Bylo to dne 29. listopadu 1378, kdy v poměrně nevysokém
věku, ve stáří 63 let, skonal Karel IV. Lid pražský byl
zprávou o jeho smrti zdrcen. Z počátku oněměl, ale potom
propukl v hlasitý nářek a pláč. K tomu všemu vznikl
požár v křížovnickém špitále. Plameny ty krvavě
osvěcovaly zachmuřenou oblohu nad Hradčany, nad mrtvolou
Otce vlasti, takže lid v hořkosti štkání svého hlasitého
volal: „Probůh! Co znamenají tyto plameny? Jakou
budoucnost to věští krvavá záplava požáru?“
Drazí přátelé, ohnivé plameny při smrti Karla IV. byly
opravdu předzvěstí krvavé budoucnosti českého národa.
Jestliže jsme v minulém svém rozjímání májovém uzavřeli
svou úvahu poučením, že národ, který ctí svého Boha a
žije podle mravního řádu lidu Bohem daného, dospěje
velikého rozkvětu a štěstí, dnes, bohužel, musíme si
opět říci onu bolestnou pravdu, již národ náš tak
bolestně na svém vlastním osudu zkusil, že národ, který
se spustí Boha a jeho zákonů, klesne hluboko do propasti
zkázy, soužení a neštěstí a přivede k záhubě svou
vlastní existenci a budoucnost.
Tak bylo i s národem českým! Lid český je v jádru svém
lidem dobrým, poctivým, pracovitým, ale má některé
vlastnosti nedobré, z nichž zvláště jmenuji tu, že rád
opouští domácí, rodnou českou půdu, své skromné domácí
poměry a honí se za cizí módou a cizími vzory, rádci a
našeptavači. Četl jsem o tom rozkošnou historku, kterou
k charakteristice české povahy vypravuje anglický
diplomatický žurnalista Lockhart, který v Čechách žil po
převratě delší dobu a o svých zkušenostech napsal dvě
zajímavé knihy Cesta ke slávě a Ústup ze slávy.
V jedné z těch knih vypráví, kterak do Prahy přijížděla
anglická delegace, jíž se chystalo na pražském nádraží
skvělé uvítání. Přijížděli do Prahy ráno a jeden z nich
zaspal ve svém lůžkovém oddělení. Už zde byla Praha a on
neoblečen, nepřipraven. Co učinil? Navlékl svrchník na
svůj noční pyžamový oblek a vyšel z vlaku ven, na peron.
Po uvítání bral se ostýchavě před nádraží k autu a jel
přes Václavské náměstí do svého hotelu. Za čtrnáct dní
objevila se na Václavském náměstí nová móda. Páni
chodili v širokých, pruhovaných šatech, podobných
pyžamovému obleku, ale byla to nejnovější anglická móda!
Tak charakterisuje českou povahu cizinec, jenž dobře si
všímal vlastností našeho lidu. A mluví pravdu! Anglickou
módu napodobovali jsme již před pěti sty lety! Ta móda
jmenovala se Wiklef! A za sto let napodobovali jsme
jinou cizí módu. Ta se jmenovala Luther! Můj Bože, co
všechno jsme té módě obětovali a kam jsme dostali náš
svobodný národ a naši samostatnou kvetoucí vlast! Dvě
stě let trvaly u nás náboženské spory, sváry, boje a
války. Národ přestal jíti za sv. Václavem, Karlem IV.,
Arnoštem z Pardubic a šel za cizinci Wiklefem a Lutherem.
Výsledek byl ten, že naše vlast obrácena byla ve hřbitov
a spáleniště, nejskvělejší kulturní památky a umělecké
skvosty naší vlasti zničeny a rozmetány, Čech vraždil
Čecha na Lipanech, ztracena samostatnost národní a
státní na Bílé hoře, podpálen požár
třicetileté
války, jež strhla do bídy a zoufalství nejen naši vlast,
ale
téměř
všecky státy evropské.
