smrt ve středu

Miloš Cihelka

Informovat čtenáře na tomto místě o tom, že vyšla knížka prezidentského vicekancléře Petra Hájka s názvem Smrt ve středu, je asi zcela zbytečné. Jednak je její náklad v knihkupectvích rozebrán, chystá se však dotisk, a především tato informace nemohla uniknout nikomu, kde alespoň občas otevře noviny, pustí si rozhlas či televizi nebo sleduje zpravodajství na internetu. Hájkova publikace totiž vzbudila zasloužený a možná i zamýšlený rozruch. A to rozhodně nejen proto, že autor působí na relativně exponovaném místě v české politice.

Přesto, myslím si, má cenu o uvedené knize psát. Navzdory množství článků a pořadů, které byly knížce věnovány, se totiž čtenář či divák o jejím skutečném obsahu z českých médií nemohl dozvědět až na čestné výjimky doslova nic! Hájek ve své knize píše: „Mediální obsahy jsou z osmdesáti až devadesáti procent mylné, chybné, zavádějící, neseriózní, tragicky zjednodušující, záměrně manipulující – prostě nepravdivé.“ Jakkoliv je možné s tímto tvrzením polemizovat, nebo jej alespoň pokládat za přehnané, v případě referování o Smrti ve středu potvrdili novináři jeho platnost téměř beze zbytku.

Nejužitečnější proto asi bude si na začátku říct, o čem citovaná kniha není. Je toho hodně. Namátkou není: o 11. září 2001 v New Yorku, o Usámovi bin Ládinovi, o Darwinovi, o neškodnosti kouření, o neexistenci globálního oteplování, ba dokonce ani o tajemném celosvětovém spiknutí. Zkrátka „o osmdesáti až devadesáti procentech“ toho, co jí média přisoudila. Kdyby byl člověk přítelem konspiračních teorií, skoro by si mohl myslet, že se autor knihy s novináři domluvil. Pro jistotu prohlašuji, že si to opravdu nemyslím. Přinejmenším proto, že nevím, co by tím novináři kromě ostudy získali.

I když je to možná k autorovi poněkud neuctivé, neodpustím si napsat, že jsou skoro zajímavější právě mediální reakce než kniha samotná. Přesněji řečeno, kdyby text o mediální manipulaci prošel médii výrazněji nepovšimnut, zařadil by se tak jen do série desítek knih, které na toto téma byly, a asi i ještě budou, napsány. Takto dostává nový rozměr, který mohou ostatní autoři Hájkovi jen závidět.

Klíčová je samozřejmě otázka, proč média na Hájka reagovala zrovna tak, jak reagovala.

Sám Hájek přichází ve své knize s kategorickým tvrzením. „Zřejmě nejpodstatnější zvláštnost novinářské profese (…) spočívá v tom, že sice stále silněji ovlivňuje prakticky všechny aspekty lidského života, ale kupodivu v nepřímé úměře k tomu potřebuje stále nicotnější specifickou kvalifikaci, osobní zkušenosti či všeobecné vzdělání.“

Jinými, možná trefnějšími a určitě vtipnějšími slovy to vystihuje třeba již postava novináře Smerďakova v bohužel nepříliš známém, ale o to lepším románě Viktora Dyka Tajemná dobrodružství Alexeje Iványče Kozulinova. Smerďakov vysvětluje: „Na poznání člověka pět, deset, patnáct minut možno věnovati; na přečtení knihy ne více. Jdeme do divadla: vidíme scénu a stačí nám, abychom se seznámili s dějem i s autorem. Člověk, jemuž je nutno dočísti knihu, aby o ní dovedl mluvit, člověk, který musí poslechnouti kus, aby o něm psal, člověk, který musí studovat člověka, aby prohlédl, není žurnalista. (...) Žurnalista má vše činiti s rychlostí telegrafickou; vytuší dříve, než jiný pozná. Dokonalá znalost věci ubíjí dokonce žurnalistický talent.“

A (nejen) čeští novináři ochotně tuto satiricky míněnou „pravdu“ potvrzují v praxi. Jen během června učinili s Petrem Hájkem rozhovor na téma jeho knihy nejméně čtyři z nich: Milan Šíma v časopise Instinkt, Barbora Kroužková a Petr Fischer v České televizi a Luboš Xaver Veselý v rádiu Frekvence 1. Všichni bez rozpaků klidně přiznali, že knihu, o níž s jejím autorem hovoří, nejen vůbec nečetli, ale ani jim to navíc nepřijde jako chyba.

