Blahoslavený Zefyrín Jiménez Malla 5/2006

Blahoslavený Zefyrín Jiménez Malla

Pavel Zahradník

Totalitní režimy dvacátého století daly katolické církvi tak velký počet mučedníků, že obdobu nacházíme snad až ve starokřesťanských dobách. Pravděpodobně největší počet těchto novodobých mučedníků má na svědomí socialistický teror ve Španělsku let 1931–1939, který měl vyhraněně protináboženský charakter. Oprávněně se ve slavném listu španělských biskupů z 1. července 1937 praví: „Nevěříme, že by v dějinách křesťanství a během tak málo týdnů byl vyvolán tak veliký výbuch nenávisti proti Ježíši Kristu a jeho svatému náboženství.“ Po provedení řádných beatifikačních a kanonizačních procesů bylo v posledních dvou desetiletích, počínaje rokem 1987, blahořečeno a svatořečeno již mnoho set španělských mučedníků této doby. Mezi nimi zvláštní místo zaujímá blahoslavený Zefyrín (Ceferino) Jiménez Malla, první novodobý světec pocházející z cikánského etnika, jenž byl beatifikován v roce 1997.

Cikáni přišli do Španělska z Francie již v roce 1425 a během pěti staletí, která od té doby uplynula, se stali tak výraznou a samozřejmou součástí španělského života, že obdobnou situaci nacházíme snad už jenom na druhém konci Evropy, kde si podobně nelze odmyslet Cikány od historie maďarského národa. Španělští Cikáni byli (a dodnes jsou) vesměs římskými katolíky, ovšem jejich náboženský život vykazoval četné nedostatky. Okřídlené tvrzení, že Cikán do kostela přijde dvakrát za život, totiž při křtu a při pohřbu, ve Španělsku sice nezcela odpovídalo pravdě – Cikáni nejen dávali v kostelech křtít své děti, ale také v nich zapalovali svíčky, skládali sliby Panně Marii a svatým, občas se i modlili, rádi se účastnili ve Španělsku tak oblíbených procesí se sochami po městech, při nichž zpívali saety, tj. písně, které věřící během procesí zpívá individuálně, putovali k milostným obrazům či sochám, jež obzvlášť uctívali (z nich uveďme například torrentskou Matku Boží Cikánskou či „Cikánského“ Krista v sevillské katedrále, dílo slavného renesančního sochaře Juana Martíneza Montañéza), a nakonec se při církevním obřadu nechávali i pohřbít – ale ostatní svátosti mimo křest většinou opomíjeli a pravidelnými návštěvníky bohoslužeb rozhodně také nebyli. Cikáni totiž nejen ve Španělsku, ale v celé Evropě ani ne tak pro svoji civilizační odlišnost, jako spíše pro svůj kočovný život dlouhá staletí unikali pastoračnímu působení duchovenstva. Existovaly pouze nečetné výjimky: tak jedním z mála kněží, kteří se aspoň po nějakou dobu věnovali katechizaci Cikánů, byl zakladatel piaristického řádu sv. Josef Kalasanský, jenž shodou okolností v letech 1579–1584 působil právě v Barbastru, budoucím místě mučednické smrti blahoslaveného Zefyrína.

Zefyrín se narodil zřejmě v roce 1861, a to v Benavente de Segriá v provincii Lérida, v rodině kočujících Cikánů. Do školy nechodil a zůstal až do smrti analfabetem; analfabetismus ostatně v době jeho narození nebyl nijak vzácný ani mezi španělským obyvatelstvem a u kočujících Cikánů byl spíše pravidlem. Mezi výjimky patřila Zefyrínova budoucí manželka Tereza, která nějakou dobu navštěvovala školu a číst a psát se naučila. Jak bylo mezi španělskými Cikány obvyklé, i Zefyrín dostal brzy svoji přezdívku „el Pelé“, pod kterou byl všeobecně znám.