Abychom měli jen malý obrázek, jakou zhoubu přinesla
husitská revoluce, uvádím hlas nikoliv katolíka, ale
mírného kališníka Jana z Příbramě. Ten píše o táboritech
takto: „Kněžstva jsú veliké množství zmordovali, spálili
a zhubili. A nic radostnějšího, než když jsú některého
uchopiti na zamordování mohli, kostely užitečné obecně
kazili a pálili..., kláštery vypalovali..., školy téměř
všude bořili a pálili, všecky knihy, jež jsú nejdražší
klenot české země, kazili a prodávali, učené mistry
universitní nenáviděli a smrtí jim hrozili..., v
kostelích koně a dobytek stavěli, oltáře téměř všude
ztroskotali a kazili..., mešní knihy kazili, sekali a
pálili, zvony kostelní téměř všude rozchytali a zbili a
zvonařům do ciziny prodávali, obrazy svatých modly
nazývali a je hanebně pálili, sekali, malování na
stěnách kopími a kordy bodali, ornáty a všechna rúcha
mešní, to jsú násilně a lúpežně mezi se roztrhali...,
kabátů sobě nadělali a zlatohlavův a ženy čepcův a jiné
zlato jsú pálili a prodávali, koně mešním ruchem
odívali, hroby svatých otvírali, tělo Boží na zem
vysypali a pošlapali, svaté ostatky v bláto nebo záchody
pometali...“
Tak řádili husité! A nyní slyšme, jak si vedli
protestanti, do jejichž víry tito bývalí husité se
přelili. Stalo se to v listopadu r. 1619, kdy kazatel
zimního krále, známého Bedřicha Falckého, Skultét čistil
velechrám sv. Víta na Hradě pražském. Dějepisec prof.
Ráček o tom vypravuje: „Nejprve byl sražen velký kříž,
jenž stál nad hlavním oltářem. Německý pán z Berbisdorfu
kopl do Krista a pravil rouhavě: ‚Teď tu ležíš, bídníku;
pomoz si sám.‘ Pak byly sekerami rozbíjeny oltáře a
bořeny, třískány sochy a lavice, tyčemi shazovány
obrazy. Kažení mariánských obrazů bylo provázeno
sprostými poznámkami. Relikvie byly rozházeny po zemi a
spíláno jim hovadských kostí, rakve svatých byly
oloupeny o své okrasy, hroby byly zotvírány, kosti
rozmetány, náhrobky otlučeny. Skultétova žena pálila ve
svém bytě obrazy a relikvie, jež služky v koších
přinášely. Ze svatovítské svatyně zbyly čtyři holé zdi.“
A jak byla snižována úcta k Panně Marii a ničeny její
slavné obrazy, sochy, kaple i chrámy! Mistr Jan Hus byl
ještě ctitelem Matky Boží a dokonce hájil katolické
pravdy, že Panna Maria věrou počala panna jsouc,
porodila, pannou zůstala, jak doslovně píše. A na jiném
místě ve své Postile praví, že Maria svým
důstojenstvím převýšila apoštoly, patriarchy, všecky
kůry andělské. V prvních dobách husitských ženy husitské
se v Praze ku poctě Panny Marie modlily růženec a
veřejně nosily růženec u pasu nebo otočený kolem dlaně.
Ale později úcta mariánská byla nevýslovným způsobem
haněna a zlehčována. V bitvě na Bílé hoře vystaven byl a
mezi vojskem ukazován obraz strakonické Panny Marie, jíž
vypíchány byly oči. Čechy přestaly býti zemí mariánskou!
Matka Boží byla takřka sesazena se svého trůnu Královny
české země! Její chrámy byly rozborem, její sochy a
obrazy za hrozného rouhání byly rozbity, roztrhány a
spáleny! Poutní místa zanikla!
Jakému nevýslovnému rouhání byla vydána P. Maria, o tom
svědčí ta pro nás smutná a trapná událost, že r. 1423
ustanoven byl nejprve provinciálním sněmem kolínským
svátek Sedmibolestné Panny Marie, jak se pravilo, „ku
poctě Neposkvrněné Panny a Matky Boží, ku poctě její
úzkosti a bolesti pod křížem, ale zvláště pro bezbožnost
husitů, kteří spalují a ničí obrazy zasvěcené
Ukřižovanému a slavné Panně“. A tak zaveden byl v Církvi
svátek Sedmibolestné P. Marie na usmíření za urážky a
rouhání, jež se staly Matce Boží kdysi v zemi mariánské,
v království P. Marie, v naší vlasti české.
