VELKÉ HŘBITOVY V MĚSÍČNÍM SVITU

Pavel Zahradník

Od památného staroříšského vydání Bernanosovy prvotiny Pod sluncem Satanovým v překladu Bohuslava Reynka bylo již do českého jazyka přeloženo v podstatě celé Dílo autora, kterého žurnalisté svého času označovali za „katolického Dostojevského“. Komunistický režim samozřejmě vydávání Bernanosových knih nepřál, ale i po roce 1989 by čtenáři marně hledali jeho knihy v českých knihkupectvích. Tím překvapivější je, že když se v roce 2008 nakladatelství Vetus Via a Dauphin rozhodla pozapomenutého autora znovu vydat, nezvolila si k tomu žádné z jeho čelných děl, nýbrž v češtině dosud nevydaný pamflet Velké hřbitovy v měsíčním svitu,[1] který vyšel v dubnu 1938, v době španělské občanské války, a ve kterém se Bernanos k překvapení všech svých příznivců i odpůrců postavil proti španělským katolíkům, kteří tehdy pod velením generalissima Franca už skoro dva roky čelili se zbraní v ruce záplavě rudého teroru.

Vrazi španělských katolíků, kteří z nešťastného Španělska učinili jakousi laboratoř, v níž se pokoušeli v praxi provádět své děsivé experimenty, se v oné době těšili nadšené podpoře evropské levicové i liberální inteligence, která zcela jednoznačně dávala najevo, že lidská či občanská práva, kterými tito šiřitelé novodobého humanismu ve svých vystoupeních tak rádi šermovali, se na katolíky nevztahují. Nepochybně právě nátlak ze strany levicových intelektuálních elit byl pak příčinou smutné skutečnosti, že zvláště ve Francii se k tomuto protikatolickému tažení připojili i někteří čelní představitelé katolické inteligence, zvláště ti, kteří patřili k jejímu levicovému, „křesťanskodemokratickému“, socializujícímu či přímo komunizujícímu křídlu, jež značně zesílilo zvláště po nešťastném zákazu Action française v roce 1926, který francouzskému katolicismu způsobil, jak dnes vidíme, nedozírné škody. To, že se k této skupině katolických „užitečných idiotů“ v čele s Jacquesem Maritainem připojil (i když až takřka po dvou letech) i Bernanos, politicky jim nesmírně vzdálený, monarchista a antidemokrat, jenž i ve Velkých hřbitovech deklaruje, že není demokratem a že „demokrat a obzvláště demokratický intelektuál je podle mého nejodpornějším druhem měšťáka“ (s. 227),[2] však přesto mnohé zarazilo.

Ti, kdož Bernanosův pamflet nikdy nečetli, se obvykle domnívají, že jde o autorovo líčení událostí, jež se na Mallorce, kde Bernanos žil od října 1934 do března 1937, odehrávaly v prvních měsících španělské občanské války. Tato charakteristika knihy však rozhodně není přesná. Samotný popis mallorských událostí („frankistického teroru“, jenž Bernanosovi slouží jako zdůvodnění jeho odsouzení věci národního tábora) sahá v českém vydání od strany 70 do strany 110 (s několika přestávkami); k tomuto více méně souvislému celku pak ještě můžeme přiřadit několik kratších pasáží v jiných částech knihy. Počítám-li správně, zabírají tak mallorské události přibližně patnáct procent celého Bernanosova textu. Naprostou většinu knihy tvoří (kromě autorových obecněji formulovaných výpadů proti španělskému národnímu táboru, zvanému již v době vydání knihy obecně táborem frankistickým) reflexe rozličných vnitřních problémů Francie třicátých let, od kterých autor často přechází k otázkám zahraničně politickým, celoevropským. Forma pamfletu, v níž je kniha zpracována, má jinak ve francouzské literatuře dlouhou tradici – z Bernanosových předchůdců lze připomenout Léona Bloye, zvláště však jeho velký vzor Édouarda Drumonta, z mladších současníků pak Juliena Greena.

