Pozemská pouť Pavla Takašiho Nagaie byla
lemovaná bolestí a smrtí. Jako by vše předznamenal už
příchod na svět 3. února 1908, kdy jeho matka během
těžkého porodu málem zemřela. Právě po matce zdědil krev
japonských bojovníků, neboť pocházela ze starého
váženého samurajského rodu. To bylo ostatně stvrzeno i
jménem, kterého se mu dostalo, Takaši totiž znamená
„vznešený“. Zaměstnání otce, který byl lékařem, a
dědečka, lidového léčitele-bylinkáře, zase určilo směr
jeho budoucího povolání.
Spolu se svými čtyřmi sourozenci byl
vychováván dle Konfuciových zásad a v duchu japonského
národního náboženství, tedy šintoismu. Rodina byla díky
otcovu zaměstnání hmotně zabezpečena, což Takašimu
později umožnilo studovat na vysoké škole. V dubnu 1928
byl přijat na lékařskou fakultu nagasacké univerzity, a
tím započala jeho duchovní cesta od šintoismu přes
ateismus ke katolické víře.
Ačkoli se univerzita nacházela pouhých
pět set metrů od katedrály, tak hlubšímu pohledu na
člověka byla na hony vzdálená. Většina profesorů
vyznávala materialismus a ke stejné (ne)víře vedli
vyučující i svěřené žáky. Mladý Takaši tomuto vlivu brzy
podlehl. Při pitvách mrtvých těl sice žasl nad
neskutečným uspořádáním a složitostí lidského organismu,
ale duši považoval za „výmysl k oklamání lidu“. Zdárné
studium, které si krátil hrou v univerzitním
basketbalovém týmu (měřil jeden metr jedenasedmdesát
centimetrů), přerušil telegram od otce, kde mu sděloval,
že jeho matka prodělala mozkovou mrtvici, a byť je při
vědomí, nemůže mluvit. Po návratu domů našel Takaši
matku již na smrtelné posteli. Když k ní přistoupil,
zadívala se mu zhluboka do očí. Krátce nato zemřela.
Matčin pohled si Takaši vyložil jako: „Opět se uvidíme.“
Později napsal: „Moje matka tímto posledním pronikavým
pohledem zbořila vše, co jsem si vybudoval… Jako by mi
říkala, že lidský duch po smrti stále žije.“
Po návratu na univerzitu se jednoho dne
zúčastnil přednášky, během níž profesor citoval z Myšlenek
francouzského vědce a filosofa Blaise Pascala: „Člověk
je jen stéblo, ubohá třtina, a kapka vody ho může
zničit. Ale je to myslící stéblo…“ Pascalova slova
Takašiho zasáhla, začal číst jeho Myšlenky a
přemítal o lidském životě, křesťanství a modlitbě. Zájem
o křesťanství ještě více vzrostl, když se seznámil s
rodinou Morijamových, která stála po sedm generací
v čele místních podzemních křesťanů. Od Sadakičiho
Morijamy, žijícího s manželkou a jedinou dcerou Midori
v nedalekém městě, se dozvěděl, že stavbu katedrály
zaplatili chudí rolníci a rybáři.
V roce 1932 složil úspěšně zkoušky
z lékařství. Následkem prodělané meningitidy však pozbyl
částečně sluch, a tak se místo výkonu dlouho očekávaného
povolání začal na rehabilitačním oddělení věnovat
radiologickému výzkumu.
Večer 24. prosince téhož roku ho Midori
Morimajová pozvala na půlnoční mši svatou. V katedrále
nebylo k hnutí. Modlitba věřících, jejich zpěv, jejich
víra a kázání kněze, to vše učinilo na Takašiho velký
dojem. V jedné ze svých knih shrnul tyto pocity větou:
„Cítil jsem někoho blízkého, jehož jsem stále neznal.“
Následujícího večera se u Midori projevil náhlý a prudký
záchvat zánětu slepého střeva, který Takaši rychle
rozpoznal a uvědomil o něm chirurga. Pak v náručí odnesl
Midori sněhovou vánicí do nemocnice. Operace se zdařila,
Midori byla zachráněna.