A což Matka Boží? Opustila své bloudící děti? Zanevřela
na národ, jehož děti tak hrozně potupily svou matku?
Ach, moji drazí, kdybyste tak soudili, neznali byste
srdce mateřského. Znáte přece onu dojemnou pověst, v níž
se vypráví, kterak
dívka
svého milence žádala, aby
jí
přinesl čerstvé srdce své matky, na něž tak hrozně
žárlila. A láskou opilý hoch se dopustí vraždy na své
matce, vyrve z jejích prsou srdce, zaobalí do šátku a
pádí ke své milé, aby ještě čerstvé a tlukoucí je
dostala darem. Při tom spěchu na cestě klopýtne a ze
zakrváceného šátku ozve se starostlivý hlas srdce
mateřského: „Synáčku, neublížil sis?“
Tak, moji drazí, Panna Maria! Srdce jí krvácelo, ale
přece jen stále pečovalo o zachránění českého národa,
jeho štěstí a jeho budoucnost. Není to nahodilé, že
regenerace českého národa, náprava jeho vnitřních poměrů
a reforma národního života děje se všechna s pomocí
Panny Marie. Jsou to především Mariánské družiny, jež
zavedl v Čechách řád jesuitský a v nichž organisovala se
sice zatím nepočetná, ale mravně zdravá, čilá a
sebevědomá mladá česká inteligence katolická, zvláště
studenti. Účelem těchto Mariánských družin nebyla jen
pocta Marii Panně a pěstování duchovního života, ale i
boj a zápas o duši českého národa, již katoličtí
studenti chtěli vrátiti Matce Boží a Církvi katolické.
Tohoto bojovného ducha mariánských sodálů označuje
počátek staré jejich písně: „Vojsko mariánské, stůj ve
víře křesťanské! Nedej tupit svou Královnu! Zastaň nebes
Císařovnu!“ Jejich snahy projevuje i střelná modlitba
sodálská: „Chci Tě chváliti, Panno svatá! Dej mně sílu
proti Tvým nepřátelům!“ Tito sodálové všude veřejně
vystupovali jako nebojácní katolíci, a poněvadž slynuli
i zbožným životem a přísným mravem, stal se v těchto
mravně rozvrácených dobách jejich vliv veliký a počali
opravdu připravovati v českém národě obrat k jinému a
lepšímu životu národnímu i náboženskému.
Jiný způsob příprav k náboženskému obratu českého národa
děl se pomocí mariánských poutí. A byla to zvláště Stará
Boleslav, k jejímuž milostnému obrazu mariánskému počaly
se konati pouti v době, kdy většina českého národa tvrdě
a zarytě se hlásila k protestantismu. Po dlouhé době
téměř 150 let opět uspořádána byla z Prahy z kostela sv.
Jakuba pouť do Staré Boleslavi. Stalo se tak na svátek
Zvěstování P. Marie r. 1577. Jesuité to byli, již vedli
toto procesí za hojné účasti šlechty, za průvodu
císařské hudby a dvou set kopiníků. Poutníci střídavě se
modlili růženec a zpívali litanie a mariánské hymny,
nedbajíce zamračených diváků jinověrných.
Zvláště však památná byla pouť k Panně Marii do Staré
Boleslavi r. 1609. Toho roku císař Rudolf II. vydal svůj
pověstný majestát, jímž dostalo se protestantům takových
výsad a privilegií, jež znamenaly úplné vítězství tohoto
náboženství v českých zemích. Neveliký zbytek katolíků v
Čechách tušil, že toto vítězství protestantismu povede v
Čechách ještě k větším rozbrojům, jež strhnou království
české do úplné katastrofy. V takových smutných dobách,
kdy připravovala se již atmosféra Bílé hory a
třicetileté války, ke komu brali katolíci útočiště? Ke
komu se utíkají děti ve svízelích života? K matce! A tak
katolíci čeští utekli se též k Matce nebeské! Dne 18.
srpna 1609 vyšlo velké procesí do Staré Boleslavi, v
němž četní mužové, majíce v pravici své berli
poutnickou, kráčeli. Hlavním účelem této pouti bylo
prositi a vzývati Matičku Boží staroboleslavskou, aby
chránila zemi českou ve všech svízelích a potřebách a
vzala pod svůj ochranný plášť lid český. A při této
pouti se to stalo, že ponejprv nazván je
staroboleslavský obraz Panny Marie ochranným obrazem
národa českého čili paladiem země české.
