blanický rytíř jarka kozel

Petr Pohorský

 

 

 

Jaroslav Kozel (31. 1. 1919 – 16. 11. 1942)

Mladí lidé dnes hledají inspiraci a vzory, jež mohou následovat. A Jaroslav Kozel si rozhodně zaslouží jejich pozornost.

Jako šesté dítě chudých rodičů neměl Jaroslav možnost studovat, ačkoli se vyznačoval nadprůměrným nadáním. Byl rád, že ho po dokončení měšťanské školy ve Vlašimi přijali jako učedníka v obchodě Lidového družstva. První rok byl pro něho velmi těžký. Denně šlapal pěšky 10 kilometrů z Pravonína do Vlašimi, cely den v namáhavé práci a večer zpět domů, déšť nedéšť, sníh nesníh. Správce Družstva poznal Jarkovy schopnosti; proto ho převedl do účtárny jako asistenta pokladníka. Dva z jeho kolegů byli praktikující katolíci. Na jejich příkladu viděl, že je možné žít dobrým křesťanským životem i při obyčejném zaměstnání. Jejich jednání mu ukázalo blahodárný účinek víry, což v něm vzbudilo touhu po lepším životě.

Na pozvání jednoho ze zákazníků se Jarka zúčastnil v květnu 1936 duchovních cvičení v Želivě. Pater Krus, populární sociolog, vysvětlil posluchačům náboženské pravdy v celé plnosti a kráse. Duchovní obnova posílená modlitbou a svátostmi přináší do duše radost a světlo. Jarka si poznamenal: „Základem duchovního života je posvěcující milost. Život modlitby a sebezápor. Pevný pořádek práce. Usilovat stále o duchovní pokrok; dobrá ranní a večerní modlitba. Nežít podle nálady. Dobrovolné odepření si dovolených věcí. Časté sv. přijímání.“ Zmíněná duchovní cvičení probudila v Jarkovi touhu po poznání pravdy. Rozhodl se pro hlubší vzdělání v katolické víře. Opatřil si různé náboženské knihy, včetně sociálních encyklik Quadragesimo anno a Rerum novarum, jež P. Krus doporučoval.

Své vzdělání prohluboval Jarka soukromým studiem. Zajímala ho literatura, historie a filosofie. Jeho knihovna úctyhodně rostla. Nacházela se v ní díla náboženská, próza i básnické sbírky současných našich i cizích autorů. Přirozeně, doporučoval hodnotnou literaturu svým přátelům.

Činný apoštolát

Živá víra pak vedla Jarku k účinnému apoštolátu. Ve funkci předsedy Svazu katolické mládeže (SKM) v Pravoníně organizoval (za pomoci Franty Matějovského) oslavu svěcení jejich vlajky v neděli 20. května 1937. Hlavním celebrantem byl opat premonstrátského kláštera v Želivě J. M. Bedřich Vavroušek. Mládež z celého kraje přijela v ověnčených vozech, autobusy i pěšky. V čele dlouhého průvodu šlo přes dvě stě mladých mužů a žen v bílých svérázech jako součást pestrého programu ke cti sv. Václava. V červenci Jarka organizoval další duchovní cvičení v Želivě. Získal pro ně osobně řadu chlapců a dívek ze svého okolí, poněvadž byl přesvědčen, že „exercicie jsou duchovním zdrojem života celé skupiny i jednotlivých členů, a bez nich, řekl bych, nemůže být eskamáka – apoštola,“ jak psal jednomu příteli.

Kromě toho organizoval poutě na mariánská poutní místa: na Svatou Horu, Křemešník, Klokoty u Tábora a do Staré Boleslavi. Organizoval též autobusovou výpravu na eucharistický sjezd v Hradci Králové. S bratrem Matějovským uspořádal pouť k Matce Boží na Hrádku u Vlašimi. Kromě pěti tisíc poutníků přišlo na dvě stě „eskamáků“ ve stejnokrojích.

