Křesťanská politika v českých zemích

Radomír Malý

Současný ministr financí ing. Miroslav Kalousek se nedávno vyjádřil u příležitosti neúspěchu KDU-ČSL ve volbách a jejího odchodu ze Sněmovny takto: „Dva doktoři stáli u počátku a konce křesťanské politiky v českých zemích. Dr. Šrámek ji zahájil, dr. Svoboda ukončil.“ Bylo to ale opravdu tak jednoduché? A vůbec – lze politiku KDU-ČSL a její předchůdkyně ČSL považovat jednoznačně za křesťanskou?

Objasnění hledejme v minulosti

To všechno má své historické kořeny, které souvisejí již s dobou národního obrození devatenáctého století. Zatímco v Čechách se myšlenky obrany českého národa proti germanizaci a jeho politické emancipace chopili protikatolicky orientovaní liberálové typu Josefa Jungmanna, Josefa Kajetána Tyla nebo Karla Havlíčka Borovského, kteří vytlačili z vedoucích pozic katolické kněze (nota bene převážně odchované osvícencem Bernardem Bolzanem a smýšlející zcela nekatolicky), na Moravě si katolický klérus v čele se starobrněnským augustiniánským opatem Cyrilem Františkem Nappem a zejména profesorem brněnského semináře Františkem Sušilem udržel vůdčí roli v národním hnutí. Moravské vlastenecké kněžstvo na rozdíl od českého smýšlelo převážně katolicky a „ultramontánně“ (propapežsky), což je vynikající zásluhou dosud nedoceněného Františka Sušila, jehož ideový vliv a akční rádius se staly protiváhou zhoubného působení Bolzana a jeho kompliců (především Františka Náhlovského) v Praze.

Proto také na Moravě jsou patrny první snahy politické obrany katolických principů. Nahrál jim cyrilometodějský kult, horlivě šířený Sušilem a jeho žáky, kteří propagovali ideu češství, resp. slovanství, v úzkém sepětí s katolickou tradicí. Svatí Cyril a Metoděj měli být symboly této vazby češství a katolicismu jako nerozdílného celku. V Čechách převládala opačná tendence: Být dobrým Čechem a dobrým katolíkem se prý vylučuje, neboť „Církev nám, Čechům, upálila Mistra Jana Husa a jezuité ničili české knihy…“

Prvním, kdo formuloval myšlenku založení samostatné politické strany, která by hájila práva a postavení Církve a spolu s tím i práva českého jazyka a národa a také zájmy těch nejchudších vrstev, zvláště dělnictva, byl v šedesátých letech devatenáctého století Sušilův blízký spolupracovník a středoškolský profesor náboženství v Brně pater Matěj Procházka (učil též mladého T. G. Masaryka). Jím navrhovaná strana měla mít křesťanskosociální program, oslovující především pracující vrstvy. Procházkovi se podařilo získat pro své ideje benediktiny v Rajhradě, zejména ředitele jejich tiskárny patera Placida Mathona, jenž jeho spisy tiskl v masovém nákladu a šířil mezi lidem. V tiskárně rajhradských benediktinů pracoval i mladý tiskařský dělník Tomáš Josef Jiroušek, který r. 1888 odešel do Prahy, kde navázal spolupráci a osobní přátelství s paterem Tomášem Škrdlem, zakladatelem a šéfredaktorem konzervativní a pravověrně katolické revue Vlast. Jiroušek tam vedl křesťanskosociální rubriku. Na založení samostatné strany katolického typu však bylo nutno ještě počkat. Skutečným impulsem se stala teprve sociální encyklika papeže Lva XIII. Rerum novarum (dále jen RN) z r. 1891.

Katolíci dosud podporovali Staročeskou stranu, vedenou Františkem Palackým a Františkem Ladislavem Riegrem. Za datum jejího založení se pokládá schůzka F. L. Riegra se zástupci české historické šlechty, vedené hrabětem J. J. Clam-Martinicem, 6. 1. 1861. Staročeská strana byla konglomerátem protikladných názorových uskupení s rozdílným vztahem ke katolické církvi. Historik Palacký byl evangelík, jehož koncepci českých dějin katolíci akceptovat nemohli, nicméně nutno uznat, že v politickém ohledu se choval k Církvi korektně a bránil ji před útoky skalních liberálů. Jeho zeť Rieger byl sice formálně katolík, ale obdivovatel osvícence Bolzana a nepřítel papežství. Když I. vatikánský koncil r. 1870 deklaroval dogma o papežské neomylnosti, Rieger stál v první řadě bojovníků proti Římu a demonstrativně místo do katolického kostela chodil v neděli na východní liturgii k pravoslavným. Sušil již dříve odmítl do jeho Naučného slovníku přispívat, neboť obsahoval útoky proti Církvi. Levé křídlo Staročeské strany tvořili potom tvrdí liberálové v čele s Karlem Sladkovským, kteří r. 1874 kvůli nesouhlasu s Palackého a Riegerovou politikou pasivní opozice vůči Vídni odpadli a vytvořili tzv. Mladočeskou (svobodomyslnou) stranu s jednostranně protikatolickým programem. Pro katolíky byli staročeši přece jen „menším zlem“, proto je volili. R. 1869 zformovali uvnitř této strany katolické křídlo, reprezentované deníkem Čech. 

