Otče, katolická víra není v Zemi vycházejícího slunce příliš rozšířená. Co Vás vedlo k tomu, že jste se stal knězem?

 

Vděčím za to samozřejmě milosti Boží. Bez této zvláštní milosti bych se knězem nestal. Jsou zde ale ještě další dvě věci, které mě přivedly na cestu kněžství. Víte, jsem konvertita. Na střední škole jsem si uvědomil, že katolická víra je jediným pravým náboženství, a od té chvíle jsem chtěl být katolíkem. To byl takový první krok.

 

Dostalo se mi té milosti, že mě duchovně vedl a roku 1980 pokřtil jeden z nejkonzervativnějších kněží v Japonsku, otec Joseph-Marie Jacq z Pařížských zahraničních misií.[1] Působil u nás ve Fudžiedě ve farnosti sv. Anny a já to měl z domova do kostela jenom pět minut chůze. Otec Jacq se mezi místními lidmi těšil pověsti světce. Mluvil japonsky jako rodilý Japonec. Během svého třiatřicetiletého misijního působení postavil ve Fudžiedě řadu kostelů, některé i na značně odlehlých místech. Třebaže tehdy ještě nesloužil tradiční mši sv., tak v otázkách víry byl zcela pravověrný. Odmítal také podávat přijímání na ruku, a proto byl v jokohamské diecézi považován za „velký problém“. Rok po mém křtu byl z toho důvodu, tedy kvůli „neposlušnosti“, odeslán za trest zpět do Francie. Místo něho přišel nový, japonský kněz, který začal hned všechno postupně měnit. Nejdřív jsme měli přijímat ve stoje, pak na ruku atd. A já jsem si pomalu uvědomoval neutěšený stav, v němž se Církev nachází. Viděl jsem, jak jsou upřímně věřící katolíci ve svých farnostech vysmíváni či dokonce pronásledováni. Ale oni chtěli jenom žít opravdovým katolickým životem, slyšet od kněze pravdy víry… Řekl jsem tedy Pánu Ježíši, že mu nabízím svůj život, ačkoli toho nejsem hoden, ať mě vede podle své vůle, abych mohl pomoci katolíkům, kteří jsou pronásledováni modernisty.

 

Jste jediný tradičně smýšlející kněz v Japonsku? Očekáváte, že vás bude v blízké budoucnosti víc?

 

Stal jsem se milostí Boží tradičním knězem a doufám, že jím zůstanu i nadále a jako tradiční kněz také zemřu. Ale nevím, zda se mohu označit za „tradičně smýšlejícího kněze v Japonsku“, protože už osmnáct let od svého svěcení přebývám na Filipínách. Nicméně katolíkům v Japonsku také sloužím. Myslím, že tradičně smýšlející kněz se pozná podle toho, že uznává neměnnou nauku Církve a zároveň si uvědomuje novodobé omyly a příčiny dnešní církevní krize, aby mohl tradiční katolickou vírou zachovávat a předávat dál, a pomoci také jiným rozeznat bludné myšlenky současnosti. Jinak hrozí, že zabředneme do kompromisu, který v tak životně důležitých věcech dělat nelze. Musíme mluvit jasně, avšak rozumně a s láskou. Nestačí pouze sloužit tradiční mši sv., je nutné, jak jsem řekl, poznat omyly a zřetelně je pojmenovat. To je podle mě klíčové.

 

Pokud ale slovy „tradičně smýšlející kněz“ míníte „kněz, který slouží tradiční mši sv.“, tak takových kněží je v Japonsku jen pár. Pokud vím, v Tokiu je jeden japonský kněz na odpočinku, který slouží tradiční mši sv. pravidelně, a asi tři ji slouží občas. Jeden kněz japonského původu je také v Institutu Krista Krále, ten ale působí v USA.

