o tridentské mši sv. – církevní kalendář

Evžen Kindler

Po čtvrté části výkladu mše svaté podle tridentského ritu jsme v čísle 4/07 učinili jakýsi oddech při sledování její dynamiky a zařadili jsme výklad o paramentech a o bohoslužebných nádobách. Tento oddech ve výkladu oddělil už dokončený výklad bohoslužby katechumenů od nastávajícího výkladu bohoslužby oběti a v něm jsme naznačili, že někdy později bude vyložena i struktura církevního roku (církevní kalendář) odpovídající tridentskému ritu. To činíme tentokrát a zařadili jsme tedy jakýsi další oddech, právě mezi mešní kánon a – v širším slova smyslu – svaté přijímání.

Církevní kalendář není nějaká zcela univerzální organizace roku. Abychom ukázali, kam až rozdílnost může jít (a je přípustná), poznamenejme, že např. církevní kalendář odpovídající arménskému ritu (přijatý s tímto ritem i do sjednocené arménsko-katolické církve) přiřazuje sice význačným svátkům jakási pevná data, ale s výjimkou Vánoc nechává každý jednotlivý rok takové datum „zaokrouhlit“ na nejbližší neděli, takže na příklad svátek Nanebevzetí Panny Marie, kterému je přiřazeno datum 15. srpna jako v latinských ritech, se dle polohy neděle slaví mezi 12. až 18. srpnem. Nadto tentýž kalendář dělí církevní rok na čtyři období, a to adventní spolu s vánočním, velikonoční, období od Nanebevzetí Panny Marie a období od Povýšení svatého Kříže. Jiným příkladem je milánský ritus (tedy jeden z latinských ritů), jehož advent má ne čtyři, ale šest nedělí a jehož církevní rok se dělí (nebo alespoň do koncilní reformy dělil) na „zimní část“, začínající první adventní nedělí, a „letní část“, začínající přibližně po čtení proroctví při liturgii velikonoční vigilie.

Církevní kalendář odpovídající tridentskému ritu (dále zkráceně TK) má jako snad všechny křesťanské kalendáře vánoční období, k němuž patří advent, a velikonoční období, k němuž patří půst a tzv. předpostní doba. Z toho pak logicky vyplývá, že v cyklu církevního roku jsou mezi těmito dvěma obdobími ještě dvě „období liturgického klidu“, a to tzv. doba po Zjevení Páně (tempus post Epiphaniam), která následuje po vánočním období, a tzv. doba po Svatém Duchu (tempus post Pentecostem), která následuje po velikonočním období. A jelikož velikonoční doba spolu s prvním jarním úplňkem určujícím Velikonoce může padnout v každém roce na jinou – dosti odlišnou – dobu, vyplývá z toho, že obě období liturgického klidu se mohou svými délkami rok od roku také dost lišit.

Svou délkou se vánoční období může lišit od téhož období stanoveného „pokoncilním“ kalendářem (dále PK) téměř každý rok. Oba kalendáře ukončují totiž toto období památkou křtu Páně, avšak zatímco ten je v PK stanoven na neděli bezprostředně následující po svátku Zjevení Páně, TK ho přiřadil oktávu Zjevení Páně, tedy pevně až 13. ledna. I některé svátky v tomto období mají pro TK jiné umístění než pro PK. Jde jmenovitě o svátek Svaté rodiny, který PK určuje na neděli po 25. prosinci a TK na neděli po 6. lednu. Oktávu svátku Narození Páně, který se dle TK nazývá Obřezáním Páně (Circumcisio Domini), dal PK nové jméno Slavnost Svaté Bohorodičky Marie (Solemnitas Sanctae Dei Genetricis Mariae). TK dále zná svátek Nejsvětějšího Jména Ježíš (Sanctissimi Nominis Jesu)‚ slavený v prvních dnech ledna, konkrétně v neděli mezi 2. a 5. lednem včetně, a pokud daného roku na žádný z těchto dní neděle nepřipadá, pak ve všední den 3. ledna. Z PK tento svátek zcela vypadl. O suchých dnech v adventě se zmíníme později. 

Dnem Velikonoc je v kalendáři určeno celé období, které v PK začíná Popeleční středou a končí Svatodušní nedělí. Ve srovnání s TK je takto uvedené období na obou koncích zkráceno. Popeleční středou začíná postní doba, ale v TK je před ní ještě přiřazena takzvaná doba předpostní, čítající sedmnáct dní; ta odpovídá římské praxi existující již kolem roku 700 a začíná v neděli nazývané neděle Devítník (lat. Dominica in Septuagesima), pokračuje přes následující dvě neděle zvané po řadě první neděle po devítníku (Dominica in Sexagesima) a druhá neděle po devítníku (Dominica in Quinquagesima), a dalšími dvěma dny (pondělí a úterý), po nichž ji Popeleční středou už vystřídá doba postní. Ta se celá latinsky nazývá Quadragesima (lat. „čtyřicet“), což vyjadřuje trvání čtyřiceti dní postní doby, zatímco ve výše uvedených latinských názvech tří nedělí doby předpostní, obsahujících řadové číslovky sedmdesátá, šedesátá a padesátá, jsou na desítky zaokrouhleny počty dní k Velikonocům.