Jedním z motivů, které vedly Bernanosovo pero, bylo nepochybně jeho opovržení, ne-li přímo nenávist ke španělskému národu. Bernanos jako samolibý francouzský patriot dovedl pronášet jízlivé poznámky i o dalších cizích národech, ale Španělé na seznamu těch, které si ošklivil, zaujímali nepochybně první místo (sám přitom pocházel z otcovy strany z rodiny španělského původu!). Hlavním důvodem tohoto postoje bylo jistě tradiční španělsko-francouzské nepřátelství, datující se již od roku 1521, kdy započalo takřka dvě staletí trvající soupeření španělských Habsburků a francouzských Bourbonů o vedoucí postavení v Evropě, soupeření, které vícekrát ovlivnilo i dějiny českých zemí; vyvrcholením tohoto nepřátelství byl pak Napoleonův vpád do Španělska a následující osvobozenecká válka, jež skončila vyhnáním francouzských okupantů ze země. Francie se nikoli neprávem stala pro průměrného španělského katolíka zemí, z níž po staletí přicházelo všechno zlo, ať už šlo o osvícenství, revoluci, Napoleona či socialismus. Bernanos ovšem nespornou oprávněnost či aspoň pochopitelnost tohoto postoje neuznával (stejně jako ji neuznával velký Napoleonův ctitel Léon Bloy) a zlobně o něm psal: „Ani jediný Francouz, který pobýval více než šest měsíců za Pyrenejemi, nemůže nevědět o staleté nenávisti, kterou chovají španělští pravičáci, zejména armáda a klérus, vůči naší zemi“ (s. 104).

Španělskou minulostí se ostatně Bernanos ve svém pamfletu zaobírá častěji; zvláště ho popuzuje španělská inkvizice, ke které se pořád vrací, vhod i nevhod (s. 88, 113, 138, 159), zdůrazňuje, že vznikla na základě místních mravů (s. 138), což není nijak překvapující, protože „španělský vzduch se nehodí pro křesťanské plíce“ (s. 163), a že „postavila Španělsko navždy stranou vašich [tj. francouzských] cest“; pyšně k tomu dodává, že „španělská Jana z Arku je nemyslitelná“ (s. 113). S nechutí také Bernanos sleduje usilovný boj španělských panovníků šestnáctého století proti nizozemským kalvinistům, mluví (hned dvakrát) o „teroru katolických králů ve Flandrech“ (s. 73, 95) a nijak neskrývá lítost nad tím, že se tehdy francouzští katolíci nespojili s hugenoty, což by jim dovolilo „vyrvat Nizozemsko lišákům z Escorialu a z naší země by udělali pána Evropy“ (s. 93-94). Tyto autorovy postoje, jak vidno, věru nejsou příliš katolickými a znovu nám připomínají, že Bernanos byl nejen katolíkem a roajalistou, ale také francouzským nacionalistou s jistými rezidui galikánských tradic.

Stejně jako Francouzi předčili svými kvalitami Španěly v minulosti, vyčnívají podle Bernanose vysoko nad nimi i v současnosti. Jsou v první řadě lidmi svobodomyslnými: „Svět stále ještě ví, že Francouz ze sebe nenechá udělat prodlouženou ruku policie, tak to zkrátka je, Francouz je svobodným člověkem. Pochlebníci generála Franka na to nejspíš nikdy nepomyslili“ (s. 105). (Uplynulo jen něco přes šest let od těchto Bernanosových slov a nastala doba pověstné „čistky“, épuration, v níž mnoho Francouzů dokázalo, že se v tomto ohledu nijak neliší od jiných národů a že být prodlouženou rukou policie jim rozhodně není proti mysli; Francouzská komunistická strana však tehdy pochopitelně žádné akce na podporu pronásledovaných antikomunistů neorganizovala, takže i Maritain a spol. byli potichu jako rybičky...) Španělé jsou, jak dále Bernanos tvrdí, lidmi pomstychtivými, což lze vysvětlit tím, že v žilách mnohých z nich „koluje příliš mnoho židovské či maurské krve“ (s. 109). Pravda, tyto španělské rysy se občas projeví i u některého z Bernanosových krajanů – to se přihodilo například Ludvíkovi XIV., do jehož hlavy „na okamžik vstoupila španělská krev, ta černá, jedovatá krev“ (s. 252) – ale postižený se naštěstí brzy vzpamatuje a zase je z něho dokonalý Francouz. Kdyby tyto výroky napsal někdo jiný než státem koncesovaný prorok, jenž se vposledku s praporem antifašismu ve své pravici postavil na správnou stranu barikády, leckdo by řekl, že jde o názory občas poněkud primitivní, i když možná francouzské...