Založení stran s křesťanským programem

Encyklika Rerum novarum evokovala v téměř celé katolické Evropě vznik křesťansky orientovaných politických stran se sociálním programem. V Čechách a na Moravě vznikala nejrůznější křesťanskosociální hnutí, která se sjednotila na celostátním sjezdu v Litomyšli v září r. 1894 založením Křesťanskosociální strany. Bohužel tato jednota dlouho nevydržela. Brzy došlo ke konfliktu mezi zastánci pravověrné linie, reprezentované kněžími Rudolfem Horským a Tomášem Škrdlem a podporované jejím „dělnickým“ křídlem v čele s Tomášem Jirouškem, a radikály vedenými knězem Emilem Dlouhým-Pokorným (později odpadlíkem), kteří se přikláněli k myšlenkám modernistické hereze, jež se u nás rychle šířila. Ti si založili novou, tzv. Křesťanskosociální lidovou stranu. V Čechách existovalo do r. 1918 celkem šest stran s křesťanským programem.

Na Moravě díky stále živému myšlenkovému dědictví sušilovců a cyrilometodějskému kultu byla přece jen větší kompatibilita. R. 1896 olomoucký advokát Mořic Hruban, zklamaný nejednotou českého politického katolicismu, svolává s podporou známého faráře v Dražovicích u Rousínova Antonína Cyrila Stojana (s nímž ho pojilo trvalé doživotní přátelství) do Přerova sjezd moravských aktivistů politického katolicismu, kteří zakládají tzv. Katolickonárodní stranu. Ta se stala až do konce Rakousko-Uherska masovou stranou českých katolíků na Moravě. Přednostní zásluhu má na tom charismatická postava A. C. Stojana, známého svojí nevšední obětavou dobročinností a také mariánskou a cyrilometodějskou zbožností. Pečoval především o rozkvět poutních míst Hostýn a Velehrad, ve vídeňské Říšské radě jako poslanec odvážně hájil práva katolické církve především v oblasti školství a vystupoval proti snahám liberálů omezovat výuku náboženství.

Jiní kněží a katoličtí intelektuálové, jimž připadal program Katolickonárodní strany příliš „devótní“, vedení kaplanem v Novém Jičíně Janem Šrámkem, se sešli r. 1899 na Velehradě, kde založili tzv. Moravskoslezskou křesťanskosociální stranu. Ta právě tak jako Katolickonárodní silně zdůrazňovala katolickou ortodoxii spolu s věrností a poslušností papeži. Proto také obě až do r. 1918 úzce spolupracovaly a tvořily v parlamentu jeden blok. Rozdíl byl jen v tom, že zatímco katoličtí národovci viděli svou prioritu v úzkém sepětí s Církví a její organizační strukturou, kterou při své politické práci využívali, křesťanští sociálové více oddělovali politickou sféru od církevní a orientovali se spíše na občanské struktury.

Během první světové války všechny křesťansky orientované strany zachovávaly loajalitu vůči habsburskému trůnu, což činily i jiné politické subjekty včetně sociálních demokratů. Katoličtí politikové se angažovali především v konkrétních akcích pomoci jednotlivým lidem, postiženým válkou nebo politickou perzekucí. Nedostižné zásluhy si zde získal opět A. C. Stojan, tou dobou už kroměřížský probošt a olomoucký kanovník, který se navzdory nebezpečí, že sám bude obžalován z velezrady, angažoval i pro své ideové a osobní nepřátele, výmluvný je zejména případ kyjovského lékaře dr. Josefa Kellera. Nástupem císaře bl. Karla r. 1916 se otevřely nové možnosti pro realizaci dosud nenaplněného českého požadavku autonomie, proto i česká katolická politická reprezentace se maximálně angažovala pro jeho podporu. Situace se ale vyvinula úplně jinak. Když 28. října byl spontánně lidovými manifestacemi vyhlášen samostatný český stát, křesťanské strany to podpořily právě tak jako liberálové a socialisté. M. Hruban se stal ministrem bez portfeje v první vládě Československé republiky v čele s Karlem Kramářem.

Dá se říci, že autentickou křesťanskou politiku před r. 1918 praktikovaly obě moravské křesťanské strany a také Česká křesťanskosociální, vedená R. Horským. Odvážně na půdě vídeňské Říšské rady i Zemských sněmů v Praze a v Brně bojovaly proti liberalizaci rozvodů, omezování výuky náboženství na školách, antiklerikálním učebnicím (zejména proti tzv. Čítance, sestavené nevěreckým básníkem Josefem Svatoplukem Macharem), požadovaly zákroky proti pomluvám, urážkám a rouháním antikatolického tisku, ale současně bránily i práva českého jazyka a sociální zájmy nejchudších vrstev obyvatelstva. Nebylo živelní katastrofy, aby Stojan, Hruban nebo jiný český katolický poslanec okamžitě neintervenovali ve prospěch obětí. Katoličtí politikové na půdě parlamentu též tvrdě bojovali za sociální spravedlnost přesně ve smyslu encykliky Rerum novarum. Na tuto činnost může být český politický katolicismus právem hrdý a je nutno to v zájmu pravdivého pohledu na Církev neustále připomínat.