Jako dítě Zefyrín zakusil, jak sám později vzpomínal, hodně bídy a hladu. O tom, jak si jeho otec zaopatřoval živobytí, mnoho nevíme. Obvyklým zaměstnáním španělských Cikánů tehdy bývalo pletení košů a víme, že tuto práci ovládal Zefyrínův strýc a že, jak dosvědčují současníci, malý Zefyrín chodil se strýcem tyto koše prodávat. Když Zefyrín dospěl, uzavřel sňatek s Terezou Jiménezovou Castrovou, o dva roky starší Cikánkou; sňatek, jak bylo obvyklé, domluvili mezi sebou rodiče obou novomanželů, aniž by se jich dotazovali na jejich mínění. Šlo ovšem jen o takzvaný cikánský sňatek, tedy obřad, který se konal v rámci cikánské komunity; novomanželům nebo jejich rodičům ani nepřišlo na mysl, že by bylo záhodno jít do kostela a uzavřít manželství před knězem, a tím spíše neinformovali o svém sňatku ani příslušný světský úřad.

Zefyrínovo manželství zůstalo bezdětným; až po letech, když již bylo zjevné, že v tomto ohledu nedojde k žádné změně, manželé adoptovali Terezinu neteř Pepitu. Zefyrín si vydělával na živobytí jako obchodník s dobytkem; kupoval a prodával koně, ale také muly a osly, přičemž se na svých obchodních cestách mnohdy dostával až do Francie, když předtím musel zdolat vysoké Pyreneje. Když Zefyrínův otec opustil rodinu a odešel do světa s jakousi cizí ženou a když po nějaké době zemřela i Zefyrínova matka, stal se Zefyrín hlavou rodiny; musel se starat o své dvě sestry, z nichž jedna byla duševně nemocná, a o mladšího bratra Menina. Někdy v prvních letech dvacátého století zanechal kočovného života a usadil se v aragonském městě Barbastro v pronajatém domě, který se mu po letech dokonce podařilo koupit.

Po několika letech pobytu v Barbastru a takřka po třiceti letech společného života uzavřeli v roce 1912 Tereza a Zefyrín, kterému tehdy bylo již 51 let, církevní sňatek. Nevíme, jaké důvody je přiměly k tomuto rozhodnutí; zjevně si však již uvědomili nesprávnost svého dosavadního počínání, což bylo pravděpodobně i důvodem toho, že církevní sňatek uzavřeli nikoli v Barbastru, kde byli zřejmě všeobecně pokládáni za manžele, nýbrž v Léridě, od Barbastra vzdálené 60 km. Jejich manželství poté trvalo ještě deset let; v roce 1922 Tereza po přijetí svátostí zemřela a Zefyrín se tak stal vdovcem.

Z doby, kdy Zefyrín bydlel v Barbastru, máme již o jeho životě mnohem více zpráv. Z nich se dovídáme, že se tehdy horlivě věnoval cikánským dětem, které shromažďoval kolem sebe a vodil je na procházky za město, mnohdy až na vrchol kopce nad Barbastrem, kde stojí kostelík sv. Rajmunda, druhého biskupa Barbastra, jenž zemřel v roce 1226. Na těchto výletech děti sbíraly jedlou rostlinu, zvanou cenojo, a Zefyrín je učil modlitbě, vyprávěl jim biblické příběhy, ale i legendy a pověsti či příběhy ze španělské literatury, jichž kupodivu znal, ač negramotný, velký počet, rozdával jim obrázky a drobné dárky a zpíval náboženské písně. Neváhal ovšem také děti laskavě napomínat, když se dopustily nějakých prohřešků, a nabádal je k lásce ke všem živým tvorům, ať už šlo o ptáky, či o mravence. Cikánští obyvatelé Barbastra, kteří měli Zefyrína vesměs ve velké úctě a pokládali jej za jakéhosi svého neúředního starostu, mu své potomky rádi svěřovali. Jeho vliv na děti byl vskutku neobyčejný a tehdejší účastníci této neformální katechizace mají ještě po desetiletích „strýčka Zefyrína“ v živé paměti. Není divu, že jeden ze svědků Zefyrínova života jej výstižně nazval mistrem výchovy.

