píší jen o tom, co je vidět na vlastní oči. O hlubších souvislostech, vazbách, historických konotacích referovat nechtějí. Jakmile kauza přesahuje hranice místního stranického sekretariátu, dávají od ní ruce pryč. V tu chvíli klidně argumentují tím, že podezření není možné doložit a že by to byla spekulace, byť na domácí scéně spekulují nepokrytě a s důkazy si hlavu nelámou.

Vždy je totiž snazší psát o tom, co řekl Paroubek a jak pak na to reagoval Topolánek, než se zamýšlet nad tím, komu slouží prasečí chřipka či proč se na utajeném místě sjíždějí špičky světové politiky a byznysu. O skutečně důležitých věcech se tak v médiích nedočtete.

Co s tím?

Odpověď na tuto otázku daleko přesahuje rámec zadání tohoto článku. Chtěl jsem popsat, jak média vnímá člověk, který je jejich součástí. Nechci proto zabíhat do úvah, jak stav médií zlepšit. Osobně jsem v tomto směru skeptický a domnívám se, že jejich úroveň už bude jen horší.

Přesto si myslím, že by konzervativci neměli na mediální boj rezignovat. Média – ať se nám to líbí nebo ne – jsou válečným polem. Polem, na kterém to vře, kde sviští kulky a do vzduchu létají kusy končetin. S levicí je třeba bojovat jejími prostředky, porazit ji jejími vlastními zbraněmi. Vyhlásila-li levice kulturní revoluci, pravice musí vést kulturní válku. Vyhlásila-li levice útok na tradiční hodnoty skrze média, pravice musí média využít k jejich obraně a k znevěrohodnění protivníka. Je to obtížné, ale nezbytné. Kvičení a skuhrání těch zasažených ukazuje, že každá dobře mířená rána byla potřebná.

Pravicově orientovaný novinář bude vždy v médiích tahat za kratší konec, ale nemělo by ho to odradit od toho, aby „vyvažoval“ převládající levicový kurs mediálního mainstreamu. Protistrana často své mediální manipulace činí s takovou chutí a bez skrupulí, že by se konzervativně uvažující novinář neměl ostýchat počínat si stejně sebevědomě. Tím ho nenabádám k používání stejných neférových metod, jen říkám, že by se neměl stydět dát své přesvědčení najevo.

Neexistuje totiž nic takového, jako nezávislá novinařina. Každý novinář do své práce promítá svůj světonázor. Pokrokoví novináři to dělají s chutí a cíleně. Nemají-li konzervativci prohrávat, měli by si v práci s médii počínat stejně odhodlaně. Média nejsou nic křehkého, kolem čeho se musí chodit po špičkách. Je to byznys a zbraň velkého kalibru v jednom. Proto je třeba se k nim také tak chovat.

Dovětek pro věřící novináře

Média mají velkou moc. Člověk nemusí být zrovna šéfredaktorem, který určuje politiku listu a rozhoduje o tom, zda zítřejší vydání poškodí tu nebo onu stranu. Stačí být řadovým redaktorem, aby člověk okusil nebezpečně opojný pocit, který mu telefon, kamera či diktafon a příslušnost k nějakému médiu dávají.

Redaktor má moc vytvořit zprávu a vtisknout jí svůj pohled. Má mnohem větší možnost než kterýkoli jiný smrtelník vyzpovídat veřejně známou osobu, má možnost ji dostat do úzkých, překroutit její slova, zesměšnit ji. Často k tomu nepotřebuje nic než telefon. Pěkně to popsal hradní vicekancléř Petr Hájek ve své knize Smrt ve středu, kterou vřele doporučuji. Křesťanský novinář proto musí neustále zkoumat své skutečné motivy a nad svou prací přemýšlet. A být dostatečně pokorný. Pokušení zneužít možnosti, které se mu nabízejí, jsou totiž příliš velké.

Autor, jenž si nepřál zveřejnit své skutečné jméno, je redaktorem jednoho z předních českých médií.