Křesťanská politika za první republiky

První léta samostatného československého státu byla poznamenána protikatolickým běsněním, jež místy hraničilo až s pogromistickými kampaněmi. Stržení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze 3. 11. 1918 bezbožnou luzou dalo impuls k podobným „kulturním“ činům v celé zemi. Tisíce soch P. Marie a sv. Jana Nepomuckého byly zničeny, na pět set svatostánků vyloupeno. Habrmanovo ministerstvo školství za socialistické Tusarovy vlády nařídilo odstranění křížů ze škol a jejich veřejné pálení. Tekla i krev, byly desítky raněných a v moravských Neslovicích v červenci r. 1921 zastřelil fanatický bezvěrec katolického kněze. K tomu ještě přistoupilo modernistické šílenství u části českého kléru, organizovaného v tzv. Jednotě katolického duchovenstva. Jeho radikální část pod názvem Ohnisko v čele s Karlem Farským, pobouřená tím, že papež Benedikt XV. odmítl požadavky volby duchovenstva, zřízení samostatného českého patriarchátu, národního jazyka v liturgii a zrušení celibátu, založila 9. ledna 1920 odpadlickou tzv. Československou církev. Katolíci museli často i fyzicky bránit své chrámy, které sektáři chtěli zabrat. Zásadový a nekompromisní postoj nového pražského arcibiskupa Františka Kordače, před válkou zakladatele tzv. Piova spolku pro potírání modernismu, přinutil nakonec sektáře k ústupu a neukázněné duchovní uvnitř Církve k tomu, aby poslechli a podřídili se. Kordačova příkladu následovali i ostatní čeští a moravští biskupové.

V této situaci se 26. 1. 1919 sešli zástupci všech křesťansky orientovaných stran na sjezdu v Brně, kde vytvořili jednotný celostátní subjekt, pro nějž olomoucký prelát František Světlík navrhl název „Československá strana lidová“ (dále jen ČSL). Neobešlo se to bez námitek, převážná část českých křesťanských sociálů a moravských katolických národovců požadovala, aby v názvu byl ponechán přívlastek „křesťanská“, když už je neprůchodný název „katolická“ (proti tomu se stavěl i Sv. stolec, poněvadž se obával identifikace Církve s politickou stranou), jenže byli těsnou většinou přehlasováni. Světlík spolu se Šrámkem ujistili, že ČSL bude nadále bránit Církev a katolické morální hodnoty, i když podle stanov se jednalo o „nekonfesní“ politickou stranu. Předsedou ČSL byl zvolen Jan Šrámek.

V prvním parlamentu svobodné republiky se katoličtí poslanci ihned vrhli do boje. Iniciativní Stojan předkládá smršť protestů a legislativních návrhů. Nejvýznamnější jsou tyto: 17. 2. 1919 protestuje jménem ČSL proti úmyslu rušit církevní základní a střední školy. 18. 3. požaduje státní zákrok proti zneužívání učitelského povolání liberálními kantory ke štvaní dětí proti Církvi, k pálení křížů, k veřejnému rouhání se Bohu, Ježíši Kristu, Matce Boží a svatým atd. Tito pedagogové měli být za to podle zákona stíháni. Návrh neprošel, odmítnut byl i pozdější protest poslanců ČSL proti ministerskému nařízení o odstranění křížů ze škol. V červenci téhož roku Stojan podává návrh na zřízení katolické teologické fakulty při nově vzniklé Masarykově univerzitě v Brně a při nově vzniklé Komenského univerzitě v Bratislavě. První návrh byl odmítnut, druhý přijat hlavně díky hlasům slovenských poslanců, i nekatolíků. 3. 10. 1919 ostře vystoupil proti připravované odluce Církve od státu. 8. 4. 1920 požadoval, aby obecní a okresní školské rady byly sestaveny podle konfesního klíče, tj. aby většinu v nich tvořili katolíci, protože ve všech obcích a okresech se právě k tomuto náboženství hlásí většina obyvatelstva. Návrh se ani nedostal k projednání. Samozřejmě nebyl by to Stojan, kdyby též nepožadoval sociální opatření ve prospěch nejchudších. Ani tady však nebyl příliš úspěšný, neboť tyto návrhy předkládal „klerikál“. Ke kuriozitám jednání prvního parlamentu náleží též vystoupení poslance a pozdějšího pražského arcibiskupa F. Kordače, předtím profesora křesťanské filosofie, jenž přednesl od řečnického pultu hodinovou přednášku o důkazech Boží existence podle nauky sv. Tomáše Akvinského.

