O pronásledování Církve

Sv. Robert Bellarmin

Církev katolická jako pravá lkající holubice, pokud jest ve vyhnanství a na cestě domů, nikdy nebude zbavena pronásledování, podle slov apoštolových: Všichni, kteří chtějí zbožně žíti v Kristu, budou trpěti pronásledování. Některá pronásledování Církve jsou veřejná, jiná tajná. Když ustávají veřejná, nastávají tajná, jež se jeví jako těžší, neboť o nich staví sv. Bernard slova ona: Hle, v pokoji jest má trpkost nejtrpčí. Proto Církev vždycky potřebuje vzdechů, a kdo jsou jejími vlastními syny, podle toho se nejspíše poznají, že mají soucit s Matkou a že neustávají od vzdechů a slz. Projděme, libo-li, věky Církve. Prvý věk byl od příchodu Páně až do časů císaře Nerona. V té době zuřilo pronásledování židovské, jež hnalo Krista samého na kříž a pak kamenovalo sv. Štěpána, sv. Jakuba Menšího Herodem zabilo, svatého Petra do žaláře uvrhlo, všechny apoštoly bičovalo a konečně sv. Jakuba Menšího s vrcholku věže svrhlo, Pavla pětkráte zbičovaného snažilo se zahubiti kolikráte, a to, co Židé sami nedovedli, to se pokusili dokončiti skrze pohany. Podnítili totiž pohany proti bratřím, jak udává sv. Lukáš ve Skutcích apoštolských.

Když byli Židé Božím soudem přísně potrestáni, částečně zabiti, částečně rozprášeni, po vyvrácení Jerusalema a jejich království, nastoupilo pronásledování pohanské. Začal je Domitián a pokračovali v něm ostatní císařové až do Konstantina Velikého. První sice pronásledovatel pohanský byl Nero, ale ten ještě za trvání pronásledování židovského, před rozvrácením Jerusalema, za velké radosti Židů pronásledoval křesťany. Protože však pronásledování pohanské v jedné osobě nejprve řádilo, potom zase popřálo křesťanům nějakého pokoje, pozorovali sv. Cyprián a Eusebius Caesariensis, že v oněch obdobích vždycky bujelo tajné pronásledování neřestí, jež vždy tak roznítilo hněv Páně, že zase dopustil, aby nové pronásledování drásalo jeho Církev. Slyšme však jejich slova.

Sv. Cyprián v promluvě O padlých dí: Pán chtěl zkoušeti svou rodinu, a protože dlouhý pokoj pokazil zákon božský nám daný, pozvedl nebeský trest víru pokleslou, a abych řekl skoro již spící: když pak jsme pro svoje hříchy zasloužili daleko více trpěti, přemilostivý Bůh takto to zařídil, aby všechno, co se přihodilo, spíše mohlo slouti vyšetřování než pronásledování.

A Eusebius Caesariensis ve své Historii: Když jsme upadli jakousi nesmírnou bezuzdností do zpovykané pohodlnosti a do nevázané zbabělosti a když jsme začali jedni druhým záviděti, zlořečením pronásledovati a mezi sebou všetečnými jazyky jako vzájemnými zbraněmi bojovati, a někdy i potupnými slovy jedni proti druhým jako kopím mávati [...], když se vloudila líčená a zastřená svatost, jež se ani nedá slovy vyjádřiti, a pokrytectví se skrytým čelem se rozrostla ke strašné nepravosti, Boží msta, pokud ještě bylo všude dosti křesťanů, občas mírnění a slaběji na nás doléhala. Když jsme se však nikterak nestarali, jako by smyslů zbaveni, abychom usmířili božskou Moc, tehdy, podle Jeremiáše, Pán zatemnil ve hněvu svém dceru Sionskou.

Když pak částečně skončilo pronásledování pohanské, povstalo pronásledování kacířské. Ačkoliv od začátku rodící se Církve objevovala se kacířstva některá jako koukol mezi pšenicí, tak velká byla zuřivostí ariánů, kteří povstali za časů Konstantinových, že pozdější kacíři stěží mohou se nazývati pronásledovateli Církve. Proto, když za císaře Konstantina skončily boje pohanů proti Církvi, můžeme říci, že začaly boje kacířů. Trvá pak tento zápas a bude trvati až do Antikrista. Tehdy povstane poslední pronásledování, jež, jak bude ze všech nejkratší, tak také ze všech nejkrutější. Avšak chci pozorovati pouze naše doby, abychom viděli, zda ještě máme lkáti nad nějakým pronásledováním, či spíše se radovati a plesati nad klidem a pokojem našich dob.