Teď už víme vše, jak se liší začátek velikonoční doby dle TK a PK. A nyní stručně, jak je to s jejím koncem. TK do velikonoční doby zahrnuje svatodušní oktáv (od pondělka do soboty po svatodušní neděli), takže velikonoční doba začíná o sedmnáct dní dříve a končí o šest dní později, než jak to stanovil PK. Jinak jsou svátky po Velikonocích určeny v čase stejně jako PK a stejně jako v biblických zprávách, tedy Nanebevstoupení Páně ve čtvrtek čtyřicátého dne po velikonoční neděli (počítáno tak, že velikonoční neděle je jakoby první den) a Svatodušní neděle, tj. památka Seslání Ducha Svatého, je v neděli padesátého dne po velikonoční neděli.

Doba po Zjevení Páně je tedy dle TK vždy podstatně kratší, než kdyby byla určena podle pravidel PK. V něm však ona nese jiný název, a to doba během roku (tempus per annum). Stejný název nese v PK i druhá „doba liturgického klidu“, která je dle TK zvána dobou po Svatém Duchu (tempus post Pentecosten). Je vhodné si uvědomit, jak se v obou kalendářích liší určování nedělních mešních formulářů v dobách liturgického klidu. Sjednocení názvů v PK má totiž svůj důvod – PK chápe obě doby liturgického klidu jako jeden celek, který je přerušen velikonočním obdobím, takže nedělní formuláře začínají po Zjevení Páně vždy „první nedělí během roku“, a je-li jich do Popeleční středy N, pak po Svatodušní neděli se berou formuláře postupně od „N plus první neděle během roku“. TK je organizován jinak. Má pro každé z obou období zvláštní mešní formuláře, takže po Zjevení Páně začíná jejich výběr od první „neděle po Zjevení Páně“ (Dominica prima post Epiphania) a po Svatodušním oktávu začíná výběr od „první neděle po Svatém Duchu“ (Dominica prima post Pentecostem). Evidentně tedy v každém roce nezbude na některé neděle čas: když jsou Velikonoce brzy, tak odpadnou poslední neděle po Zjevení Páně, když jsou Velikonoce pozdě, odpadnou některé z posledních nedělí po Svatém Duchu. Zde je ale výjimka v tom, že formulář uvedený pro poslední neděli po Svatém Duchu (obsahující evangelium o konci světa) musí být vždy aplikován, takže se v případě potřeby vynechávají neděle uvedené před ním.

Kromě předpostní doby jsou v TK i další dny, které PK zrušil, přestože jejich původ spadá dokonce před epochu sv. Řehoře Velikého. Tak tři všední dny před Nanebevstoupením Páně, tj. pondělí, úterý a středa, jsou takzvané křížové neboli prosebné dny (přesněji Menší prosebné dny, lat. Litaniae minores nebo Rogationes), mající vlastní formulář a nabízející liturgický průvod, dříve (tradičně už v raně středověkém Římě) konaný do polí. A na 25. dubna připadá další prosebný den zvaný „velký“ (Litaniae maiores) s téměř stejným formulářem i průvodem. Zatímco menší prosebné dny může ordinář nechat přesunout na jiné dny, pro ten větší může nastat problém, když jsou Velikonoce extrémně pozdě, a když proto padne na neděli nebo pondělí velikonoční – v tom případě se přesouvá na velikonoční úterý (nehledejme spojení se svátkem sv. Marka, který se slaví také 25. dubna, je to výsledek shody okolností pozdějšího data).

Jinou odlišnost mezi TK a PK působí takzvané suché neboli kvatembrové dny, jejichž původ lze najít rovněž v Římě, a také v době před sv. Řehořem Velkým. Jde o čtyři trojice dní středa-pátek-sobota umístěné vždy do jednoho týdne, a to po třetí adventní neděli, po první neděli postní, ve svatodušním oktávu a po svátku Povýšení svatého Kříže (14. září).