ČSL získávala ve volbách za první republiky cca 8–10 procent hlasů v celostátním měřítku. R. 1920 kandidovala společně s Hlinkovou Slovenskou ľudovou stranou (dále jen HSLS), tato spolupráce však skončila r. 1922, neboť Šrámek podpořil masarykovsko-benešovskou teorii čechoslovakismu, která byla pro ľuďáky nepřijatelná. Od září r. 1921, kdy vstoupili do Benešovy vlády, setrvali Šrámkovi lidovci ve všech koalicích až do mnichovské dohody v září r. 1938 (s výjimkou krátkého období úřednického kabinetu Jana Černého r. 1926). Šrámek, v té době již monsignore a docent křesťanské sociologie, zvolil taktiku „být při tom všem“, tj. při tvorbě vlastní vládní politiky, proto účast v kabinetech jakéhokoliv ražení byla vždycky jeho prioritou.

Postava Mons. Jana Šrámka je ambivalentní. Byl to sice katolicky pravověrně smýšlející kněz, ale scházela mu odvaha bojovníka. Není pravdou, že byl svobodným zednářem, tato účelová lež se objevila za Protektorátu, protože Šrámek byl předsedou londýnské exilové vlády. Vynikl jako mistr taktiky a politické strategie, což mohlo být i přínosem, kdyby neakceptoval sekulární a protikatolický charakter masarykovské první republiky jako „to nejlepší politické zřízení“. Tím kapituloval před liberálně socialistickou ideologií výměnou za to, aby ČSL mohla být „ve všech vládách“. Tuto „genetickou výbavu“ vložil jaksi ČSL do vínku a lze bez nadsázky říci, že právě tam má své kořeny i politika KDU-ČSL po r. 1990.

Šrámkova ČSL postupně v průběhu dvacátých let rezignovala na jakýkoliv odpor vůči bezbožné ideologii první republiky, vůči propagované husitské tradici (zůstala pasivní i tehdy, když nuncius Marmaggi opustil r. 1925 Prahu na protest proti tomu, že z Hradu vlál husitský prapor) i vůči liberálním principům „laického“ státu, jenž nechce mít s náboženstvím nic společného. Jestliže Stojan (od r. 1921 až do své smrti r. 1923 olomoucký arcibiskup) ještě r. 1919 horlil proti odstraňování křížů ze škol, Šrámek později kategoricky odmítal požadovat jejich návrat zpět. Pravicové křídlo ČSL, soustředěné kolem R. Horského, ostře vyčítalo Šrámkovi kapitulaci ve věci výuky katolického náboženství na školách. Zatímco za starého Rakousko-Uherska platila pro děti z katolických rodin povinnost účastnit se výuky tohoto předmětu, Šrámek nyní požadoval její naprosté zdobrovolnění, s čímž nesouhlasili dokonce ani mnozí politikové nekřesťanských pravicových stran, jmenovitě někteří agrárníci a národní demokraté, proto náboženství zůstalo povinným předmětem. Pokud si to ovšem rodiče (včetně katolických) nepřáli, mohli dítě z něho odhlásit.

Komunistický historik Miroslav Trapl správně píše, že „Šrámek dával přednost koaliční spolupráci i před možností internacionálního katolického bloku v ČSR“. Proto též odmítal všechny pokusy Andreje Hlinky přimět ČSL ke spolupráci s HSLS, proto se nepostavil ani za věřící slovenské venkovany, které čeští ateističtí učitelé tam vyslaní hrubě uráželi tím, že odstraňovali ze škol kříže. Tuto kapitulaci Šrámkovy ČSL ostře kritizovala česká katolická literární avantgarda v čele s Jaroslavem Durychem, jemuž bylo dopřáno ještě v první polovině dvacátých let publikovat v deníku ČSL Lidové Listy.

K nejostřejšímu střetu mezi nimi došlo ve druhé půli třicátých let, kdy ČSL zaujala ke španělské občanské válce tentýž postoj jako Hrad, tj. loajální vůči republikánské vládě a odmítavý vůči nacionalistům v čele s generálem Francem. Jaroslav Durych, Karel Schulz, Jan Čep, Stanislav Berounský a řada dalších katolických intelektuálů, soustředěných kolem revue Řád, Obnova, Akord a kolem Dobrého díla Josefa Floriana ve Staré Říši, naopak poctivě informovali českou katolickou i nekatolickou veřejnost o zvěrstvech zednářů a bolševiků ve Španělsku, o prohlášení španělského episkopátu a o katolických mučednících.

V ČSL vznikla nakonec opozice proti Šrámkovu autoritativnímu vedení a jeho linii. Již počátkem třicátých let vystoupil ze strany vůdce lidoveckých zemědělců Antonín Čuřík a založil svou vlastní stranu, která však neměla úspěch. Lidovci, nespokojení se Šrámkem, se semkli kolem kanovníka Bohumila Staška, obdivovatele nacisty zavražděného rakouského kancléře Engelberta Dollfusse. Stašek usiloval o přetvoření ČSL podle vzoru Dollfussovy Křesťanskosociální strany s přijetím stavovského principu. Šrámek to kategoricky odmítal a direktivně vnucoval ČSL svoji koncepci, podle níž Masarykova a Benešova republika je pro české katolíky optimálním politickým zřízením – a to bez ohledu na to, že učební osnovy vyzvedávají husitismus a odsuzují barokní dobu jako „temno“, že se nadále operuje Masarykovým heslem „Tábor je náš program“ a že se vládnoucí režim nemíní ani v nejmenším distancovat od obrazoboreckého boje a násilností prvních poválečných let. Nespokojenost českých lidovců se Šrámkem sílila. V r. 1939 se měl konat stranický sjezd a je pravděpodobné, že by Šrámek se svojí kapitulantskou koncepcí prohrál a nebyl znovu zvolen jako předseda. Mnichov a druhá světová válka to ale překazily.