V lednu 1933 byl Takaši v souvislosti
s obsazením Mandžuska japonskou armádou povolán do
vojenské služby. Ještě během výcviku v Hirošimě dostal
balíček od Midori, v němž našel teplé rukavice a
katechismus. V Mandžusku ošetřoval raněné a navíc
působil jako hygienik. Zvěrstva páchaná japonskými
vojáky na místním obyvatelstvu silně otřásla jeho
bezmeznou vírou v japonskou kulturu. Po svém návratu
pokračoval v četbě katechismu, Písma a Pascalových
Myšlenek, začal se také stýkat s knězem, otcem
Morijamou. Neustále se vracel k Pascalovým slovům: „Je
dostatek světla pro ty, kdo si z celé duše přejí Boha
spatřit, a dostatečná tma pro ty, kdo mají přání
opačné.“ Nedala mu spát… A právě ona, spolu s neúnavnou
modlitbou Midori, nakonec vedla k poslednímu rozhodnutí.
9. června 1934 byl pokřtěn, přičemž si
zvolil jméno Pavel na památku sv. Pavla Mikiho, jednoho
z šestadvaceti mučedníků ukřižovaných roku 1597
v Nagasaki. Po svém křtu požádal Midori o ruku a ona
souhlasila. Společná životní cesta Marie Midori
Morijamové a Pavla Takašiho Nagaie začala 9. srpna 1934
v urakamské katedrále. Svatební obřad proběhl o sedmé
hodině ranní během první mše. Z jejich manželství vzešly
čtyři děti, dvě z nich ale zemřely v útlém dětství
(dcera Ikuko ve dvou letech a dcera Sasano krátce po
porodu). V prosinci 1934 přijal Takaši svátost
biřmování. Pod vlivem spisů bl. Bedřicha Ozanama
vstoupil do Společnosti sv. Vincence z Pauly,
navštěvoval nemocné a chudé, kterým přinášel útěchu,
pomoc a jídlo. Několikrát se také setkal se sv.
Maxmiliánem Kolbem, který v letech 1931 až 1936 pobýval
poblíž Nagasaki.
V den narození dcery Ikuko, 7. července
1937, napadlo Japonsko opět Čínu a Takaši byl povolán
k páté divizi jako lékař. Trpěl nejen nepřízní počasí,
ale zejména při pohledu na nespočet obětí na obou
stranách. V únoru 1939 jej zastihl dopis, z něhož se
dozvěděl o smrti svého otce a dcery Ikuko. Z Číny se
vrátil roku 1940. Tehdy se na jeho rukou poprvé objevily
zvláštní skvrny, které, jak se později ukázalo, byly
příznakem leukémie. V té době se stal vedoucím
rehabilitačního oddělení a začal vyučovat na lékařské
fakultě.
Když Japonsko vyhlásilo 8. prosince 1941
válku Spojeným státům, pocítil zvláštní předtuchu, že
jeho město bude během této války zničeno. Po těžkém
leteckém náletu na Nagasaki 26. dubna 1945 byla místní
nemocnice plná zraněných. Takaši trávil na svém
radiologickém oddělení celé dny a noci, aby jim pomohl.
V červnu u něj byla zjištěna již zmíněná leukémie jako
následek přílišného vystavení rentgenovému záření při
léčbě pacientů trpících tuberkulózou. Lékaři mu dávali
nanejvýš tři roky života.
Večer 6. srpna se Takaši dozvěděl o
svržení atomové bomby na Hirošimu. Manželé Nagaiovi se
proto rozhodli, že pošlou děti s babičkou na venkov do
Matsujamy. Ráno 8. srpna vyprovodila Midori úsměvem
Takašiho do práce, kde měl strávit celý den a navíc
ještě na něj vyšla noční služba. Když se však po chvilce
vrátil pro svačinu, kterou si doma zapomněl, našel svoji
ženu v slzách. Řekli si „nashledanou“, ale bylo to
„sbohem“.