Jestliže se však příliš nemýlím, vidím, že za našich dob není Církev bičována jedním, nýbrž všemi najednou pronásledováními, vyjma jednoho, toho, jež nakonec rozpoutá Antikrist.

Nejprve nechybí nám pronásledování židovské. Neboť Židé všude škodí lichvářstvím věřícím, a kde mohou, ukládají křesťanům a je klamou pod rouškou křesťanství a tak tajně rozšiřují svou nevěru. Jest rovněž obnovené pronásledování Turků a Saracenů na mnoha místech, nejenom v Asii a Africe, nýbrž i v Evropě. A neželíme pouze časných neštěstí, nýbrž i duchovních, když totiž nemálo odpadá jich od Krista k Mohamedovi. K tomu přistupuje v této době pronásledování japonské, nejednou obnovené, které oné nové Církvi s pohanskou zuřivostí způsobilo, že oplývá krví mučednickou. Nemyslím, že by kdy bylo větší a krutější pronásledování kacířské jak pro množství sekt, tak co do snahy odvrátiti katolíky od pravé víry, především však co do krutosti páchané na pravověrných, především kněžích, kteří jsou neslýchanou surovostí mučeni a zabíjeni. A na východě a na jihu jsou ještě staré sekty nestoriánské a eutychiánské; na západě a na severu vedle nesčíslných vynalezených sekt jsou i tací, kteří se snaží obnoviti arianismus, články Ebionovy a Cerinthovy, pohřbené před třinácti sty lety. Proto se zdá, že pronásledování kacířské, jež bují v našich dobách, překonává všechna stará pronásledování. Proto, jsme-li zbožní a patříme-li k živým a pravým údům holubice, jest nutné, abychom vylévali slzy, ne řídké, nýbrž přehojné. Což není hodné přemnohých slz zabíjení tolika tisíců duší, jež jsou denně pro falešné nauky v peklo uvrhovány? A že na tolika územích jest zeslabena anebo vůbec odstraněna bohoslužba?

Co však řekneme o tajném pronásledování se strany neřestí? Nazývám to tajným pronásledováním, protože pochází od pronásledovatelů, jež není možno viděti, to jest, od duchů nečistých a od knížat a mocností tohoto povětří, jichž ohnivé šípy tím hůře a častěji zraňují, čím více nepozorné zasahují.

Za starých časů otců našich, jak jsme slyšeli od Cypriána a Eusebia, když trvalo jedno pronásledování, přestávalo druhé, protože Bůh, v Jehož rukou je všechno k odstranění jednoho pronásledování, vzbuzoval či dopustil, že bylo vzbuzeno pronásledování pohanské. Nyní však trpíme naráz všechna pronásledování, a přec ještě se nedáme probuditi ze sna, a že jest to strašná ruka Boží, která nás tlačí a bičuje. Ale, snad teď přece nebují pronásledování se strany neřestí! Kdybych to mohl podle pravdy říci! Avšak v této části Evropy, která jest bezpečná od tureckého pronásledování kacířského, nezřídka slyším rouhání proti Bohu a svatým, jakých ani mezi Turky nelze slyšeti. A jakým zločinem jest rouhání, takže všechny ostatní hříchy překonává, jak praví sv. Tomáš, a ve Starém zákoně na rozkaz Boží bez jakéhokoliv milosrdenství nejvyšším trestem bylo stíháno. Na některých místech zlořečení, jež nejsou daleka od rouhání, jsou tak častá a tak zdomácnělá, že se mnozí nikterak nezastydí i v jasných věcech nepravdu křivou přísahou stvrzovati. Hnusím si mluviti o tělesných hříších, o vraždách, krádežích, zlořečeních, na nichž všech se naplňuje slovo Oseášovo: Zlořečení a lež, vražda a krádež a cizoložství se rozlila a krev krve se dotkla: To slovo rozlila znamená takovou hojnost hříchů všech druhů, jaké bývá množství vody, jež není možno pojmouti řečištěm, takže se rozlévá mimo břehy a zaplavuje okolní pole. A to rovněž „krev dotkla se krve“ totéž množství hříchů znamená. Krve bývá totiž často v Písmě užíváno místo hříchu a tak říká se, že se krev dotýká krve, když není zde kapka krve a druhá jinde, nýbrž když se potůčky krve všude stékají a spojeny v jedno, tvoří jakoby řeku nebo jezero. Co řeknu o nádheře a marnostech? Což nerostou denně, jako bychom se nezřekli na křtu ďábelstva a vší nádhery jeho? Co o touze množiti zlato a stříbro, rozšiřování majetku a příjmů a přidávání, jak praví Isajáš, pole k poli; domů k domům, jako by nebyli vůbec na světě chudí, jimž by se mohly dáti přebytky? Nechť si přečtou biskupové list sv. Bernarda k Jindřichu ze Soisson, arcibiskupovi; ať si přečtou kněží téhož autora výklad na slova: Hle, my opustili všechno.

