Světlo v nejstarších křesťanských zpěvech

Evžen Kindler

Když řekneme, že člověk má raději světlo než tmu, asi s námi bude drtivá většina lidí souhlasit. A nyní, v době blízké zimnímu slunovratu, kdekdo pociťuje nedostatek světla a čeká na jaro a na léto, kdy budou dny delší a slunce bude výš. Touha po světle je přirozená, a tak není divu, že světlo se stalo metaforou dobra. Se slovem světlo se setkáváme i v Krédu, kde je – dokonce bez slova „jako“ typického pro metaforu – pojmenováním samotných dvou božských osob (Světlo ze Světla), a to hned za jejich božským pojmenováním. Uvážíme-li, že křesťanské Krédo je snad nejvěcnější a nejoficiálnější křesťanský text, shrnující pravdy víry, který má daleko od toho, aby byl jen literárně krásný, a že je tedy v jistém smyslu vzdálen jak od poezie, tak od starozákonního vyjadřování, a že v něm přesto ta „metafora“ je, docházíme k závěru, že nejde o metaforu, nýbrž vskutku o věcné pojmenování Boha, resp. jeho osob. My, lidé dvacátého prvního století, jsme se sice ve škole naučili, že světlo je elektromagnetické vlnění, ale víme i to, že během tisíciletí to lidstvo nevědělo a že chápalo světlo jako cosi, co se projevuje obecněji než jako fyzikální jev; je to něco, co umožňuje poznání. Metafora spočívá v tom, že tato příčina byla přenesena z poznání zrakem (a z dalších – zejména rozumových – poznatků vyplývajících z toho, co zrak objevil) na poznání, v němž zrakové vjemy chybějí nebo nejsou podstatné.

Čtenáři by bylo možno doporučit, ať se pocvičí ve filosofickém myšlení a snaží se vymezit si pojem světla obecně, nepřírodovědecky, čili ať se snaží formulovat si definici světla tak, aby pokrývala i ty metafory i ta pojmenování Božích osob v Krédu. Avšak obraťme se jiným směrem. Všimněme si, jak se vztah mezi Bohem a světlem opěvuje v některých velmi starých křesťanských zpěvech. Je jich mnoho, a tak vybíráme jen některé.

Vánoce jsou velkým svátkem souvisejícím s vtělením druhé božské osoby, svátkem, který nám připomíná, že Boží Syn neváhal přijmout na sebe tu nejnižší možnou přirozenost, která se mu nabízela mezi vším stvořením, aniž by negovala schopnost reflexe – zvláště morální, ale nejen té. Bylo by proti Boží ontologické integritě přijmout přirozenost zvířete nebo rostliny, ale před přirozeností andělů dal Bůh přednost té ještě nižší, lidské, poslední v hierarchii myslících tvorů. Bohužel pro mnohé lidi – a pro ty hudebně zaměřené zvlášť – ztratily Vánoce tento význam a staly se připomínkou kultury drobných zemědělců osmnáctého a devatenáctého století. Znalci liturgické hudby – např. dobře známý Miroslav Venhoda – už před více než půl stoletím zdůrazňovali, že vánoční hudba je mnohem více než pastorální reminiscence. Krásně to ukazují introity všech tří mešních proprií na Hod Boží vánoční. Na druhou vánoční mši se zpívají verše vybrané z 9. kapitoly Isaiášova proroctví:

            Světlo dnes na nás zazáří, neboť se nám narodil Pán;

a bude se nazývat Podivuhodný, Bůh, Kníže pokoje, Otec budoucího věku;

jeho vládě nebude konec.

Tak se to zpívá v římské liturgii, stejně jako např. v liturgii milánské, která má své vlastní liturgické zpěvy, a v římské liturgii se v prvním tisíciletí se tento introit střídal s verši 92. žalmu, z něhož postupem doby zůstal jen první verš a závěrečná doxologie:

Pán kraluje, oblékl se slávou, Pán se oděl silou a opásal se.

Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému,

jako bylo na počátku, i nyní i vždycky, a na věky věků.

