Frankfurtská škola a její ideoví soudruzi
Timothy Matthews

 

 

„Západní civilizace dnes prochází krizí, která se zásadně liší od všech předchozích. Jiné společnosti v minulosti měnily své instituce nebo náboženská přesvědčení pod vlivem vnějších sil, případě postupným vývojem v rámci vnitřního růstu. Ale žádná, na rozdíl od té naší, nikdy záměrně neusilovala od základu nahradit náboženské přesvědčení a instituce, na nichž spočívá veškeré uspořádání společenského života… Civilizace je vykořeňována ze svých základů spočívajících v přirozenosti a tradici, přičemž dochází k její přestavbě do nového uspořádání, které je umělé a mechanické jako moderní továrna“, Christopher Dawson, Enquiries into Religion and Culture, 1933.

 

 

Myšlenka „kulturní revoluce“ není ničím novým. Už hrabě Joseph de Maistre, který byl patnáct let svobodným zednářem, psal: „Doposud byly národy vyhlazovány v souvislosti s porobením, tedy cizím vpádem. Zde se však naskýtá důležitá otázka: Může národ zemřít na svém území nikoli přesídlením nebo vpádem, nýbrž tím, že dovolí mouchám rozkladu narušit samotné jádro oněch původních a určujících zásad, které z něj činí to, čím je?“

 

Původ frankfurtské školy

 

V době, kdy v Rusku proběhla bolševická revoluce, vládlo přesvědčení, že se „dělnická“ revoluce rozšíří do Evropy a případně i do Spojených států. Tak se ale nestalo. Koncem roku 1922 začala Komunistická internacionála (Kominterna) hledat důvody neúspěchu. Na Leninův popud se tehdy v moskevském Institutu Marxe a Engelse uskutečnil kongres Kominterny.

 

Cílem setkání bylo mj. vyjasnit si plán marxistické kulturní revoluce a stanovit prostředky, jak jej uvést do života. Mezi účastníky kongresu se nacházeli György Lukács (přišel s myšlenkou na revoluční využití pohlavního pudu) a Willi Münzenberg (jenž navrhoval: „Musíme organizovat intelektuály a s jejich pomocí rozložit západní civilizaci. Jedině tehdy, až zničí její hodnoty a učiní život nesnesitelným, můžeme zavést diktaturu proletariátu.“). Konzervativní novinář a spoluzakladatel časopisu National Review Ralph de Toledano tehdejší kongres Kominterny označil za „možná zhoubnější pro západní civilizaci než bolševická revoluce sama“.

 

Lenin zemřel v roce 1924. Stalin, který ho nahradil, považoval Lukácse, Münzenberga a podobné myslitele za „revizionisty“. V říjnu roku 1940 bylo v lese na jihovýchodě Francie nalezeno Münzenbergovo mrtvé tělo; byl oběšen na stromě a pravděpodobně se jednalo o dílo NKVD na Stalinův rozkaz.

 

Na Pátém kongresu Kominterny v létě 1924 se staly Lukácsovy spisy terčem kritiky. Ten se ovšem už dříve v roce 1922 podílel na pořádání setkání marxisticky zaměřených sociologů, které později vedlo ke zrodu tzv. frankfurtské školy.

 

Tato „škola“ (jejímž cílem bylo pustit do revolučního programu čerstvý vzduch) vznikla na frankfurtské univerzitě jako Institut für Sozialforschung (Institut sociálního výzkumu). Institut byl oficiálně založen v roce 1923 díky prostředkům Felixe Weila. Weil se narodil v Argentině a ve věku devíti let byl poslán do německých škol. Následně navštěvoval univerzity v Tübingen a Frankfurtu a svá studia zakončil doktorátem z politických věd. Právě zde začal jeho zájem o socialismus a marxismus. Podle historika Martina Jaye, který se dlouhodobě věnuje frankfurtské škole, byly tématem Weilovy disertační práce „praktické problémy v uskutečňování socialismu“.

 

Prvním ředitelem institutu se stal zapřisáhlý marxista Carl Grünberg, byť institut neměl žádnou oficiální spojitost s komunistickou stranou. V roce 1930 převzal vedení Max Horkheimer, který byl přesvědčen, že marxistická východiska se mají stát základem bádání institutu. Když se k moci dostal Hitler, činnost institutu byla ukončena a jeho představitelé různými cestami utekli do Spojených států, kde se uchytili na předních univerzitách, jako jsou Columbia, Princeton, Brandeis a Berkeley.

