RADIO MARYJA ČILI BOJ DAVIDA S GOLIÁŠEM

Pavel Zahradník

 

 

I ten český katolík, který se nijak zvlášť nezajímá o náboženský život v sousedním Polsku, si již jistě povšiml toho, že česká periodika čas od času pocítí nutkavou potřebu věnovat aspoň několik zlobných slov polskému Radiu Maryja. Ať už jsou to Lidové noviny či Týden, Katolický týdeník nebo Respekt, všechny tyto hlásné trouby demoliberálního establishmentu ve stejných chvílích, kdy tak činí jejich obdoby (či spíše jinojazyčné mutace) v zemích na západ od našich hranic, a mnohdy s použitím týchž slov či obratů poslušně odsuzují působení této rozhlasové stanice, a jak bývá zvykem hlasatelů tolerance, vyslovují naději, že jejímu vysílání bude co nevidět učiněna přítrž. To se děje již dlouhá léta, ale Radio Maryja k velkému překvapení udivených žurnalistů nejen působí dál, ale navíc ještě stále rozšiřuje své aktivity. Bude tedy užitečné seznámit se blíže s ojedinělým fenoménem této katolické rozhlasové stanice, s jejím charakterem a s příčinami jejího úspěchu.

 

Zakladatel a ředitel Radia Maryja P. Tadeusz Rydzyk se narodil v roce 1945 v chudé rodině v nevelkém malopolském městě Olkuszi, studoval ve Vyšším duchovním semináři řádu redemptoristů v Tuchowě, v roce 1971 složil v řádu věčné sliby a téhož roku byl vysvěcen na kněze; poté pracoval jako katecheta a v Krakově se věnoval také pastoraci vysokoškoláků. Důležitou epizodou jeho života byl pětiletý pobyt v Německu v letech 1986-1991. Zde navázal kontakt s právě zakládaným Radiem Maria International ve švábském Balderschwangu, jež tvořilo (a dodnes pod změněným názvem tvoří) součást celosvětového řetězce katolických rozhlasových stanic Radio Maria, a nabyl neocenitelných praktických zkušeností v zakládání a řízení rozhlasové stanice, jichž pak mohl využít po návratu do vlasti.

 

Hned po návratu z Německa založil P. Rydzyk Radio Maryja, jež bylo slavnostně otevřeno o svátku Neposkvrněného početí Panny Marie 8. prosince 1991. Rádio, jehož sídlem je od počátku město Toruň, začalo vysílat z vysílače v Bydhošti, zpočátku jako lokální stanice, postupně však přes překážky, které mu soustavně stavěla v cestu Zemská rada rozhlasu a televize, udělující vysílací frekvence, nabylo celopolského rozsahu. Během let k rozhlasové stanici (která po krátké době přestala být součástí zmíněného mezinárodního řetězce) přibyl ještě celostátní deník, nazvaný Nasz Dziennik, dále televize Trwam, Vysoká škola sociální a mediální kultury, na níž studují budoucí novináři, vydavatelství fundace Nasza Przyszłość a četné další aktivity. Veškerá tato zařízení spravuje redemptoristický řád, i když po právní stránce jsou obvykle vlastníky k tomu účelu zřízené nadace. Finanční prostředky pocházejí vesměs od dobrodinců, ze sbírek posluchačů a přátel rádia, jejichž obětavost je vskutku obdivuhodná.

 

Občas se stává, že chceme-li dobře pochopit dějinný význam nějaké historické osobnosti anebo instituce, musíme se nejdříve seznámit s protivníkem, s nímž se dotyčná osobnost či instituce při svém působení střetávala. Tak máme-li dobře pochopit postavu sv. Atanáše, je nezbytné se nejprve seznámit s ariánským kacířstvím, se kterým tento velký Učitel Církve po celý život bojoval; chceme-li proniknout do osobnosti sv. Dominika, je třeba nejdříve poznat kacířství albigenské; a máme-li správně pochopit význam působení Radia Maryja, je nutné se nejprve seznámit s hlavním protivníkem P. Rydzyka – s Adamem Michnikem a s jím stvořeným skutečným mediálním impériem Zla, jehož centrem je pověstný deník Gazeta Wyborcza.

 

Fotografie z jednání tzv. „kulatého stolu“, kde se komunisté dohodli s disidenty na podmínkách předání moci.

Nalevo: Adam Michnik.

