Zpovědní tajemství a mnoho podob zla
(Nad filmem A. Hitchocka)

Šárka Vorková

 

 

 

Je skoro s podivem, že i moderní filmový průmysl nabízí divákům kvalitní zábavu s morálním přesahem. Takových snímků je sice jako šafránu, ale dají se najít. Ať už patříte k příznivcům kinematografického umění legendárního režiséra (a katolíka) Alfreda Hitchcocka, nebo ne, doporučuji ke shlédnutí jeho černobílý film I Confess („Zpovídám se“) z roku 1953. Předlohou mu byla francouzská divadelní hra Paula Bourdea (pseud. Anthelme) z počátku dvacátého století, která však končí tragičtěji než Hitchcockovo dílo (navzdory režisérově přání a původnímu scénáři)[1]. Přestože nedošel takového uznání, resp. divácké popularity (v odborných kruzích je I Confess vnímáno velmi příznivě) jako jiné Hitchcockovy snímky (namátkou třeba Vertigo, Ptáci, Okno do dvora, Cizinci ve vlaku, Marnie atd.; Hitchcock režíroval na šest desítek filmů!), sama Církev jej hodnotila příznivě.

 

Abychom se dostali k morální otázce, jíž se celý film týká (a potažmo celá režisérova tvorba, která se dá jednoduše shrnout slovy boj dobra se zlem a předvedení zla v celé jeho zrůdnosti a rafinovanosti), předestřeme si poněkud podrobněji celý příběh. Samozřejmě u vědomí naprostého zjednodušení syžetu i faktu, že při jeho sledování musíme vnímat nejen samotný příběh, ale celý film v jeho rozmanitosti, abychom se neokrádali o vizuální a další filmové prostředky, náznaky a symbolismus, ale třeba taky řeč filmové hudby (Dimitri Tiomkin), ježto dohromady teprve prokáží režisérskou zručnost a obrovský potenciál.

 

Ocitáme se po válce v kanadském Quebecu, městě plném kostelů. Ve farnosti St. Mary slouží mladý kněz P. Michael Logan (vynikající Montgomery Clift), který z dobroty a soucitu najal jako správce a hospodyni postarší manželský pár – emigranty z Německa Kellerovy. Než se však s nimi setkáme, hned na začátku filmu otevřeným oknem zahlédneme muže ubitého k smrti a mužskou postavu v klerice, jak vychází spěšně a potajmu z domu mrtvého a pod rouškou noci prchá svlékajíc si za chůze kleriku, pod níž má oblek. Následně se dozvídáme, že vrahem je Keller, neboť o svém hrůzném činu vypovídá při spěšné zpovědi u P. Logana. Kellerovým záměrem byla loupež dvou tisíců dolarů z majetku zavražděného právníka Villettea, jemuž správce vypomáhal na zahradě; ta se však zvrtla, Kellera Villette přistihl a ten ho ranami do hlavy ubil. Kleriku z fary měl s sebou kvůli přestrojení. A krádež plánoval z lásky ke své ženě Almě, neboť mu bylo líto, že celý život dře, a chtěl získáním tohoto obnosu dopomoci k tomu, aby Alma už pracovat nemusela. P. Logan (byť z filmu nevyplývá, zda udělil Kellerovi rozhřešení při této zpovědi; jisté je, že rozhřešení, alespoň podle některých interpretací, získává v samém závěru) penitentovi naznačí, aby se k činu přiznal. Ten odpoví, že nemůže. „Bůh mi skrze vás odpustil, ale policie by to neudělala.“

 

