neviditelné světlo ronalda knoxe

Oskar Růžička

Mons. Ronald Knox v roce 1949

Poklidné vody anglické společnosti se začaly v devatenáctém století pomalu čeřit, až se nakonec rozbouřily několika významnými a nepřehlédnutelnými konverzemi ke katolické víře. Když v náručí Církve končili divocí představitelé místní bohémy, tak si ještě mohl spořádaný anglikánský občan říkat, že se jedná pouze o vyvrcholení jejich anarchistických sklonů, prostě zaměnili přístavní opiová doupata za katolické kostely. Horší to bylo v případě tzv. slušných členů společnosti, kteří neholdovali narkotikům a dosud nevykazovali žádné psychické poruchy svědčící o možných papeženeckých sklonech. A jednalo-li se ještě ke všemu o vážené duchovní osoby, jak tomu bylo v případě Johna Henryho Newmana, Fredericka Williama Fabera, Henryho Edwarda Manninga či Roberta Stephena Hawkera, pak celou věc nešlo přejít laciným poukazem na skryté irské geny nebo podobnou „vědeckou“ teorií, která by přemýšlivější jedince dostatečně uchlácholila. Anglie ještě diskutovala o „odpadu“ ke katolictví nejmladšího syna arcibiskupa z Canterbury, významného spisovatele a anglikánského kněze Roberta Hugha Bensona[1], když tu náhle vyznal pravou víru další duchovní Jejího Veličenstva, jímž nebyl nikdo jiný než syn manchesterského anglikánského biskupa Ronald Knox. Oba „nezvedené“ syny však spojovalo také něco jiného než pouze vysoké úřady jejich otců.

Patnáctiletý Ronald se o Vánocích roku 1903 pohodlně usadil do křesla a otevřel knihu, kterou si přinesl. Bylo to Bensonovo Neviditelné světlo[2]. K četbě ho vedla chlapecká zvědavost. Již dříve se seznámil s obranou katolické víry, kterou „usiloval zpochybnit se vší nevinnou horlivostí své bojovné povahy“.[3] Když jeho zrak padl na první stránky díla, tak ještě netušil, jak vše skončí. Později přiznal, že „právě ony Vánoce se staly bodem zvratu. Scenérie knihy – nevelká kaple, v níž kněz slouží mši svatou, obraty vztahující se k Panně Marii, popis zpovědí vyslechnutých ve starém farním kostele – zaujaly mou pozornost dokonce více než psychologické otázky“.[4] Podle Evelyna Waugha měla tato četba na Knoxe takový vliv, že „sám Ronald považoval Vánoce roku 1903 za narozeniny svého katolicismu“.[5] Je to jistá nadsázka, nicméně nelze popřít, že se jednalo o zlomový moment v jeho životě, po němž již nebude nic stejné jako před ním. Knox se začal více zajímat o tzv. Oxfordské hnutí, tedy jistý katolizující proud v anglikánské církvi, liturgii, gotickou architekturu a různá tíhnutí k předrevolučnímu období (např. o prerafaelitskou školu v oblasti zejména výtvarného umění).

Ronaldovy nové zájmy kupodivu nenarazily doma na nějaký zvláštní odpor, byť jeho otec, manchesterský biskup, byl spíše odpůrcem „Vysoké církve“.[6] Evelyn Waugh si to vykládá tím, že anglikánský hierarcha situaci očividně podcenil a synovy sklony považoval jen za mladickou libůstku. Možná mu církevní povinnosti nedovolovaly trávit s dospívajícím Ronaldem více času, jinak by si povšiml, že se jedná o velice nadaného hocha. Ve věku šestnácti let, tedy za pobytu na prestižní škole v Etonu, kde na něj později vzpomínali jako na nejnadějnějšího chlapce, již napsal několik básní v angličtině, latině a řečtině. Mimo jiné i náboženský sonet, v němž čteme:

Neznám únavy a srdce mé nejistoty,

Neboť Bůh můj seslal plamen, který

Přijav na zemi nebeské kontury

Bdí nade mnou, abych nesešel z cesty.[7]

