Paprsky v slzavém údolí

Oskar Růžička

 

 

Pozemská pouť Pavla Takašiho Nagaie byla lemovaná bolestí a smrtí. Jako by vše předznamenal už příchod na svět 3. února 1908, kdy jeho matka během těžkého porodu málem zemřela. Právě po matce zdědil krev japonských bojovníků, neboť pocházela ze starého váženého samurajského rodu. To bylo ostatně stvrzeno i jménem, kterého se mu dostalo, Takaši totiž znamená „vznešený“. Zaměstnání otce, který byl lékařem, a dědečka, lidového léčitele-bylinkáře, zase určilo směr jeho budoucího povolání.

 

Spolu se svými čtyřmi sourozenci byl vychováván dle Konfuciových zásad a v duchu japonského národního náboženství, tedy šintoismu. Rodina byla díky otcovu zaměstnání hmotně zabezpečena, což Takašimu později umožnilo studovat na vysoké škole. V dubnu 1928 byl přijat na lékařskou fakultu nagasacké univerzity, a tím započala jeho duchovní cesta od šintoismu přes ateismus ke katolické víře.

 

Ačkoli se univerzita nacházela pouhých pět set metrů od katedrály, tak hlubšímu pohledu na člověka byla na hony vzdálená. Většina profesorů vyznávala materialismus a ke stejné (ne)víře vedli vyučující i svěřené žáky. Mladý Takaši tomuto vlivu brzy podlehl. Při pitvách mrtvých těl sice žasl nad neskutečným uspořádáním a složitostí lidského organismu, ale duši považoval za „výmysl k oklamání lidu“. Zdárné studium, které si krátil hrou v univerzitním basketbalovém týmu (měřil jeden metr jedenasedmdesát centimetrů), přerušil telegram od otce, kde mu sděloval, že jeho matka prodělala mozkovou mrtvici, a byť je při vědomí, nemůže mluvit. Po návratu domů našel Takaši matku již na smrtelné posteli. Když k ní přistoupil, zadívala se mu zhluboka do očí. Krátce nato zemřela. Matčin pohled si Takaši vyložil jako: „Opět se uvidíme.“ Později napsal: „Moje matka tímto posledním pronikavým pohledem zbořila vše, co jsem si vybudoval… Jako by mi říkala, že lidský duch po smrti stále žije.“

 

Po návratu na univerzitu se jednoho dne zúčastnil přednášky, během níž profesor citoval z Myšlenek francouzského vědce a filosofa Blaise Pascala: „Člověk je jen stéblo, ubohá třtina, a kapka vody ho může zničit. Ale je to myslící stéblo…“ Pascalova slova Takašiho zasáhla, začal číst jeho Myšlenky a přemítal o lidském životě, křesťanství a modlitbě. Zájem o křesťanství ještě více vzrostl, když se seznámil s rodinou Morijamových, která stála po sedm generací v čele místních podzemních křesťanů. Od Sadakičiho Morijamy, žijícího s manželkou a jedinou dcerou Midori v nedalekém městě, se dozvěděl, že stavbu katedrály zaplatili chudí rolníci a rybáři.

 

V roce 1932 složil úspěšně zkoušky z lékařství. Následkem prodělané meningitidy však pozbyl částečně sluch, a tak se místo výkonu dlouho očekávaného povolání začal na rehabilitačním oddělení věnovat radiologickému výzkumu.

 

Večer 24. prosince téhož roku ho Midori Morimajová pozvala na půlnoční mši svatou. V katedrále nebylo k hnutí. Modlitba věřících, jejich zpěv, jejich víra a kázání kněze, to vše učinilo na Takašiho velký dojem. V jedné ze svých knih shrnul tyto pocity větou: „Cítil jsem někoho blízkého, jehož jsem stále neznal.“ Následujícího večera se u Midori projevil náhlý a prudký záchvat zánětu slepého střeva, který Takaši rychle rozpoznal a uvědomil o něm chirurga. Pak v náručí odnesl Midori sněhovou vánicí do nemocnice. Operace se zdařila, Midori byla zachráněna.