 

Chtěl bych pomoci všem kněžím v Japonsku vrátit se k tradici. K tomu je ale nutná dobrá literatura v japonském jazyce, které není mnoho. Prozatím upozorňuji na omyly dnešní doby a bojuji s předsudky většinou jen s pomocí internetu. Ale nejlepší je pochopitelně osobní kontakt, setkání tváří v tvář. Udržuji přátelské vztahy s některými staršími japonskými kněžími, ti však pomalu odcházejí. Bohužel nemám tolik času, jak bych si přál, abych mohl kněžím pomáhat, protože do Japonska přijíždím vždy jen na pár dnů.

 

Můžete nám říci něco bližšího o vašem apoštolátu v Japonsku?

 

Když dovolíte, začnu menším historickým ohlédnutím. Když do Japonska dorazila nová mše, našel se jistý farní kněz, otec Nanasaki z Nagoje, který ji odmítl sloužit. On a jeho kaplan sloužili s odvoláním na bulu sv. Pia V. Quo primum i dále tradiční mši. Tehdy, tedy v sedmdesátých letech, došlo v Japonsku k velkému hospodářskému růstu. Otec Nanasaki vlastnil nějaké akcie, z jejichž výnosů podporoval diecézi, proto patrně místní biskup přivíral nad jeho působením oči. Když otec Nanasaki onemocněl, požádal jednoho z farníků, aby se zeptal arcibiskupa Lefebvra, zda by nemohl do farnosti poslat některého ze svých kněží. Mons. Lefebvre tedy poslal otce Richarda Williamsona[2], ale pouze na jednorázovou výpomoc. V té době nebylo v možnostech Kněžského bratrstva sv. Pia X. žádosti otce Nanasakiho a jeho věřících vyhovět. Otec Williamson nicméně zjistil, že nedaleko Tokia je jeden mexický kněz, který také slouží tradiční mši sv. Byl to otec Pantoja Gil. Skupina věřících ho oslovila a on souhlasil, že pro ně bude sloužit mši sv. S otcem Pantojou jsem se seznámil v dubnu 1983, když jsem v Tokiu studoval na univerzitě. V roce 1985 se ale vrátil do Mexika. Potom jsme měli možnost přivítat otce Franka Peeka (1984) a Erica Simonota (1987). Ale vždy to bylo jen na chvíli. V roce 1987 se mi dostalo té milosti, že jsem vstoupil do semináře Kněžského bratrstva sv. Pia X. ve Flavigny-sur-Ozerain[3]. Pak tehdejší generální představený otec Schmidberger rozhodl, že do Japonska budou jednou za dva měsíce létat kněží z Austrálie. V roce 1992 byl v Manile na Filipínách otevřen priorát, o rok později byl priorátu přidělen otec Onoda, tedy moje maličkost, který dostal na starost Japonsko a Koreu, kam dojížděl jednou měsíčně. Tehdy jsme v Tokiu měli jen tucet věřících.

 

Dnes máme v Japonsku dvě místa, kde se konají pravidelně mše sv., Tokio a Ósaku, a příležitostně navštěvuji také ostrovy Hokkaidó a Okinawu. Jednou za měsíc jedu do Ósaky sloužit páteční a sobotní mši sv., pak se vydám vlakem do Tokia sloužit nedělní a pondělní mši sv. V Ósace bývá na sobotní mši sv. běžně kolem třiceti věřících a v Tokiu v neděli obvykle tak padesát, přičemž návštěvnost díky internetu pomalu stoupá. Mezi věřícími panují opravdu vřelé a přátelské vztahy.

 

Japonci se velmi zajímají o hudbu. Mají rádi gregoriánský chorál. V sobotu v Ósace a v neděli v Tokiu máme chorální mši sv. V Ósace je pak ještě večer výuka gregoriánského chorálu, která je všem volně přístupná.

 

Posledních pět let chodíme také každým rokem na pouť do Akity. Je to vlastně spíš něco mezi poutí a duchovními cvičeními. Zjevení v Akitě je ze své podstaty protiekumenické, poukazuje na církevní krizi a vybízí nás k modlitbě růžence a pokání. Tyto poutě už nesou svoje plody v podobě mnoha milostí. Za uplynulých deset měsíců jsme v Japonsku měli deset křtů dospělých. Máme dva katechumeny, univerzitního profesora a úspěšného podnikatele. Na mše sv. začali chodit i další nekatolíci, kteří se snad milostí Boží obrátí.