 

Mezi představitele školy lze započítat i gurua nové levice z šedesátých let minulého století Herberta Marcuse (jmenovitě odsouzeného Pavlem VI. za jeho teorii osvobození, která „pod pláštíkem svobody otevírá cestu bezmezné svévoli“[1]), který spolu s Maxem Horkheimerem, Theodorem Adornem, populárním Erichem Frommem, Leem Löwenthalem a Jürgenem Habermasem patří k jejím nejvlivnějším myslitelům.

 

Východiska frankfurtské školy můžeme v podstatě shrnout následovně: dokud je jedinec přesvědčen, nebo alespoň pociťuje naději, že se díky daru rozumu dají vyřešit problémy společnosti, pak společnost nikdy nedosáhne stavu beznaděje a odcizení, které jsou nezbytné k vyvolání socialistické revoluce. Jejich snahou je tedy podkopat dědictví západní civilizace. Proto její stoupenci prosazují co nejničivější kritiku každé myslitelné oblasti života, která by mohla narušit společnost a rozložit to, co považují za řád „útisku“. Doufají, že se jejich myšlenky a postupy rozšíří jako virus, aby, jak to vyjádřil jeden z nich, „dílo západních marxistů pokračovalo jinými prostředky“[2].

 

Frankfurtská škola, aniž by ostatním blíže odkrývala své záměry, prosazuje pro zdárný postup „sametové“ kulturní revoluce mezi jinými následující věci:

 

1. zvláštní trestnost rasových zločinů;

 

2. zavádění nového jazyka a změnu obsahu a vnímání pojmů;

 

3. sexuální výchovu a šíření homosexuality mezi dětmi;

 

4. podkopávání autority učitelů a školy;

 

5. podporu přistěhovalectví ke zničení kulturního rázu země;

 

6. rozšíření užívání drog;

 

7. útok na náboženství;

 

8. nejistý právní systém nastavený proti obětem zločinů;

 

9. závislost na státu nebo státních příspěvcích;

 

10. ovládnutí sdělovacích prostředků;

 

11. oslabování role rodiny a její rozbití.

 

Jedna z hlavních myšlenek frankfurtské školy navazuje na Freudovo pojetí sexuality a vykládá jej ve smyslu „pansexuality“ zahrnující nevázané ukájení pohlavního pudu, stírání rozdílů mezi pohlavími a překonání tradičních vztahů mezi muži a ženami. Proto jsou jejími dalšími záměry:

 

a) útok na autoritu otce, odmítání rozdílných rolí otce a matky a uzmutí rodičům jejich práv jakožto hlavním vychovatelům dětí;

 

b) odstranění rozdílů ve výchově chlapců a dívek;

 

c) odstranění veškerých projevů zvláštního postavení muže, např. přítomností žen v ozbrojených složkách;

 

d) prohlášení žen za „vykořisťovanou třídu“ a mužů za „vykořisťovatele“.

 

Münzenberg shrnul úsilí frankfurtské školy následovně: „Západ zkazíme tak, až bude smrdět.“

 

Škola rozlišuje dva druhy revoluce: politickou a kulturní. Kulturní revoluci, která rozkládá řád zevnitř, považují za dlouhodobý plán zaměřený zejména na rodinu, školství, sdělovací prostředky, oblast pohlavního života a populární kulturu.

 

Rodina

 

Kritická teorie frankfurtské školy hlásá, že „autoritářská osobnost“[3] je plodem patriarchální rodiny, čímž navazuje na Engelsovu myšlenku vyjádřenou v jeho díle Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu. Ostatně už v Komunistickém manifestu se píše o „porobě žen“ v rodině a Marx se ve své Německé ideologii vyjadřuje o rodině jakožto základu společnosti jenom s pohrdáním. Jednou z podstatných zásad zmíněné kritické teorie je nutnost rozložit současnou rodinu. Stoupenci frankfurtské školy učí, že „dokonce i částečné zhroucení rodičovské autority v rodině může vést ke vzrůstu připravenosti následujících pokolení přijmout společenskou změnu“[4].