Bylo by však nespravedlivé vidět všechno jenom ze špatné stránky. ČSL zejména na venkově přispívala k upevnění katolické sounáležitosti a k politické aktivitě věřících ve prospěch dobré věci, byť i jen v lokálním rozsahu. Mezi lidoveckými představiteli se vyskytly i vzácné osobnosti, u nichž vazba mezi vírou a politikou byla zřejmá. Mnoho dobrého vykonal dříve zmíněný Mořic Hruban, vysoce ušlechtilá postava, od r. 1920 senátor. Ve druhé polovině dvacátých let byl ministrem dvou vlád zbožný františkánský terciář František Nosek, asketicky žijící štědrý podporovatel charitativních aktivit Církve. Jeho zásluhou začaly úřady za pravicové vlády tzv. panské koalice přece jen aspoň částečně stíhat rouhačské akce vylupování svatostánků nebo rozbíjení kapliček a křížů. Do kaleidoskopu lidoveckých osobností patří i kontroverzní postava novináře Alfreda Fuchse, katolického konvertity ze židovství, který sice nebyl členem ČSL, nicméně se pro ni publicisticky angažoval. Bohužel právě on se stal jedním z nejhorlivějších hlasatelů Šrámkovy pochybné koncepce poklonkování liberální ideologii. Tato pomýlenost ale nic nemění na jeho vnitřní hluboké víře, která byla plně katolická, což dokázal zejména svojí mučednickou smrtí pro Krista v nacistickém koncentračním táboře Dachau.

Katolická literární avantgarda kolem Durycha aj. se však od ČSL většinou distancovala, jak markantně ukazuje příklad známého katolického spisovatele K. Schulze, redaktora orgánu Národně demokratické strany Národní Politika. Mnichovská dohoda r. 1938 zahájila opět novou éru křesťanské politiky u nás.       

Křesťanská politika za nacismu a komunismu

Období po Mnichovu vedlo opět k vyhrocení stanovisek. Zatímco Mons. Stašek za podpory Klubu lidových akademiků požadoval rozpuštění ČSL a její vstup do Strany Národní jednoty, kterou tvořily pravicové politické subjekty, Šrámek to dlouho odmítal. Nakonec se ale podřídil, a stal se dokonce členem výboru této vládní strany, proti níž levičáci ustavili tzv. Národní stranu práce.

Půlleté trvání tzv. II. republiky poskytlo katolické církvi přece jen lepší podmínky, i když mezi ministry byli členové zednářských lóží. Do škol se po dvaceti letech opět vrátily kříže. Pro výuku dějepisu byly vypracovány osnovy podle Pekařova a nikoli Masarykova pojetí historie. Učitelé měli zakázáno při výuce urážet Boha, Krista, Matku Boží a Církev. Toto je zásluhou především prezidenta Emila Háchy, který byl praktikujícím katolíkem. Předseda vlády Rudolf Beran sice do kostela nechodil, ale zaujímal k Církvi vstřícný postoj.

To všechno skončilo 15. březnem r. 1939. Katolická církev se stala objektem otevřeného pronásledování. Kříže musely ze škol zase pryč, náboženské slavnosti se nesměly konat mimo prostor chrámu, církevní školy byly postupně zavírány, katolická periodika rušena. V hodinách vlastivědy (protektorátní náhražka za dějepis) se opět žáci a studenti stali předmětem protikatolické indoktrinace. Zhruba pět set českých kněží poznalo nacistickou „morálku nadlidí“ v koncentračních táborech, minimálně šedesát bylo popraveno nebo zavražděno. Teror zasáhl i katolické laiky, především členy tělovýchovné organizace Orel.

Také hodně lidovců prošlo nacistickou perzekucí. „Dvojka“ ČSL, prelát Stašek, byl téměř celou dobu Protektorátu vězněn v koncentračním táboře Dachau, kam se dostal pro své odvážné vlastenecké kázání. Syn senátora Hrubana Vladimír zemřel v nacistickém vězení. „Jednička“ ČSL, Mons. Šrámek, uprchl v přestrojení za železničáře přes Polsko do Anglie, kde ho prezident Beneš jmenoval předsedou exilové vlády. Prestiž ČSL tím stoupla nejen v národním, ale i v mezinárodním měřítku.

To ale skončilo ihned po válce v květnu r. 1945. ČSL obnovila svoji činnost jako součást tzv. Národní fronty v čele s KSČ. Šrámek byl předsedou strany a místopředsedou jak Fierlingerovy, tak Gottwaldovy vlády. Se svým nejužším spolupracovníkem paterem Františkem Hálou, jenž byl ministrem až do února 1948, tvrdě vnitrostranicky stíhal všechny kritiky komunismu, dokonce přikázal vyloučení ze strany poslankyně Heleny Koželuhové jen proto, že na veřejném shromáždění lidu mluvila proti SSSR a KSČ.