Snaha některých „vlastenců“ postavit na Blaníku památník odboje se sochou Žižky či Husa vzbudila odpor katolíků. Jarka psal: „Snažíme se tomu zabránit a strhnout celou akci do svých rukou. Snad se nám to nepodaří, ale rozhodně musí na Blaníku stát sv. Václav, nikdy však Žižka nebo Hus!“ S důvěrou v pomoc Boží v této záležitosti dal Jarka podnět pro celonoční adoraci před Nejsvětější Svátostí v lounovickém kostele. Devět mladíků se sešlo v sobotu večer u kostela. Měli příležitost ke zpovědi a ráno sv. přijímání. Střídali se v adoraci před svátostným Spasitelem za zpěvu litanií k Nejsvětějšímu Srdci Páně, čtení o ustanovení eucharistie a modlitby svatého růžence. Všichni účastníci byli druhý den nadšeni a rozhodli se konat celonoční adorace každý měsíc během léta v různých farnostech kraje. Pro každou adoraci Jarka zvolil nějaké ústřední heslo, např.: „Za světový mír... Aby všichni jedno byli...“ apod.

Jako předseda okresního výboru SKM navštěvoval každou neděli jednu místní skupinu, aby členy upevnil v náboženské činnosti. Nejúčinněji na posluchače působil jeho oduševnělý zjev, který vyzařoval duchovní vyrovnanost, a prostota slov, plných lásky a přesvědčení. Většinu těchto „úředních“ návštěv konal na kole nebo vlakem; v zimě na lyžích, často v doprovodu skauta Karla Hovorky. Během návštěvy skupiny SKM ve Zruči nad Sázavou se Jarka setkal se skromnou dívkou Marií Marhanovou. Z jejích slov poznal její hlubokou víru a zájem o zušlechtění mládeže. Cestou domů se cítil šťasten, že mu Bůh dal poznat tak šlechetnou a čistou duši. Oba mladí lidé si začali dopisovat a sblížili se.

U příležitosti Mariiných narozenin se setkali v kostele. Při mši svaté si vyměnili příslib věrnosti a, dá-li Bůh, společného života. Jarka zaznamenal: „Bože můj, jak Ti děkuji! Dali jsme si tam do rukou vše, i to zachvění srdcí, i ten stisk rukou. Když vzpomenu na její pohled, zatrne mi srdce něhou, bolestí i štěstím. Královno apoštolů a panen, ora!“ – Marie odešla záhy do Prahy, aby si zde prohloubila své vzdělání. Dohodli se, že oba věnují zvýšené úsilí o upevnění charakteru a vnitřního života, aby mohli jednou založit řádnou křesťanskou rodinu.

Podnět činnosti

Co vedlo Jarku k jeho apoštolátu mezi mládeží? Jeho vysvětlení je hodné pravého křesťana: „Láska ke Kristu nás nutí!“ Při jiné příležitosti dodal: „Poněvadž milujeme bratry!“ Je nezvyklé vidět vážné chápání smyslu života v tak mladém věku. Snad z vnuknutí Božího usiloval o „rychlejší krok“ ke křesťanské dokonalosti. Za jeden z nejlepších prostředků považoval třetí řád sv. Františka, jehož členem byl jeden z jeho nejlepších spolupracovníků Franta Matějovský. Po čekací lhůtě byl přijat do třetího řádu v kostele Panny Marie Sněžné v Praze. Ve snaze plnit evangelijní rady se Jarka snažil nelpět na zbytečných věcech, zbavit se touhy po pohodlí a zřekl se nadobro tance. Pracoval pilněji než dříve, jak se svěřil v dopise příteli: „Mám teď času ještě méně a práce víc než dříve. Chodím spát denně po jedenácté večer. Dělám pokladníka OSKM a místního ve Vlašimi, jednatele OSKM a místního v Katolické akci, a k tomu ještě ostatní funkce, které musím zastávat za zvolené funkcionáře. Přesto mohu říci, že mě to baví a mám radost z práce.“ Dodal, že se nechce chlubit úspěchy a něčím, co každý nedělá, ale „abych svými pracemi zjevoval velikost a moudrost Boží“.