A ochránila Panna Maria český národ? Bděla nad jeho
osudem? Slyšte jen, jak se věci vyvíjely dále!
Dlouholetý neklid, boje, zápasy, náboženské i národní
třenice a rozvraty, rozervanost národa ve strany, jež
nebylo již možno po dobrotě urovnati a smířiti, poroba
malého lidu šlechtickými velkostatkáři, nemohly jinak
skončiti než všeobecným náboženským, národním,
hospodářským i sociálním vysílením českého národa a
demoralisací, jež přivedla na konec český národ na Bílou
horu! Tak zesláblý a nemohoucí byl již organismus
českého národa, že stačila neveliká bitva na
bezvýznamném místě, aby národ uvrhla do třistaleté
poroby. Opravdu, jako by se vyplnila slova Hospodinova k
Izraelitům: „Nebudete-li mne poslouchati..., navštívím
vás náhle se souchotinami a horečkou, která vás zbaví
zraku a zničí život váš.“
Ach, Bílá horo! Nešťastná Bílá horo! Dějepisec Palacký
po celý svůj dlouhý život nikdy se nešel podívati na
toto místo, na němž národ, kdysi tak slavný a mocný
ztratil svou samostatnost a upadl takřka v hrob nejen
své státní svobody, ale i národní existence. Na jednom
zvonu r. 1620 ulitém lze čísti slova: „Ó, plač, má milá
duše, a nedej vyschnouti zřítelnici oka svého, neboť
nebeský Hospodin nad tvými hříchy poctivě rozhněván
jest...“ Tak plakaly věřící duše nad morálním rozvratem
českého národa a děsily se zhouby a ran, které musí
přijíti na národ, v němž se děly takové bezbožnosti,
ohavnosti, rouhání a blasfemie, jako bylo např. ono
hrozné zpustošení velechrámu sv. Víta, nebo ono násilné
a potupné shození kříže s ukřižovaným na něm Kristem do
vody s Karlova mostu. Dokonce naše dějiny vypravují o
viděních a neobyčejných událostech, jež se tehdy před
Bílou horou děly ve chrámu sv. Víta. O půlnoci 21.
prosince 1619 světlo neobyčejné ukázalo se v kostele a
je slyšen zpěv jako při mši sv., ač kostel byl hlídán od
kalvínských strážných. Viděli a slyšeli to i
protestanti, i katolíci a přísahou to potvrdili. Lid byl
toho přesvědčení, že svatí patronové čeští to orodovali
za vlast, jíž hrozila záhuba a těžká pohroma. Český
dějepisec dr. Stloukal uzavřel svůj rozbor příčin, jež
dovedly národ na Bílou horu, těmito slovy: „Byl to
soumrak národního ducha českého. Nikoliv Habsburkové,
nikoliv nepříznivá konstelace mezinárodní, nýbrž mravní
rozvrat národa rozhodl o osudu Čech po Bílé hoře.“
Národ český po Bílé hoře usnul na dlouhou dobu!
Potřeboval se vyspati! Potřeboval ve spánku nabrati sil
k novému životu náboženskému, národnímu i státnímu. A
zatím co spal, Matka Páně nad ním bděla! Jako dobrá
matička bděla nad svým dítětem, dítětem bloudícím,
dítětem nešťastným, ale přece jen dítětem! A této
ochraně Matky Boží lze děkovati, že národ náš ve svém
hlubokém spánku neusnul na věky a že nebyl oloupen v něm
o poslední, co mu ještě zbývalo: rodnou hroudu!