9. srpna 1945 v 11:02 shodili Američané
na Japonsko druhou atomovou bombu. Tentokrát bylo cílem
Nagasaki. V tu dobu pracoval doktor Takaši Nagai stále
ještě na svém oddělení, které se nacházelo sedm set
metrů od hypocentra, tedy místa, nad nímž došlo k
explozi. Při výbuchu mu střepy skla poranily pravou část
těla a prořízly spánkovou tepnu, z níž mu „krev stříkala
jako vodotrysk“. Sám si obvázal hlavu a nehledě na
bolest začal ihned s ostatními zaměstnanci nemocnice
pomáhat dalším obětem, dokud kvůli ztrátě krve neomdlel.
Svá pozorování z oné doby později shrnul ve stostránkové
lékařské zprávě.
V knize Kono ko wo nošite
(„Zanechávám tyto děti“, česky bývá překládáno také jako
„Děti z Nagasaki“) z roku 1948 vzpomíná na události oné
doby takto:
„Výbuch atomové bomby přišel naprosto
neočekávaně. V radiologické laboratoři jsem spatřil
záblesk světla. Exploze odvála nejen moji přítomnost,
ale také moji minulost a budoucnost. Mí milovaní
studenti shořeli před mýma očima naráz v ohnivé kouli.
Pak jsem v troskách našeho domu sesbíral svoji manželku,
kterou jsem žádal, aby se po mé smrti postarala o naše
děti, ale z níž se nyní stal pouze kbelík jemného
popela. Zemřela v kuchyni. Pokud jde o mne, tak poranění
pravé části těla a akutní nemoc z ozáření ještě více
zhoršily můj už i tak špatný zdravotní stav…“
Následkem atomového útoku na Nagasaki
zemřelo sedmdesát pět tisíc lidí a sto tisíc jich bylo
zraněno.
11. srpna se Takaši vydal k tomu, co
zbylo z domova, a v sutinách našel spálené ostatky své
ženy Midori, vedle níž ležela roztavená kovová kulička –
její růženec. Myšlenka, že zemřela při modlitbě, mu
dodala sil. Na kříž nad jejím hrobem pak nechal vyrýt
nápis „Marina Midori Nagaiová zemřela 9. srpna 1945 ve
věku třiceti sedmi let“ (Marina je zdrobnělina od Marie,
tedy něco jako Maruška).
Jeho zdravotní stav se rychle zhoršoval a
počátkem září se zdálo, že brzy zemře. Přijal poslední
pomazání a upadl do kómatu. Stala se však zvláštní věc.
Jak napsal: „Uslyšel jsem hlas, který mi řekl, abych
poprosil otce Maxmiliána Kolbeho o přímluvu. To jsem
také udělal. Pak jsem se svěřil Pánu Ježíši: ,Pane,
poroučím se do tvých rukou.‘“ Následujícího dne byl
Takaši mimo nebezpečí smrti. Bylo mu dáno dalších šest
let života, za které vděčil, jak sám říkával, otci
Maxmiliánovi. Po zázračném uzdravení pokračoval ve svém
díle a začal opět přednášet. Zkoumal účinky radiace sám
na sobě, aby mohl pomáhat ostatním.
23. listopadu 1945 pronesl po zádušní mši
za osm tisíc katolických obětí atomové bomby, která se
konala před rozvalinami katedrály, svou slavnou pohřební
řeč, v níž vyjádřil naději, že jejich smrt přispěje
k míru ve světě.
Na jaře 1948 si v Urakami ze zbytků svého
domu postavil malou chatku, nazvanou podle Kristových
slov Njokodo („Jako sám sebe“), kde bydlel spolu
se svými dvěma dětmi, tchýní a dalšími dvěma příbuznými.
Do chatky se vešlo jen šest tatami, tedy tradičních
japonských rohoží o rozměrech 180 x 90 cm. Když mu
místní představitelé Společnosti sv. Vincence z Pauly
nabízeli, že mu zřídí větší dům, tak je jenom poprosil,
zda nemohou rozšířit stávající chatku pro jeho bratra
s rodinou a jemu k životu postačí malá poustevna o
velikosti dvou tatami, něco na způsob čajového pokojíku.