Na pracovní konferenci SKM v Praze v říjnu 1937 byl Jarka navržen a zvolen do ústředního výboru. Kandidaturu do zemského výboru odmítl. Pro věstník katolické mládeže Dorost Jarka napsal několik článků, v nichž dodával odvahu k snášení utrpení, povzbuzoval k důvěře v Boží pomoc a dokazoval, že mravní čistota je zdrojem radosti a vnitřního míru. Přítele, který klesal pod tíhou práce a nemoci, povzbuzuje: „Znám beznadějnost noci bez spánku a bolest dní rozdílných jenom mírou utrpení. Křesťanská víra však vyžaduje podrobení naší vůle vůli Boží, a předpokládá určitý sebezápor. Utrpení je určité znamení Boží přízně a tomu, kdo je schopen je přijmout, může být požehnáním.“

Na podnět br. Heyduka, který na konferenci ve Vlašimi zdůrazňoval význam katolického skautingu pro dospívající mládež, byl zde založen samostatný oddíl a zaregistrován jako 43. oddíl skautů katolíků ve Vlašimi – k radosti městských chlapců a vděčnosti jejich rodičů. „Literární večírky“, to byl další Jarkův program pro kulturní vzdělání mládeže o spisovatelích a básnících s ukázkami jejich tvorby. Během dovolené cestoval Jarka na kole na Moravu. V Olomouci se setkal s Janem Čepem, Janem Zahradníčkem a Albertem Vyskočilem. Mistr Jan Čep slíbil Jarkovi, že by přijel v pozdější době do Vlašimi přednášet na literárním večírku.

Vlast v ponížení

Násilné přepadení českých zemí nacistickou armádou 15. března 1939 zasadilo bolestnou ránu každému vlastenci. Také Jarku bolelo toto potupné ponížení. Přesto však věřil, že Dědic české země nedá svému lidu zahynout. V dopise příteli Wenzbauerovi píše: „Čeká nás, milý bratře, mnoho neradostných chvil, a je potřebí, abychom se naplno připravili. Události příštích dnů nás překvapí dřív, než se nadějeme. Být připraven je v našich silách a v moci Někoho, kdo sečetl naše vlasy a ví o každém kvítku této země a vlasti, která hned při svém zrození byla označena Jeho krví skrze služebníka, vévodu a dědice.“

Nadřazený význam duchovního a mravního upevnění byl nyní Jarkovi zřejmý, zatímco nacistická nařízení ztěžovala spolkovou činnost. Napsal článek do týdeníku pro katolické zemědělce, v němž zdůrazňoval důležitost duchovních cvičení pro mladého člověka. Získával pro ně duše i osobním stykem. Pro listopad 1940 Jarka naplánoval pět třídenních exercicií v Želivě za průměrné účasti dvacet pět mladých lidí v každé skupině. Želiv se stal ohniskem náboženské obrody pro celý kraj.

Kdosi poukázal na obtížné postavení křesťana v současné době. Jarka odpověděl: „Zdá se Vám, že plujete proti proudu? Je to jen proti proudu věcí pomíjejících. Miliony těch, kteří trpí a milují, kteří trpěli a milovali, jsou s námi. To, čím musíme proplouvat, pomine, avšak nepomine ani jedno písmeno Slova.“