Šrámkova servilnost vůči Gottwaldovi šla neuvěřitelně daleko. Když r. 1946 komunistický ministr školství Zdeněk Nejedlý vystoupil s návrhem zákona o „jednotném“ školství, který předpokládal likvidaci soukromých škol, Šrámek se nabídl, že „přemluví“ biskupy, aby sami zrušili církevní školy, ačkoliv jejich mimořádný statut umožňoval, aby nebyly zařazeny do sféry soukromého školství. Tím zasadil bolestnou facku všem obětavým řeholníkům, řeholnicím a laickým pedagogům, kteří po válce s námahou obnovovali katolické školy, zrušené předtím nacisty. Když delegace katolického studentstva se kvůli tomu vypravila za Šrámkovým zástupcem Hálou (Šrámek s odkazem na svůj věk a nemoci návštěvy nepřijímal), ten s nimi jednal arogantně a vyzval je, ať se „nepletou“ do politiky, protože oni, tj. Šrámek s Hálou, vidí přece dál než „takoví nezkušení usmrkanci“ (tuto informaci mám od svého zesnulého přítele dr. Mečislava Razika, před r. 1948 generálního sekretáře studentské Katolické akce). Po volbách r. 1946 se stal ministrem školství národní socialista Jaroslav Stránský, který se prohlašoval za katolíka. Ač nelidovec, přesto se na rozdíl od Šrámka a Hály postavil proti komunistickému projektu „jednotné školy“ a na obranu církevního školství. Katolické školy díky tomu vydržely až do r. 1948.

Naivita Šrámka s Hálou byla tak veliká, že Hála ještě na konci r. 1947 v rozhovoru s dr. Antonínem Drobným (od jehož syna mám tuto informaci), kategoricky vylučoval možnost komunistického převratu. „Já přece sedím ve vládě vedle Vaška Kopeckého, to je můj přítel, ten by mi to řekl,“ prohlašoval s naprosto vážnou tváří. Václav Kopecký byl předním ideologem KSČ, jeden z největších poúnorových zločinců zodpovědných za monstrprocesy a popravy.

Svoji čest a u slušných lidí pošramocenou pověst zachránili aspoň částečně oba protagonisté ČSL v únoru 1948, kdy spolu s ostatními nekomunistickými politiky podali demisi. Po krachu celé akce se pokusili odletět do zahraničí letadlem z cvičného letiště v Rakovníku, byli však zadrženi na tamním záchodku a internováni až do své smrti.

Novým předsedou „obrozené“ lidové strany se stal exkomunikovaný kněz Josef Plojhar, který později jako ministr zdravotnictví podepsal r. 1957 potratový zákon. R. 1968 ve víru událostí tzv. Pražského jara musel z funkce předsedy ČSL abdikovat, nicméně jeho politický vliv zůstal i nadále zachován. Odešel z tohoto světa nikoli „v náruči Boží“, ale doslova „v náruči Sovětského svazu“. Zemřel totiž náhle při opulentní hostině k oslavě „Velké říjnové socialistické revoluce“ na sovětské ambasádě v Praze 5. 11. 1981. Počátkem šedesátých let se Jaroslav Cuhra pokusil založit ilegální Křesťanskodemokratickou stranu, byl však zatčen a odsouzen.

Přesto i národněfrontovní ČSL měla své pozitivní stránky, zejména v době normalizace sedmdesátých let. Pro katolíky na ještě religiózním venkově představovala jedinou možnost, jak se mimo bohoslužby scházet bez rizika postihu za „nedovolené shromažďování“. I když organizace ČSL nesměly vyvíjet žádnou náboženskou činnost, přece jen alespoň fakt, že v nich byli věřící lidé, kteří se navzájem znali, měl rozhodně pozitivní dopad. Lidovci na nejnižších úrovních si navzájem pomáhali v nesnázích, zejména při diskriminaci z ideologických nebo politických důvodů.

I mezi funkcionáři se vyskytly případy odvahy. Počátkem r. 1989 poslanec ČSL Josef Bartončík jako jediný nehlasoval pro tzv. pendrekový zákon. Po „sametu“ se stal předsedou strany, ale jen na krátkou dobu, neboť v červnu r. 1990 propukla tzv. „Bartončíkova aféra“, když náměstek ministra vnitra Jan Ruml těsně před volbami oznámil, že toto jméno figuruje v registru spolupracovníků StB. Byl-li tento politik vinen, nebo ne, nám nepřísluší soudit, faktem ale zůstává, že šlo o účelovou akci jak proti nepohodlnému a schopnému předsedovi strany, tak i proti eventualitě, že by se tato partaj mohla vymanit ze „šrámkovských kleští“ přisluhování danému politickému systému a rezignace na vlastní program, vycházející z křesťanské – a v případě katolické většiny z katolické – sociální nauky. To se žel podařilo, všichni následující předsedové tehdy už KDU-ČSL vystupovali vůči havlovskému liberalismu se stejnou servilitou jako Šrámek vůči masarykismu a Plojhar vůči komunismu. Radikální obrana etických hodnot přirozeného mravního zákona jaksi „nebyla na skladě“, protože bychom přece „přišli o voliče z nekatolického spektra“ (jako kdyby nějací byli). A pokud se vyskytli stateční jedinci á la Jiří Karas, kteří měli odvahu vystoupit proti potratům, byli okamžitě okřikováni a ostrakizováni. Letos v květnu KDU-ČSL dopadla, jak dopadla, čímž začíná další kapitola dějin křesťanské politiky v České republice. Jaká bude, na to si musíme počkat.                                    