Svátek Krista Krále (v TK zvaný Festum Domini nostri Jesu Christi Regis), který PK klade na poslední neděli během roku (a nazývá Solemnitas Domini nostri Jesu Christi Universorum Regis), určuje TK na poslední neděli v říjnu. Svátky Nejsvětější Trojice, Nejsvětějšího Srdce Ježíšova a Těla a Krve Páně jsou na stejných místech v TK jako v PK, poslední jmenovaný má však v TK tradiční název Svátek Božího Těla (Festum Sanctissimi Corporis Christi).

TK spojoval mnohé svátky s jejich oktávy. Někdy se oktávy různých svátků dokonce překrývaly – např. ke konci června oktávy Narození sv. Jana Křtitele, svatých Petra a Pavla a s nimi občas i Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Pius XII. instrukcí z roku 1955 oktávy zredukoval na tři, a to vánoční, velikonoční a svatodušní (v PK jsou jen dva – vánoční a velikonoční).

V liturgických knihách obou ritů se část obsahující formuláře až dosud zde popisované nazývá Proprium de tempore.

Svátky svatých se často v obou kalendářích liší. Např. svátek sv. Tomáše Akvinského, který PK klade na 28. ledna, se dle TK slaví v den jeho smrti (tj. narození pro nebe), což je 7. března. Na tento den pak PK dává svátek svatých mučednic Perpetuy a Felicity, který se slaví dle TK o den dříve. Svátek sv. apoštola Tomáše, který se dle TK slaví 21. prosince, byl v PK přesunut na 3. červenec. Některé svátky vymizely v PK zcela, resp. byly spojeny s jinými. Příkladem je svátek Nejdrahocennější Krve Pána našeho Ježíše Krista, dle TK slavený 1. července, který dle PK vlastně „vplynul“ do svátku Božího Těla, nebo svátek sv. Jáchyma, který se dle TK slaví 16. srpna a který byl v PK „připojen“ k svátku sv. Anny, slaveného v tradiční datum 26. července. Důvody k přesunům jsou různé, často i složité, a tak je třeba upozornit zájemce o mši svatou dle tridentského ritu, aby se příliš nespoléhali na dnes rozšířený, tj. pokoncilní církevní kalendář. Záměrně jsme porovnávali TK s PK, aby čtenář dostal o jejich odlišnosti jakousi základní představu. V „tridentských“ liturgických knihách je snaha uspořádat seznam mešních formulářů ke svátkům svatých (Proprium sanctorum) pokud možno ve shodě s průběhem liturgického roku, takže začínají dnem 29. listopadu, zatímco liturgické knihy dle pokoncilního ritu jsou přizpůsobeny euroamerickému občanskému kalendáři, takže jejich odpovídající část (nazvaná Proprium de sanctis) začíná 2. lednem (1. leden je zahrnut v části Proprium de tempore).

Je třeba se ještě zmínit o vigiliích (svatvečerech), z nichž – vedle běžně známých vigilie vánoční (24. prosince) a velikonoční (Bílé soboty) – dodnes zůstaly v praxi TK vigilie svatodušní, Narození sv. Jana Křtitele (23. června), sv. Petra a Pavla (28. června), sv. Vavřince (9. srpna) a Nanebevzetí Panny Marie (14. srpna).

Za zmínku stojí takzvaná statia [čti stacia] spojovaná v TK s některými příležitostmi – konkrétně s nedělemi v adventu a předpostní doby, s hlavními příležitostmi doby vánoční (24. až 28. prosince, 1., 6. a 13. ledna), se všemi dny od Popeleční středy až do první neděle po Velikonocích včetně, s Nanebevstoupením Páně, svatodušní vigilií, všech dnů svatodušního oktávu a se suchými dny. O těchto příležitostech navštěvovali ve starých dobách papežové různé římské kostely a sloužili tam mešní nebo jinou (jmenovitě na Velký pátek a Bílou sobotu) liturgii (statio znamená „zastavení“, ale v tomto kontextu se překládá i jako „shromáždění“, protože za papežem přišlo na dané místo mnoho lidí z celé římské oblasti). Připomínka patrocinia kostela se někdy dostala do mešních textů a reprezentuje jakousi „neoficiální“ paralelu ke svátkům svatých z Propria sanctorum. Tak na ranní vánoční mši svatou připadlo shromáždění u sv. Anastázie, na což je ještě dnes památka v mešních textech této vánoční mše: totiž druhá orace, sekreta a modlitba po přijímání sv. Anastázii explicitně připomínající. Jiným příkladem je čtvrtek po třetí postní neděli, kdy papež celebroval v římském kostele sv. Kosmy a Damiána: tito světci jsou jmenováni jak v oraci, tak v modlitbě po přijímání a na jejich mučednictví je nepřímo poukázáno v tiché modlitbě. A ještě jeden příklad nabízí dva dny nato sobota, pro jejíž mešní formulář byla k celebrování v chrámu sv. Zuzany vztažena epištola z Danielovy knihy vyprávějící známý příběh o Zuzaně v lázni. V některých latinsko-českých misálcích (např. v Schallerově z roku 1940) jsou příslušná „statia“ uvedena, jinde (např. v Schallerově z roku 1947) jsou ještě přesněji vypsány informace o tom, že shromáždění bývala i na jiných místech než bohoslužba. 