V době okupace bylo shromažďování lidí zakázáno, včetně poutí na mariánská poutní místa. Jarka k tomu podotkl: „Dnes už nám tolik nezáleží na počtu lidí, kteří by manifestovali počtem před Matkou Páně a jejím Synem, ale záleží na srdci každého z těch, kteří za ní putují se zkroušeností a důvěrou poutníků. Jistě máme obzvláště dnes zač prosit, ale není už důvodů turistických.“ Skautská organizace byla rozpuštěna a vedoucí vlašimského oddílu (včetně Jarky) byli vyslýcháni gestapem. Zmínil se o tom A. Syborovi: „Mně samému dal teď náš Pán tolik milostí v pocitu naprosté bezpečnosti, nalézaje se v Jeho dlani jako nikdy. Přes to cítím již teď v kostech divokost větru, který se mnou vbrzku zatočí.“ Snad to byla předtucha utrpení, které na něho čekalo. Hned dodal: „Ale co nás odloučí od lásky Kristovy?“

Německá armáda rekrutovala všechny muže německé národnosti do vojenské služby, což způsobilo nedostatek pracovních sil v továrnách a kancelářích. Napřed kampaň pro dobrovolníky z porobených národů, později nucený nábor mladých lidí na práci do válečného průmyslu. Proslýchalo se, že třetina mladých mužů se bude muset „dobrovolně přihlásit“. Zaměstnancům Družstva byl nabídnut tříměsíční kontrakt na podobnou kancelářskou práci v Rakousku.

Jarku vábila příležitost získat zkušenost v oboru v cizině. Každý svůj životní krok podřizoval vůli Boží, tedy i tento. Přijal tudíž nabídku do Welsu v severním Rakousku. „Všude, i tam je zem, Pane!“ utěšoval se. Nástupní termín: 16. března 1942.

Rozloučil se s přáteli a rodiči. Jeho matka měla obavu, že se odtamtud nevrátí. Jarka ji utěšoval: „Co se má stát, stane se. Pán Bůh se o mě postará. A konečně, jedu jen na zkušební měsíc!“ Tu neděli se vyzpovídal, přijal Tělo Páně a příští ráno ho již vlak nesl do jeho nového působiště ve Welsu. Nové prostředí v kancelářích Skladištního družstva učinilo na něj dobrý dojem. Prokurista Paulus ho přivítal a představil mu jejich personál, většinou ženy. Seznámil se lehce s jejich systémem účtování. Správce, ač zřejmý nacista, si vážil Jarkovy svědomitosti. Před koncem měsíce byla dána Jarkovi možnost prodloužení smlouvy na rok, s lepším platem. Uvažoval o tom. Líbil se mu tento úrodný kraj s pohledem na okouzlující Alpy, které lákaly milovníka Boží přírody. V kostele byl mile překvapen aktivní účastí mládeže na mši svaté. Proto se po čtyřdenní dovolené doma rozhodl podepsat novou smlouvu.

Po návratu do kanceláře družstva ve Welsu si Jarka získal respekt ostatních pro svoji přesnost v účtování, jak tomu byl zvyklý doma. Některé spolupracovnice na to tolik nedbaly. Na dlouhý víkend 1. května se Jarka vydal se dvěma českými kolegy do hor, přes Salzburg, město W. A. Mozarta, s třiceti chrámy a pevností Hohensalzburg a horským pásmem v pozadí. Dále do Berchtesgadenu, oblíbeného letoviska, tehdejšího letního sídla Adolfa Hitlera, a po krkolomných stezkách na vrchol Velký Watzman s velkolepým rozhledem na další hory a jezera.

Cesta a utrpení

Po atentátu na Heydricha v květnu 1942 nastaly v Čechách dny hrůzy a vraždění nevinných lidí. Hitler se pomstil vraždou více než tisíce Čechů, vypálením vesnic Lidice a Ležáky a popravou jejich obyvatel. Na udání jedné kolegyně byl Jarka zatčen gestapem 6. června 1942 a odvezen do „vyšetřovací vazby“ v nedalekém Linzi. Zde, v moderní budově policejního presidia, strávil téměř dva měsíce mezi výslechy na gestapu.