M. Hruban kratince před svou smrtí v září r. 1945 napsal výstražná slova: „Dej Bůh, aby se strana lidová po nutně provedené programové reorganizaci časem nezvrhla ve stranu liberální s křesťanským nátěrem.“ Škoda, že tento ušlechtilý muž přišel poněkud „s křížkem po funuse“. ČSL totiž už před válkou postupně degradovala na právě takovou stranu. Šlo pouze o lidské selhání jednotlivých protagonistů ČSL, nebo o určité ideové vlivy? Jak je možné, že kněz Šrámek, který teologicky nepodlehl svodům modernismu, se nakonec stal nejen povolným nástrojem masarykovského sociálliberalismu, ale též jeho hlasatelem? Cožpak nic nevěděl o jeho protikatolickém zaměření?

To bychom z něj dělali hlupáka, jímž nikdy nebyl. Politiku ČSL nelze totiž tak úplně oddělovat od linie Sv. stolce. Dostačujícím důkazem v tomto směru je spis bystrého Šrámkova souputníka A. Fuchse Nová papežská politika. Ten vidí jednoznačnou souvislost mezi změnou postoje papeže Pia XI. k republikánské Francii a změnou politiky ČSL vůči masarykovské republikánské ideologii.

Před I. světovou válkou papež sv. Pius X. velmi ostře reagoval na odluku Církve od státu ve francouzské III. republice let 1904–5 encyklikou Vehementer. V ní kategoricky odsoudil ideové principy liberalismu a Francouzské revoluce, z nichž vycházely teze o „laické“ republice, v níž nesmí vláda platit kněze, kostely jsou majetkem státu, náboženské symboly nemohou být umístěny na veřejnosti a státnímu zaměstnanci, zejména učiteli, není dovoleno dávat najevo své náboženské přesvědčení. To všechno Combesův kabinet spolu s rušením řeholních řádů, katolických škol a náboženského tisku realizoval. Portugalská a mexická republikánská revoluce let 1910–11 se svým terorem a vražděním katolíků ještě prohloubily odpor tohoto papeže-světce vůči bezbožné demokratické ideologii, která pronásleduje Církev pod pláštíkem „náboženské neutrality“. To ovlivnilo i chování katolických politiků u nás, kteří před r. 1914 vystupovali bojovně proti antiklerikálnímu liberalismu.

Výsledky I. světové války změnily mapu Evropy. Tři klíčové evropské monarchie, ruská, německá a rakouská, zanikly. Rakouská, reprezentovaná katolickými Habsburky, svojí státní ideou sahala až ke středověkému pojetí katolické země, kde vláda poskytuje Církvi neomezený prostor k její péči o spásu duší. Proto papež viděl v Rakousko-Uhersku přece jen do budoucna jakousi naději, ačkoliv i jeho politika byla silně nahlodána liberalismem a proticírkevními opatřeními.

Tato naděje se r. 1918 rozplynula. Ve Vatikánu proto převládly tendence hledat „smír“ s vítěznou republikánskou Francií. Papež Pius XI. s ní uzavřel konkordát a vyšel tamním ateistickým vládám maximálně vstříc církevním zákazem monarchistické Action Française. Podobně se zachoval i vůči Callesovu zednářsko-socialistickému režimu v Mexiku, jenž s odvoláním na „demokratické tradice“ krvavě účtoval s katolíky. Někteří z nich jako tzv. „cristeros“ povstali se zbraní v ruce. Calles slíbil, že dá katolíkům svobodu, když cristeros složí zbraně. Papež je k tomu vyzval. Právě tento obrat v postoji Vatikánu k demokratickým republikám vedl Šrámka ke zmírnění vztahu ČSL k první ČSR, aby posléze přijala její liberální a nenáboženskou koncepci.

Politika „tání ledů“ Sv. stolce ve vztahu k liberálním demokraciím nebyla úspěšná. Ve Francii sice vláda ustoupila v tom, že povolila znovu zřídit kláštery a církevní školy a poskytla prostor katolickému tisku, nicméně odluka Církve od státu a jeho „laický“ charakter zůstaly zachovány. „Christianizace“ francouzské demokracie, v niž snad Pius XI. doufal, se nekonala. Ani nemohla, neboť ideové kořeny francouzské demokracie vězí v protikřesťanském osvícenství a ve zločinecké Velké francouzské revoluci, jež připravila francouzským katolíkům jednu z nejkrvavějších lázní v dějinách. Ještě hůře dopadl Pius XI. se svojí taktikou vůči Mexiku. Cristeros, poslušni jeho hlasu, složili zbraně. Calles však nejenže nedal katolíkům svobodu, ale přikázal střílet cristeros jako škodnou zvěř, tisíce jich hynuly před popravčími četami.