O tom, že by Bernanos, plný odporu ke všemu španělskému, narazil po svém přestěhování na Mallorcu na nějaké potíže, ovšem nic nevíme; naopak se zdá, že byl přivítán se vší španělskou zdvořilostí a s leckterými z místních obyvatel se spřátelil.[3] Obzvlášť úzké přátelství ho pojilo s rodinou Alfonsa de Zayas y de Bobadilla, markýze de Zayas, jenž byl zároveň hlavou (Jefe Provincial) Falangy na Baleárských ostrovech. Je ostatně zajímavé, že se Bernanos sblížil právě s místním vůdcem nově vzniklé radikální národně syndikalistické strany, nikoli však, jak by bylo možno od monarchisty čekat, například s vůdcem mallorských karlistů, jímž byl José Quint-Zaforteza Amat; zřejmě podstatný vliv tu měla, aspoň v prvních chvílích, ta skutečnost, že markýz byl ženat s Francouzkou, hraběnkou d´Harcourt, ale nelze zapomenout ani na to, že již v mládí Bernanos, ještě jako člen Action française, byl aktivně činný v Cercle Proudhon, ve kterém byla rozpracovávána koncepce takzvaného integrálního syndikalismu. Více než samotného Bernanose však markýzova rodina ovlivnila jeho děti – Bernanosův nejstarší syn Yves se španělské občanské války zúčastnil v řadách falangistických milicí, druhý syn Michel byl sice příliš mladý, ale i on rád oblékal falangistickou košili, a Bernanosova dcera Claude se později provdala za markýzova syna Josého Eugenia. Sám Bernanos ve Velkých hřbitovech Falangu ohleduplně ponechává poněkud stranou, „frankistické represe“ klade za vinu spíše vojsku a ovšem také „hraběti Rossimu“, pravým jménem Arconovaldovi Bonaccorsimu, italskému fašistickému dobrodruhovi a fanfarónovi s poněkud teatrálním vystupováním, jehož zásluhy o zorganizování elitní jednotky Dragounů smrti z řad mallorské mládeže, která pomohla odrazit útok rudých, jsou však nesporné (s. 98-101); Bernanosovy výtky patří i Církvi či blíže nespecifikovaným „dobře smýšlejícím“ Mallorčanům, zatímco výslovně chválí „vznešeného vůdce“ Falangy José Antonia Primo de Riveru (s. 71). Teprve později, v brazilském exilu, v jiném ze svých pamfletů svou kritiku zamířil i na samotného markýze Zayase, aniž by však uvedl jeho jméno.

Obecně se uvádí, že Bernanosův pamflet je namířen proti generalissimu Francovi, a vskutku tomu tak do značné míry je. Jinou věcí však zůstává, že o Francovi ani o jeho činech se tu nedovídáme nic konkrétního; Franco prostě slouží Bernanosovi stejně jako rudým propagandistům po celé Evropě jen jako jakýsi strašák, ztělesňující všechno zlo národního a katolického tábora. Vždyť lepší než Franco nejsou jen jeho rudí protivníci – Bernanos dává před španělským caudillem přednost i Mussolinimu, a dokonce i Hitlerovi, o kterých s jistým obdivem píše: „[...] jsou to lidé prostí strachu. Nikdy by nestrpěli organizované masakry ve vlastní zemi, nikdy by se ve vojenské uniformě nepostavili do čela této velké Poroty Hrůzy“ (s. 97-98). Skutečnost, že Bernanos o Francovi vlastně nic neví, je jinak pochopitelná – v rozhodujících okamžicích bojů na Baleárech byl Franco ještě jen jedním z povstaleckých generálů, jehož vojsko právě postupovalo Extremadurou k severu; pobýval tedy na druhém konci Španělska a s událostmi na Mallorce neměl přímo nic společného (i když jako bývalý vojenský velitel Baleár do nich zasahoval na dálku svými radami, jež už tehdy nabývaly rázu příkazů). Poté kdy se 1. října 1936 stal generalissimem a neomezeným vládcem Španělska, měl dostatek práce v jiných částech země a na Baleáry, ze kterých již byli rudí vyhnáni, nikdy v době války nezavítal. O jeho skutcích Bernanos nejen není informován, ale mnohdy se zjevně mýlí – očividně se například domnívá, že to byl Franco, kdo byl pravým původcem národního povstání (s. 72, 84), vymýšlí si jakousi popravu vůdců Falangy, kterou prý dal Franco provést (s. 71) – to je zřejmě zmatený ohlas případu Manuela Hedilly, který ovšem popraven nebyl – a dokonce když se v argentinském (!) tisku objevila fáma o vyhození jeskyně v Lurdech do povětří, i za to podle Bernanose mohl zlotřilý generalísimo, protože argentinský tisk byl určitě „naočkovaný generálem Frankem“ (s. 230).