V této skromné poustevně se věnoval modlitbě a
rozjímání. A nejen to, napsal zde většinu svých
úspěšných knih, jako např. Rozario no kazari
(„Růžencový řetízek“), již zmíněnou Kono ko wo nošite,
Seimei no kawa („Řeka života“) nebo Nagasaki
no kane („Zvony nad Nagasaki“). Celkem napsal za
čtyři roky patnáct knih. Pracoval převážně v noci,
protože během dne přijímal četné návštěvy, a to jak
prosté lidi, tak i významné osobnosti, mj. samotného
císaře Hirohita nebo zvláštního papežského vyslance,
kardinála Normana Gilroye.
Na svůj úděl si nestěžoval: „Můj pokoj
v Njokodo byl velikosti dvou tatami. Moje postel
zabírala jednu tatami, a na druhé žili Makoto a Kajano
[syn s dcerou]. […] Byl jsem tam šťastný, považoval jsem
to za Boží požehnání. Lidé v Urakami milují druhé jako
sebe sama, což je pro člověka daleko od domova a
znaveného útrapami cesty skutečným požehnáním. Proto
jsem tento dům pojmenoval ,Jako sám sebe‘ a neustále
v modlitbách Bohu děkuji.“
Takaši cítil, že pro děti, které už
přišly o matku, bude jeho nevyhnutelně se blížící odchod
těžký. Tato myšlenka ho pobízela k dalšímu a dalšímu
psaní: „Musím odsunout chvíli, kdy se z těchto dětí
stanou sirotci, byť by to bylo pouze o jeden den nebo
jednu hodinu. I kdyby to byla jen jedna minuta nebo
vteřina, chci zkrátit čas, kdy budou trpět opuštěností.
[…] Předstíral jsem, že spím. Kajano položila svoji tvář
na mou a odpočívala. Cítil jsem, jak se její tvář pomalu
rozehřívá. Pak, jako by se radovala nad maličkým
pokladem, o němž by neměl nikdo jiný vědět, zašeptala:
,Tatínku.‘ Vlastně mě ani nevolala; to jen nějaká něžná,
sotva slyšitelná myšlenka vytryskla z hloubky jejího
srdce.“
Takaši byl však připraven i o radost
z blízkosti svých dětí. Jelikož hrozilo, že jeho
následkem leukémie zbytnělá slezina vyvolá vnitřní
krvácení, nemohl se s nimi už příliš často stýkat.
Většinu svého příjmu věnoval chudým
dětem, sirotkům a lidem trpícím nemocí z ozáření. Nechal
pro místní děti postavit knihovnu nazvanou Učira no
honbako („Naše knihovnička“), kde si mohly číst a
hrát. V roce 1948 daroval padesát tisíc jenů na výsadbu
tisíce třešňových stromů v Urakami, aby tak proměnil
zpustošenou zemi v „Pahorek květů“. Třebaže některé
z nich už byly nahrazeny jinými, stále se jim říká
Nagai senbonzakura („Tisíc Nagaiových třešní“) a
jarem zdobí tamější domy. Město Nagasaki mu pak 3.
prosince 1949 udělilo čestné občanství.
I v posledních okamžicích svého života se
snažil prospět druhým. V pondělí 1. května 1951 se
nechal odvézt na svou bývalou lékařskou fakultu, aby
studenti mohli pozorovat, jak umírá člověk nemocný
leukémií. Skonal však krátce po příjezdu v půl desáté
večer. Ze světa odcházel s modlitbou na rtech a po boku
mu stály jeho děti. Zádušní mše za Takašiho Nagaie,
která se konala 3. května v katedrále, se zúčastnilo
dvacet tisíc lidí. Město Nagasaki ho poctilo minutou
ticha, během níž se rozezněly všechny zvony. Jeho
ostatky spočívají na Sakamotském mezinárodním hřbitově
v Urakami.
Z Takašiho poustevny a knihovny se v roce
1952 stalo Nagasacké městské muzeum Takašiho Nagaie.
Dnes jej spravuje jeho vnuk, Tokusaburo Nagai.