Jednota vůkol, aneb kterak Jáel odložila své kladivo a mléko lidského srdce bylo stlučeno v máslo a podáváno na zlatém podnose (1. část)

Ronald Knox

Mezináboženská seance v Assisi

Satirická esej Reunion all Round bývalého anglikánského duchovního a spisovatele detektivek Ronalda Knoxe pochází ještě z doby před jeho konverzí na katolickou víru, k níž došlo v roce 1917. Stojí za pozornost, že tehdy byla seminaristům v Římě doporučována jakožto nejen vtipná, ale také výstižná kritika ekumenického a mezináboženského úsilí, případně modernismu a biblické kritiky. Esej byla od té doby publikována ještě několikrát. V nedávném americkém vydání si dokonce vysloužila i vysvětlující předmluvu, z níž se čtenář dozví, že její obsah je dobově podmíněn a rozhodně ji nelze vztahovat na dnešní ekumenismus a mezináboženský dialog... čili jakákoli podobnost je jen čistě náhodná. Ostatně, posuďte sami.

Dnes se všeobecně uznává, že odlišnosti, které kdysi rozdělovaly křesťanská vyznání (např. zda je biřmování nutně obřadem Církve), již déle nepředstavují žádnou překážku jednoty a lásky mezi křesťany, ba právě naopak, čím více jich nacházíme, tím více křesťanský lid získává zásluh za to, kolik jich je schopen opakovaně strávit a ve všeobecném slavení se tvářit, jako kdyby vůbec nikdy neexistovaly. 

Bez překonávání překážek není pokroku; a tak se dnes všichni shodujeme, že Satan, jenž byl dalek záměru způsobit lidské rase nějakou škodu, tím, že do světa vnesl hřích, je nám nejvýše nakloněn a netouží po ničem jiném než my sami, to jest, mít pár pořádných hříchů, jejichž přemáháním můžeme dosáhnout nepřehlédnutelného a vzrušujícího druhu ctnosti, místo toho, abychom věčně chřadli v onom bezúhonném stavu nevinnosti, který je tak nezáslužně vlastní andělům.

Podobně jsou všechny hereze a rozkoly nejhlubším předpokladem křesťanské jednoty, přičemž byly jistě zamýšleny jakožto povyražení, které má okořenit církvi putující její fádní pouť, a to na stejném principu, jakým malý kamínek ve voleti podporuje zažívání drůbeže. Proto není pro správně nastavenou mysl více povznášející podívané než pohled na dva bratry vyznavače, z nichž jeden ve svém srdci praví: „Velká je Artemis Efesanů!“[1] a druhý: „Baale, vyslyš nás!“[2], přičemž oba své niterné úmysly vyjadřují společným krédem, když otevřeně svými rty vyznávají, že upřímnost je tou nejlepší cestou.

Jak vyhovět adventistům

Domnívám se tudíž, že za několik let zcela zmizí rozdělení křesťanů na různé frakce a nad civilizovaným světem zavládne jedna velká Sjednocená protestantská církev. Nepopírám, že se během dosahování cíle mohou vyskytnout určité těžkosti; např. Pátí monarchisté[3] nemusí do schématu zapadnout, pokud ovšem všichni neuznáme za článek víry, že vbrzku nastane soudný den, což by na druhou stranu vrhlo nepřípustný stín na většinu z našich potěšení a vedlo ke snížení důvěry v proces změny.

Střízlivou úvahou dojdeme bezpochyby ke zjištění, že se musíme zbavit svých úzkoprsých podivností vyplývajících z ducha sektářské výjimečnosti a vyjít vstříc druhé straně. Za příklad může posloužit postoj k adventistům sedmého dne, kdy se jako sváteční den Církve zavede vedle neděle také sobota; a tak budeme mít dva sedmé dny místo jednoho a tudíž i více příležitostí ležet v posteli až do poledne, přejídat se nebo si vyjet někam na výlet.