 

Součástí revoluce je také boj proti vedoucímu postavení mužů ve jménu „osvobození žen“, což je myšlenka, která se později rozšířila a získala na síle hlavně díky Marcusovi a nové levici v šedesátých letech. Stoupenci frankfurtské školy navrhují přeměnit naši kulturu z „mužské“ na „ženskou“. Wilhelm Reich v roce 1933 v knize Masová psychologie fašismu napsal, že matriarchát je jediným původním druhem „přirozené společnosti“. Nemalým obhájcem matriarchální teorie byl rovněž Erich Fromm. Podle něj „mužskost“ a „ženskost“ nejsou „podstatným“ odrazem pohlavních rozdílů, jak se domnívali romantici, nýbrž pramení z rozrůznění životních rolí, jež jsou zčásti společensky dány.[5] Taková dogmata se stala podhoubím pro krajní feministické myšlení, které dnes můžeme pozorovat téměř ve všech novinách a televizích.

 

Revolucionáři věděli přesně, čeho chtějí dosáhnout a jak to udělat… a uspěli.

 

Vzdělávání

 

Bertrand Russell bývá spojován s frankfurtskou školou v souvislosti se sociálním inženýrstvím. Ve své knize Vliv vědy na společnost píše: „Fyziologie a psychologie poskytují pole pro vědecké postupy, které stále čekají na další rozvoj. […] Význam toho [davové psychologie] nesmírně vzrostl díky vývoji moderních propagandistických metod. A nejvlivnější z nich se nazývá ‚vzdělávání‘. […] Sociální psychologové zítřka budou mít několik školních tříd, na nichž budou zkoušet různé metody, jak navodit neotřesitelné přesvědčení, že sníh je černý. Brzy se dostaví řada výsledků. Za prvé, že vliv domova narušuje kýžený výsledek. Za druhé, že toho nelze tak docela dosáhnout, pokud indoktrinace nezačne už před věkem desíti let. Za třetí, že velmi účinné je opakované odříkávání veršů doprovázených hudbou. Za čtvrté, že přesvědčení o bílé barvě sněhu je nutné představit jako chorobný sklon k výstřednosti. Teď ale předbíhám. Je na budoucích vědcích tyto zásady upřesnit a zjistit, na kolik přijde, aby děti uvěřily, že sníh je černý, a o kolik bude levnější, uvěří-li, že je tmavě šedý. […] Až se tyto postupy podaří dovést k dokonalosti, pak jakákoli vláda, která bude mít po generaci na starosti vzdělávání, bude schopna ovládat své občany bez nutnosti armády či policie.“[6]

 

Michael Minnicino ve svém článku v časopise Fidelio poznamenává, že dědici Marcuse a Adorna nyní zcela ovládli univerzity, „vedou své studenty k tomu, aby nahradili rozum ‚politickou korektností‘. Ve Spojených státech a Evropě je jen málo odborných knih o umění, literatuře nebo jazyku, které by v současnosti otevřeně nevycházely z frankfurtské školy. Hon na čarodějnice na dnešních univerzitách probíhá na základě Marcusovy zásady ‚represivní tolerance‘ (‚tolerance pro hnutí zleva, netolerance pro hnutí zprava‘), kterou prosazují žáci frankfurtské školy.“[7]

 

Drogy

 

Také dr. Timothy Leary, který bádal a popularizoval halucinogenní drogy, nám dává nahlédnout do myšlení frankfurtské školy. Ve své knize Záblesky paměti uvádí svůj rozhovor s Aldousem Huxleyem, který řekl: „Až budou tyto drogy působící na mozek vyráběny ve velkém v laboratořích, přivodí hluboké změny ve společnosti. K tomu dojde v každém případě, ať s naší účastí, nebo bez nás. Všechno, co můžeme dělat, je šířit slovo. Hlavní překážkou v tomto vývoji, Timothy, je bible.“ Leary pak pokračuje: „Střetli jsme se zde s onou židovsko-křesťanskou oddaností jedinému Bohu, jednomu pravému náboženství a pouze jedné realitě, která je prokletím Evropy po celá staletí a Ameriky pak ode dne jejího vzniku. Drogy otevírající mysl mnohočetným realitám nevyhnutelně vedou k polyteistickému náhledu na universum. Cítili jsme, že nadešel čas pro nové humanistické náboženství založené na rozumném a tolerantním pluralismu a na vědou podloženém pohanství.“[8]

 

Populární hudba a kultura

 

Z Adorna se stal nepsaný vedoucí „hudební katedry“ frankfurtské školy, neboť této otázce věnoval několik knih. Ze svého pohledu prosazuje disharmonickou a atonální hudbu jako nástroj ke zničení společnosti, vyvolání nevázanosti či úzkostných stavů. Prohlásil, že Spojené státy lze srazit na kolena pomocí rozhlasu a televize, které budou šířit nihilistickou kulturu.