Jde o ukázku použití citace o světle ze Starého zákona. Není obtížné najít i citace novozákonní. Asi leckterý z čtenářů si vzpomíná na antifonu Lumen ad revelationem gentium, která je dokonce velmi reálně spojena i s tím „elektromagnetickým vlněním“, totiž v obřadu svěcení svící na svátek očišťování Panny Marie dne 2. února (zvaný lidově Hromnice a dnes také zvaný Uvedení Páně do chrámu). Při něm se zpívá o Kristu jako o „světle k osvícení národů a k slávě jeho izraelského lidu“ (latinské slovo gentium stejně jako řecký originál ethnōn lze přeložit nejen jako „národů“, ale i jako „pohanů“), což je závěrečný verš Simeonova chvalozpěvu, jehož předcházející verše se s antifonou střídají (viz Lukáš 2, 29–32).

Kdo má Písmo svaté a čte je, najde v něm další příklady, a tak bude vhodnější upozornit na zpěvy, které mají vlastní texty, a které tedy v bibli nenajdeme. Svátek Hromnic nám hned nabízí jeden, v němž se zpívá nejen o světle, ale o jeho významném symbolu, jitřence. V římské liturgii začíná slovy Adorna thalamum a v českém překladu zní takto:

Ozdob své brány, Sione, a přijmi Krále Krista.

Oslav Marii, která je nebeskou branou.

Vždyť ona nese Krále slávy nového světla.

Zůstává Pannou, přinášejíc na rukou Syna zrozeného před jitřenkou.

Bere ho na své lokty Simeon a oznamuje národům,

že je to Pán života a smrti a Spasitel světa.

V římské liturgii je zpěv označen jako antifona, není to však „opravdová“ antifona, jak ji známe např. z nešpor (nezpívá se spolu s žalmem). Ve skutečnosti je to překlad z řeckého troparia, tj. ze zpěvu zpívaného bez přísného hudebního (rytmického, resp. melodického) vztahu k jiným zpěvům. Máme-li být přesní, musíme doplnit, že ten řecký originál obsahuje ještě jeden verš, který je za druhým latinským veršem a zní v češtině takto: která se stala cherubínským trůnem. Poznamenejme, že přibližně před tisíci léty se v místech, která bychom dnes lokalizovali do Belgie, zpívaly při latinské liturgii obě verze, a to tak, že po každém verši v latině se zpíval odpovídající verš v řečtině.

Autorem řeckého originálu byl svatý Kosmas, biskup v syrské Majumě. Jeho bratr, rovněž světec, Jan z Damašku, u nás zvaný též sv. Jan Damascenský, byl snad ještě větším umělcem. Ten napsal – mimo jiné – velikonoční skladbu ve formě byzantského kánonu, což je zpěv složený z částí zvaných ódy, z nichž každá má několik strof, a text má být meditací na biblickou poetickou modlitbu, přesně vymezenou pořadím ódy v kánonu (odtud je název kánon, což lze z řečtiny přeložit slovem norma). Strofy jedné ódy se zpívají na stejnou melodii (tedy tak jako např. strofy novověkých písní určených pro lidový zpěv při liturgii), zatímco jednotlivé ódy se ve svých melodiích liší, avšak všechny musejí příslušet témuž byzantskému tonálnímu systému, který se nazývá echos (pro ty, kdo jsou informováni o gregoriánských modech, lze říci, že echy jsou jim velmi blízké).

Kánon je část byzantské liturgie slova, konkrétně její ranní části (řecky orthros, tj.úsvit, staroslověnsky utreňa), a není tedy divu, že se v něm často vyskytuje světlo a jeho zdroj, slunce. Estetická, hudební, jazyková i kontemplativní úroveň Velikonočního kánonu od sv. Jana Damascenského je mezi kánony na tak extrémní výši, že byl už od starých dob nazýván Zlatým kánonem nebo Kánonem kánonů. Uveďme zde překlady jeho tří ód (jejich strofy jsou očíslovány).