Uprostřed: Generál komunistické tajné policie (SB) Czesław Kiszczak.

Napravo: Komunistický ministr národní obrany, premiér a pozdější prezident Wojciech Jaruzelski.

Adam Michnik, pravým jménem Šechter (Szechter, Schechter), se narodil v roce 1946; je tedy vrstevníkem Tadeusze Rydzyka. Pochází z židovské komunistické rodiny, jejíž členové celý svůj život strávili nekompromisním potíráním všeho polského a katolického. Otec Oziáš Šechter, před válkou člen ústředního výboru Komunistické strany Západní Ukrajiny, byl už v roce 1934 v Polsku odsouzen za vyzvědačství ve prospěch Sovětského svazu, po válce zaujímal důležité postavení v komunistickém tisku. Matka Helena Michniková se specializovala na infiltraci komunistické ideologie do duší polských dětí – již před válkou byla spoluzakladatelkou dětské pionýrské organizace a po válce sepisovala komunistické učebnice dějin. Adamův bratr Stefan, starší o sedmnáct let, je pak jedním z nejznámějších polských zločinců doby stalinismu – v letech 1951-1956 předsedal soudům, jež soudily příslušníky protikomunistického odboje, a je odpovědný za věznění, mučení a smrt mnoha polských důstojníků.

 

Závažným předělem v osudech této nepříliš sympatické rodiny byl rok 1968. Tu je na místě aspoň několika větami upozornit na jeden ze specifických rysů polského komunismu, odlišující jej od komunismu českého. V polské komunistické straně, jež od roku 1948 nesla název Polská sjednocená dělnická strana, hrála totiž mimořádně důležitou úlohu národnostní otázka, podle níž lze dějiny komunistického Polska rozdělit na tři období. V letech 1944-1956, tedy v době, kdy byl komunistický teror nejbrutálnější, v polském komunismu jednoznačně převažoval židovský element; křivdy, jež tehdy Poláci utrpěli, se dodnes kladou hlubokým stínem na polsko-židovské vztahy. V letech 1956-1968 se postupně stále více dostávali ke slovu komunisté polského původu; po celé toto období doutnal mezi oběma těmito skupinami (jež ovšem obě svorně poslušně vykonávaly příkazy sovětské centrály) konflikt, pouze na povrchu tlumený vedoucím představitelem strany Władysławem Gomułkou. Zlom pak představoval rok 1968, kdy došlo k ostrému střetu komunistů obou národů; tento národnostní boj mezi komunisty-internacionalisty, nepostrádající zábavných rysů, skončil vítězstvím komunistů polského původu, po němž nastal masový exodus židovských komunistů z Polska, tentokrát již nikoli do Sovětského svazu, ale na Západ, kde byli tito pohrobkové stalinismu přijímáni s otevřenou náručí.

 

Na Západ emigroval i Adamův bratr Stefan, který se uchýlil do Švédska. Jelikož, jak známo, západní demoliberální státy nikdy nevydávají komunistické zločince k potrestání, Stefan Michnik, používající pseudonym Karol Szwedowicz, dosud tráví spokojené stáří v Uppsale. Adam Michnik však zůstal v Polsku, kde se záhy zařadil mezi čelné levicové disidenty. Několik let strávil v komunistických vězeních; mezitím ovšem stihl v letech 1976-1977 pobývat v Paříži, kde navázal četné užitečné kontakty. Hned v roce 1989, tedy v roce pádu komunismu, byl jmenován šéfredaktorem právě vzniklého deníku Gazeta Wyborcza a toto postavení zaujímá dodnes, i když v posledních letech se kvůli své nemoci i kvůli rozličným aférám, jež se kolem jeho novin i jeho osoby objevily, stáhl do pozadí.

 