 

Sex

 

Alan Bloom si ve své knize Uzavírání amerického myšlení všímá, jaký dojem udělal na vysokoškolské studenty v šedesátých letech Marcuse se směsicí Marxe a Freuda. „Marcuse v dílech Eros a civilizace a Jednorozměrný člověk sliboval, že překonání kapitalismu a jeho falešného svědomí povede ke společnosti, kde jsou hlavně uspokojovány veškeré sexuální touhy… Rocková hudba zahrála u mládeže na stejnou strunu. Nevázané sexuální jednání, anarchismus, dolování iracionálního nevědomí a pouštění jej ze řetězu, to vše mají společné.“[9]

 

V roce 1953 se Institut sociálního výzkumu vrátil na frankfurtskou univerzitu. V roce 1969 umírá Adorno a roku 1973 Horkheimer. Nicméně institut pokračuje dál ve své práci a „kulturnímu marxismu“ frankfurtské školy se už podařilo přispět k oslabení rodinných svazků, náboženské tradice a celé kultury.

 

Právě neomarxističtí intelektuálové přišli během demonstrací proti válce ve Vietnamu s heslem „make love, not war“[10], a byli to oni, kdo úspěšně prosazovali „negativní dialektiku“[11]. Z jejich dílny vzešla dnešní móda přepisování dějin, filosofické „dekonstrukce“ a hesel jako „rozdíly mezi pohlavími jsou věcí zvyklostí“ nebo „když ti to dělá dobře, tak to dělej“.

 

Dr. Gerald L. Atkinson během své přednášky na Americké námořní akademii v roce 1999 posluchače seznámil s pozadím frankfurtské školy a připomněl jim, že to byli právě „pěšáci“ této školy, kdo zavedl před třiceti lety ve státních školách „cvičení vnímavosti“[12]. Učitelé nemají v rámci „cvičení vnímavosti“ učit, nýbrž „ulehčovat“. Školní třídy se staly středisky „samovzdělávání“, kde děti hovořily o svých subjektivních pocitech. Tyto postupy měly děti přesvědčit o tom, že jsou svou vlastní autoritou v životě.

 

Atkinson dále uvedl: „Bádání ‚autoritářské osobnosti‘, jemuž se v Americe ve čtyřicátých a padesátých letech oddávala frankfurtská škola, připravilo cestu následujícímu boji proti mužskému pohlaví, který prosazoval Herbert Marcuse se svou skupinou sociálních revolucionářů a nová levice šedesátých let pod zástěrkou ‚osvobození žen‘. O tom, že psychologické metody pro změnu osobnosti mají zbavit mužnosti amerického muže, svědčí slova zakladatele třetí síly v psychologii[13] a propagátora psychoterapeutických tříd Abrahama Maslowa, který napsal: ‚Dalším krokem evoluce osobnosti je překročení jak mužnosti, tak i ženskosti k obecnému lidství.‘[14]

 

17. dubna 1962 měl Maslow přednášku pro skupinu řádových sester na Newtonské univerzitě Nejsvětějšího Srdce. Do svého deníku si později poznamenal, co říkal a s jak velkým „úspěchem“ se setkal, ale jedna věc ho zarazila: „Neměly mi nadšeně tleskat, měly mě napadnout. Kdyby si plně uvědomovaly, co jsem dělal, tak měly.“[15]

 

Síť

 

Valerie Richesová v knize Sex a sociální inženýrství popisuje, jaký nátlak na poslance vyvíjely v šedesátých a sedmdesátých letech různé organizace angažujících se v oblasti kontroly porodnosti (tj. šíření antikoncepce, potratů, sterilizace). „Při pozorné četbě jejich výročních zpráv bylo zřejmé, že se v celé řadě nátlakových skupin angažoval v podstatě poměrně malý počet týchž lidí. Tuto síť spojovalo nejen dané osazenstvo, ale také finanční zdroje, ideologie a občas i stejná adresa; v některých případech měly navíc tyto organizace při prosazování svých zájmů přímo podporu státních úřadů. Ve středu oné sítě se nacházela Asociace pro plánované rodičovství se všemi svými výhonky. To, co jsme objevili, byla mocná struktura s obrovským vlivem.

