Vláda médií a boj o lidskou svobodu

Rozhovor s Petrem Hájkem

Sdělovací prostředky Váš profesní život provázejí mnoho let. Působil jste jako novinář i vydavatel společenského magazínu, tiskový mluvčí i mediální analytik. O světě médií pojednává i kniha Smrt ve středu, kterou jste vydal letos na jaře. Kdo knihu již četl, ví, že jste média obvinil, a jistě právem, z vytváření virtuální reality. Lze Vaši knihu chápat také jako jistý projev zpytování svědomí? Jak s odstupem doby pohlížíte na svoje působení v mediální branži?

Zpytovati svědomí je vždycky a za všech okolností správná věc. Musím nicméně říci, že ve směru, který naznačujete, mě až do vaší otázky nic takového nenapadlo. Z doby před listopadem – pracoval jsem mnoho let v časopisu Květy – jsem si dodnes nevybavil nic, za co bych se musel stydět. Ten, kdo takový problém má, by však měl svědomí pořádně pročistit. Nemyslím si totiž, že v době komunismu někdo někoho něco nutil psát. Paradoxně šlo vždy o „svobodné“ rozhodnutí těch, kdo svou prací v tehdejších médiích riskovali osobní integritu. Někteří to zvládli, jiní ne. Ale to musí každý sám za sebe, rozhodně nikoho nesoudím. No a po listopadu v Reflexu? V tom obrovském nadšení jsme ještě o virtuální realitě neměli potuchy. Primárně šlo totiž o to, dotknout se konečně reality po desetiletích virtuality. Dělali jsme to asi hodně naivně, ale s takovou usilovností, až se z Reflexu stalo cosi jako malé hnutí. A právě tehdy mě to začalo přestávat bavit. Současný Reflex je už pevně v hlavním proudu – virtualita sama. Že ovšem při své současné práci nemohu mediální virtuální svět ignorovat, pracuji s ním – a tím se svým způsobem na utváření této „nepravé reality“ spolupodílím, to je jasné. To ostatně bylo také jedním z motivů pro Smrt ve středu. Chtěl jsem tento obludný svět přiblížit čtenáři a tím mu napomoci nejen v orientaci, ale také mu dát do hlavy jistý návod k obraně před všudypřítomnou nekontrolovanou mocí médií.

Tvrdíte, že dnešní době vládnou média. Rozhodují o tom, jaké války a pod jakými prapory se povedou, co je dobré a co zlé, jak se oblékat, živit i myslet. Proto Vy i jiní kritici hovoříte o éře médiokracie. Copak ale média reprezentují nějaký společný zájem či jednotící ideologii? Existuje něco jako centrum mediální moci? Nebo je to spíše tak, že média vládnou jen na oko, a ve skutečnosti slouží jen jako prostředek k získání či posílení moci těch, kteří na ně mají vliv?

Odpověď na takovou otázku by vydala na další knížku. Něco jsem však už myslím ve Smrti ve středu naznačil. Stručně řečeno: Ano, média mají společný zájem, jednotící ideologii, i když v obecné podobě jde o zájem a ideologii spíše implicitní. Nejde v ní o nic jiného, než oč jde ve veřejném prostoru stále. O moc, o peníze, o vliv na chování, myšlení a jednání stamiliónů lidí. Politické a ekonomické cíle se v čase proměňují, ale princip zůstává – ovládat, a tím vládnout. Nepředstavujme si však, že někde stojí mrakodrap instituce „vládců“ mediálního světa. To by vlastně bylo ještě docela dobré, protože strukturované, uchopitelné – a pojednatelné. V dnešní podobě věčné bitvy o lidskou svobodu je však „nepřítel“ velmi nejednoznačný, rozptýlený do statisíců položek, technologií a žánrů. Nicméně takzvaná globalizace, jinými slovy planetární monopolizace různých odvětví hospodářství a politiky, je nakročením k radikální koncentraci mediálního kartelu do nové, vyšší podoby. Je iluzí, že internet je něčím jiným. Naopak. Podívejte se na všechny ty „facebooky“, kde lidé dobrovolně, naivně a s nadšením dávají k dispozici svá nejcennější osobní data – a žijí v představě, že „jen tak“ komunikují.  Média se skutečnou komunikací dávno nemají co dělat.  Jsou metastázemi bujícího problému západní civilizace. Tím je její oddělení od přirozeného světa, od Boha. Nic menšího v tom nevidím.