Gazeta Wyborcza, stejně jako další noviny, jež vydává mocný mediální koncern Agora, se svým charakterem nijak neliší od běžných režimních periodik, jež vycházejí v celém západním světě i u nás. Dvěma oblastem však Michnik a jeho podřízení věnovali přece jen podstatně větší pozornost, než bývá obvyklé. První z nich bylo úsilí (korunované úspěchem) vybudovat mezi bývalými levicovými disidenty a komunisty pevné spojenectví, opírající se o společné ekonomické zájmy; spektakulárním projevem této snahy byla Michnikova okázalá obhajoba komunistických generálů Jaruzelského a Kiszczaka. Užitečnou při těchto zákulisních intrikách byla Michnikovi jistě ta skutečnost, že v roce 1990 se takřka sám, jen se třemi svými společníky, po několik měsíců seznamoval s archivem ministerstva vnitra; dodnes není jasné, jaké poznatky se mu tehdy podařilo získat. Druhou oblastí, do níž Michnik napřel všechny své síly, byla masivní protikatolická kampaň, kterou Gazeta Wyborcza vede prakticky po celou dobu své existence. Vzhledem k silnému postavení Církve v Polsku je pochopitelné, že tato kampaň je mnohem rozsáhlejší a intenzivnější, než tomu bývá u obdobných periodik v jiných zemích. Při této kampani Michnik hojně užívá pomoci četných modernistických duchovních (mnozí z nich už během své spolupráce s Michnikem od Církve odpadli) a dokonce i vlastních „dvorních biskupů“, z nichž nejznámějšími jsou arcibiskupové Życiński a Gocłowski a biskup Pieronek.

 

Profil Michnikových novin ovšem ovlivnily i šéfredaktorovy osobní vlastnosti. Básník Zbigniew Herbert, jenž byl pro generace Poláků vzorem nekompromisního vzdoru proti komunistické diktatuře, Michnika ve svém známém vystoupení výslovně označil za manipulátora, člověka zlé vůle, lháře a intelektuálního podvodníka. Toto Herbertovo vystoupení ostatně, jak mnoho Poláků věří, stálo básníka Nobelovu cenu za literaturu, jejímuž udělení zřejmě Michnik zabránil jak vlastními kontakty, tak i s pomocí svého bratra Stefana; cena nakonec byla místo něj roku 1996, dva roky před Herbertovou smrtí, udělena mnohem méně významné, ale zato poslušnější bývalé stalinistce Wisławě Szymborské. S Herbertovou charakteristikou Michnika souhlasí mnoho pozorovatelů polské politické scény, kteří se ztotožňují s názorem nynějšího prezidenta Lecha Kaczyńského, jenž prohlásil, že „málo lidí má takový podíl na šíření nenávisti ve veřejném životě jako Adam Michnik“. Jiný bývalý činitel protikomunistické opozice Romuald Lazarowicz nadto upozornil na další skutečnost, totiž na to, že Michnik má zvláštní sklon k tomu, aby se obklopoval lidmi, které lze označit za skutečné kanálie. To nejlépe dokazuje příklad Michnikova předního spolupracovníka a jednoho z nejslavnějších agentů komunistické tajné policie Lesława Maleszky, mimořádně výkonného udavače, jenž byl postrachem samotných důstojníků tajné policie a jehož útočištěm se stala rovněž Gazeta Wyborcza.

 

Tomuto všemocnému a zároveň v prostředcích zcela nevybíravému vládci duší polské levicové inteligence, opírajícímu se o mocné protektory na Západě, se tedy v roce 1991 odvážil postavit na odpor nikomu dosud neznámý řeholník. Je ovšem pravda, že v prvních letech činnosti Radia Maryja si zřejmě jeho pozdější úhlavní nepřátelé neuvědomovali, jaké nebezpečí jim hrozí. Domnívali se nepochybně, že se tu objevila jenom jedna z mnoha „křesťanských“ rozhlasových stanic, jež jsou rozšířeny po celém světě a jež se vesměs řídí zásadami, jejichž dodržování je od nich vyžadováno. Tyto zásady jsou celkem jasné. Jako dříve komunisté, tak nyní demoliberálové striktně požadují, aby se křesťanské sdělovací prostředky samostatně věnovaly pouze náboženským záležitostem. Když se totiž křesťan doma ve své komůrce, veřejně v kostele, ba i v rozhlasovém vysílání modlí, lze ještě takovéto jeho počínání, byť s odporem, tolerovat. Naprosto vyloučené však je, aby zaujímal katolická stanoviska i k politickým problémům současnosti. To je zcela nepřípustné, neboť péči o věci veřejné je třeba ponechat moudřejším, totiž demoliberálům, jejichž názory smí křesťan pouze pokorně opakovat. To také křesťanské rozhlasové stanice vesměs činí a jsou za to tolerovány. Mnohdy se přitom stává, že svou podřízenost manifestují až komickým způsobem – když například naše Rádio Proglas pořádá pro své posluchače soutěž o Evropské unii (!), jejíž šťastný vítěz je odměněn cestou do Bruselu (zřejmě novodobého poutního místa), je hned jasné, že jde o stanici loajální, kterou je možno ponechat na pokoji. Postupně se však ukázalo, že Radio Maryja se od těchto rozhlasových stanic zásadně liší.

