Proti špatnému tisku

Sv. Maxmilián Maria Kolbe

 

 

Jezuita P. Abel[1], nazývaný apoštolem Vídně, popisuje zhoubný dopad špatného tisku na klasickém příkladě. Jednou byl zavolán k nemocnému. Když umírající spatřil kněze, ukázal mu celý stoh novin naskládaných v rohu pokoje a vyprávěl následující příběh: „Podívejte, otče, tohle je největší nepřítel mého života. Byl jsem synem zbožných rodičů, kteří mě dobře vychovali, natolik, že jsem ještě během univerzitních let býval dobrým katolíkem. Když jsem se stal lékařem, považoval jsem za vhodné předplatit si takzvaný tisk pro inteligenci, jmenovitě jedny z židovských novin. Prvních čtrnáct týdnů mě popouzely neustálé výpady onoho deníku proti mé víře, potom jsem se však stal lhostejným, a během jednoho roku jsem zanechal veškeré náboženské praxe a stal se nevěřícím, až do této chvíle, kdy mi Boží milost zpět mou víru navrací.“ Nejinak působí tisk na lid.

 

Oprávněně si stěžuje lidový spisovatel Wetzel[2]: „Pohleďte na dnešní svět, jak se za poslední desetiletí změnil! Kdo seje bezbožnost mezi lidem? Kdo mu bere naději na nebe a zavinil, že lid v pozemských slastech a potěšeních hledá své štěstí? Kdo utlumil svědomí v srdcích? [...] To vše je dílem Církvi nepřátelského tisku. Ve velkých evropských městech celé zástupy přeplacených pisálků vylévají každodenně žluč na vše katolické. Stovky novin opakují to samé, a tak se jed den za dnem cpe do sta tisíců rodin a otravuje miliony duší. Tak pracuje obrovská mašinérie denního tisku, která stojí ve službách bezbožnosti a špatných mravů.“

 

Ani Lassalle[3], byť byl sám socialistou, hledě na nesmírné množství zla páchaného tiskem se nemůže zdržet jeho odsouzení: „V jeho prolhanosti, podlosti a nemorálnosti jej snad převyšuje jen jeho vlastní hloupost. Nedojde-li v našem tisku ke změně, a bude-li i po dalších padesát let takto šílet, pak dojde k naprosté otravě ducha lidí. – To je největší zločin, jaký znám.“

 

Je čas, a to nejvyšší čas, aby došlo ke změně.

 

Prvním krokem k ní je naprostý bojkot špatného tisku; a následovně podpora dobrého.

 

V dané souvislosti jsou bolestná Wetzlova slova: „Bezbožný tisk by nikdy nedošel takového rozvoje, kdyby miliony katolíků nepodporovaly Církvi nepřátelské a tzv. nezávislé časopisy a deníky, ať již předplatným, či spoluprací.“ A otec Kolb[4] na V. rakouském sjezdu katolíků volí dokonce ještě ostřejší slova: „Co říci o národě, který platí za své vlastní ponižování? Nenalézám pro to slov! A tato hanba padá na katolíky, neustále urážené tisíci deníků. Tyto nestoudně posměvačné noviny se tisknou pro nás, katolíky! Nejsou však zasílány anonymně po způsobu hanopisů, ale my sami si je objednáváme a za ně platíme. Lze snad být slepým vůči tak vážnému nebezpečí? A tato naše zaslepenost se stává přímo zločinem, neboť nejenže proti zmíněnému nebezpečí nebrojíme, nýbrž přechováváním a četbou špatného tisku za urážky a výsměch víře platíme! Na nás katolících se vskutku naplňují slova prorokova: ‚Po stěně hmatáme tak jako slepci, tápáme tak jako bez očí, jak za šera v poledne vrávoráme přes živé jako přes mrtvé‘ [Iz 59, 10].“

 

Biskup Zwerger[5] k tomu říká: „Kdo dává peníze na špatný tisk, ten vede válku proti Církvi a nemůže se nazývat skutečným katolíkem.“ Mohučský biskup Ketteler[6] jde ještě dál a praví, že kdo je vůči tisku lhostejný, ten nemá právo nazývat se věrným synem Církve.

 

Kardinál Nagl[7] napsal roku 1911: „Povinností každého katolíka je vystupovat na obranu katolického tisku a podporovat jej modlitbou, slovem a činem.“

 

Zaragozský arcibiskup[8] na kongresu katolických novinářů v roce 1910 neváhal prohlásit: „Je hodně bohatých katolíků, kteří své bohatství používají na to, aby podpořili nové kostely a kláštery nebo je zkrášlili obrazy svatých. To je bezesporu skvělá věc! Ale, bohužel, jedna nešťastná nehoda to může všechno zničit, zatímco plody dobrých novin jsou přímo nezničitelné. Nebylo by snad lepší zakládat velké deníky pro dobro lidu? Noviny jsou v dnešní době rychlopalným dělem. Bůh tak chce!“

 

Nejinak se na věc dívají papežové.

