|
báječný
mediální svět
Radek
Vlček
Staré
klišé o tom, že média jsou hlídacími psy demokracie, už dávno
neplatí. Nemějme o médiích iluze. Média nejsou na naší
straně, jde jim pouze o vlastní prospěch. Propojení médií
a politiky je větší, než je na první pohled patrné. Jako
člověk, který v mediálním světě už pár let pracuje, nabízím
několik zjištění, která jsem vypozoroval.
Média
obecně vždy tíhnou spíše k levicovému nazírání na svět.
To neznamená, že nemohou podporovat rádoby pravicovou
politickou stranu, ale v eticko-společenských otázkách hájí
vždy levicově liberální pozice. Matou veřejnost tím, že
se tváří jako vyvážená, ale přitom upřednostňují
pokrokáře a svobodomyšlenkáře před konzervativci. Těm možná
přenechají pár komentářových sloupků, ale v 98 procentech
svého obsahu pomáhají utvářet „báječný nový svět“.
Nemyslím
tím, že nutně podporují levicovou stranu. Dnes v České
republice neexistuje médium, které by otevřeně či skrytě
podporovalo ČSSD. Naopak, počítáme-li Topolánkovu ODS k
pravici, což lze jen s přimhouřením obou očí, pak jsou
hlavní deníky pravicové. Báječný nový svět se ale přesto
dnes a denně za pomoci médií tvoří a utužuje. Dobře je to
vidět v otázce EU a evropské integrace vůbec, konkrétně
pak například na způsobu, jakým média píší (nebo spíše
mlčí) o Lisabonské smlouvě a jak servilní službu unijním
strukturám tím pádem poskytují.
Europohádkami
zpitomělá média rezignovala na svou úlohu hlídacích psů
demokracie a jako kolovrátek předou cosi o evropské idylce,
jako by snad vše bruselské bylo svaté. V dnešní době
neexistuje v českém mediálním mainstreamu žádné
periodikum, které by hájilo čistě národní zájmy – protože
kdokoli, kdo národní zájmy hájí, dostane právě od médií
jako prvních nálepku šovinisty či neonacisty, je mu spíláno
do extrémistů a radikálů. Na názorových stránkách ještě
můžeme občas najít nějaký kritický příspěvek, ale
zpravodajství jako takové je zcela ve vleku myšlenek
europeismu. O Unii se nediskutuje a nepochybuje. Unie se
nekritizuje. Unie je svatá.
Média
zaujatá a stranná
Média
přitom zdaleka neovlivňují veřejnost jen tím, o čem píší.
Možná ještě více ji ovlivňují tím, o čem nepíší.
Jsou oblasti, které jsou pro novináře tabu. Zdůvodní se to
tím, že dané téma čtenáře nezajímá, protože je hloupý
a při čtení textu nemá vůbec přemýšlet. Při psaní a vůbec
při výběru témat není možné zacházet příliš do
hloubky. Média tak pouze kloužou po povrchu a chytají se vějiček,
které jim připravují politici nebo aktivisté, kteří dobře
vědí, že když happening udělají dostatečně vtipný, mají
účast v médiích zajištěnou.
Jiná
témata jsou zakázaná politickou korektností či naučenou
autocenzurou samotného novináře. Politický kurs toho kterého
média zase zakazuje psát to, co by tomuto kursu neodpovídalo.
Řada českých médií například nepokrytě fandí politické
klice kolem bývalého prezidenta Václava Havla. To je příklad
České televize, Lidových
novin, o Hospodářských novinách vlastněných jedním z těchto lidí
(Zdeněk Bakala) ani nemluvě. MF
DNES je zase dlouhodobě na straně Topolánkovské ODS. Právo
už dávno není socialistické, ale píší je lidé se zeleným
viděním světa.
Míra,
do které se média sama vzdávají objektivity a píší jen o
tom, o čem psát chtějí (lépe řečeno, o čem jejich
vydavatelé chtějí, aby psala), se samozřejmě liší. Jiné
je to v rozhlase či televizi, jiné v tištěných novinách,
jiné v internetovém médiu. Některé je otevřenější, jiné
slouží zájmům konkrétní zájmové skupiny celkem nepokrytě.
Projeví se to samozřejmě nejviditelněji před volbami tím,
koho média upřednostňují a kolik prostoru jemu a jeho
oponentům dávají.
Před
evropskými volbami například malé euroskeptické strany
nedostaly příliš možností zúčastnit se televizních debat
či proniknout na stránky tisku, což pro ně bylo smrtící.
Kromě jejich vlastní neschopnosti veřejnost zaujmout je to dáno
i tím, že byly cíleně přehlíženy. Například v pořadu Otázky
Václava Moravce Speciál, který je jednou velkou manipulací,
se s tím netajil ani sám moderátor. Než vysílání z
Kongresového centra začalo, rozdával pokyny, kdo bude moci
mluvit a kdo ne, koho kamera zabere a koho nikoli. Lidé v
publiku měli červené nebo zelené náramky – mikrofon mohl
dostat do ruky jen ten, kdo měl zelený náramek: ten byl prověřený.