 

Další zkoumání odhalilo, že zmíněná síť vede mnohem dále, zahrnuje eugeniku, populační politiku, regulaci porodnosti, prosazování změn v oblasti sexuální a rodinné legislativy, sexuální a zdravotní výchovu. Její chapadla sahají do vydavatelství, zdravotnických, vzdělávacích a výzkumných zařízení, ženských organizací a manželských poraden – její vliv je patrný téměř všude. Zjistili jsme, že má značný vliv ve sdělovacích prostředcích a na ministerstvech, vliv, který rozhodně neodpovídá počtu stoupenců.

 

Během našeho šetření jsme se zúčastnili symposia o sexuální výchově v Liverpoolu, kde jeden z řečníků nastínil taktiku sexuální výchovy slovy: ‚Pokud se nedostaneme k sexuální výchově, děti budou prostě následovat mravy svých rodičů.‘ Záhy se ukázalo, že se sexuální výchova má stát nástrojem podomních prodavačů sekulárního humanismu.

 

V Americe vyšla zajímavá kniha, která se věnuje činnosti Rady Spojených států pro sexuální informovanost a výchovu (Sex Information and Education Council of the United States – SIECUS). Název knihy zní Skupina SIECUS: humanistická revoluce[16]. SIECUS vznikl v roce 1964 a neztrácel čas v uskutečňování sociálního inženýrství skrze sexuální výchovu na školách. Jeho první předsedkyní byla Mary Calderonová, která byla úzce spojená se Společností pro plánování rodiny jako její zdravotní ředitelka. Calderonová sdílela postoje humanistického psychologa Rudolfa Dreikurse a snažila se prosazovat jeho myšlenky, jako např.: sloučení nebo převrácení pohlavních rolí; osvobození dětí od jejich rodin; odstranění takové rodiny, jak ji známe.“[17]

 

O tom, jak vlna frankfurtské školy a humanitní psychologie zaplavuje školy, napsal James Caffrey v časopise britského Sdružení katolických rodin Catholic Family, kde varoval před programem občanské výuky (osobnostní, společenské a zdravotní výchovy) v rámci celostátního učebního plánu:

 

„Je nutné pozorně sledovat slovník, který se v tomto novém předmětu používá, a ještě důležitější je odhalit filosofické základy, na nichž stojí. Nápovědou zde může být slovo ‚volba‘, které se neustále v příručkách občanské výchovy opakuje, a velký důraz na to, aby žáci ‚diskutovali‘ a ‚vyjasňovali si‘ své názory, hodnoty a volby v každé dané otázce. Není to nic jiného než postup známý jako ‚vyjasňování hodnot‘, který je zaměřen proti katolicismu, jakož i judaismu a islámu.

 

Průkopníky této koncepce vycházející z ‚humanistické psychologie‘, v níž jsou pacienti považováni za jediné soudce svých činů a mravního jednání, se v šedesátých letech stali psychologové William Coulson, Carl Rogers a Abraham Maslow. Ti záhy začali ‚vyjasňování hodnot‘ prosazovat do škol a dalších institucí, jako byli např. kláštery nebo semináře, a to s osudovými následky. Kláštery se vyprázdnily, došlo k strmému poklesu povolání a víry v Boha. Proč? Protože katolické instituce stojí na neochvějné víře např. v Credo či desatero. Vyjasňování hodnot ale vychází z mravního relativismu, kde neexistuje objektivní a absolutní dobro a zlo nebo závislost na Bohu.

 

Stejné uvažování má být vštěpováno zranitelným dětem a dospívajícím. Základní filosofie ‚vyjasňování hodnot‘ považuje skutečnost, kdy jsou děti vedeny učitelem ke ctnostem, jako jsou čestnost, spravedlnost nebo cudnost, za indoktrinaci dětí a ‚narušení‘ jejich mravní svobody. Je požadováno, aby si děti samy svobodně zvolily svoje hodnoty; učitel jim to může nanejvýš ‚ulehčovat‘ a musí se vzdát veškerého moralizování nebo kritiky. Jak komentoval jistý australský právník znepokojivý vývoj v tamějším školství: ‚Ústřední myšlenkou vyjasňování hodnot je, že nejsou žádné dobré nebo špatné hodnoty.‘

 

Schází-li dětem jasné mravní vedení, budou se přirozeně rozhodovat na základě svých pocitů. Silný vliv vrstevníků, jimž jsou cizí hodnoty pramenící z božského zdroje, je zárukou toho, že se ‚sdílené hodnoty‘ budou řídit tím nejnižším jmenovatelem. Ve jménu udržitelného rozvoje se utváří takové smýšlení, které přijímá postoje proti životu a pro regulaci porodnosti jako zodpovědné a žádoucí. A ‚uvědomělá volba‘ ohledně zdraví a životního stylu je eufemismem pro jednání, které je zcela v rozporu s křesťanským pohledem na mateřství, otcovství, svátost manželství a rodinný život.