 

Jaká je programová struktura této neposlušné rozhlasové stanice? Základem programu, jenž začíná v 6 hodin ráno, je modlitba. Rádio vysílá mše svaté, růženec, modlitbu breviáře; své místo ve vysílání mají i katecheze. Tento druh programu, jenž zaujímá naprostou většinu vysílacího času, je samozřejmě obecně přípustný; ovšem i vůči němu vznášejí modernisté jisté námitky. Nezamlouvá se jim například už pouhé pozdravení „Pochválen Pán Ježíš Kristus a Maria vždy Panna“ v Radiu Maryja často užívané, které označují za projev „předkoncilní“ zbožnosti, odkazující až někam ke sv. Alfonsovi z Liguori. Bývalý primas Glemp, jenž ostatně patřil v polském episkopátu spíše k umírněnému středu, shledal zbožnost, kterou podle něj Radio Maryja prosazuje, dokonce ještě zaostalejší, totiž „předválečnou“; nato se mu ovšem ze strany stoupenců rádia dostalo odpovědi, že ovocem této, jím zřejmě opovrhované zbožnosti je například sv. Maxmilián Kolbe a tisíce dalších bezejmenných hrdinů druhé světové války.

 

Další, velmi oblíbenou a zároveň potřebnou část programu rádia tvoří rozličné aktivity spjaté s poskytováním pomoci posluchačům. Ve vysílání tak najdeme pořady, v nichž se udělují rady v otázkách zdravotních či ekologických, rádio organizuje pomoc obětem povodní, stávkujícím či nezaměstnaným, ale také radí rolníkům, jak získat dotace, na něž mají nárok. Posluchači rádia, seskupení v Rodině Radia Maryja, si pomáhají i navzájem – někteří sami nabízejí pomoc, jiní zase odpovídají na potřeby druhých. Vůbec blízký kontakt rádia s jeho posluchači i posluchačů mezi sebou navzájem je něčím neobvyklým a u jiných rozhlasových stanic se nevyskytujícím. Je příznačné, že za vlády postkomunistů hrozilo rádiu i trestní stíhání za údajnou neobjektivnost ve zpravodajství, projevující se sympatiemi ke stávkujícím dělníkům a protestujícím rolníkům. Tento profil Radia Maryja, vždy připraveného zasáhnout na straně chudých a opovržených, je ostatně v plném souladu s duchovností redemptoristického řádu, v níž jsou tak často zdůrazňována slova Písma: „Poslal mě hlásat evangelium chudým.“

 

Stoupenci Gazety Wyborczej, rekrutující se z vrstvy, pro kterou se dnes v Polsku razí přiléhavé pojmenování „lumpenintelektuálové“, nezřízeně pyšní na své formální vzdělání, ale schopní pouze bez přemýšlení opakovat to, co jim každého rána naservíruje liberální tisk, přívržence Radia Maryja pohrdlivě nazývají „mohérové barety“, narážejíce tak na mohérové čepice, které v Polsku nosívají staré ženy z chudších vrstev obyvatelstva. I tímto označením demoliberálové manifestují hluboké opovržení k prostým lidem, zvláště k lidem starým a „nepotřebným“, jejichž beztrestná fyzická likvidace byla ostatně, jak víme, v některých zemích, jež jsou nám vtíravě dávány za vzor, ve formě eutanazie již uzákoněna.

 