Je nabíledni, že příznivci euroskeptických stran zelené náramky
neměli. Moravec sám před vysíláním technikům zdůrazňoval,
že jistá politická strana se nesmí v žádném případě
dostat ke slovu. Pokud by bylo vysílání narušeno nepříjemnou
otázkou, kamery zaberou spořádaně sedící okravatované
hloučky v publiku, se kterými to bylo předem domluveno.
Odhodlání
blokovat některé názory jde v médiích dokonce tak daleko,
že nepomůže ani placená reklama. Když jistá politická
strana v jednom deníku zadávala inzerát a ten druhý den vyšel,
musel pracovník obchodního oddělení, který plochu v novinách
prodával, čelit nejednomu rozhořčenému telefonátu od svých
nadřízených. Uveřejnit inzerát této straně zkrátka
nebylo v „politickém kursu“ tohoto deníku. Další pokus o
zaplacení inzerátu proto nevyšel – těsně předtím, než
odešel do tisku, přeplatila vyčleněné inzerátové místo třikrát
větší částkou jistá firma – samozřejmě personálně
propojená s jednou z velkých stran. Úspěšný byl až třetí
pokus, kdy ten samý zaměstnanec obchodního oddělení nejprve
do plánu inzerce schválně zanesl jinou firmu, aby odpoutal
pozornost, a až před tiskem inzerát vyměnil za reklamu pro
zmíněnou malou stranu. I toto je v českých médiích možné.
Média
ve vleku politiků
Média
už totiž dávno nejsou od toho, aby informovala. Média jsou nástrojem
politického boje – a to i v tom nejužším smyslu, tedy boje
mezi konkrétními politickými stranami. Jsou místem, kde si
politici vyřizují své účty.
Kauzy
novinářů nejsou tvrdou odpracovanou dřinou, ale produktem
kooperace novináře a jeho „zdrojů“, ať už je zná osobně,
či je mu jejich identita skryta. K napsání článku ji ale znát
nepotřebuje. Tajemnými zdroji jsou přitom často lidé ze
stranických sekretariátů, kteří mají plné šuplíky
informací a dobře vědí, kdy je vynést na světlo. Novinář
se na takovou vějičku vždy rád chytne – má něco, co nemá
konkurence a co mu zajistí uznání šéfa a závist u kolegů
novinářů z konkurenčních médií. Často zcela bez práce získá
už hotový balíček – veškeré podklady, fotografie, důkazy,
dokumenty. Pak stačí jen pár telefonátů a všechny věci důmyslně
poskládat – a kauza je na světě.
Netvrdím,
že kauza smyšlená. Řada případů je skutečných, ale média
by se jimi nikdy nezabývala. Sama by na ně nepřišla. Píší
o nich jen tehdy, když se to jisté skupině hodí. Novinář
nemá šanci zjistit, co se kde děje za nekalost. Veškeré
kauzy, které plní dvojstránky tištěných novin, nejsou
produktem investigativní žurnalistiky, ale dokladem toho, že
média úzce spolupracují s politickými stranami a ráda
poslouží zájmům určitých skupin. Média tedy píší jen o
tom, o čem politici, lobbisté či PR agentury chtějí,
aby psala. Tím zároveň politiku pomáhají vytvářet, protože
uměle – na objednávku – mění sympatie a voličské
preference lidí.
Pokud
dosavadní řádky budí dojem, že noviny jsou ve vleku politiků,
je to jen jedna strana mince. Média jsou také neskutečně
prodejná, takže si politik nemůže být jistý přízní
„svého“ média. A tak zatímco jeden den kauza novin drtí
jednu stranu, za týden už – v zájmu objektivity a vyváženosti
– drtí stranu druhou. Tím si média sama a veřejnost spolu
s nimi uchovávají dojem, že jsou nad věcí a nestranná.
Média
bez hrdosti, povrchní a ustrašená
Třebaže
v médiích pracují i lidé rozumní, s konzervativními názory
a střízlivým pohledem na věc, ve výsledku to ale vidět není.
Nakonec vždy rozhoduje čtenost, obrat, prodej či to, jak se k
danému tématu postaví konkurence. Média totiž nemají
vlastní hrdost a tak, i když je nějaká „kauza“ konkurenčního
média sebehloupější, ostatní média ji nemohou necitovat,
protože se bojí, že by svým zásadovým postojem na věci
tratila.
V
praxi tak členové redakce mohou nad případem ohrnout nos či
si klepat na čelo, napsat to ale nakonec musejí. Média jsou
totiž hysterická a neudržují si vlastní nadhled a potřebnou
míru rozumu. Často pomáhají šířit paniku.