 

V lednu 1933 byl Takaši v souvislosti s obsazením Mandžuska japonskou armádou povolán do vojenské služby. Ještě během výcviku v Hirošimě dostal balíček od Midori, v němž našel teplé rukavice a katechismus. V Mandžusku ošetřoval raněné a navíc působil jako hygienik. Zvěrstva páchaná japonskými vojáky na místním obyvatelstvu silně otřásla jeho bezmeznou vírou v japonskou kulturu. Po svém návratu pokračoval v četbě katechismu, Písma a Pascalových Myšlenek, začal se také stýkat s knězem, otcem Morijamou. Neustále se vracel k Pascalovým slovům: „Je dostatek světla pro ty, kdo si z celé duše přejí Boha spatřit, a dostatečná tma pro ty, kdo mají přání opačné.“ Nedala mu spát… A právě ona, spolu s neúnavnou modlitbou Midori, nakonec vedla k poslednímu rozhodnutí.

 

9. června 1934 byl pokřtěn, přičemž si zvolil jméno Pavel na památku sv. Pavla Mikiho, jednoho z šestadvaceti mučedníků ukřižovaných roku 1597 v Nagasaki. Po svém křtu požádal Midori o ruku a ona souhlasila. Společná životní cesta Marie Midori Morijamové a Pavla Takašiho Nagaie začala 9. srpna 1934 v urakamské katedrále. Svatební obřad proběhl o sedmé hodině ranní během první mše. Z jejich manželství vzešly čtyři děti, dvě z nich ale zemřely v útlém dětství (dcera Ikuko ve dvou letech a dcera Sasano krátce po porodu). V prosinci 1934 přijal Takaši svátost biřmování. Pod vlivem spisů bl. Bedřicha Ozanama vstoupil do Společnosti sv. Vincence z Pauly, navštěvoval nemocné a chudé, kterým přinášel útěchu, pomoc a jídlo. Několikrát se také setkal se sv. Maxmiliánem Kolbem, který v letech 1931 až 1936 pobýval poblíž Nagasaki.

 

V den narození dcery Ikuko, 7. července 1937, napadlo Japonsko opět Čínu a Takaši byl povolán k páté divizi jako lékař. Trpěl nejen nepřízní počasí, ale zejména při pohledu na nespočet obětí na obou stranách. V únoru 1939 jej zastihl dopis, z něhož se dozvěděl o smrti svého otce a dcery Ikuko. Z Číny se vrátil roku 1940. Tehdy se na jeho rukou poprvé objevily zvláštní skvrny, které, jak se později ukázalo, byly příznakem leukémie. V té době se stal vedoucím rehabilitačního oddělení a začal vyučovat na lékařské fakultě.

 

Když Japonsko vyhlásilo 8. prosince 1941 válku Spojeným státům, pocítil zvláštní předtuchu, že jeho město bude během této války zničeno. Po těžkém leteckém náletu na Nagasaki 26. dubna 1945 byla místní nemocnice plná zraněných. Takaši trávil na svém radiologickém oddělení celé dny a noci, aby jim pomohl. V červnu u něj byla zjištěna již zmíněná leukémie jako následek přílišného vystavení rentgenovému záření při léčbě pacientů trpících tuberkulózou. Lékaři mu dávali nanejvýš tři roky života.

 

Večer 6. srpna se Takaši dozvěděl o svržení atomové bomby na Hirošimu. Manželé Nagaiovi se proto rozhodli, že pošlou děti s babičkou na venkov do Matsujamy. Ráno 8. srpna vyprovodila Midori úsměvem Takašiho do práce, kde měl strávit celý den a navíc ještě na něj vyšla noční služba. Když se však po chvilce vrátil pro svačinu, kterou si doma zapomněl, našel svoji ženu v slzách. Řekli si „nashledanou“, ale bylo to „sbohem“.