Nejvíce nenávisti ze všech částí programu Radia Maryja ovšem vzbuzují programy informační a publicistické a mezi nimi na prvním místě vlajková loď publicistiky této stanice, kterou je už po léta pořad „Nedokončené rozhovory“. Je to právě tento pořad, do něhož jsou často zváni hosté, kteří neváhají prezentovat jednoznačná katolická stanoviska, před kterými jsou jinak veřejná média uzavřena, ale ani výsledky své odborné práce v jednotlivých vědních oborech, jejichž zveřejňování v dnešní době vzrůstajících útoků na svobodu slova rovněž naráží na cenzurní potíže. Stejnou, ne-li větší zlost než tyto výstupy hostů však u služebníků vládnoucí ideologie vzbuzují telefonáty prostých posluchačů, kteří do studia volají své dotazy a vyslovují své názory. Prostý lid má totiž mezi mnoha svými nepěknými rysy také tu vlastnost, že (zvláště jde-li, jako je tomu v Polsku, o lid, který si ještě zachoval jistou dávku tradičního smýšlení, ale i normálního zdravého rozumu) vyslovuje naprosto nevhodné názory, které nadto formuluje způsobem, jenž se diametrálně liší od jinak povinného newspeaku. V takovém případě je ovšem povinností moderátora-demokrata dotyčného příslušníka nižších vrstev zhurta okřiknout a jeho nekorektní náhledy uvést na pravou míru. Redemptoristům, kteří moderují tyto pořady, je proto pochopitelně vyčítáno, že tuto povinnost dostatečně neplní; tyto výčitky tvoří důležitou část kritiky, jež se na hlavu rádia snáší.

 

Je přirozené, že každé katolické médium, chce-li zůstat opravdu katolickým, musí v dnešní době počítat s tím, že se stane terčem koordinovaných útoků prodejných žurnalistů, kteří je budou obviňovat ze všech možných zločinů. Tak je tomu i v případě Radia Maryja, kterému jsou vyčítány snad všechny ideozločiny, jež dnešní demoliberálové znají – na prvním místě je to samozřejmě antisemitismus a jeho věrný druh rasismus, mnohokrát bývá rádiu předhazována xenofobie a fundamentalismus, občas i lefebvrismus či klerofašismus, a nesmíme zapomenout ani na nejnovější přírůstek do této kolekce nadávek, kterým je obzvlášť idiotské slovo homofobie. Největším vyznamenáním pro Radio Maryja je pak skutečnost, že si jeho záslužného působení povšiml i sám Evropský parlament a výslovně je ostře odsoudil ve své rezoluci proti rasismu a homofobii, přijaté 12. června 2006.

 

Jak je možné, že přes tyto útoky Radio Maryja stále existuje? Dobře organizovaný boj proti Radiu Maryja se přece postupně stal jednou z nejdůležitějších činností Michnikova koncernu, jehož zaměstnanci se neštítí naprosto ničeho. Pravda, jejich metody se již (nebo zatím?) liší od těch, kterých v padesátých letech k dosažení obdobných cílů užíval Michnikův starší bratr, ale lži a pomluvy se na Radio Maryja valily a nadále valí v neztenčené míře, vždyť jak říká Nicolás Gómez Dávila, „levice ne vždy vraždí, ale vždycky lže“. Nešlo ovšem jen o samotnou Agoru či ostatní levicová a liberální periodika; zvláště v době, kdy v zemi vládli postkomunisté, se do těchto aktivit často zapojovaly i státní orgány včetně policie a samozřejmě nesmíme zapomenout ani na to, že domácím nepřátelům Radia Maryja vždy přispěchají na pomoc jejich zahraniční mentoři a sponzoři.

 

Přetrvat toto nepřátelské tažení, jež dosud neskončilo, pomohli rádiu jeho početní podporovatelé. V první řadě je třeba zdůraznit, že v katolickém Polsku poskytují Radiu Maryja mocnou oporu masy katolických věřících. Čísla o počtu posluchačů rádia, uváděná různými institucemi, se od sebe dost liší, je však jisté, že se jedná o milióny katolíků; vždyť jen na poutích, jež rádio organizuje, se scházejí statisíce poutníků. Rádio nadto otevřeně podporuje velké množství katolických vědců, univerzitních profesorů či akademiků, kteří jsou schopni a ochotni ve chvílích potřeby vždy okamžitě vystoupit na obranu ohroženého rádia s patřičnou peticí či protestním listem. Své obránce mělo a má rádio i mezi politiky, a to ve všech dosud existujících polských parlamentech. Tato politická podpora ovšem zesílila po roce 2005, kdy ve volbách zvítězily strany mající k rádiu neskrývaně pozitivní postoj; od té doby se také stalo zvykem, že v Radiu Maryja (a ovšem i v televizi Trwam) často vystupují čelní politici včetně nejvyšších státních představitelů.