Ale i o tu již šlo! Bylo to roku 1648, v posledním roce
třicetileté války, kdy Švédové napjali poslední síly,
aby dobyli obou hlavních měst českého národa: Prahy a
Brna a s nimi i celé české země. Nejprve pokusili se o
dobytí Brna. Jako pohádka čtou se dějiny o tom, kterak
Brno po měsíce slavně hájilo asi 1 400 měšťanů, studentů
a kněží proti výborně vyzbrojeným a ve válce zkušeným
oblehatelům, jichž bylo na 18 000. Na svátek P. Marie
dne 15. srpna byl hlavní útok. Lid modlil se úpěnlivě
před černým obrazem Matky Boží v chrámu sv. Tomáše.
Město zasypáno bylo spoustou střel. Příkopy byly
vyplněny troskami a sutinami, hradby na dvou místech
proraženy, a přece Švédové města nedobyli a s hanbou
odtáhli.
Ještě nápadnějším způsobem jevila se ochrana Matky Boží
při obléhání Prahy Švédy, jež začalo dne 26. července
1648. Toho dne dobyli Švédové zradou Malé Strany.
Sebrali a odvezli tehdy ohromnou kořist nejvzácnějších
památek, jichž cenu nelze vůbec odhadnouti. Prahu
obléhala tři vítězná vojska švédská s nejzkušenějšími
generály v čele a šedesát děl. Proti nim stála narychlo
vycvičená hrstka studentů, řemeslníků a mnichů s třemi
děly. Ale byla to již jiná generace než ta, která hájila
věc národa na Bílé hoře. Byla to mladá generace
katolická, nadšená, jará, uvědomělá a výbojná, vychovaná
v Mariánských družinách. Šla hájit Prahu pod heslem
primátora měst pražských: „Milá byla Panna Maria Čechům,
milí budou Čechové Marii Panně.“ Byly to hrozné boje a
pomoc odnikud! Jedině kdo pomáhal, byla Matka Páně! K té
vysílány byly modlitby dnem i nocí! A výsledek? Když
obhájcům na smrt umdleným, vysíleným a hladovým už
zbývala jediná tuna prachu, přišla dne 2. listopadu do
Prahy zpráva, že v Münsteru ujednán mír, kterým byl
učiněn konec třicetileté války. Praha a s ní království
české bylo zachráněno.
Na památku toho byl postaven r. 1650 na Staroměstském
náměstí velkolepý sloup, na jehož vrcholu skvěla se ve
zlatě Vítězná Panna Maria. Mariánský tento sloup byl
překrásný. Pravá perla barokové Prahy. Byl z jediného
kusu pískovce a vážil 70 centů. Latinský nápis na něm
byl vepsán takto: „Panně Rodičce bez poskvrny prvotní
počaté za obhájení a osvobození města zbožný a
spravedlivý císař tuto sochu postavil.“
Dějepisec Palacký jedenkráte pravil, že dějepis píší
lidé, ale dějiny diktuje Bůh. Také dějiny české diktuje
Bůh a dává nám v nich radu i výstrahu. Radu, abychom pro
šťastnou a slavnou budoucnost národa šli vždy po
cestách, po nichž kráčel sv. Václav, Karel IV. a všichni
ti, kteří ke slávě povznesli národ český a kteří všichni
šli po cestách věrnosti k Bohu a církvi katolické. A
výstrahu, abychom, nechceme-li národ strhnouti do
záhuby, nehonili se za cizími vzory, nehledali poučení a
příkladů v cizině, ale zůstali věrni své půdě, své
vlasti, otčině, svým zkušenostem a potřebám domácích
poměrů českých. Nikoliv Wiklef, nikoliv Kalvín a Luther,
ale sv. Václav, Karel IV. a jejich následovníci! Nikoliv
cizina, ale náš národ, naše vlast!
A konečně dávají nám dějiny naše výstrahu, abychom se
chránili náboženských bojů a zápasů, jež demoralisují
lid, rozvracejí národ a strhují stát do propasti záhuby
a nicotnosti. Panna Maria, jež v dějinách našich hrála
tak vynikající úlohu, nechť chrání náš národ, aby již
nikdy neprožíval neštěstí, do jakého dostali jsme se
tím, že jsme opustili pravého Boha a pravou církev.
Květen 1939.
Převzato z knihy
Pod
ochranu tvou, svatá Boží rodičko, utíká se národ český,
Praha 1939.