 

Jak jste řekl, nepůsobíte jen v Japonsku, ale hlavně na Filipínách, a také v Koreji. Neměl jste s ohledem na pohnuté dějiny nějaké problémy kvůli tomu, že jste Japonec?

 

Ne. Naši milovaní věřící v těchto zemích mě berou jako duchovního otce, a navzdory mým nedokonalostem se ke mně chovají s velkou úctou. Jsem jim za to nesmírně vděčný. Hned od začátku mě přijali velkoryse. Ostatně, také oni dříve mnohdy čelili ve svých farnostech útokům ze strany liberálních kněží. Jejich vyprávění jsou často neuvěřitelná. Když jsem byl na Novém Zélandě, ale i jinde, vždy jsem slyšel podobné příběhy, jaké znám z vlastní zkušenosti z Japonska: Potřebujeme dobré katolické kněze, chceme uchovat katolickou víru… To nás sjednocuje. Myslím si, že důvěru věřících si nelze získat samotným kněžským úřadem. Nejdůležitější povinností kněze je svěřené věřící milovat. Když vědí, že jsou milováni, otevřou svá srdce a budou mu důvěřovat.

 

Je pravdou, že každý národ má svoji povahu, způsob chování, dějiny, jazyk, zvyky atd. Tak tomu náš dobrý Bůh chce. Přikazuje nám milovat vlastní národ. Jako kněz chci ale následovat příklad velkého apoštola sv. Pavla, tedy být Židem Židům a Řekem Řekům. Učím se jejich jazyk. Uznávám jejich národní povahu. Miluji je. Chci jim dát vše, co jim dát mohu. Chci s nimi trpět i se s nimi radovat. Nevyznávám v přirozené rovině nový světový řád nebo nějakou světovou vládu. Jediná mezinárodní organizace, která učiní národy šťastnými, je naše Matka, svatá katolická Církev. Jsem nejprve katolík, potom Japonec. Stejně jako sv. Tomáš More jsem toho názoru, že když sloužím díky Boží milosti na prvním místě Církvi, tak to bude také ku prospěchu Japonska i celého světa. Modlím se, a prosím také vás o modlitbu, abych zůstal této Boží milosti vždy věrný.

 

Když už jsem u těch národních povah… Je zřejmé, že katolická víra je všeobecná, ale u každého národa mívá svébytné projevy. Jaké jsou zvláštnosti japonského katolicismu?

 

Máte pravdu. Řím svatých Petra a Pavla je ztělesněním víry. Španělsko reconquisty[4] je vyjádřením naděje. Francie sv. Markéty Alacoque a sv. Terezičky je projevem lásky.

 

Mám-li pojmenovat povahu katolické víry v Japonsku, tak mě napadá: statečnost a vytrvalost, s ohledem na zástupy mučedníků šestnáctého a sedmnáctého století. Když v devatenáctém století nastalo uvolnění, vyšli z podzemí desetitisíce skrytých katolíků, kteří vytrvali ve víře po sedm generací, aniž by měli jediného kněze. Předsudkům a ponižování však museli čelit až do konce druhé světové války, a na venkově mnohde až dodnes. Dobrý Bůh nám ale podle všeho seslal znamení vítězství víry. 24. listopadu 2008 bylo v Nagasaki blahořečeno sto osmdesát osm mučedníků oné doby a obřad přenášela dokonce celostátní japonská televize. V roce 2008 se stal také katolík, František Xaverský Taró Asó, předsedou vlády.

 

Otče, můžete jmenovat nějaké kladné rysy japonské kultury a národní povahy, na nichž lze při evangelizaci stavět?

 

Uvedu tři hlavní. Za prvé je to vysoká vzdělanost Japonců, za druhé smysl pro krásu a dokonalost a za třetí upřímnost a poctivost. Japonci rádi čtou a jsou zdravě zvědaví. Právě tato touha po poznání a hledání pravdy pomáhá při evangelizaci nejvíce.