 

Věrné stoupence má však rádio nejen mezi katolickými laiky, ale i v Církvi učící. Na jeho straně velmi aktivně vystupuje i nemalá část polského episkopátu. Ten je obdobně jako v jiných zemích rozdělen na křídlo krajně liberální (tam patří výše zmínění „Michnikovi biskupové“), umírněný střed a křídlo relativně konzervativní, jehož příslušníci nikdy neodmítnou rádiu svoji pomoc. Posléze je třeba upozornit ještě na skutečnost, že rádio dosud vždy podpořilo vedení řádu redemptoristů, a to nejen představení polské provincie, ale kupodivu i hlavní představení v Římě. Tuto dosavadní solidaritu řádových představených, v dnešní době spíše neobvyklou, s rádiem vystaveným bezohledným útokům světské moci, je třeba s uznáním ocenit.

 

V nynějších časech, kdy je prakticky celá Církev zasažena modernismem, se naskýtá otázka, jaké je v tomto ohledu stanovisko Radia Maryja. Zesnulý P. Józef Tischner, velká autorita polského neomodernismu, nazval kdysi Radio Maryja „sarmatským integrismem“. Pro vysvětlení je třeba podotknout, že za potomky Sarmatů, národa žijícího v prvních staletích našeho letopočtu na dnešní Ukrajině, se pokládali polští šlechtici sedmnáctého a osmnáctého století, a již od té doby přídavné jméno „sarmatský“ značí zhruba totéž co slovo „staropolský.“ Počínaje osmnáctým stoletím tohoto adjektiva s hanlivým přídechem rádi používali domácí kritici tradičního katolického Polska, kteří je chtěli přetvořit podle nejnovější západoevropské módy. Jestliže pak „integrismus“ považujeme, jak je dnes obvyklé, za pouhé synonymum výrazu „pravověrný katolicismus“, můžeme toto Tischnerovo označení směru zastávaného Radiem Maryja (odmyslíme-li si jeho hanlivý nádech) pokládat za docela výstižné.

 

Někteří katolíci, kteří jsou ve svém hodnocení současné krize Církve příliš jednostranně upnuti pouze na otázky posvátné liturgie, s takovýmto hodnocením nesouhlasí, pokládají i Radio Maryja za dítě II. vatikánského koncilu a hovoří o něm trochu ironicky jako o projevu „sarmatského aggiornamenta“. To je však nepochybně hodnocení nespravedlivé, i když je třeba přiznat, že výhrady proti rádiu, jež tito kritici vznášejí, jsou zčásti opodstatněné. Je totiž pravdou, že liturgické otázky neleží Radiu Maryja nijak zvlášť na srdci. Mše svaté, jež jsou slouženy na poutích Radia Maryja v Čenstochové, Toruni i jiných místech Polska, se nijak neliší od běžných „pokoncilních“ masových mší, i když samozřejmě ještě zdaleka nedosahují nevkusu nechvalně známých Světových dnů mládeže. Na druhé straně Radio Maryja nikdy nekritizuje tradiční liturgii, občas (nikoli často) umožní jejím zastáncům k posluchačům promluvit a k snahám o její znovuzavedení zaujímá postoj, který byl jednou výstižně označen jako „přátelská lhostejnost“.

 

Současná krize Církve ovšem není totožná s krizí liturgie; ta je jenom její součástí. Jestliže pak pod výrazem „aggiornamento“ rozumíme souhrn toho, čeho jsme byli zděšenými svědky v posledních pěti desetiletích (a jiného „aggiornamenta“ přece nebylo a není), totiž ustrašené nadbíhání dnešnímu světu a mocným, kdož mu vládnou, spojené s halasným distancováním se od slavné minulosti Církve, zapíráním či alespoň zamlčováním nepohodlných pravd víry a takzvaným ekumenismem, jehož nasládlý mrtvolný puch neomylně zahubí náboženskou víru všude, kam pronikne, je třeba jednoznačně říci, že s projevy tohoto „ducha koncilu“ se ve vysílání Radia Maryja nesetkáváme a že rádio lze označit, pokud je to vůbec v dnešní době zmatení duchů možné, za pravověrného strážce hodnot katolického náboženství. Tam ostatně směřuje modernisty často opakovaná námitka, že Radio Maryja „dělí Církev“, na což jeden z předních publicistů rádia a zároveň bezpochyby nejlepší současný polský fejetonista Stanisław Michalkiewicz odpověděl, že Církev byla rozdělena ještě předtím, než se objevilo Radio Maryja, ba že byla rozdělena již ve starověku, neboť i tehdy jedni křesťané zůstávali věrni své víře a stávali se mučedníky, zatímco jiní ze strachu vykonávali oběti pohanským bohům či odevzdávali posvátné knihy. Radio Maryja si toto rozdělení nevymyslelo, pouze je svou činností reflektuje.