Fischer se hájil tím, že Smrtí ve středu listoval v knihkupectví, Šíma ji nesehnal, ale četl o ní prý v novinách a nakonec kontroval sdělením, že ho Hájkova kniha vlastně nezajímá, Veselý zase rovnou na Hájkovu námitku odsekl, že mu nikdo nebude předepisovat, co má číst. Ale to k vysvětlení reakce zjevně popuzených médií zdaleka nestačí, protože z výše naznačeného nevyplývá, proč se stal terčem zrovna Hájek.

A už vůbec tím nelze vysvětlit rozsah, který tomu ve svém zpravodajství a na jiných místech média věnovala. Například Mladá fronta Dnes (tedy jeden ze sdělovacích prostředků, které určují obsah hlavního proudu, a nejčtenější „seriózní“ deník na trhu) nabídla svým čtenářům o Smrti ve středu krátce po jejím uvedením do prodeje celou jednu stranu plus výrazný text na titulní stránce. Každý si může porovnat, jakým událostem jakého významu se jindy taková pozornost věnuje.

Smrti ve středu lze samozřejmě vytknout mnohé a jistou kritiku si bezesporu zaslouží. Bylo by oprávněné, kdyby novináři autorovi vytýkali například trochu těžkopádný styl, že užívá nadbytku slov na úkor srozumitelnosti či že některá sdělení dubluje. Stejně tak oprávněná výtka může směřovat i k místy až nesnesitelně adorační obhajobě čehokoliv, co Václav Klaus v životě učinil, napsal nebo řekl. Například tvrzení, že vznik ODS znamenal vznik první ideově pravicové strany v kontinentální Evropě po druhé světové válce, je jistě pro mnohé čtenáře jen těžko stravitelné. Stejně tak je možné v textu knihy odhalit i několik věcných nepřesností. A tak by se dalo poměrně dlouho pokračovat, pokud by recenzent chtěl k dílu zaujmout kritický, ale přesto korektní postoj a seznámit možné budoucí čtenáře s klady a zápory knihy.

Nic takového ovšem v drtivé většině v médiích neproběhlo. Výjimky se dají doslova spočítat na prstech jedné ruky. Jednou z nich je třeba recenze od Pavla Matochy, která pod názvem Hambatí novináři vyšla v časopise Euro. „Dle jejího [Hájkovy knihy, pozn. red.] mediálního obrazu by se mělo jednat o dílko lehce vyšinutého paranoidního jedince, který hlásá, že Usáma bin Ládin neexistuje a že útoky na newyorská dvojčata 11. září 2001 zosnovaly tajné služby USA. Obě věty se sice víceméně shodují s větami, které čtenář v knize najde, ovšem shrnout do nich celou knihu je stejně přesné, jako shrnout bibli vytrženými větami: ‚Jidáš utekl; šel a oběsil se‘ nebo ‚Jdi a jednej také tak‘,“ píše výstižně Matocha.

A v tom je pověstné jádro pudla. Nad razancí, s níž se média do Hájka pustila, musí každého soudného napadnout, že cílem kampaně je skutečně učinit z autora Smrti ve středu paranoika, stoupence obskurních konspiračních teorií a ve výsledku buď čtenáře od knihy odradit, nebo jim alespoň vsugerovat, že ji nemohou brát vůbec vážně.

Tak se nepřímo konečně dostáváme k tomu, o čem kniha pojednává. O mediální manipulaci s realitou a také o plíživém směřování světa k novému politicky unifikovanému a duchovně vyprázdněnému řádu. A v tom média přímý útok na svou současnou podstatu, resp. podstatu svého fungování, vidět musela.

Stručně shrnout hlavní Hájkovy teze není jednoduché a pokud se tedy o to přesto pokusím, doufám, že se tak nezařadím do početného stáda jeho dezinterpretátorů. Podle autora Smrti ve středu již (minimálně) v západní společnosti nevládnou a nerozhodují volení zástupci, kteří svou moc nabyli prostřednictvím politického boje, kdy pro své rozličné ideje a návrhy řešení problémů museli získat dostatečnou podporu veřejnosti. Potichu a pro většinu lidí nepozorovaně je nahradila média, která kolektivně rozhodují o tom, co si bude veřejnost myslet, a v konečném důsledku tedy i o tom, co mohou formálně vládnoucí politici říkat a dělat, aniž by se ocitli v pozici extrémistů, „popíračů“ nejrůznějšího druhu či byli hlasitou ostrakizací odsunuti na úplný okraj politického dění.