Nechť si přečtou všichni, duchovní či laici, jeho 33. řeč na Velepíseň a pak nechť soudí, jak se mají dívati na křesťany našich dob.

Protože pak poslední místo jest kratičké, nebude mi za těžko uvésti ona slova. Praví: Hle, časy, z milosrdenství Božího osvobozené od obojí zloby (totiž pohanské i kacířské, jež učí rozuměti pod oním strachem nočním a šípem obíhajícím ve dne), avšak dokonale hnusné ďábelstvím obcházejícím v temnotách. Běda tomuto pokolení pro kvas farizejský, jež jest pokrytectví; jestliže se vůbec může nazývati pokrytectví, když se již pro svoje množství nemůže skrýti. Oblézá totiž celé tělo Církve smrdutý hnis, a čím šířeji se rozlézá, tím beznadějněji, tím nebezpečněji, čím jest ukrytější. Neboť kdyby povstal zjevný kacířský nepřítel, byl by ven vyveden a tam by uschl. Nyní však koho vyhodíte, anebo kde by se skrýval? Všichni jsou přáteli i nepřáteli, všichni jsou příbuzní a všichni protivníci, mnoho jest domácích, ale nikdo nemiluje pokoje, všichni jsou bližní, ale každý hledá, což jeho jest. Jsou služebníky Kristovými a slouží Antikristovi: Obcházejí plni cti ze statků Božích ti, kteří nikterak Krista nectí. A odtud ten nevěstínský lesk, jejž dnes všude vidíš, komediantský šat a královské příslušenství.

A tak vidíš zlato na uzdách, na sedlech a na třmenech a více se třmeny lesknou než oltáře. Odtud skvoucí stoly jídly i mísami. Odtud hodování a kvasy; odtud citery a lyry a píšťaly. Odtud plné vinné lisy, zásobárny, jež oplývají jedním ke druhému, proto napěchovaná skladiště… Kdysi to bylo předpověděno a nyní přichází čas naplnění. Hle, v pokoji jest hořkost má nejtrpčí. Trpčí než v zabíjení proroků, trpčí než ve sporu s kacíři, trpčí dnes v chování domácích. Toto sv. Bernard, jemuž se hodí přidati sv. Cypriána. Ten chtěje ukázati v Řeči o padlých, proč dopustil Bůh pronásledování, pravil:

Někteří se snažili rozmnožiti svoje jmění a zapomenuvše, co věří a co by za dob apoštolů učinili a co by měli vždycky učiniti, vrhli se neukojitelnou dychtivostí na rozmnožení svých statků. Nebylo na kněžích zbožné nábožnosti, na služebnících přesné věrnosti, v jednání milosrdenství, v mravech ukázněnosti: byl porušen vous u mužů a nalíčena tvář žen. Po Boží ruce oči zprzněné, vlasy lživě nabarvené: chytré podvody na oklamání srdcí prostých, lstivé vůle na ošálení bratří, nejenom že se přisahalo opovážlivě, nýbrž též křivě. Pyšně se pohrdalo představenými a otravnými ústy jim bylo spíláno, stálé byly nenávistné různice, nebylo přispěno k pomoci hladovícím bratřím, chtěli hojně míti zlata, důchody se uchvacovaly lstivými podvody, mnohonásobnou lichvou množily se úroky. Co jsme si nezasloužili vytrpěti za takové hříchy? Tolik sv. Cyprián.

Nechť uváží lidé našich časů, zda to, co oplakávají oni svatí mužové v mravech svých dob, nepodobá se naprosto hříchům našich dob, pro něž máme i my všichni vytrvale naříkati a lkáti?

© Te Deum 2006