 

9. srpna 1945 v 11:02 shodili Američané na Japonsko druhou atomovou bombu. Tentokrát bylo cílem Nagasaki. V tu dobu pracoval doktor Takaši Nagai stále ještě na svém oddělení, které se nacházelo sedm set metrů od hypocentra, tedy místa, nad nímž došlo k explozi. Při výbuchu mu střepy skla poranily pravou část těla a prořízly spánkovou tepnu, z níž mu „krev stříkala jako vodotrysk“. Sám si obvázal hlavu a nehledě na bolest začal ihned s ostatními zaměstnanci nemocnice pomáhat dalším obětem, dokud kvůli ztrátě krve neomdlel. Svá pozorování z oné doby později shrnul ve stostránkové lékařské zprávě.

 

V knize Kono ko wo nošite („Zanechávám tyto děti“, česky bývá překládáno také jako „Děti z Nagasaki“) z roku 1948 vzpomíná na události oné doby takto:

 

„Výbuch atomové bomby přišel naprosto neočekávaně. V radiologické laboratoři jsem spatřil záblesk světla. Exploze odvála nejen moji přítomnost, ale také moji minulost a budoucnost. Mí milovaní studenti shořeli před mýma očima naráz v ohnivé kouli. Pak jsem v troskách našeho domu sesbíral svoji manželku, kterou jsem žádal, aby se po mé smrti postarala o naše děti, ale z níž se nyní stal pouze kbelík jemného popela. Zemřela v kuchyni. Pokud jde o mne, tak poranění pravé části těla a akutní nemoc z ozáření ještě více zhoršily můj už i tak špatný zdravotní stav…“

 

Následkem atomového útoku na Nagasaki zemřelo sedmdesát pět tisíc lidí a sto tisíc jich bylo zraněno.

 

11. srpna se Takaši vydal k tomu, co zbylo z domova, a v sutinách našel spálené ostatky své ženy Midori, vedle níž ležela roztavená kovová kulička – její růženec. Myšlenka, že zemřela při modlitbě, mu dodala sil. Na kříž nad jejím hrobem pak nechal vyrýt nápis „Marina Midori Nagaiová zemřela 9. srpna 1945 ve věku třiceti sedmi let“ (Marina je zdrobnělina od Marie, tedy něco jako Maruška).

 

Jeho zdravotní stav se rychle zhoršoval a počátkem září se zdálo, že brzy zemře. Přijal poslední pomazání a upadl do kómatu. Stala se však zvláštní věc. Jak napsal: „Uslyšel jsem hlas, který mi řekl, abych poprosil otce Maxmiliána Kolbeho o přímluvu. To jsem také udělal. Pak jsem se svěřil Pánu Ježíši: ,Pane, poroučím se do tvých rukou.‘“ Následujícího dne byl Takaši mimo nebezpečí smrti. Bylo mu dáno dalších šest let života, za které vděčil, jak sám říkával, otci Maxmiliánovi. Po zázračném uzdravení pokračoval ve svém díle a začal opět přednášet. Zkoumal účinky radiace sám na sobě, aby mohl pomáhat ostatním.

 

23. listopadu 1945 pronesl po zádušní mši za osm tisíc katolických obětí atomové bomby, která se konala před rozvalinami katedrály, svou slavnou pohřební řeč, v níž vyjádřil naději, že jejich smrt přispěje k míru ve světě.

 

Na jaře 1948 si v Urakami ze zbytků svého domu postavil malou chatku, nazvanou podle Kristových slov Njokodo („Jako sám sebe“), kde bydlel spolu se svými dvěma dětmi, tchýní a dalšími dvěma příbuznými. Do chatky se vešlo jen šest tatami, tedy tradičních japonských rohoží o rozměrech 180 x 90 cm. Když mu místní představitelé Společnosti sv. Vincence z Pauly nabízeli, že mu zřídí větší dům, tak je jenom poprosil, zda nemohou rozšířit stávající chatku pro jeho bratra s rodinou a jemu k životu postačí malá poustevna o velikosti dvou tatami, něco na způsob čajového pokojíku. V této skromné poustevně se věnoval modlitbě a rozjímání. A nejen to, napsal zde většinu svých úspěšných knih, jako např. Rozario no kazari („Růžencový řetízek“), již zmíněnou Kono ko wo nošite, Seimei no kawa („Řeka života“) nebo Nagasaki no kane („Zvony nad Nagasaki“). Celkem napsal za čtyři roky patnáct knih. Pracoval převážně v noci, protože během dne přijímal četné návštěvy, a to jak prosté lidi, tak i významné osobnosti, mj. samotného císaře Hirohita nebo zvláštního papežského vyslance, kardinála Normana Gilroye.