Skutečným černým charakterem, který je hlavním terčem Bernanosových útoků, však není ani tak Franco, jako spíše tehdejší mallorský biskup, jehož sice Bernanos nikdy nejmenuje, ale o kterém častokrát píše. „Viděl jsem kupříkladu monsignora biskupa-arcibiskupa z Palmy, jak mává svýma důstojnýma rukama nad italskými kulomety“ (s. 155), čteme na jednom místě, a jinde zase: „Osoba, kterou mne zvyklosti nutí nazvat monsignor biskup malorský, podepsala kolektivní dopis sboru španělských biskupů. Doufám, že se pero v jeho starých rukou třáslo. Musel o těchto vraždách vědět vše. Řeknu mu to do očí kdekoli a kdykoli“ (s. 107). Bude možná užitečné tento hlavní terč Bernanosových urážek (další najdeme na stranách 85, 95-96, 102, 103) českému čtenáři blíže představit.

José Miralles y Sbert (katalánsky: Josep Miralles i Sbert) se narodil v roce 1860, takže v okamžiku výbuchu povstání mu bylo již sedmdesát šest let; biskupem Mallorcy a zároveň titulárním arcibiskupem byl od roku 1930. Budoucí biskup byl již od sklonku devatenáctého století jedním z předních španělských novotomistů a nadšeným promotorem encykliky Lva XIII. Aeterni Patris, propagátorem sociálního učení Církve, autorem velkého množství teologických prací, zároveň pak nesmiřitelným kritikem liberalismu, v čemž následoval svého učitele, jímž byl jiný katalánský kněz, Félix Sardá y Salvany[4]; svým vzděláním vynikal nad většinu španělského kléru své doby, takže byl oprávněně pokládán za „květ katalánského duchovenstva“. Je jenom přirozené, že neúprosný kritik pokusů o smíření katolictví s liberalismem s ještě větším odporem odsuzoval obdobné pokusy o kapitulaci před marxismem a vzdor vůči této nestvůrné ideologii, jak se projevil v národním povstání, přivítal s radostí. Neméně přirozené je, že spolupodepsal slavný společný list španělských biskupů z 1. července 1937, který celému světu, mnohdy zmatenému propagandou zkušeného protivníka, ukázal všechno zlo páchané ve Španělsku rudými; ve svém obšírném, sedmapadesátistránkovém dopise westminsterskému arcibiskupovi kardinálovi Hinsleymu z 25. července 1938, jenž je důstojnou a výmluvnou odpovědí na Bernanosovy pomluvy, pak biskup Miralles dodává, že by tento společný list podepsal třeba tisíckrát, kdyby se to od něj žádalo. Zlost, kterou společný list španělských biskupů vzbudil v Bernanosovi, je bohužel jen ozvěnou vzteku, který týž list vyvolal v táboře rudých a jehož následkem byla mimo jiné i mučednická smrt, kterou jiný z jeho signatářů, blahoslavený biskup Anselmo Polanco y Fontecha, podstoupil proto, že odmítl svůj podpis na tomto listě odvolat.

Pokud jde o samotné represe na Mallorce, jež Bernanos vyčítá Francovi, biskupu Mirallesovi, vojákům i dobrovolníkům, dnes již víme, že obětí nebyly tisíce (s. 101), nýbrž zhruba sedm set; to však není to nejpodstatnější. Historky, jež se k represím vztahují a které Bernanos uvádí na příslušných stránkách svého pamfletu, přičemž většinou je přebírá z druhé ruky, mohou být pravdivé, či nepravdivé, vymyšlené, či jenom zkreslené (musíme tu upozornit na skutečnost, že Bernanos neuměl katalánsky vůbec, španělsky pak nepříliš dobře), a také již s nimi bylo víckrát polemizováno. Zatímco Bernanosovi ctitelé je pokládají za prokázaný fakt, španělští historici k nim přistupují se značnými rozpaky. Luis de Llera ve velkých kolektivních dějinách Španělska charakterizuje Velké hřbitovy jako „románovou obžalobu, jež si jen činí nároky na to, že je dokumentem, neboť mnohé pravdy se tu kvůli skutečné nebo záměrné neznalosti skutků, o nichž vypráví, mísí s protikladnými tvrzeními a s přepjatostmi, jež jsou deformovány provokativně demýtizujícím a tvrdým stylem“.[5]