Následující den se rozjíždí vyšetřování a inspektor Larrue postupně shodou nešťastných náhod začne podezírat z vraždy P. Logana (dvě svědkyně vypovídají o tom, jak viděly z právníkova domu vyjít kněze; P. Logan se bez patřičného vysvětlení objeví ráno na místě činu, do všeho se nešťastně připlete jeho dávná známost Ruth Grandfortová [Anne Baxterová], s níž měl před vraždou schůzku a kterou chce P. Logan uchránit prozrazení). Kněz je předvolán k výslechu, a i přes snahu Ruth mu dosvědčit alibi prozrazením jejich tajné (nikoliv milostné!) schůzky, není jeho jméno očištěno. Alibi je nepostačující, Ruth je zdiskreditována před manželem i přáteli, v kufru P. Logana se nalezne zakrvácená klerika a kolotoč vyšetřování pomalu směřuje k soudnímu přelíčení. P. Logan několikrát narazí na Kellera, který se zcela bezostyšně ubezpečuje o tom, že jeho zpovědník a dobrodinec nic nevyzradí; je přeci vázán zpovědním tajemstvím. P. Logan mlčky a trpělivě přijímá svůj úděl a ani jedinkrát při opakovaných výsleších nedá najevo, že zná pravého vraha a že on sám je nevinen. V retrospektivě se dozvíme více o pozadí vztahu Ruth a Michaela: vyrostli spolu a jejich přátelství se začalo měnit v lásku, když tu Michael narukoval do války s tím, ať na něj jeho dívka nečeká. V době jejich odloučení přestal Ruth psát dopisy, a ta se zasnoubila a provdala. Po Loganově návratu se setkali a Michael přiznal, že ho válka změnila. Při této schůzce na blízkém ostrově je zastihla obrovská bouře, před níž se ukryli do altánu na čísi zahradě, a zmeškali poslední přívoz. Museli, ve vší počestnosti, přečkat noc tam. Ráno je potkává majitel pozemku, právník Villette, který zná Ruth z její svatby (Michael o jejím manželství dosud neví), a z nastalé situace si vytvoří mylnou představu o jejich románku. Michael nato vstoupí do semináře a Ruth se s ním vidí až při kněžském svěcení. Tam přijde i Villette a začne Ruth vydírat. Jejich schůzka v noc vraždy se týkala právě tohoto vydírání – P. Logan se chystal k právníkovi zajít a uvést věci na pravou míru. Ale u soudu vše vyzní jako motiv pro vraždu, a třebaže porota rozhodne o nevině (nedostatek přímých důkazů o paterově faktické vině), v očích přítomných lidí a farníků je zcela zostuzen (pro svůj zcela nezávadný, ale předpokládaný milenecký poměr s Ruth). Keller u soudu vypovídá lživě, pod křivou přísahou, prokurátor všechny pevné a pravdivé výpovědi P. Logana („Kněžství vyžaduje jistou zodpovědnost a etiku, není to úkryt před světem“) překroutí a kněz odchází od soudu zcela znemožněn. Lidé na ulici ho urážejí, posmívají se mu, ve vzniklé vřavě dokonce padne několik ran. To už se film blíží k dramatickému finále, jehož rozuzlení nebudu prozrazovat. Předchází mu však ještě několik zbytečně utracených lidských životů...

 

P. Logan jedná pevně, bez rušivých emocí, vždy s ohledem na vznešenost svého povolání. Ruth, která ho stále miluje, i když po něm nevyžaduje opětování citů, praví: „Rozhodl jsem se být tím, čím jsem. Věřím v to, kdo jsem. Chci, abys viděla věci tak, jak jsou, a neubližovala si už víc.“ Kellerovi řekne: „Neumím nenávidět.“ Přes křivé obvinění (ano, i to je častý leitmotiv v Hitchcockově filmografii) zachovává důstojný klid; navzdory pohrdání a úsměškům zůstává pokojný, téměř mlčenlivý; ne nadarmo se nabízí srovnání jeho přístupu a jeho postoje s klidem Krista Pána před ukřižováním. I kamera občas najede na krucifix v soudní síni nebo na Krista vlekoucího veliký kříž nad portálem katedrály, jako by nám tuto spojitost a motiv křížové cesty i vizuálně potvrzovala.

 

P. Logan zůstal věrný; svůj závazek ani náznakem neporušil. Vrah Keller podobně neuhnul ze své cesty zla, přestože dostal mnohokrát příležitost a přestože tu P. Logan mohl působit jako skála, jako výzva, jako pevný bod. S jeho pomocí by jistě Kellerův zločin mohl vyústit v něco opačného. Nejen rozdílné cesty těchto dvou mužů, nejen studie charakterů, nejen souboj dobra a zla – zla přítomného tak či onak v každém z nás, což je vlastně to nejpodstatnější sdělení Hitchcockových filmů –, ale i možnosti obsažené v každém činu a jejich případné vyústění jsou morálním tématem snímku. Zrovna tak moment milostný (další konstanta režisérova) je konfliktem nosným a dramatickým (nejde zde jen o vztah P. Logan – Ruth, ale i o její vztah k manželovi a v neposlední řadě též manželskou lásku Kellerových) a zde pravděpodobně pro velkou část nekatolického publika nedoceněným. Hodno vyzdvižení je i to, že P. Logan je charakterní kladnou postavou – a zůstává jí až do konce bez pochyby –, že je hoden obdivu pro svou morální pevnost a postoj a že dobro jím jasně a hrdě symbolizované není nijak rozplizlé v dnes tak obvyklou nejednoznačnou „takyjenčlověčinu“.

 

Sir Alfred Hitchcock (1899–1980) se občas „honosí“ primitivní a zjednodušující nálepkou „mistr napětí“. Ale to je zcela povrchní a klamavé označení. Napětí je konstantou jeho filmů (stejně jako například humor, byť tento snímek je jedním z mála, kde tato složka očividně schází), ale není samoúčelné, vzniká jakýmsi morálním „třením“, je doprovodným prvkem všech velkých témat, která u něj najdeme, a která, jak jsem již naznačila, jsou spíše etické povahy, týkají se zla a dobra a jejich „znepokojivé provázanosti“[2].

 

Jeho režijní umění mnozí kritici označují slovem „geniální“ a podnes je Hitchcock znovuobjevován novým publikem. Pokud patříte k těm, pro něž je třeba jeho pověst právě pro ono zkreslené chápání a laciné redukování jeho filmů na thrillery, ba horrory rehabilitovat, může se tak stát třeba právě skrze tento výborný a nadčasový, v jeho bohaté tvorbě nijak ojedinělý, snímek.



[2] R. Wood, Alfred Hitchcock a jeho filmy. Praha 2003, str. 17.

 

 

 

© Te Deum 2009