První sobotu v srpnu byl Jarka s houfem jiných vězňů transportován do pověstného tábora smrti Mauthausen. Za několik informací o jeho životě v koncentračním lágru vděčíme Míťovi Čerenskému, který to peklo díky své fyzické zdatnosti přežil. Míťa sdílel s Jarkou karanténu, pracovní oddíl i „ubytování“. Jejich pracovní komando mělo stav 1200 mužů a otročili v kamenolomu. Při práci neexistovala minuta oddechu, aby si mohl člověk narovnat záda. Nesměli mluvit mezi sebou nebo se ohlédnout. V poledne oběd: litr vařené vody, v níž plavala sem tam tráva; esesmani tomu říkali „špenát“. Pracovalo se až do večera.

Hlídači zvaní „kápo“ nakládali s vězni s nelidskou zvráceností. „Ty český pse, já tě naučím držet lopatu!,“ byla častá záminka. „Vytrhl ji z ruky a bil nás, hlava nehlava, lopatou. Měli jsme hlavy hrbaté od ran a tělo modré, neboť jsme pracovali bez košil, jen v roztrhaných cárech,“ vyprávěl později Míťa. Tábor Mauthausen čítal sedmdesát dva tisíc vězňů. Mnoho jich denně umíralo, další však zaplnili jejich místa. Vězni byli likvidováni různým způsobem: ti, kteří nezemřeli podvýživou a vyčerpáním, namáhavou prací nebo pod ranami dozorců, umírali na tyfus a lágrový průjem. Jiní skončili v plynových komorách a pak v krematoriu.

Následkem bídné stravy, namáhavé práce a tělesných útrap Jarka slábl den po dni, i přes duševní houževnatost. Proto byl zařazen do transportu „na dovolenou“, což byl další způsob likvidace. A tak v neděli ráno 8. listopadu 1942 projel branou mauthausenského lágru transport živých kostlivců. Mezi nimi byl Jaroslav Kozel – č. 12045. Pozdě večer dojeli do Dachau.

O posledních dnech Jarkova života nemáme dostatečné údaje. Jeho odchod z tohoto slzavého údolí je zahalen rouškou samoty uprostřed tisíců trpících. Křížová cesta Guardiniho byla jeho oblíbenou pobožností. Je pravděpodobné, že tato úvaha třináctého zastavení byla na jeho mysli, když umíral:

„Pane, toť tvá odpověď na hořkou otázku: k čemu trpět? Proč má člověk trpět, když všecko volá po štěstí a práci: Proč zemřít? – Tu je všecka lidská moudrost v koncích. Jedině v kříži je odpověď. Semeno zůstane neplodné, dokud nezemře v zemi. Všechno naše utrpení, všechny naše oběti a vše naše umírání je nebeská setba. – Jsme-li jedno s vůlí Boží, pak povstane z toho život, pro nás i pro ostatní.“

Týden po příchodu do Dachau, 16. listopadu 1942, Jaroslav umírá v chladné cizině, bez modliteb svých drahých, bez matčina pohlazení, bez přátel.

Jen milosrdný Bůh je svědkem jeho tělesné smrti. Avšak Jarkova duše – jako duše všech spravedlivých – přijímá korunu vítězství a spočívá v náruči Boží.

Svědectví

Pater Karel Kudr, kaplan ve Vlašimi a Jarkův duchovní rádce, napsal o něm: „Byla to předně vzácná inteligence, jež u něho udivovala. Ta jej uschopňovala stále hlouběji vnikat do tajemství Božích. Jeho zbožnost byla vpravdě osvícená, nevšední, hlubinná. Poznání Boha a jeho tajemství si prohluboval soustavnou četbou, duchem modlitby a snahou žít stále v přítomnosti Boží. ‚V krátkém životě naplnil mnohé časy.‘ Líbila se Pánu jeho duše, proto ho rychle vyvedl zprostřed nepravosti.“