Média
jsou také neskutečně povrchní – nejen kvůli čtenářům,
kterým se snaží přizpůsobit, ale i kvůli těm, kteří zprávy
tvoří. Redaktoři a majitelé novin jsou sice nesmírně
originální v hledání způsobů, jak zvýšit prodej či
sledovanost (takže se nebojí „kauzu“ vytvářet,
provokovat, převlékat se za někoho, nabízet fiktivní materiály
a čekat, kdo se chytne), ke kořenu problému ale nikdy nejdou.
Novináři píší stále dokola o stejných věcech, nemají
odvahu přemýšlet v souvislostech. Řeší jen praktickou stránku
případu – ptají se, kolik co stálo, kdo za to zaplatil, či
jak to kdo okomentoval. Neptají se, komu to prospělo.
Média
jsou krátkozraká a ustrašená. Tajemně vyhlížející věci,
kterých je kolem nás bezpočet, je nezajímají. Jsou
materialistická a píší jen o tom, co je vidět na vlastní oči.
O hlubších souvislostech, vazbách, historických konotacích
referovat nechtějí. Jakmile kauza přesahuje hranice místního
stranického sekretariátu, dávají od ní ruce pryč. V tu chvíli
klidně argumentují tím, že podezření není možné doložit
a že by to byla spekulace, byť na domácí scéně spekulují
nepokrytě a s důkazy si hlavu nelámou.
Vždy
je totiž snazší psát o tom, co řekl Paroubek a jak pak na
to reagoval Topolánek, než se zamýšlet nad tím, komu slouží
prasečí chřipka či proč se na utajeném místě sjíždějí
špičky světové politiky a byznysu. O skutečně důležitých
věcech se tak v médiích nedočtete.
Co
s tím?
Odpověď
na tuto otázku daleko přesahuje rámec zadání tohoto článku.
Chtěl jsem popsat, jak média vnímá člověk, který je
jejich součástí. Nechci proto zabíhat do úvah, jak stav médií
zlepšit. Osobně jsem v tomto směru skeptický a domnívám
se, že jejich úroveň už bude jen horší.
Přesto
si myslím, že by konzervativci neměli na mediální boj
rezignovat. Média – ať se nám to líbí nebo ne – jsou válečným
polem. Polem, na kterém to vře, kde sviští kulky a do
vzduchu létají kusy končetin. S levicí je třeba bojovat jejími
prostředky, porazit ji jejími vlastními zbraněmi. Vyhlásila-li
levice kulturní revoluci, pravice musí vést kulturní válku.
Vyhlásila-li levice útok na tradiční hodnoty skrze média,
pravice musí média využít k jejich obraně a k znevěrohodnění
protivníka. Je to obtížné, ale nezbytné. Kvičení a skuhrání
těch zasažených ukazuje, že každá dobře mířená rána
byla potřebná.
Pravicově
orientovaný novinář bude vždy v médiích tahat za kratší
konec, ale nemělo by ho to odradit od toho, aby „vyvažoval“
převládající levicový kurs mediálního mainstreamu.
Protistrana často své mediální manipulace činí s takovou
chutí a bez skrupulí, že by se konzervativně uvažující
novinář neměl ostýchat počínat si stejně sebevědomě. Tím
ho nenabádám k používání stejných neférových metod, jen
říkám, že by se neměl stydět dát své přesvědčení
najevo.
Neexistuje
totiž nic takového, jako nezávislá novinařina. Každý
novinář do své práce promítá svůj světonázor. Pokrokoví
novináři to dělají s chutí a cíleně. Nemají-li
konzervativci prohrávat, měli by si v práci s médii počínat
stejně odhodlaně. Média nejsou nic křehkého, kolem čeho se
musí chodit po špičkách. Je to byznys a zbraň velkého
kalibru v jednom. Proto je třeba se k nim také tak chovat.
Dovětek
pro věřící novináře
Média
mají velkou moc. Člověk nemusí být zrovna šéfredaktorem,
který určuje politiku listu a rozhoduje o tom, zda zítřejší
vydání poškodí tu nebo onu stranu. Stačí být řadovým
redaktorem, aby člověk okusil nebezpečně opojný pocit, který
mu telefon, kamera či diktafon a příslušnost k nějakému médiu
dávají.
Redaktor
má moc vytvořit zprávu a vtisknout jí svůj pohled. Má
mnohem větší možnost než kterýkoli jiný smrtelník vyzpovídat
veřejně známou osobu, má možnost ji dostat do úzkých, překroutit
její slova, zesměšnit ji. Často k tomu nepotřebuje nic než
telefon. Pěkně to popsal hradní vicekancléř Petr Hájek ve
své knize Smrt ve středu,
kterou vřele doporučuji. Křesťanský novinář proto musí
neustále zkoumat své skutečné motivy a nad svou prací přemýšlet.
A být dostatečně pokorný. Pokušení zneužít možnosti,
které se mu nabízejí, jsou totiž příliš velké.
Autor,
jenž si nepřál zveřejnit své skutečné jméno, je
redaktorem jednoho z předních českých médií.
© Te Deum 2009 |