Přátele měl Zefyrín ovšem převážnou většinou mezi svými cikánskými sousedy a často, zvláště v mládí, se s nimi účastnil i cikánských zábav. Nedovedl sice příliš dobře zpívat, neměl hudební sluch a neuměl ani hrát na kytaru, při těchto zábavách však alespoň tleskal, potřásal kastanětami a volal obvyklé „Olé!“ Nikdy jej však nikdo neviděl opilého. Nejen při těchto zábavách, ale také v každodenním životě Zefyrín velmi zručně a ohleduplně usmiřoval spory, které občas vznikaly jak mezi jeho cikánskými sousedy, tak i mezi Cikány a většinovým bílým obyvatelstvem. Zefyrína si totiž hluboce vážili i bílí obyvatelé města, a to včetně místního biskupa, jenž byl shodou okolností jeho jmenovcem. Neobvyklé přátelství Zefyrína pojilo s Nicolásem Santosem de Otto Escudero, rodákem z Barbastra, o několik let mladším než Zefyrín, profesorem civilního i kanonického práva na několika španělských univerzitách. Zefyrín jej často navštěvoval v jeho paláci a doprovázel profesora na jeho cestách po Španělsku. Toto přátelství, které spojovalo dva lidi tak odlišného sociálního původu i vzdělání, začalo někdy okolo roku 1915 a přetrvalo až do Zefyrínovy smrti.

Za pobytu v Barbastru již Zefyrín žil intenzivním náboženským životem. Postupně si zvykl na denní účast na mši svaté, často se modlil růženec, ponejvíce v kapli útulku pro staré lidi; prý tím plnil nějaký slib, který složil tehdy, když byla na přímluvu Panny Marie Růžencové vyslechnuta jakási jeho prosba. Růženec ostatně vždy nosil s sebou v kapse. Jednou za měsíc se zúčastňoval nočních adorací Nejsvětější svátosti, což byl obyčej, který v Barbastru zavedl místní biskup. U kapucínů vstoupil do třetího řádu sv. Františka, nejčastěji však navštěvoval kostel Neposkvrněného srdce Panny Marie, první španělský kostel, jenž nesl toto zasvěcení; byl to klášterní kostel klaretinů, ve Španělsku rozšířeného řádu, založeného sv. Antonínem Marií Claretem. Zde se také stal členem arcibratrstva eucharistických čtvrtků, které vždy ve čtvrtek konalo hodinovou adoraci. Zefyrína bylo nejen často vidět na procesích, ale z křesťanské lásky se účastnil všech pohřbů, a to i těch obyvatel Barbastra, které sám neznal; vždy také doprovázel kněze, jenž byl povolán k umírajícímu. Jeho praneteř vzpomíná, jak ho kdysi viděla plakat v klaretinském kostele při zpěvu oblíbené písně „Cantemos al Amor de los Amores“ (Zpívejme lásce všech lásek) a pomyslela si: „Jak miluje Pána!“

V roce 1936 bylo Zefyrínovi již 75 let. Už uplynulo pět let od vzniku republiky, která s sebou přinesla četné násilnosti vůči katolíkům. Socialistický teror se vystupňoval v první polovině roku 1936, ale naplno propukl po vypuknutí občanské války, v sobotu 18. července. Toho dne krátce před půlnocí obsadily radnici Barbastra ozbrojené bojůvky stoupenců extrémní levice, které také zabraly obě zbrojnice ve městě a donutily velitele místní posádky, aby se k nim přidal. Okamžitě byl založen revoluční výbor, sestávající z anarchistů, socialistů a komunistů, a začalo pronásledování katolíků. Pronásledování se v první řadě soustředilo na duchovenstvo, počínajíc novým místním biskupem Florentinem Asensiem Barrosem až po posledního kaplana, ale stranou nebyli ponecháni ani katoličtí laici. Dne 20. července byly uzavřeny všechny kostely, bylo zakázáno sloužit mše a konat jakékoli náboženské úkony a komanda revolucionářů se začala věnovat pálení kostelů a ničení jejich zařízení. Bylo dokonce nařízeno, aby byly odstraněny či přetesány všechny náboženské symboly z hrobů na místních hřbitovech, přičemž práci kameníků, kterým byla tato práce přikázána, museli povinně platit majitelé samotných hrobů.

(Celý článek najdete v časopise Te Deum č. 5/2006)