Symporodoxní církev

V této souvislosti vzniká jistá pochybnost, zda církve Ruska a Řecka, jež se povýšeně označují za ortodoxní, mohou mít nějakou účast v Církvi budoucnosti. Nutno přiznat, že jejich název zní našim uším nemile až odpudivě; neboť jak může člověk vydávat své názory za ortodoxní, aniž by tím zároveň nenaznačoval, že přesvědčení druhých lidí je méně pravdivé než to jeho? Tak by tomu být nemělo; nové pojmenování nechávám jejich vlastnímu uvážení, za sebe jim místo stávajícího označení navrhuji „symporodoxní“[4], čímž se nenaznačuje nic jiného, než že shledávají svou nauku užitečnou.

Náš starý spor ohledně klauzule Filioque[5] jistě zmizí, pokud se shodneme na následujícím: tradice podává, že když apoštolové poprvé tvořili Krédo, nevyznávali ho společně, nýbrž každý z nich něčím přispěl (Petr například prosadil „Věřím v Boha“), a stejně tak v nové Církvi nebude nikdo nucen recitovat celé Krédo, ale pouze ty části, které se mu budou zamlouvat, přičemž lze předpokládat, že s trochou štěstí bude větší náboženská obec schopna takto odříkat postupně celé Vyznání víry.

K tomuto ujednání však nemůže dojít bez jistého příslibu východních církví, že si i ony zametou před vlastním prahem: např. přeloží liturgii do současného lidového jazyka, nebo se přinejmenším zaručí, že nebude alespoň tři sta let zastaralý; vzdají se všeho toho mumlání, pohupování, uklánění, zavírání a otevírání dveří, líbání, rozkládání rukama atp.; pověsí všechny ikony výše na zeď, aby se snížilo nebezpečí úrazu během bohoslužby; a pokud se nemohou vzdát svého příšerného zlozvyku manipulace s ohněm na Boží hod velikonoční, alespoň zajistí, aby byl používán toliko za účelem osvícení.

Mohamed – protestant

Naši předci označovali Mohameda titulem „falešný prorok“. Modernější a střídmější posudek nám již nedovoluje tvrdit, že se ve svých výrocích dopouštěl nemírností.

Na jeho adresu musí být řečeno, že to byl dobrý a zdravý protestant, jehož střet s tehdejší upadlou Církví se týkal zejména pohanské marialatrie[6] a přemrštěně úzkoprsých názorů na manželství; v tom všem si zaslouží naše pochopení a obdiv, vždyť se v mnoha ohledech jednalo o předchůdce reformace.

Dále nelze popřít, že mohamedáni uznávají historickou pravdivost událostí, na nichž údajně stojí, či přinejmenším do druhé poloviny minulého století stálo křesťanství. Je pravdou, že tyto události dosud dostatečně teologicky nezpochybnili, jak je naším zvykem, a vykazují jistou nechuť hlásit se k základním článkům naší víry.

Jsou to však nepřekonatelné překážky? Zavřete na týden pohromadě pět křesťanských a pět mohamedánských teologů, nechť spolu o sporných bodech diskutují, ať křesťané mohou svým méně osvíceným bratřím vysvětlit, co ono učení ve skutečnosti vyjadřuje, a velmi by mne překvapilo, kdyby mohamedáni nebyli na konci týdne připraveni přijmout Atanášovo vyznání víry v tom smyslu, jak je chápou někteří naši nejvýše postavení církevní představitelé.

Dva klobouky

Služby v našich kostelech (nebo mešitách) by se měly vyznačovat duchem pohostinnosti. Nelze však jednoduše od křesťanských mužů očekávat, aby si, tak jako muslimové, při vstupu do budovy zouvali boty; nicméně si můžeme předsevzít, že ke dveřím položíme bytelnou rohožku, aby si je alespoň důkladně vytřeli; a bylo by zajisté velmi vtipné umístit na rohožku nápis Salve na znamení toho, že na bohoslužbě vítáme všechny, bez ohledu na jejich přesvědčení.

Vzájemnost od nás na druhou stranu vyžaduje nezatěžovat svědomí orientálců zbytečným jařmem, např. smekáním turbanu: snad by s sebou mohli v ruce nosit druhý klobouk (doporučuje se hedvábný), aby, když usednou do lavice, nebyli ochuzeni o podstatnou náležitost modlitby.