 

Samozřejmě ve vysílání rádia bychom nalezli ještě jiné prvky, ke kterým by bylo možno mít výhrady, ať již jde o zahraničněpolitické komentáře, někdy příliš jednostranně v duchu předválečné polské národní demokracie poukazující na nebezpečí hrozící ze strany sousedního Německa, výběr krásné literatury, s níž své posluchače či čtenáře rádio a Nasz Dziennik seznamují, sestávající do značné míry z děl druhořadých literátů, přemrštěný kult rozporuplné postavy „papeže-Poláka“ Jana Pavla II. (ten ovšem horlivě podporuje i sama Gazeta Wyborcza) či spornou angažovanost v aféře bývalého varšavského arcibiskupa Stanisława Wielguse. Vysílání rádia a televize či jednotlivá čísla deníku ovšem připravují rozsáhlé týmy lidí a je tedy jen přirozené, že ne vše může být dokonalé; nadto cílem toruňských redemptoristů nebyla a není příprava vytříbené duchovní stravy pro nevelkou skupinu katolických vzdělanců, nýbrž apoštolské působení na milióny věřících. Tak tomu ostatně bylo i ve vydavatelských podnicích sv. Maxmiliána Kolbeho, tohoto velkého předchůdce otce Rydzyka, jenž se mimochodem (na to se dnes zapomíná) musel ve své době potýkat s obdobnými nenávistnými a lživými výpady proti svému dílu.

 

Takovýchto útoků svých nepřátel, kteří už věštili jeho brzký pád, přežilo Radio Maryja za dobu svého trvání nespočet. Snad největší nebezpečí mu hrozilo v patnáctém roce jeho existence. Hlavním aktérem tehdejšího útoku proti rádiu byl tentokrát sám papežský nuncius v Polsku, arcibiskup Józef Kowalczyk, který 3. dubna 2006 napsal všem polským biskupům list, ve kterém, odvolávaje se na záhadný dopis vatikánského státního sekretariátu, nikdy předtím ani potom nezveřejněný, pýthickým jazykem vybízel biskupy, aby „přemáhali aktuální obtíže způsobené některými vysíláními a postoji, jež zaujímá Radio Maryja a jež dostatečně nezohledňují správnou autonomii politické sféry“. S listem byly okamžitě seznámeny všechny sdělovací prostředky a Gazeta Wyborcza již oslavovala vítězství nad nenáviděným protivníkem. Na obranu rádia však jako vždy vystoupili jeho posluchači, redemptoristy bez váhání podpořila i velká část polských biskupů a celá akce nakonec skončila naprostým triumfem Radia Maryja, jehož postavení se ještě upevnilo. Do zákulisí této intriky dosud nevidíme, víme ovšem, že arcibiskup Kowalczyk, který je nunciem v Polsku od roku 1989, si za tuto neobvykle dlouhou dobu vybudoval velmi dobré vztahy s liberálním křídlem polského episkopátu. Od koho přišel první podnět k této akci, jež naštěstí zůstala neúspěšnou, však nevíme a zřejmě ani dlouho vědět nebudeme. Úspěšný konec celé záležitosti podtrhla ještě ta skutečnost, že zanedlouho poté, 19. července 2006, Toruň navštívil kardinál Zenon Grocholewski, prefekt Kongregace pro katolickou výchovu, jenž vyjádřil svoji naprostou solidaritu s rádiem; tuto návštěvu vysokého představitele Svatého stolce tak můžeme považovat za vhodnou tečku za celou aférou.