 

Japonské umění se pyšní bohatou minulostí, s čímž souvisí i cit pro krásu a posvátno. Šintoistické náboženství je založeno na zachovávání čistoty. Důležitá je nejen tělesná čistota, ale také čistota srdce (kikjoki-akaki kokoro). Dobré srdce (joki kokoro) je to, které je čisté (kijoki kokoro) a usiluje bez postranních úmyslů o společné dobro. Zkaženým srdcem (ašiki kokoro) je nazýváno nečestné srdce skrývající vlastní zájmy. „Nejvýše poctivé srdce“ (takaku-naoki kokoro) a upřímné srdce (ma-gogoro) je zcela nesobecké. Pokud někdo podvádí, měl by se stydět chodit pod sluncem. V čínské kronice Wo-žen-čuan („Zprávy o zemi Wa“), která je více než dva tisíce let stará, se o tehdejším Japonsku píše, že tam nejsou zloději a jen velmi málo soudních případů. Správný Japonec by měl mít úctu k mrtvým, dokonce i nepřátelům. Musí umět odpouštět. Například samurajský velitel Hódžó Tokimune nechal po mongolském vpádu do Japonska vystavět v Kamakuře chrám nejen pro padlé japonské válečníky, ale také pro mongolské vojáky. Za rusko-japonské války úřady nařídily vzdávat poctu ruským zajatcům. Po válce bylo pro mrtvé ruské vojáky vystavěno na Vrchu 203[5] poblíž Lü-šun-kchou[6] mauzoleum. Četl jsem, že když ke konci války zemřel americký prezident Franklin Delano Roosevelt[7], poslal japonský premiér Kantaró Suzuki Spojeným státům americkým soustrastný telegram. To je typicky japonské.

 

Japonci vědí, že náboženství je něco posvátného, obklopeného tajemstvím. Tajemství se podle šintoismu skrývá ve třech božských předmětech: drahokamu, meči a zrcadle. Ale v Japonsku je také značný vliv buddhismu. Buddhističtí mniši provádějí své obřady tváří k Budhovi a zády k lidem, přičemž používají jazyk, který je přítomným nesrozumitelný. Také v japonském čajovém obřadu vidíme touhu po dokonalé kráse. Je to nádherný obřad, který má svůj pevný řád. Z tohoto pohledu je nová liturgie Japoncům zcela cizí.

 

Když jedete vlakem nebo tokijským metrem, tak téměř na každém kroku vidíte inzeráty tzv. svatebních síní. Jsou to ale jen komerční kopie katolických kaplí. Řada Japonců, zejména děvčat, chce mít svatbu podle křesťanského vzoru v krásném kostele. I když se hospodářství příliš nedaří, tak si tyto svatební síně vedou stále dobře. Klíčem úspěchu je vypadat jako evropský kostel. K tomu je ovšem nutné podotknout, že hesla o „inkulturaci“ jsou japonskému myšlení cizí. Pro „inkulturaci“ dokonce ani není v japonštině slovo.

 

A teď z opačného úhlu. Jsou v japonské povaze nějaké věci, s nimiž je nutné při šíření víry zápolit?

 

No, to si zaslouží několik slov na úvod. Japonsko je hornatým souostrovím. Jeho východní pobřeží končí tam, kde začíná rozlehlý oceán. Místa rozhodně není nazbyt, nelze někam daleko utéct, protože všude kolem je voda. Japonci se proto snaží vycházet s druhými v klidu a míru. Ostatně, Japonci nazývají svou zemi Jamato, tedy „Velký soulad“. Lidé tam musejí žít pospolu a umět odpouštět. Mnozí si ale myslí, že katolická víra tento soulad narušuje. „Proč mít jiné náboženství? Proč být katolíkem? Vždyť je jich jenom pár…“ Dodnes, bohužel, přetrvává v Japonsku řada předsudků proti křesťanství.

 

Co se týče šíření katolické tradice, tak druhou překážkou je jedna špatně chápaná ctnost. A tou je poslušnost. Japonci jsou prostě poslušní, uznávají autority a dodržují zákony. Což je mimochodem také jednou z podmínek onoho „Velkého souladu“. Je pro ně těžké neuposlechnout církevní představené, a to i tehdy, když šíří „ďábelské zmatení“, o kterém hovořila sestra Lucie z Fatimy.