Směrem k magnetickému pólu

Mohamedáni mají podivný zvyk: při modlitbě v určitou denní hodinu vytahují malé koberečky a klekají si na ně s tváří obrácenou k východu. Je zcela zřejmé, že každý křesťanský muž by raději zemřel, než aby byl při takových praktikách spatřen na veřejnosti. Proto bude nutné tento obyčej zakázat, a to zejména ve větších městech, kde by mohl narušovat veřejnou dopravu.

Pokud ovšem bude někdo cítit niternou nutnost tento pochybný zvyk zachovávat, pak by se s ním mělo jednat vstřícně. Dovolme mu, nechť s sebou nosí malou stoličku, na které by si mohl v jakékoli méně zalidněné oblasti pod širou oblohou v klidu zameditovat. To však není vše: mohamedáni během svých zbožných praktik tvrdošíjně trvají na obrácení směrem k východu, to jest směrem, odkud vychází slunce; směrem k počátku všech věcí, zkrátka, směrem ke skličující vzpomínce na minulost.

To není (díky Bohu) v Evropě náš případ; pokud by přece jenom někdo chtěl z nějakého neznámého důvodu upřednostnit při modlitbě jednu světovou stranu, pak by to měl být zcela jistě západ, ona říše zacházejícího slunce, vznešená vyhlídka vzdálené budoucnosti, jež podle všeho bude dobou nesmírného štěstí, výkvětem ctností a blahobytu. V otázce směrování bychom tedy měli provést jistou, říkejme tomu okcidentaci[7]; a obracet se ne k Mekce, nýbrž směrem k Chicagu.

Duch našeho náboženského kompromisu si žádá, aby takovýto pobožný člověk s sebou nosil kompas, a když nadejde čas jeho pověrečných rituálů, natočil se neprodleně směrem k magnetickému pólu.

Muezzinův nový pokřik

V mohamedánských zemích vládne ještě jiný obyčej, a to o tak pochybných kvalitách, že na něj bez opravdu vážných důvodů nemůžeme nikdy přistoupit; mám na mysli zvyk, kdy jsou lidé ráno probouzeni hulákáním chlapíka z vrcholku minaretu, které má připomenout, že (pokud mě paměť nemýlí) Alláh je velký. Pro nás, jež jsme přivyklí západním standardům vkusu, je jen těžko představitelné, že by tito muezzini, jak se jim říká, mohli veřejně pronášet tak kontroverzní tvrzení. To nesmíme připustit; vždyť je zřejmé, že by to mohlo způsobit vážný otřes svědomí u ateistů či agnostiků, kteří by se náhodou nacházeli na doslech.

Nicméně se lze uvedenou tradicí obohatit; vždyť kdo by si nepřál, když se v neděli převaluje o deváté hodině ranní v posteli, nějaký méně hlučný způsob, jak budit několik zbožných žen, než je halasné řinčení zvonů, které vyzvánějí, jako kdyby bylo celé město v plamenech?

Nebylo by skvělé umístit na naše kostelní věže muezziny, kteří by však neprovolávali žádné provokativní věty, nýbrž něco vhodnějšího, kupříkladu: „Ranní ptáče dál doskáče,“ nebo by mohli zpívat na jednoduchý nápěv: „Brzy do postele a brzy vstát, pak budeš, občane, krásný a zdráv“?

Řešení otázky asasínů

Existuje pár skupin mohamedánů, kteří by nám mohli působit potíže; jako jsou například tančící dervišové, kteří považují tanec za nedílnou součást náboženského obřadu. Měli bychom jim velmi jemně vysvětlit, že cvičení duše je jedna věc a cvičení nohou věc druhá. Bylo by vůbec vhodné zakázat jim veškeré tance, s výjimkou ruských; pokud se budou věnovat pouze těmto, pak jejich tanec brzo ztratí veškerou spojitost s náboženstvím, ba dokonce i s morálkou.