 

Obdobná akce namířená proti Radiu Maryja pak proběhla v letošním červenci. Její iniciátoři využili oprávněných kritických slov P. Rydzyka na adresu prezidenta a jeho manželky, kteří zklamali katolické voliče v době nezdařeného pokusu o přijetí ústavního zákona, jenž měl zajistit ochranu lidského života od samého početí, a v domnění, že rádio ztratilo politickou podporu ve vládních kruzích (té se ostatně těšilo, jak víme, teprve od roku 2005), rozpoutali masivní kampaň, při níž zřejmě využili (nikoli poprvé) i nezákonné odposlechy. Do kampaně byla tentokrát zaangažována i skupina „katolických“ intelektuálů v čele s bývalým premiérem Tadeuszem Mazowieckým, který se ostatně obdobného útoku, tehdy zaměřeného proti uvězněnému biskupu Czesławu Kaczmarkovi, zúčastnil jako mladý ambiciózní pokrokový křesťan ve službách komunistů již v padesátých letech. I tato akce však skončila stejným neúspěchem jako předešlá. Do Toruně sice nakonec na rozdíl od předešlého roku nepřijel prefekt žádné římské kongregace, ale otce Rydzyka a provinciála polských redemptoristů čekala ještě zjevnější rehabilitace – na zvláštní audienci je 5. srpna 2007 přijal papež Benedikt XVI., jenž udělil Radiu Maryja a jeho posluchačům, stejně jako ostatním dílům, jež jsou s rádiem spjata, apoštolské požehnání.

 

Je ovšem nepochybné, že nešlo zdaleka o poslední snahu o likvidaci nepohodlného rádia a že útoky proti Radiu Maryja ani v budoucnu neustanou. I nadále budou také jistě činěny další pokusy o založení jiného „křesťanského“ rádia či televize, jež by byly ovládány liberálními duchovními a jež by Radiu Maryja či televizi Trwam odlákaly jejich posluchače či diváky. Nejnovějším z těchto pokusů, jež dosud vždy skončily totálním neúspěchem, je vznik televizní stanice Religia TV, kterou s obrovským finančním nákladem založil liberální mediální holding ITI. Zjevně se vznikem této konkurenční televize, zahajující své vysílání na přelomu září a října 2007, souvisí i ostré vystoupení proti Radiu Maryja krakovského arcibiskupa kardinála Dziwisze. Právě v souvislosti s tímto útokem ostatně kaliszský biskup Stanisław Napierała neváhal veřejně upozornit na skutečnost, že liberální kruhy se ve svých aktivitách, namířených proti nenáviděnému rádiu, neostýchají využívat služeb i vysokých církevních hodnostářů.

 

Obavy, které tato rozhlasová stanice vzbuzuje u polských, ale i zahraničních demoliberálů, jsou ovšem, nutno říci, zcela na místě. Radio Maryja je totiž vskutku jakýmsi ostrovem svobody, narušujícím jejich informační monopol a představujícím alternativu oproti lživému obrazu světa, kterým nás zaplavují všechny oficiální sdělovací prostředky celého západního světa, a to alternativu v celoevropském měřítku naprosto ojedinělou (snad jen španělské rádio COPE bychom mohli do určité míry k polské stanici přirovnat).

 

Dariusz Zalewski ve své knize věnované Radiu Maryja je výstižně (v návaznosti na terminologii velkého myslitele Felikse Koneczného) nazývá „baštou latinské civilizace“ a o kus dále „oázou na poušti opět se rodícího pohanství“, přinášející osvěžení v době dnešní barbarizace světa. To, co Radio Maryja znamená pro milióny posluchačů, pak vystihl slavný hudební skladatel Wojciech Kilar, jenž v rozhovoru, který s ním byl letos učiněn u příležitosti jeho pětasedmdesátin, připomněl Izaiášova slova „Vraťte se na staré stezky, tam naleznete odpočinutí“ a poznamenal: „Radio Maryja je pro mě – možná poslední – Izaiášovou stezkou mezi křovím,“ dodávaje k tomu na vysvětlenou: „Jenom tam slyším slova, která ke mně promlouvala v dětství.“

 

Nepřátelé, se kterými se Radio Maryja musí potýkat, jsou ovšem mocní a zdálo by se, že rádio musí co nevidět podlehnout. Tento nepoměr sil charakterizoval zesnulý arcibiskup Kazimierz Majdański slovy: „A ty, chudičké Radio Maryja, čím jsi oproti jiným mocnostem, používajícím média? Zajisté jsi Davidem, ozbrojeným kamenem z potoka, jenž jde na setkání s Goliášem.“ Věřme, že i tentokrát David přemůže Goliáše, a to na přímluvu Panny Marie, jejíž jméno rádio nese. Vždyť, jak sám sobě říká P. Tadeusz Rydzyk ve chvílích, kdy Radiu Maryja hrozí největší nebezpečí: „Doufej, vždyť se nazývá Maryja, ne Tadeusz.“

 

 

 

© Te Deum 2007