První, tedy úvodní óda má dle pravidel kánonu obsahově navazovat na chvalozpěv, který složil Mojžíš po záchraně Židů před Egypťany po přechodu mořem (viz 2. kniha Mojžíšova 15, 1–19). Zatímco mnohé jiné kánony navazují na tuto myšlenku např. zmínkou o moři, vlnách, pronásledovateli a pronásledování, Zlatý kánon rozhodným způsobem vyjadřuje fakt, že záchrana Izraelitů byla předobrazem vykoupení lidstva, a v podstatě předpokládá, že tento vztah mezi vykoupením a jeho předobrazem je každému zřejmý, takže není nutné jej poučně vysvětlovat. Zbývá tedy prostor na radostnou kontemplaci, do níž je zasazena myšlenka o světle vzkříšení, které nám umožňuje poznávat Krista:

1. Den zmrtvýchvstání! Národové‚ ozdobme se! Pascha, Pánova Pascha!

Vpravdě ze smrti k životu a ze země k nebesům vytrhl Kristus Bůh nás,

kteří zpíváme zpěv vítězství.

2. Očisťme svá nitra a uzříme Krista ozářeného nedosažitelným světlem vzkříšení

- a uslyšíme ho, jak nás zdraví „Radujte se“, nás, kteří zpíváme zpěv vítězství.

3. Nebesa, právem se radujte, země pak jásej!

Ať oslavuje celý viditelný i neviditelný vesmír!

Kristus, věčná rozkoš, vpravdě vstal.

Pro čtvrtou ódu určují pravidla kánonu obsahovou návaznost na modlitbu proroka Habakuka. Mezi lidem není tato modlitba příliš známá a nadto je jméno Habakuka mezi Čechy často používáno v pejorativním smyslu. Doporučujeme čtenáři, aby ve svém vědomí očistil prorokovo jméno od případných získaných podmíněných reflexů tím, že si z třetí kapitoly Habakukovy prorocké knihy přečte verše 2–19, totiž onu biblickou modlitbu. A pozorujme, jak na ni Zlatý kánon navazuje: z původní modlitby zůstalo v ódě právě to světlo, záření; doporučujeme také zpracovat v kontemplaci zdánlivý protiklad (ve skutečnosti ovšem komplementárnost) mezi starozákonními hrozbami, jimiž je biblická modlitba téměř přeplněná, a novozákonní interpretací ve slovech ódy:

1. Kéž s námi stojí na božské stráži Boží mluvčí Habakuk

a kéž nám ukazuje zářícího anděla, který bez ustání říká:

dnes se stala světu spása, protože vstal Kristus jakožto všemocný.

2. Jako muž otvírající panenské nitro se zjevil Kristus,

jako smrtelný je nazván Beránkem,

jakožto bez chyby je nazýván naší Velikonoční obětí,

a jako pravý Bůh je zván Dokonalým.

3. Jako jednoroční beránek se Kristus, námi dobrořečená Koruna,

obětoval za všechny v nejčistší velikonoční oběti,

a opět nám z hrobu zazářil jako nádherné slunce spravedlnosti.

4. Božský otec David skákal radostí před archou úmluvy,

my pak, svatý lid Boží, který vidíme vyplnění předobrazů,

se radujme v Bohu, protože vstal Kristus jako všemocný!

Závěrečnou, totiž devátou ódu orientují pravidla kánonu jako jedinou k Novému zákonu, a to ke známým veršům Zachariášova chvalozpěvu (Benedictus) a chvalozpěvu Panny Marie (Magnificat). Sv. Jan Damascenský ji však pojal v syntéze s textem prvních pěti veršů 60. kapitoly Isaiášovy prorocké knihy, které mu nabídly právě tu metaforu světla (známe je např. ze čtení pro Svátek Zjevení Páně), a on ji nejen aplikoval jako počáteční slovo, nýbrž ji opakováním akcentoval:

1. Osvěť se, osvěť se, nový Jeruzaléme,

vždyť Pánova sláva na tebe sestoupila!