Tím, co činí Bernanosovu výpověď z gruntu falešnou, je však něco jiného. Represe na Mallorce byly totiž reakcí na válečné akce, jež jim bezprostředně předcházely, ale jež Bernanos takřka úplně opomíjí – jen na několika místech knihy nacházíme stručné, více méně náhodné zmínky o válečných operacích, vyloděných milicionářích či přeletu nepřátelských letadel, zmínky, jež si neinformovaný čtenář obvykle nedovede přesněji zařadit. Skutečnost je přitom taková, že Baleárské ostrovy byly v srpnu a září 1936 místem velmi prudkých bojů, v nichž běželo o to, kterému z obou soupeřících táborů se podaří opanovat toto ze strategického hlediska velmi výhodně položené souostroví.[6] Na samém počátku povstání, 19. července, ostrovy až na nejvýchodnější Menorcu ovládli povstalci. Rudí se proto pokusili Baleáry dobýt a již 23. července jejich letadla bombardovala hlavní město Palma de Mallorca; vlastní operace proti Baleárám však byla zahájena až v počátcích srpna. Rudí zaútočili ze tří stran – od východu z ostrova Menorca, od severu z Barcelony (jednotky podřízené autonomní katalánské vládě) a od západu z Valencie (jednotky poslouchající ústřední madridskou vládu). Postupně se jim podařilo obsadit ostrovy Formenteru, Ibizu a Cabreru – na největší Ibize hned založili Antifašistický (jak jinak!) komitét ostrova Ibizy, v jehož čele stál komunista Martínez – a nakonec se vylodili i na Mallorce, v přístavu Porto Cristo, ihned přejmenovaném na Porto Rojo („Rudý přístav“). Rudí měli zjevnou přesilu – jejich jednotky měly dohromady 6000–10 000 vojáků, zatímco ostrovy bránilo jen asi 2500–3000 vojáků, legionářů, dobrovolníků, příslušníků civilní gardy a falangistů. Přesto se po usilovných bojích podařilo útočníky odrazit; 20. září byl osvobozen poslední z ostrovů. Represe nebyly tedy žádnými excesy způsobenými rozmarem jejich pachatelů (jak by se z Bernanosova líčení mohlo zdát), nýbrž zákonitě v sobě spojovaly snahu potrestat ty, kdo útočníky podporovali, s úsilím zajistit, aby v případě opětovného útoku rudých nehrozilo nebezpečí ze strany jejich místních sympatizantů. Proto byly také tyto represe s úlevou přivítány místním obyvatelstvem, jak ostatně doznává sám Bernanos, jenž o nich v listě otištěném 7. července 1939 v týdeníku levicových katolíků Temps Présent rozzlobeně píše, že „by se nemohly konat, kdyby nebyly silně podporovány mocným veřejným míněním“.

Historie nás učí, že v obležených městech či v zemích ohrožených útokem nepřátel často propuká panika; hledají se špehové, zrádci, viníci neúspěchů, agenti nepřátel, a ti, kdož byli za ně někdy oprávněně, jindy neoprávněně označeni, bývají potrestáni. Zákonitě přitom dochází k nespravedlnostem, a to nikoli pouze v ojedinělých případech. Nikomu ve Vídni obležené Turky však jistě nepřišel na mysl podivný nápad reagovat na spáchanou křivdu tím, že by přeběhl k sultánovi a začal pod jeho ochranou vydávat pamflety, líčící světu barbarství obléhaných. Pro odsouzení takovéhoto počínání Maritaina a jeho společníků doopravdy nelze nalézt slov a je nutno jednoznačně konstatovat, že postoj, jaký v kritických chvílích zaujali, svědčí o naprostém nedostatku elementárního mravního smyslu a o neuvěřitelné necitelnosti k utrpení jejich souvěrců, necitelnosti, kterou mnozí z nich bohužel projevovali i později.[7]