Média přitom tlumočí názory a jednají v zájmu různých vlivových skupin – od ekologistů, „lidsko-právních ideologů“ přes nepoliticko-politické ziskově-neziskové spolky (známé pod krycím názvem občanská společnost) až po obchodní subjekty. Jejich synergií je potom vytvářena jednotná ideologie, o níž není dovoleno beztrestně pochybovat, ale která se zároveň tváří, že vlastně ideologií není a že společnost je i nadále řízena prostřednictvím politické soutěže. Média současně zajišťují, aby občané tuto hru neprohlédli, a vydatně je zásobují infozábavnými tématy, vytvářejí události z podružností a naopak a v neposlední řadě jsou permanentně připravena ukřičet či znemožnit každého, kdo by snad chtěl „nové svaté pravdy“ zpochybňovat. Na zmíněné ideologii potom stojí vznikající či snad již existující Nový světový řád. „Bolševickým poznávacím znamením je vždycky odhodlání měnit svět k čemusi subjektivně lepšímu – lhostejno, jestli se tak děje zleva, nebo zprava,“ podotýká Hájek s tím, že v takovém prostředí je nějaký souboj mezi pravicí a levicí pouhou iluzí: viz třeba reálný rozdíl mezi soudobou ODS a ČSSD u nás. Svoboda občanů tak prakticky umírá v neurčitém a ve skutečnosti neexistujícím politickém středu; odtud také název knihy.

Viditelnými projevy tohoto řádu v praxi je potom podle Hájka například „humanitární bombardování“ Jugoslávie, válka v Iráku, ale i bezprecedentní tlak na Irsko, aby opakovalo referendum o Lisabonské smlouvě. Veřejnými reprezentanty a popularizátory jsou potom politici od Václava Havla přes Williama Clintona až po současnou mediálně stvořenou megastar Obamu.

Mediálně nejvděčnější úryvky z knihy, jako je ten o možné roli amerických zpravodajských služeb při útocích 11. září 2001, Hájek používá jako příklad možné mediální manipulace a naopak nemožnosti dobrat se za pomoci sdělovacích prostředků skutečného poznání pravdy. A samozřejmě vědomě provokuje: Skutečně to bylo takto? Nebylo to třeba úplně jinak, důkazy by se daly najít, nebo ne? Že jste to četli po tisící první v novinách a viděli v televizi? Tím hůř!

Hlavní cena knížky není v tom, co explicitně předkládá, ale ve výzvě, již obsahuje – pochybujte o všem, co vám současná média a politici předkládají k věření, a nebojte se používat vlastní rozum! Smutné je pouze, že jde o zvolání ojedinělé, o to je však Smrt ve středu publikací důležitější. Až bude podobných knížek vycházet více, bude teprve korektní pustit se s Hájkem do skutečné polemiky. Třeba o médiích; osobně trvám na rozdíl od něj na tom, že noviny zdaleka vždycky nelžou, třeba sportovní výsledky v nich bývají obvykle pravdivé, a častější než otevřené lži jsou na jejich stránkách polopravdy, zamlčování a zkreslování. I když to je snad ještě horší...

Výše uvedený pokus o stručné vystižení obsahu knihy je samozřejmě velmi zjednodušený a rozhodně stojí za to si Smrt ve středu celou (!) přečíst. Obávám se, že řadě čtenářů bude, stejně jako mně, poněkud vadit převedení přirozených ideových rozporů na osu pravicová liberální svoboda vs. levicová solidarita, ale to není zdaleka tak podstatné, jak by se mohlo zdát. Petr Hájek přes všechny výtky, které zazněly i v tomto textu, má v nejpodstatnějších věcech jasno a jeho vysvětlení, proč je společnost taková, jak ji popisuje, je vrcholně realistické. „Když říkám ‚připraveno‘, nemyslím tím, že by někde existovala skupina lidí, která by někam svět potají vedla. Říkám jen, že už dávno byla připravena půda pro společenské procesy, které později nabraly vlastní dynamiku. Počátek současných problémů je orámován divokým nástupem racionalismu, postupnou destrukcí víry v Boha, přesvědčením, že člověk je mírou všeho. Pokud tedy lze hovořit o nějakém implicitním spiknutí, tak jsme se my všichni spikli proti nám samým. S neuvěřitelnou lehkostí se vzdáváme soukromí, lidé jsou o sobě schopni na internetu zveřejnit největší intimnosti a mají pocit, že si jen tak hrají. Až když zjistí, že už žádné soukromí – tedy základní předpoklad svobody – nemají, tak si uvědomí, že to hra nebyla,“ uvedl Hájek v již zmíněném rozhovoru pro rozhlasovou stanici Frekvence 1.

A s jeho slovy samozřejmě nelze než souhlasit. Nepřekvapí potom ani, když v internetovém on-line rozhovoru narazíme na jeho „drzou“ odpověď na otázku: Které světové náboženství je to správné? „Křesťanství, respektive římské katolictví.“

Autor je novinář.