Nedávno jsem s dětmi sledoval oblíbený film svého dětství Tajuplný ostrov podle románu Julesa Vernea. V tomto tak typickém osvícenském příběhu vystupuje postava čestného novináře Gedeona Spilleta, pro něhož jsou média nástrojem emancipace od závislosti na autoritách a symbolem svobody přijímat a šířit informace o světě, v němž žijeme. Kolik takových Spilletů jste za dobu svého působení v médiích potkal?

Mám s verneovkami problém, přestože jsem je přečetl všechny. Je to obdobný problém jako s Rudyardem Kiplingem či Ondřejem Sekorou a mnoha jim podobným. Jejich díla nejen předznamenávala, ale aktivně se podílela na dnešním maléru západní civilizace. Jules Verne s jeho vírou v neomezenost lidských technických a technologických schopností,  které měly přinést pozemský ráj, stvořený lidskýma rukama. Oba další jmenovaní pak v podobném étosu vedli celé generace k destrukci individuality, k mýtickému zbožštění všeho kolektivního a kolektivistického. Jsou to v širokém žánrovém rejstříku svého druhu utopie, které měly svého času podobný dosah jako dnešní většinová produkce Hollywoodu a spol. Romantické kulisy jsou základem Potěmkinových vesnic, které dnes tak soustavně dobudovávají média. Gedeon Spillet je nesmysl. Čestní a pravdě oddaní lidé však nepochybně fungují ve všech profesích. V nich je naděje, že i tento současný pokus o zotročení světa po tisící první selže.

Jak jsou na tom podle Vás česká masmédia? Podléhají stejným nešvarům jako média zahraniční?

Ve své většině jsou již „globalizovaná“. Pod prapory jimi zjeveného Dobra se nás pokoušejí vést ke světlým zítřkům nových Utopií typu Evropská unie, pracují pro ty, kdo chtějí z veřejných prostředků získat astronomické částky prostřednictvím absurdit typu globální oteplování a tak dále. V tom se nijak od svých „vzorů“ již neliší. Úspěšně nás straší „katastrofami“ údajných přicházejících pandémií, jako jsou všechny ty ptačí či prasečí chřipky nebo nemoci šílených krav. Činí tak nejen v zájmu farmaceutického průmyslu, který je z hlediska světové ekonomiky již mocnější než zbrojení, nebo aby změnila spotřebitelské chování. Chtějí nás také bavit – a strašení je jednou z nejoblíbenějších lidových zábav. Přesto však „regionální odlišnosti“ v českým médiích zaznamenat lze. Je to dáno jejich totální oddaností smutnému pravdoláskovskému světu Václava Havla a spol., který má v politickém zaměření českých médií absolutně dominantní postavení. Proto jsou česká média ještě o stupeň absurdnější, demonstrativně nevzdělanější a netolerantnější než běžný zahraniční průměr. Ale myslím, že tyto nedostatky již brzy překonají a zařadí se nerozpoznatelně do hlavního šiku. Donutí je k tomu technologie i stádní panevropská filosofie jejich zahraničních, především německých, majitelů.

Hraje nějaký politický význam právě tato skutečnost, že mnoho českých médií je v rukou zahraničních vlastníků?

Na počátku devadesátých let jsem si to nemyslel. Dnes vím, že to byl omyl. Má to zásadní význam – jak jsem o tom již mluvil. To, že jde převážně o německé majitele, má „lokální“ důsledek, že jsme již opět součástí německého zájmového prostoru, jako tomu bylo před rokem 1918, před  opětovnou konstitucí moderního českého státu.  Ten je nyní opět v troskách, ačkoli jeho formální zbytky nadále existují. Ve skutečnosti však již jsou pouze regionem uvnitř novorozeného evropského superstátu, ovládaného kondominiem Německo – Francie, jež je řízeno Německem. Jsem přesvědčen, že kdyby majitelé českých médií pocházeli většinově například z anglosaského světa, bylo by to tady o pár stupňů jinak. Že by ale média mohla zůstat v českých rukou, vylučuji.

Co si myslíte o povaze a významu tzv. veřejnoprávních médií? Tvrdí, že nejsou ani soukromé, ani státní, že zastupují zájmy celé společnosti. Je to pravda, nebo tu jsme svědky toho, jak tato média fabulují nikoli o vnějším světě, ale o sobě samých?