S liturgickým kalendářem jsou v úzkém vztahu pravidla pro barvu bohoslužebných rouch. Zjednodušeně a zhruba vyjádřeno, zelená barva je určena pro neděle obou období liturgického klidu a pro férie tohoto období (obecně, férie jsou všední dny, na které nepřipadá žádný svátek, takže – s výjimkou postní doby a oktávů, pro jejichž dny jsou propracovány vlastní mešní formuláře – se používá mešní formulář z předcházející neděle). Fialová barva je určena pro neděle a férie předpostní a postní doby (až do středy Svatého týdne včetně), pro neděle a férie adventní doby, pro suché dny (s výjimkou těch ve svatodušním oktávu), pro prosebné dny a pro vigilie (opět s výjimkou té svatodušní). Červená barva je určena pro svátky mučedníků a pro celý svatodušní oktáv (tedy i pro suché dny v něm obsažné) včetně svatodušní vigilie, bílá barva je určena pro předcházející dny počínaje velikonoční nedělí, pro Zelený čtvrtek, pro mši svatou na Bílou sobotu, pro svátky svatých, kteří nebyli mučedníky, a pro všechny dny od 25. prosince do 13. ledna, na které nepřipadá svátek mučedníka (jako např. 26. a 28. prosince). V bílé barvě se celebruje i na velké svátky po svatodušním oktávu, tj. na svátky Nejsvětější Trojice, Božího Těla a Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, a poslední neděli v říjnu na svátek Ježíše Krista Krále. Pro třetí adventní a čtvrtou postní neděli je možno použít roucha barvy růžové, pokud jsou k dispozici. Tridentská liturgie zná na rozdíl od pokoncilní liturgie roucha barvy černé, která mají být použita na Velký Pátek a pro mše za zemřelé (včetně těch na 2. listopad). Když se vlivem pohybu dnů v týdnu a případně Velikonoc sejdou v daném roce dvě liturgické příležitosti, řeší se jejich souběh podle pravidel, která zde pro jejich složitost nebudeme uvádět; platí však to, že barva liturgických rouch se určuje podle použitého mešního formuláře (tak když na 7. března připadne třetí postní neděle, a celebruje se tedy dle této neděle, je barva liturgických rouch fialová, když na tentýž den připadne postní férie a celebruje se dle svátku sv. Tomáše Akvinského, je barva liturgických rouch bílá).

Na závěr ještě uveďme – velmi zjednodušeně a zhruba – některé relace mezi liturgickou hudbou a TK, resp. barvou liturgických rouch. Když je barva liturgických rouch fialová nebo růžová, vynechává se Gloria. Nadto se ve stupňových zpěvech vynechává Alleluia, to však v adventě platí jen pro suché dny. Někdy – na příklad o nedělích nebo v postě o fériích v pondělí, středu a pátek – je na místě takto vynechaného Alleluia traktus. Celebruje-li se ve fialové barvě, pak je varhanní hra dovolena jen k doprovodu zpěvu a jiné hudební nástroje nejsou přípustné (výjimku činí předpostní doba, kdy varhany mohou jemně preludovat, jiné nástroje by se však ozývat neměly). O mších sv. celebrovaných v černé barvě by se varhany neměly ozývat vůbec. Gloria se vynechává rovněž o fériích v barvě zelené. Credo se vynechává rovněž o většině férií a o menších svátcích, jinak pro jeho zařazení platí další pravidla, vztažená zejména k odstupňování důležitosti dne, resp. svátku na něj připadajícího. Varhany se mají zcela odmlčet i po Gloria na Zelený čtvrtek a znovu začít hrát mají až ke Gloria na velikonoční vigilii. Pokud se necelebruje v barvě černé nebo fialové, jsou jiné nástroje než varhany přípustné, ale jen jako doprovod mešních ordinarií zpívaných kůrovými zpěváky (tedy jakékoliv produkce dechovky nebo komorní hudby, byť s varhanami, jsou nepřípustné), když se u oltáře celebruje ve fialové barvě v postě a v adventě, není přípustná jeho květinová výzdoba (snad nemusíme dodávat, že není přípustná ani při žádné mši sv. v černé barvě – pozor, oltář není katafalk!).

© Te Deum 2008