 

Po pokusu vymýtit pravé náboženství z povrchu Japonska pronásledováním se zdá, že si dnes Japonci vybrali náboženství bez Boha, jakousi víru v lidi. Mikio Igaraši, známý kreslíř komiksů[8], kterého postihlo nedávné zemětřesení v Sendai[9] a který byl svědkem mnoha utrpení a zkázy, napsal o této pohromě do jedněch novin článek. Mimo jiné v něm uvádí: „Japonci se podle všeho rozhodli dát jasně najevo, že se své víry v člověka nevzdají. Spojené státy zabily po 11. září Usámu bin Ládina. Co udělá Japonsko po 11. březnu? Také někoho zabije? Nechceme nikoho zabíjet. Ne proto, že šlo o přírodní pohromu. Odpustili jsme národu, který na nás shodil atomovou bombu. A odpustíme zase. Odpouštět není správné ani nesprávné. Prostě víme, že nemůžeme jít dál, dokud neodpustíme. Tentokrát musíme odpustit dokonce i bohům.“[10]

 

Jak japonští katolíci přijímali změny po II. vatikánském koncilu?

 

Už jsem hovořil o japonské poslušnosti. Kromě toho je zde jazyková bariéra, takže lidé většinou ani neznali námitky proti těmto novotám. Prostí věřící tedy přijali liturgické změny jako svoji povinnost. Mnozí si však stěžovali na japonský překlad nové mše. Pobouření také vyvolaly případy kněží, kteří začali opouštět kněžství, ženili se atd. Řada věřících dodnes nechápe, jak je možné, že někteří církevní představitelé podporují levičáckou politiku a boj za údajná lidská práva. Mnozí konzervativci si stěžují, že ten a ten biskup vydal prokomunistické prohlášení, kroutí hlavou nad tím, jaký nesmysl zase zveřejnila komise Spravedlnost a mír, pohoršuje je chybný překlad modliteb, tokijské diskotékové mše pro mládež, mše s pohanskými buddhistickými prvky atd., ale neuvědomují si, že to je logický důsledek změn, které přišly s posledním koncilem.

 

Často slyšíme o tom, že japonská společnost stále ctí svoje kulturní tradice. Je to pravda, nebo se z ní stala stejně liberální společnost jako z většiny ostatních?

 

Je pravdou, že Japonci udržují mnoho svých kulturních tradic a stále se k nim hlásí, ale společnost v zásadě přijala ideologii liberalismu. Připomíná některé „konzervativce“ v Církvi: navenek se jeví tradičně, ale uvnitř vládne osvícenecký duch liberalismu. A následky liberalismu už jsou vidět. O Japonsku se hovoří jako o „společnosti volných vztahů“ (muen šakai). Rodiny ztrácejí na svém významu a do popředí se dere individualismus. Ročně spáchá v Japonsku sebevraždu 30 000 lidí. Mnozí se starají jen sami o sebe, a tak není divu, že za rok je 15 600 zemřelých objeveno až po více než čtyřech dnech, přičemž počet těchto úmrtí v opuštěnosti stále stoupá. O ostatky 32 000 lidí se vůbec nikdo nepřihlásí, žádná rodina, přátelé, prostě nikdo. Jsou tedy pohřbíváni na státní náklady. V Tokiu jsou tři z deseti zesnulých spalováni bez jakýchkoli náboženských obřadů. Dnešní Japonsko usiluje o „svobodu“ s takovou vehemencí, že se z něj stala společnost, kde člověk žije a umírá sám. Počet dětí od narození do čtrnácti let klesl za posledních dvacet let o šest milionů. Nutno říct, že po letošních pohromách se rodinné vazby a mezilidské vztahy (kizuna) začaly zase pomalu upevňovat a mnozí lidé znovu objevili svého bližního.

 

Mohl byste jmenovat tři osobnosti z japonských dějin, kterých si vážíte a které stojí za to, aby se s nimi Evropané více seznámili?