Důvodů, jež Bernanose přiměly k tomu, že se připojil k této skupině zrádců, mohlo být jistě více.[8] O jeho hispanofobii, jejíž úlohu nelze přecenit, jsme se již zmiňovali výše; zdá se však, že neméně velký vliv mělo i prostředí, do něhož se dostal po návratu do Francie. Tomu by mohly nasvědčovat tyto nejasné věty: „Chod tohoto Režimu [tj. frankistického] jsem sledoval osm měsíců. Či, přesněji řečeno, trvalo mi deset měsíců, než jsem kousek po kousku odhalil jeho fungování“ (s. 95). Když se po vydání Velkých hřbitovů Bernanosovi bývalí španělští přátelé snažili uhodnout důvod nepochopitelného chování jejich francouzského hosta, jeden z nich, Miguel de Villalonga, stručně napsal, že mu bylo asi zaplaceno „buď penězi, nebo drobnými marnostmi.“[9] Snad právě tyto drobné marnosti, pequeñas vanidades, jsou tím nejpřijatelnějším vysvětlením. Po vydání Velkých hřbitovů si totiž náhle začali Bernanose předcházet přední francouzští intelektuálové, hlásící se ke krajní levici. Obdivný dopis mu napsala Simone Weilová, sám Bernanos se potěšeně chlubil slovy ocenění, která uslyšel od tehdejšího komunisty André Malrauxe. Dostalo se mu tedy obdivného poklepání po ramenou od salónního bolševika, jež tehdy bylo největší myslitelnou odměnou pro francouzského salónního katolíka; jeho zoufalé volání: „Přátelé, přijměte mne mezi sebe! Jsem sice katolík, ale Buržou nenávidím stejně jako vy!“ bylo nakonec vyslyšeno.

Není proto divu, že ve Velkých hřbitovech nalézáme i toto opatrné připuštění možné budoucí spolupráce katolíků s komunisty: „Spolupráce katolíků s komunisty je pochopitelně podle mého velmi málo žádoucí, leč mělo snad spojenectví Cathelineauových válečných veteránů s voltairovskými emigranty mnohem větší předpoklady založit novou společnost, či alespoň obnovit tu starou?“ (s. 171) Podle Bernanosovy zvrácené logiky tedy spojenectví katolických „poputčiků“ s komunisty ve společném boji proti španělským katolíkům je obdobou spojenectví francouzských šuanů a voltairiánských aristokratů v boji proti francouzské revoluci! Na jiném místě pamfletu pak čteme: „Prostě jen říkám, že hnutí solidarity, které žene francouzské dělníky na stranu jejich nešťastných španělských kamarádů, pramení ze vznešeného citu, jejž nemáte právo tupit pošetilými řečmi – třebaže této solidarity cynicky využívá ruská propaganda“ (s. 240). Na tomto místě tedy Bernanos již bez skrupulí přejímá i „rudou“ terminologii – francouzským komunistům se lyricky přezdívá „francouzští dělníci“, jejich komplicové za Pyrenejemi jsou pak „nešťastnými španělskými kamarády“.

Vydání Bernanosova pamfletu způsobilo pochopitelně španělským katolíkům v zahraničí, zvláště ve Francii, jisté potíže, i když je pravdou, že sympatie veřejnosti k jednomu či druhému táboru byly již v době vydání „Velkých hřbitovů“ dosti stabilně rozděleny a nějaké zásadní změny bylo možno jen stěží očekávat. Vliv rudých propagandistů, mezi něž se Bernanos svým spiskem bohužel zařadil, již delší dobu potírala pařížská „Oficina de Propaganda y Prensa“, založená po vypuknutí národního povstání čelnými představiteli katalánského národního hnutí; vůbec podíl Katalánců zvláště na myšlenkové výzbroji Francova tábora (vždyť kardinál-primas Isidro Gomá, hlavní autor výše zmíněného společného listu španělských biskupů, byl rovněž Kataláncem!) je mnohdy nedoceňován. V čele pařížské „Oficiny“ stál Joan Estelrich, katalánský esejista, ovlivněný Eugeniem d´Orsem a Sørenem Kierkegaardem, pozdější zástupce Francova Španělska v UNESCO a autor anonymně vydaného „Náboženského pronásledování ve Španělsku (La persecución religiosa en España)“, knihy, jež byla vydána v překladech do více jazyků, mimo jiné i do češtiny, a jež se více než jiné publikace zasloužila o informování světa o zločinech páchaných ve Španělsku rudými. Estelrich byl shodou okolností Mallorčan, rodák z nevelkého města Felanitxu na jihovýchodě ostrova, tedy jen pár kilometrů od míst, kde se v srpnu 1936 vylodili rudí a kde probíhaly nejtvrdší boje. Čerstvých informací ze svého rodiště, jimž ostatně věnoval ve svých publikacích mnoho místa, měl Estelrich přirozeně více než dost, na rozdíl od Bernanose uměl španělsky i katalánsky a byl jistě nejlepším možným oponentem nadutého francouzského hosta, povýšeně poučujícího Mallorčany o tom, jak se měli chovat k místním „rojos.“