Plesej a jásej, Sione! Ty pak, čistá Bohorodičko,

raduj se ze zmrtvýchvstání svého dítěte!

2. Ó božské, ó milé, ó sladké Tvé slovo!

Slíbil jsi, že s námi budeš opravdu až do konce věků, Kriste!

My věrní se radujeme, držíce kotvu naděje.

3. Ó velikonoční oběti veliká a posvátná, Kriste!

Ó moudrosti, slovo a sílo Boží!

Zajisti nám ještě výrazněji, ať jsme s Tebou účastni

dne Tvého království, v němž není večer!

Čtenářově pozornosti sotva uniklo opakované citoslovce ó, jež zdůrazňuje pátý pád. V řečtině bylo časté, ale vyskytuje se i v textech latinských zpěvů. Soustavně se vyskytuje na počátku souboru sedmi antifon k Magnificat (zvaných antiphonae maiores čili větší antifony) zpívaných o nešporách těsně před vánočními svátky (ve dnech 17. až 23. prosince); ty vyjadřují touhu po Vykupiteli, která jako by na konci adventu už byla neúnosně intenzivní, a začínají zvoláními jako „ó Moudrosti“, „ó Adonai“, „ó kořeni Jesse“, „ó klíči Davidův“, „ó Králi národů“ a „ó Emanueli“, a je mezi nimi i jedna, jejíž celý text zní v češtině takto:

Ó vycházející záři věčného světla a slunce spravedlnosti,

přijď a osvěť ty, kdo sedí v temnotách a ve stínu smrti!

To charakteristické ó se vyskytuje i v jiných latinských zpěvech a třeba také ve známé sekvenci Veni sancte Spiritus, kde je dokonce spojeno s tématem tohoto článku, světlem. To se v ní vyskytuje i v prvních dvou verších. Čtenáři znají sekvenci z lidové písně Přijď, ó Duše přesvatý, což je její český překlad, ovšem překlad nepřesný, neboť v něm rytmus slov musí odpovídat rytmu jednotné melodie pro všechny sloky. A tak zde uvádíme překlad doslovný, který sice nejde zpívat, ale zato ukazuje jisté lapidární gramatické struktury:

Přijď, Duchu Svatý, a vyšli z nebe paprsek svého světla!

Přijď, Otče chudých, přijď, dárce darů, přijď, světlo srdcí!

Nejlepší utěšiteli, sladký hoste duší, sladké občerstvení!

Odpočinku v práci, chládku v úpalu, potěšení v nářku!

Ó, nejblaženější světlo, naplň do hloubky srdce svých věrných!

Bez tvé pomoci není v člověku nic, nic není neškodné.

Umyj, co je špinavé, zavlaž, co je vyschlé, uzdrav, co je raněné!

Ohni, co je ztvrdlé, zahřej, co je chladné, veď, co je scestné!

Dej svým věrným, kteří v tebe důvěřují, posvátné sedmero!

Dej zásluhy ctnosti, dej odchod ve spáse, dej věčnou radost!

Amen, aleluja.

Světlo se vyskytuje i ve zpívaných liturgických modlitbách za zemřelé. Tak známá modlitba Odpočinutí věčné dej jim, Pane, a světlo věčné ať jim svítí je překladem antifony introitu mše za zemřelé. Tatáž myšlenka se pak vyskytuje i communiu:

Světlo věčné ať jim svítí, Pane,

 se svatými tvými na věky, vždyť jsi dobrotivý.

Odpočinutí věčné dej jim, Pane, a světlo věčné ať jim svítí

 se svatými tvými na věky, vždyť jsi dobrotivý.

Ve výčtu příkladů jsme začali vánočním introitem, výčet se pomalu blíží ke konci, a tak se vraťme ještě k Vánocům, a to veršem k Aleluja zpívaným před evangeliem na třetí (denní) mši:

Posvěcený den nám zasvitl; pojďte, národy, a klaňte se Pánu,

neboť dnes sestoupilo velké světlo na zem.