 

Jako první dva mě napadají Justo Takajama Ukon (1552–1615) a Pavel Takaši Nagai (1908–1951). Byli to zapálení katolíci a zároveň skuteční Japonci.

 

Justo Takajama byl šlechtic a jeden z nejlepších samurajů své doby. Během pronásledování byl vyhnán z Japonska a musel se uchýlit na Filipíny.

 

Doktor Takaši Nagai byl lékař z Nagasaki, který při výbuchu atomové bomby přišel o manželku. Víte, Japonci jsou velcí vlastenci, milují svůj národ a svoji zem. Během druhé světové války věrně a statečně bojovali za svoji vlast, ať už to bylo na Saipanu, na Okinawě nebo na Iwodžimě. Také japonští katolíci z Nagasaki byli oddanými vlastenci, byť byli neprávem často podezřívání z toho, že slouží cizím mocnostem. Japonští katolíci se vždy modlili k pravému Bohu za svoji zem, ale také za celý svět a za mír. 9. srpna 1945 bylo v Nagasaki při výbuchu atomové bomby zabito osm tisíc katolíků. Kněží, řeholnice, prostí věřící zmizeli v jediném okamžiku, někteří však umírali dlouho a ve svých bolestech zpívali latinské zpěvy a vzývali Matku Boží. Katolíci z Urakami v Nagasaki, kteří ztratili své nejbližší, své domovy a svůj milovaný kostel, věnovali všechno své utrpení s láskou Bohu. O půlnoci 9. srpna 1945 dohořely trosky katedrály Neposkvrněného početí. Ve stejnou chvíli se císař rozhodl ukončit válku, což později 15. srpna ohlásil rozhlasem všem Japoncům. V listopadu 1945 se konala zádušní mše za oběti atomového výbuchu, po které pronesl Takaši Nagai jako zástupce věřících pohřební řeč. Mimo jiné v ní uvedl: „Jelikož Bůh miluje Urakami, nechal je trpět. Zde na zemi nám dává krátký život, abychom mohli dosáhnout života věčného. Vzdáváme díky Bohu, jenž neustále zahrnuje církev v Urakami deštěm svých milostí.“ Takaši Nagai děkoval Bohu za to, že vybral Urakami k tomuto utrpení. V jeho slovech nenajdeme žádnou nenávist, žádnou zlost, žádnou touhu po pomstě. Pouze díkůvzdání, odpuštění a obětování všeho Bohu: „Odpust nám naše viny, jakož i my odpouštíme naši viníkům.“ Člověk, který kvůli Kristu a v jednotě s ním odpouští druhým, si zaslouží, aby bylo odpuštěno také jemu. Takový je duch kříže. Taková je Boží spravedlnost. A Urakami Bohu děkovalo, proto Bůh jeho modlitbu vyslyšel. Díky této modlitbě a oběti mohlo Japonsko dosáhnout míru, neboť skutečný mír přichází pouze od Pána Ježíše. O Vánocích roku 1945 byl vyzvednut zvon pohřbený pod troskami katedrály v Urakami a opět se na znamení míru rozezněl nad zničeným městem. Byl to zvuk víry a naděje, zvonění zvonu katedrály Neposkvrněného početí.

 

Jako třetího bych jmenoval otce Františka Xaverského Soičiho Iwašitu (1889–1940). Tento myslitel byl významnou duchovní postavou Církve v Japonsku.

 

Ještě mě napadá Kótaró Tanaka (1890–1974), ale to už je čtvrtý, snad to nevadí. Katolík Tanaka byl japonský právník, bývalý děkan právnické fakulty Tokijské univerzity, ministr školství, předseda nejvyššího soudu a soudce Mezinárodního soudního dvora.

 

Moc Vám, otče, děkuji, že jste si na nás udělal čas.

 

To já děkuji, že jste mě vydržel poslouchat. Prosím ještě jednou, modlete se za mě a za šíření víry v Japonsku. Modlete se za Japonsko, a všechny, kdo tam žijí. Bůh vám žehnej.

 

 

Otázky kladl Martin R. Čejka.