Co říci o Velkých hřbitovech po literární stránce? Bernanos by byl rád, kdybychom ho pokládali za jednoho ze „zuřivců, které nelze zařadit do žádné reálné země“ (s. 122). Bohužel při četbě se neodbytně vtírá myšlenka, že nejde ani tak o upřímnou zuřivost, jako spíše o jakousi permanentní chtěnou „nasranost“ už stárnoucího muže, připomínající českému čtenáři Ivana Diviše z posledních let jeho života, zatímco ctitel Charlese Dickense si nejspíše vybaví protivnou kovářku Gargeryovou z Nadějných vyhlídek, o níž Dickens píše, že „vzteklost pro ni nebyla vůbec omluvou, poněvadž je nesporné, že místo aby do zuřivosti upadla, vědomě a záměrně se ze všech sil namáhala do ní vnutit a ponenáhlu se stupínek po stupínku slepě rozzuřila“.[10] Bernanosův hněv, zaplňující příliš mnoho stran, než aby mohl být pravdivý, prostě příliš šustí papírem, sám autor se pak spíše než jako moderní Jeremiáš jeví jako trochu pozérský francouzský homme de lettres, i když hned v úvodu své knihy spěchá, aby nás koketně upozornil: „Nejsem spisovatel“ (s. 7). Friedrich Hebbel kdysi nabízel polskou královskou korunu tomu, kdo přečte do konce Stifterovo Pozdní léto. Velký dramatik se v hodnocení největšího románu německé literatury krutě mýlil, stejnou odměnu jako on bychom si zato troufli vypsat pro čtenáře nekonečného Bernanosova pamfletu, přeplněného únavnými sáhodlouhými fiktivními dialogy a nudnými rozbory tehdejší evropské politické situace.

Nelze neuznat, že Velké hřbitovy obsahují místa, na nichž poznáváme velkého básníka, ať již jde o předmluvu, v níž vyvolává postavy svých předešlých románů, o vzpomínky na milovaný artoiský kraj a jeho cesty „na samém sklonku podzimu“ (s. 9, 41-42) či na svého učitele Drumonta, „tak moudrého a přitom tak mladého“ (s. 44, 66), anebo například o passus o „nespravedlnosti samotné, živoucí, a jejím mrazivém pohledu“ (s. 66-69). Z polemik se dvěma velkými protivníky, Claudelem a Maurrasem, jež jsou po celé knize rozesety, zaujmou odstavce věnované Maurrasovi (např. s. 62-64), Bernanosovi přece jen bližšímu. Bohužel básník Bernanos právě na stránkách Velkých hřbitovů nenávratně končil – po zbývající léta svého života autor, kterého zřejmě zachvátilo to, čemu literární kritici říkávají „tvůrčí krize“, už nepokračoval v literární tvorbě, ale věnoval se sepisování dalších politických pamfletů, plných patetických výkřiků („Ó svobodní Francouzi! Ó francouzská mládeži!“), v nichž se stal jakýmsi porte-parole generála de Gaulla... Je škoda, že se dvě česká nakladatelství rozhodla po dlouhých desetiletích znovu představit Bernanose domácí veřejnosti právě tímto nepovedeným dílkem, jehož obsah (pro velké množství narážek na události a osoby francouzské politické scény třicátých let dvacátého století českému čtenáři nepochybně do velké míry nesrozumitelný) zůstává skvrnou na autorově pověsti a jehož četba nijak nepřispívá k hlubšímu poznání skutečného Díla velké postavy francouzské literatury.

Pozn.: Tato verze textu je oproti tištěnému vydání rozšířená o jeden odstavec (třetí od konce).