Ve třicátých letech však Pius XI., vědom si krachu svých „námluv“ s antiklerikály, provádí v taktice nenápadný, ale významný obrat. Už encyklika Quadragesimo anno z r. 1931 nepreferuje demokratické režimy, nýbrž stavovský systém, i když jen v ekonomické sféře. Bylo však jasné, že toto nelze od té politické striktně oddělovat. Podpora, kterou Vatikán v mezinárodním měřítku poskytl Dollfussovu Rakousku a Salazarovu Portugalsku, které vzaly myšlenky papežovy encykliky vážně, je tady více než výmluvná. Tyto systémy zcela odmítly vazbu na Francouzskou revoluci a „laicismus“ a nabídly Církvi ve společnosti důstojné místo k jejímu evangelizačnímu poslání. Nejmarkantnějším dokladem odklonu Pia XI. od vstřícnosti vůči demokratickému republikanismu je potom vatikánská podpora španělským národovcům za občanské války třicátých let, jak dokazuje papežova encyklika z r. 1933 a jeho souhlas se známým prohlášením španělského episkopátu.

Tuto změnu postoje Sv. stolce zaznamenalo pravé křídlo naší ČSL v čele s Mons. Staškem, ne však vedení strany v čele s Mons. Šrámkem. Ten již byl zcela ve vleku masarykovsko-benešovské koncepce „laického“ státu, v němž je náboženství ryze „soukromou“ záležitostí. Bezvýhradná podpora politiky Masaryka a Beneše byla pro Šrámka prioritou i po válce. Protože Beneš zdůrazňoval naše „spojenectví“ se Sovětským svazem, činil tak i Šrámek a vyvozoval z toho patřičné důsledky, které tvrdě dopadaly na každého lidovce, jenž se odvážil zaujmout k Sovětskému svazu nebo ke komunismu kritický postoj. Jen v únoru r. 1948 se Šrámek s Hálou „pochlapili“. Dá se říci, že prozřeli a poznali svůj katastrofální omyl? Snad, ale na změnu křesťanské politiky již bylo pozdě.

Ani polistopadovou politiku naší KDU-ČSL nelze chápat tak zcela izolovaně od postoje Církve. Josef Lux a Cyril Svoboda, abych uvedl alespoň nejvýznamnější předáky strany, velmi často argumentovali „pokoncilním“ příklonem Církve k demokracii s odvoláním na dokument II. Vaticana Dignitatis Humanae. Ten je chápán mnoha katolíky jako oficiální církevní uznání demokratických ideálů osvícenství a Velké francouzské revoluce. Tomu se podřizují i křesťansky (nebo katolicky) orientované strany na Západě. Naše KDU-ČSL proto není žádným výjimečným jevem. „Laicismus“ a „světonázorová neutralita“ jsou tady prioritou, proto se se zlou potáže každý katolický politik, jenž by chtěl z katolických pozic prosazovat zákony proti potratům, antikoncepci, pornografii nebo sexuální výchově ve škole. Hrubanovo varování před liberální stranou s křesťanským názvem se stalo realitou.

A jak dále? Platí nejen u nás, ale v celé Evropě, že je nereálné počítat s masovou stranou, jež bude hájit katolické principy. To by zde musela být podstatně vyšší religiozita a také autentická katolická orientace věřících. Není však bez významu strana tohoto typu, jež bude na okraji politického spektra, jako je třeba Gehringova Křesťanská lidová strana v Rakousku nebo jako je v Polsku Liga polských rodin. Své pozitivum mohou sehrát i politici v nekřesťanských stranách konzervativního či pravicového typu, kteří odvážně hájí autentické katolické hodnoty, pokud jim vedení strany nedělá potíže. Tímto směrem by se pravá křesťanská politika měla ubírat i u nás, detaily by byly na další obsáhlý článek. Především ale nelze hlásat principy autentické křesťanské politiky bez vazby na katolickou evangelizaci, rechristianizaci. Tu potřebujeme v této chvíli nejvíc.

K článku bylo použito:

1) Břetislav Daněk, Alena Slezáková, 70. výročí zrodu ČSR a vznik ČSL. Praha 1988.

2) Jan Drábek, Z časů nedlouho zašlých, Vzpomínky M. Hrubana. Los Angeles 1967.

3) František Cinek, A. C. Stojan. Olomouc 1933.

4) Miroslav Trapl, Politika českého katolicismu na Moravě 1918-38. Praha 1968.

5) Radomír Malý, František Sušil. Brno 2004.

6) Týž, Alfred Fuchs. Brno 1991.

7) Zprávy a články z časopisů Vlast, Hlas, Den, Lidové Listy, televizní diskuse v pořadech „historie.cs“ a dále vyprávění pamětníků, blíže specifikovaná v textu.