Jsou zde ještě asasíni, kteří věří, že je správné a dovolené zabíjet lidi kvůli náboženským různicím, což nedávno velmi nemile uplatnili na jistém Pařížanovi. Přesto by neměli být považováni za nepřátele, nýbrž za mýlící se bratry: to jest, měli by být připuštěni do plnosti společenství s tím, že je při každé příležitosti budeme upozorňovat na nedostatky v jejich doktríně, a to prostřednictvím kázání, připomínajíce jim, že praktikování vražd má pro pachatele často nebezpečné následky, jako je například krevní msta, a že (pokročíme-li o stupínek výš) kdekoli se podobné praktiky rozšířily, vyvolaly jistou všeobecnou nejistotu ohledně trvání života, přičemž udržení veřejného pokoje a pořádku je za těchto podmínek mnohem těžší, než je jinak běžné. Zakrátko svou věrouku zcela jistě sami přehodnotí.

Pivo a vepřové

Na cestě ke sjednocení stále zůstává jedna překážka, která, přiznávám, vypadá na první pohled zcela nepřekonatelně; mohamedáni totiž považují za hříšné a nečisté pojídat maso prasat a pít kvašené nápoje. A přestože naši občané jsou připraveni obětovat pro věc všeobjímajícího míru cokoli, dvou věcí se nikdy nevzdají, jmenovitě vepřového a piva. Podobné praktické problémy znamenají pro tak věcný národ, jako je ten náš, mnohem více než nějaké abstraktní teorie či duchovní poučky. Ale dokonce i zde existuje zlatá střední cesta, kterou si dovoluji předložit k úvaze všem těm, jimž leží nejvyšší dobro náboženství na srdci. 

Vždyť je přeci možné přidat do kanonického práva, hned za rubriky pojednávající o pátečních a jiných postech, následující vsuvku: „... a za žádných okolností není dovoleno pojídat slaninu, šunku, jaternice nebo vepřové a pít jakýkoli druh kvašeného nápoje. Pokud místní farář zjistí, že někdo uvedené nařízení porušuje, nechť ho, jakožto zatvrzelého hříšníka a prohnilého úda Církve, předvede před odpovědného ordináře.“

To zcela jistě uchlácholí svědomí našich východních bratří, neboť seznají, jaké je smýšlení Církve v dané věci; a my, na druhou stranu, nepocítíme při konzumaci prasete vůbec žádné skrupule a dále budeme po všechny dny roku pojídat naše řízky se stejným odhodláním, jak to činíme již nyní o pátcích: zkrátka, nikdo nedojde na svém životním stylu újmy, snad jen s výjimkou několika málo opovrženíhodných zpátečníků, kteří se pyšně snaží rozmnožit své zásluhy před zraky nebe dodržováním těch nebo oněch předpisů, které na nás uvalili zakladatelé naší Církve, místo toho, aby se spokojili s duchovním půstem, jenž je daleko více milejší Bohu a mnohem lépe podporuje trávení.

Desatero bez mýtů  

Zmíněné nařízení pochopitelně zmenší třecí plochy i s jinými náboženskými směry, zejména s prastarým židovským národem. I když je otázkou, zda tento projev připravenosti obětovat vše ve prospěch jednoty zcela uspokojí jeho trucovité předsudky.

Nicméně ani v tomto případě bych nelámal nad vzájemným sblížením hůl. Osobně však nesouhlasím s návrhem doktora Medového přivést židy blíže křesťanským pozicím, vysvětlujíce jim (jak neochvějně dokázali naši moderní teologové), že Zákon neobdržel Mojžíš od Hospodina na hoře Sinaj, nýbrž že ho sesmolil nějaký nevzdělanec, který neměl během babylónského zajetí patrně nic lepšího na práci: z čehož vyplývá, že se nemusíme podřizovat skrupulím, které se v návalu deprese zrodily v hlavě nějakého podivína. Nemohu si pomoci, ale zdá se mi, že jeho návrh tak trochu zavání propagandou, která by měla být našemu osvícenému věku cizí; dal by se dokonce zneužít k prohlášení, že nějaký náboženský názor může být lepší než jiný.

Pokračování příště.

Převzato z Reunion all Round, Society of SS.Peter and Paul 1914.

Přeložil a poznámkami opatřil Isnard Kievit.