Veřejnoprávní média jsou ve skutečnosti média v družstevním vlastnictví jejich zaměstnanců, na jejichž výběr má aktuální politická moc vliv prostřednictvím tzv. rad a za to tomuto družstvu odvádějí občané povinně část svých daní. Kromě toho, že tak vzniká na mediálním trhu výrazná nerovnost mezi „soutěžícími“ médii, protože konkurence miliardové přísuny od daňových poplatníků nemá, jsme tak svědky přímo klasické ukázky mediální mystifikace. Nelze totiž „zastupovat zájmy celé společnosti“, protože takové zájmy z definice neexistují. Politické strany jsou ve společnosti proto, že artikulují obvykle protikladné zájmy různých skupin ve veřejném prostoru. Neznám nic jako „celospolečenský zájem“. To je čistý bolševický termín. Ani samotná existence státu to není – jak vidíme na rozdělení společnosti v tématu Evropské unie. Média mají být buď státní – tedy napojená nezakrytě na státní rozpočet, bez reklam a dalších finančních zdrojů –, anebo soukromá. Všechno ostatní je podvod. A co je založeno jako podvod, bude se podvodně i chovat. A chová se tak.

Čtenářům Te Deum jistě působí radost, že jste se stal před cca dvěma roky katolíkem. Předpokládám, že to mělo vliv i na to, jak dnes pohlížíte na svět, a sice nikoli jen svět médií. Jaký vliv měl dar víry na psaní Vaší knihy?

Obrovský, zásadní, určující. Jako na všechno, co činím. Je to nikdy nedocenitelná milost a požehnání.

Jste jedním z nejbližších spolupracovníků prezidenta Václava Klause. Aniž bych chtěl jakkoli snižovat vlastní hodnotu či význam knihy Smrt ve středu, asi nelze popřít, že bez výše uvedené skutečnosti byste se nestal terčem tak nelítostné mediální kampaně. Jak tyto kritiky vnímáte? Co přínosného jste si z nich odnesl?

Je to určitě tak, jak říkáte. V pozadí všech těch útoků je bezpochyby zacílení na Václava Klause a pokus skandalizovat také jeho okolí. Vytvořit ve veřejnosti dojem, že dnešní „Hrad“ je rejdištěm nějakých polobláznů, excentriků, ruských špiónů a tak dále, čili, jak se ještě před dvaceti lety říkalo, „nepřátel lidu“. Proto po té knize média tak vystartovala, aniž ji kdokoli z první linie útočníků četl. Zastřelovací palba začala nedlouho předtím, když jsem v běžné přednášce Centra pro ekonomiku a politiku k darwinovskému výročí odmítl bludnou a v podstatě již dávno vyvrácenou evoluční teorii, jejíž šiřitelé se spolu s Marxem již sto padesát let snaží také její pomocí rozbít biblické poselství o stvoření světa a člověka. Vzhledem k tomu, že moji kritici o knize vlastně mluvit nemohli, protože ji nečetli, těžko jsem je mohl za kritiky považovat. Ale odnesl jsem si cenný poznatek, že ještě není vše ztraceno. Záplava dopisů a mailů od mých skutečných čtenářů mě přesvědčila, že média ještě zdaleka nejsou tak vševládná, jak se sama domnívají. Že existuje – a vždy bude existovat – výrazná menšina, která má svůj rozum, své zkušenosti.  A není nepodstatné, že naprostá většina z této menšiny Boha neztratila a Bůh neztratil je.

Časopis Te Deum je také médium. Co o něm jako kritik sdělovacích prostředků soudíte? A je něco, co byste rád našim čtenářům vzkázal?

Te Deum pokládám za jeden z mála časopisů, které mají budoucnost. Už proto, že je přesně zacílen k jasně definovanému čtenářskému okruhu. Obecně si myslím, že z tištěných médií právě tato zůstanou, až ostatní pohltí elektronická vlna. Časopisy s delší periodicitou, podobně jako třeba brněnské Kontexty, které se zrodily z Revue politika, či právě Te Deum, se mohou hlouběji nořit do témat, neposkakovat klipovitě po povrchu jevů a dějů, ale skutečně se čtenáři komunikovat. Děláte dobrou práci, jejíž náročnost si umím představit, a proto smekám klobouk. Zvláště když beru v úvahu skromné finanční zázemí. A jestli bych chtěl čtenářům něco vzkázat? To jediné, co má smysl:  Přání pevné víry a hojnost Božího požehnání. Když toto platí, řečeno volně s Georgem Orwellem, vše ostatní následuje. Média nemédia.

Otázky kladl Michal Semín.

Petr Hájek – novinář a spisovatel, bývalý tiskový mluvčí prezidenta republiky Václava Klause, v současné době zastává úřad ředitele tiskového odboru kanceláře prezidenta. Vystudoval scenáristiku a dramaturgii na FAMU v Praze. V osmdesátých letech působil jako reportér v společenském týdeníku Květy. V roce 1991 spoluzakládal společenský týdeník Reflex a byl jeho šéfredaktorem. Je rovněž autorem řady knih, mj. Areál snů, Vlídná past, Svět je na rozvod a Smrt ve středu.