A výčet ukončíme nejstaršími příklady křesťanské hymnografie, které ukazují, že světlo a jeho zdroje se vyskytovaly ve zpěvech vytvořených křesťany snad od samého začátku. Nejstarší dnes známá křesťanská skladba, řečená papyrus z Oxyrhynchu, jejíž původ se klade na začátek třetího století, byla nalezena na smetišti u oázy dnes zvané Al Bahnasa a ve své době řecky Oxyrhynchos. Smetiště obsahovalo ledacos od střepů až po účty a dopisy na papyru, které se díky pouštnímu suchému písku zachovaly. Byl mezi nimi účet za zrní, na jehož druhé straně byl zaznamenán hymnus, jehož zachovaná slova jsou v překladu tato:

Ať nemlčí ani zářící hvězdy ani prameny divokých řek,

 když všechny síly zpívají Otci, Synu a Svatému Duchu: „Amen, amen.“

Moc, chvála a sláva Bohu Spasiteli na věky! Amen, Amen.

Skladba patrně není zachována celá a před prvním zachovaným slovem byl s velkou pravděpodobností text, dnes už nenávratně ztracený. Přesto však to, co dnes z ní známe, ukazuje nejen, jak už ve starokřesťanských dobách bylo prožíváno v nebiblických, ad hoc tvořených křesťanských hymnech pochopení chvály Boha, o níž svědčí přírodní jevy, včetně zdrojů světla, ale i to, že šlo o chválu Boha v Nejsvětější Trojici. To je zvlášť důležité nejen ve vztahu k stáří papyru, ale i vzhledem k tomu, že melodie skladby byla zaznamenána pomocí znaků používaných gnostiky pro planety a pro tóny, tedy s použitím nekřesťanského „hudebního řemesla“.

Papyrus z Oxyrhynchu se v liturgické praxi neuchoval. A tak náš výčet ukončíme jinou památkou, na kterou lze aplikovat také přívlastek nejstarší, jednou z těch památek, které existují až dodnes v liturgii. Je běžně známo, že v době, kdy vznikal např. papyrus z Oxyrhynchu, existovalo jisté napětí ve vztahu k nebiblickým zpěvům. Na jedné straně toužili křesťané umělecky vyjádřit to, co jim víra dávala, a na druhé straně se vystavovali nebezpečí, že to vyjádří nepřesně, či dokonce nepravdivě, že budou mást ty, kdo to budou zpívat; křesťanské pravdy – včetně těch o Nejsvětější Trojici a o dvojí Kristově přirozenosti – nejsou triviálním objektem myšlení a v té době ještě nebyly veřejně a závazně ve slovech precizovány a rovněž ještě neexistovaly generace vynikajících pozdně starověkých a středověkých hymnografů, kteří ty pravdy dokázali umělecky zpracovat. A tak církevní autority pociťovaly k nebiblickým textům nedůvěru, a nakonec byly z těch nebiblických oslavných zpěvů, které nebyly ve vázaném rytmu, povoleny pro liturgii jen tři a ty se v ní zachovaly až do dnešní doby. Jsou to Gloria, Te Deum Laudamus a řecký hymnus Fos ilaron. Zatímco Gloria se v řecké verzi uplatňuje jako ranní liturgický zpěv, Fos ilaron se dodnes uplatňuje ve východních liturgiích jako hymnus zpívaný v závěru dne, ve vztahu k západu slunce a k soumraku (v arménské liturgii však vystupuje také při svěcení „tříkrálové“ vody). A jeho překladem končíme tento soubor ukázek:

Radostné světlo svaté slávy nesmrtelného nebeského Otce,

svatého a blaženého, Ježíši Kriste!

Když jsme se dočkali západu slunce a když jsme spatřili večerní zář,

opěvujeme Otce i Syna i Svatého Ducha.

Je vhodné v každé době, abychom ti jedním hlasem zpívali:

Boží Synu, dej celému světu žití, kvůli němuž tě celý svět oslavuje.

© Te Deum 2006