 

Pokud dovolíme, aby toto rozvracení hodnot pokračovalo, ztratíme zanedlouho vše, za co naši předci bojovali a umírali.“[18]

 

Philip Trower[19] autorovi tohoto článku v dopise napsal: „To, čeho jsme nyní svědky, je prolínání dvou myšlenkových škol: frankfurtské školy a liberální tradice sahající k osvícenství osmnáctého století. Frankfurtská škola má sice pochopitelně rovněž svůj vzdálený původ v osvícenství osmnáctého století, ale stejně jako marxismus-leninismus je odštěpeneckým hnutím. Bezprostřední záměry klasického liberalismu i frankfurtské školy jsou v podstatě stejné (viz oněch osmnáct uvedených bodů), ale konečný cíl je jiný. Liberálové se snaží ‚ozdravit‘ a ‚zdokonalit‘ západní kulturu, frankfurtská škola usiluje o její zničení.

 

Frankfurtská škola na rozdíl od pravověrných marxistů nesnuje žádné plány ohledně budoucnosti. Je však daleko prozíravější než naši klasičtí liberálové a sekularisté. Alespoň si uvědomuje, že mravní úchylky, které podporují a šíří, učiní nakonec život společnosti nemožným a nesnesitelným. Tím vzniká velký otazník nad tím, jaká vůbec bude ona budoucnost, k níž vedou.“

 

A „sametová revoluce“ mezitím postupuje vpřed.

 

 

Převzato z The Wanderer z 11. prosince 2008. Zkráceno.

Přeložil a poznámkami opatřil Mikuláš Spurný.


 

[1] Pavel VI. na generální audienci 1. října 1969.

[2] Mark Poster v knize Foucault, Marxism and History, Cambridge 1984.

[3] Pojem Theodora Adorna.

[4] Mirra Komarovsky, The Unemployed Man and His Family, New York 1940.

[5] Erich Fromm, „Robert Briffaults Werk über das Mutterrecht“ in Zeitschrift für Sozialforschung 2/1933.

[6] B. Russell, The Impact of Science on Society. New York 1953.

[7] M. Minnicino, „New Dark Age: Frankfurt School and Political Correctness“ in Fidelio 1/1992.

[8] T. Leary, Záblesky paměti. Olomouc 1996. Překlad Petr Jochman.

[9] A. Bloom, The Closing of the American Mind. New York 1987.

[10] „Milujte se (ve smyslu fyzické lásky), neválčete.“

[11] Negativní dialektiku lze shrnout slovy: „Myslet rozpor, negativitu či non-identitu, nikoliv sekundárně či okrajově, ale jako jádro, z něhož myšlení čerpá svůj pohyb, aniž by si toho muselo být vždy plně vědomo“. Definice podle Jiří Růžička, „Adornova sebereflexe Rozumu“ in A2 29/2006.

[12] Tzv. sensitivity training má údajně sloužit k uvědomění si vlastních předsudků a větší otevřenosti vůči druhým.

[13] Třetí síla v psychologii je jiné označení pro humanistickou psychologii.

[14] V dopise ze dne 7. července 1957 cit. in Edward Hoffman, The Right to be Human. New York 1988.

[15] The Journals of A. H. Maslow, ed. R. Lowry. Pacific Grove 1979.

[16] Claire Chambers, The SIECUS Circle A Humanist Revolution. Belmont 1977.

[17] V. Riches, Sex & Social Engineering. Ashford 1986.

[18] Catholic Family ze srpna 2000.

[19] Philip Trower je anglický historik a spisovatel, který se obrátil na katolickou víru pod vlivem amerického básníka Dunstana Thompsona. Je autorem mj. knih A Danger to the State, Turmoil and Truth nebo Church and the Counterfaith.

 

 

 

 

© Te Deum 2014