 

Již Pius IX. říkal: „Je svatou povinností každého katolíka podporovat tisk a šířit jej mezi lidem. Dobrý tisk je nejužitečnějším dílem, kterým se získávají zásluhy.“

 

Lev XIII. praví: „Špatný tisk přivedl do záhuby křesťanskou společnost, je tedy nutné postavit proti němu tisk dobrý. Katolíci by neměli ustávat v práci pro svůj tisk, pamatujíce, že dobrý tisk je neustávající misií.“ A v proslovu ke katolickým novinářům 21. února 1879 uvedl: „Jsme přesvědčeni, že naše doba vyžaduje právě těchto prostředků [katolické noviny a časopisy] a rozhodných obránců. [...] Převratníci usilovali o to, aby mezi lid rozšířili celou řadu deníků, jejichž hlavním cílem bylo útočit na pravdy víry, nahradit Církev a zasít do duší zhoubné názory. [...] Poněvadž vydavatelská činnost je v dnešní době považována za hlavní prostředek zmíněného plánu, proto je také hlavní povinností katolických novinářů onen prostředek, používaný nepřáteli ke zhoubě společnosti a Církve, přeměnit na spásný prostředek pro lid a využít k obraně Církve.“

 

Svatý otec Pius X. napsal v roce 1905 mexickým biskupům: „Co se týče deníků a novin, chtěl bych konečně všechny střízlivě uvažující přesvědčit, že je nutné veškerými silami usilovat o to, aby katolíci četli pouze skutečně katolické časopisy a deníky. To je dle mého mínění v dnešní době nejdůležitější věc.“

 

A v roce 1908 se při audienci duchovních vyjádřil dokonce ještě silněji: „Ani lid, ani duchovní si neuvědomují význam tisku. Říkají, že dříve tisku nebylo, a nechápou, že se doba změnila. [...] Nadarmo budete stavět kostely, udílet duchovní cvičení, zakládat školy, všechna vaše práce a vaše snažení přijdou vniveč, nebudete-li schopni vládnout zbraní vhodnou k útoku i obraně – věrným a ryzím katolickým tiskem.“

 

Arcibiskup z Pisy[9] dodává: „Vy kážete v neděli, a noviny káží každý den, každou hodinu. Vy promlouváte k věřícím v kostele, a noviny jsou za nimi až do bytu. Vy mluvíte půl hodiny, nebo hodinu, a noviny nepřestávají mluvit nikdy.“

 

Co se týče katolického tisku u nás, máme mnoho nedostatků. Existují sice také některá silnější centra [...], ale převážně máme co do činění s roztříštěným, byť někdy velmi velkým, úsilím jednotlivců.

 

Stále nám chybí společná shoda na této práci a vzájemná pomoc. Společnost ji stále dostatečně nedoceňuje, aby se katolický tisk mohl postavit na pevné nohy. Nepřátelé Církve mají miliony a miliardy dolarů a dělník na poli katolického tisku nemůže napnout více sil, aby svou práci zdokonaloval a rozšířil, neboť musí zkrátka bojovat o holé přežití své vydavatelské činnosti. Máme rovněž málo dostatečně zkušených laiků, kteří by mohli na onom poli pracovat perem, a proto jsou u nás plody katolického tisku stále velmi, velmi skromné. Vychovat laické spolupracovníky a zajistit vydavatelství hmotné prostředky, to je asi nejpalčivějším problémem tiskové akce.

 

Také kolportáž není valná. Málo je totiž takových, kteří by za svou povinnost považovali šíření dobrého tisku. [...] Dej Bože, aby všude vznikaly skupiny, jejichž cílem bude šířit dobrý tisk, nechť se obnoví tvář země [Žalm 103, 30].

 

Ti, kterým Pán Bůh alespoň trochu nadělil bystrost pera a nadání v jakékoliv oblasti novinařiny, nechť společně používají těchto Božích darů k tvorbě co nejlepšího tisku. A to se netýká pouze laiků. Ať se katolíkům dostane dobré duchovní stravy.

 

 

Rukopis sv. Maxmiliána M. Kolbeho pravděpodobně z počátku roku 1919 (tiskem nevyšlo). Zkráceno.

Přeložil a poznámkami opatřil Adam Podborský.



[1] P. Heinrich Josef Maria Abel SJ (15. 12. 1843 – 23. 11. 1926) – německý kazatel, který ve velké míře přispěl k obrodě duchovního života ve Vídni, pořádal exercicie, organizoval zbožná bratrstva a poutě. Na náboženské obnově spolupracoval s vídeňským starostou Karlem Luegerem.

[2] P. Franz Xaver Wetzel (1849 – 1903) – ve své době populární švýcarský lidový spisovatel, dlouholetý děkan a městský farář v Altstätten v kantonu St. Gallen.

[3] Ferdinand Lassalle (13. 4. 1825 – 31. 8. 1864) – židovský politik a spisovatel narozený ve Vratislavi, je považován za jednoho z tvůrců sociálnědemokratického politického směru.

[4] P. Viktor Kolb SJ (13. 2. 1856 – 2. 11. 1928) – jezuitský lidový misionář narozený v Potůčkách, německy Breitenbach, v Krušných horách. Jeho slavný projev z roku 1905 na V. rakouském katolickém sjezdu (Österreichischer Katholikentag) byl podnětem ke vzniku rakouského spolku Piusverein zur Förderung der katholischen Presse, jehož hlavním cílem byla podpora katolického tisku a boj proti židovskému liberálnímu tisku.

[5] Mons. Johann Baptist Zwerger (23. 6. 1824 – 14. 8. 1893) – biskup rakouského Seckau, jeden z koncilních otců I. vatikánského koncilu.

[6] Viz Te Deum 3/2009 a 4/2009.

[7] Mons. Franz Xaver Nagl (26. 11. 1855 – 4. 2. 1913) – vídeňský arcibiskup, kaplan u císařského dvora a profesor semináře Sankt Pölten.

[8] Míněn Mons. Juan Soldevilla y Romero (29. 10. 1843 – 4. 6. 1923) – arcibiskup Zaragozy a kardinál, královský kazatel a rytíř královského řádu Isabely Katolické; ve věku 79 let byl zavražděn anarchistickou skupinou Los Solidarios.

[9] Mons. Pietro Maffi (12. 10. 1858 – 17. 3. 1931) – kardinál a pisánský arcibiskup, v kněžských letech působil jako papežský komoří.

 

 

 

© Te Deum 2009