 

Na svůj úděl si nestěžoval: „Můj pokoj v Njokodo byl velikosti dvou tatami. Moje postel zabírala jednu tatami, a na druhé žili Makoto a Kajano [syn s dcerou]. […] Byl jsem tam šťastný, považoval jsem to za Boží požehnání. Lidé v Urakami milují druhé jako sebe sama, což je pro člověka daleko od domova a znaveného útrapami cesty skutečným požehnáním. Proto jsem tento dům pojmenoval ,Jako sám sebe‘ a neustále v modlitbách Bohu děkuji.“

 

Takaši cítil, že pro děti, které už přišly o matku, bude jeho nevyhnutelně se blížící odchod těžký. Tato myšlenka ho pobízela k dalšímu a dalšímu psaní: „Musím odsunout chvíli, kdy se z těchto dětí stanou sirotci, byť by to bylo pouze o jeden den nebo jednu hodinu. I kdyby to byla jen jedna minuta nebo vteřina, chci zkrátit čas, kdy budou trpět opuštěností. […] Předstíral jsem, že spím. Kajano položila svoji tvář na mou a odpočívala. Cítil jsem, jak se její tvář pomalu rozehřívá. Pak, jako by se radovala nad maličkým pokladem, o němž by neměl nikdo jiný vědět, zašeptala: ,Tatínku.‘ Vlastně mě ani nevolala; to jen nějaká něžná, sotva slyšitelná myšlenka vytryskla z hloubky jejího srdce.“

 

Takaši byl však připraven i o radost z blízkosti svých dětí. Jelikož hrozilo, že jeho následkem leukémie zbytnělá slezina vyvolá vnitřní krvácení, nemohl se s nimi už příliš často stýkat.

 

Většinu svého příjmu věnoval chudým dětem, sirotkům a lidem trpícím nemocí z ozáření. Nechal pro místní děti postavit knihovnu nazvanou Učira no honbako („Naše knihovnička“), kde si mohly číst a hrát. V roce 1948 daroval padesát tisíc jenů na výsadbu tisíce třešňových stromů v Urakami, aby tak proměnil zpustošenou zemi v „Pahorek květů“. Třebaže některé z nich už byly nahrazeny jinými, stále se jim říká Nagai senbonzakura („Tisíc Nagaiových třešní“) a jarem zdobí tamější domy. Město Nagasaki mu pak 3. prosince 1949 udělilo čestné občanství.

 

I v posledních okamžicích svého života se snažil prospět druhým. V pondělí 1. května 1951 se nechal odvézt na svou bývalou lékařskou fakultu, aby studenti mohli pozorovat, jak umírá člověk nemocný leukémií. Skonal však krátce po příjezdu v půl desáté večer. Ze světa odcházel s modlitbou na rtech a po boku mu stály jeho děti. Zádušní mše za Takašiho Nagaie, která se konala 3. května v katedrále, se zúčastnilo dvacet tisíc lidí. Město Nagasaki ho poctilo minutou ticha, během níž se rozezněly všechny zvony. Jeho ostatky spočívají na Sakamotském mezinárodním hřbitově v Urakami.

 

Z Takašiho poustevny a knihovny se v roce 1952 stalo Nagasacké městské muzeum Takašiho Nagaie. Dnes jej spravuje jeho vnuk, Tokusaburo Nagai.

 

 

 

© Te Deum 2011