Pokud první próza R. H. Bensona získala obdiv předčasně dospělého Ronalda, pak první povídka G. K. Chestertona Napoleon z Notting Hillu[8], která vyšla v březnu 1904, v něm vyvolala neskrývané nadšení. „Anglokatolík“ Chesterton promlouval k „anglokatolíkovi“ Knoxovi od srdce k srdci. Ronald skromně říkával, že zmíněnou knihu četl jako „žák, který teprve začíná myslet“. Ve své autobiografii „mistrovi paradoxů“ přisuzuje hlavní zásluhu na formování vlastních náboženských názorů: „Pokud jde o ortodoxii, tak po ukončení Etonu jsem měl názory nadprůměrně ortodoxní: mou autoritou byl G. K. Chesterton – a stále je.“[9]

Nyní již sedmnáctiletý Ronald se odhodlal k dalšímu zásadnímu kroku na své cestě do Církve, který by se již dnes patrně setkal se shovívavým pousmáním některých moderních kněží usilujících o zrušení celibátu. Jistého večera roku 1905 poklekl a složil slib čistoty. Uvědomoval si, že by to mohlo být špatně pochopeno, zejména u tak mladého člověka, a proto si dal záležet, aby ve svém deníku přesně uvedl pohnutky, které ho k tomu vedly. Neutíkal před světem. Jen si uvědomil, že „ona nejněžnější náklonnost a podpora, již skýtá šťastné manželství,“ by narušila jeho odhodlání „sloužit Pánu“.[10] Dokonce i po letech přiznával, že nechápe, „odkud se, lidsky řečeno, vzaly ony asketické sklony“. Je pravdou, že hlavní poustevnický román R. H. Bensona Historie Richarda Raynala poustevníka[11] měl teprve vyjít (1906), ovšem již celková atmosféra Neviditelného světla spřádá neviditelnou pavučinu lapající ty, kteří dokáží pronikat do hloubek a výšek pokání, sebezáporu a umrtvování. Případný Bensonův vliv na Knoxovo rozhodnutí každopádně ničeho neubírá na působení Boží milosti, vždyť ta působí v plánu Prozřetelnosti.

Ještě v létě roku 1909 vytýkal Ronald Knox svému příteli Maurici Hugessenovi, že se modlí růženec. (Hugessen později vstoupil do katolické církve a zanedlouho nato umírá v bojích na Sommě.) Uplynul jeden rok a my nacházíme anglikánského seminaristu Ronalda Knoxe s růžencem v ruce. To svědčí o upřímnosti a odhodlání, s nímž hledal pravdu a rozvažoval nad věroučnými otázkami. Krok za krokem se blížil branám Církve. V roce 1911 už jako anglikánský jáhen píše svému příteli: „Nemyslím si, že Anglická církev je poslední odpovědí: jsem toho názoru, že my, ‚Římané‘, tuto církev za padesát či sto let buďto dobudeme, nebo z ní budeme vyloučeni.“[12] Označuje se za „Římana“, byť je ještě za hradbami Věčného města. Ovšem stejně jako Benson i on touží po pravé víře, kterou pomalu odkrývá pod závějemi anglikánského schismatu a bludu. Sensus catholicus je patrný i z děl, v nichž odsuzoval tehdejší modernismus ve vlastních řadách, což nejraději činil satirickými básněmi v časopise The Oxford Magazine. Kupříkladu verš: „Ze zdvořilosti, ze strachu před fanatickým rozohněním / říkají ‚Cítím‘ namísto ‚Věřím‘,“ nepozbyl dodnes svého vtipu a aktuálnosti, a to nejen v anglikánských kruzích, ale, bohužel, také v Církvi samé.

Nebyla by to Anglie, kdyby nenastaly nějaké ty paradoxy. A tak v roce 1914 anglikánský kněz Ronald Knox (byl „vysvěcen“ roku 1912) veřejně brání právě zemřelého papeže Pia X. před nevybíravými útoky ze strany... anglikánského tisku. Ve stejném roce vychází i jeho satira Jednota vůkol, v níž si dobírá modernisty a ekumeniaky. Evelyn Waugh toto dílo označil za jeden z nejlepších Knoxových esejů a vzpomínal, jak jako jedenáctiletý pozoroval svého otce, kterak se jeho četbou výborně baví.[13] Nutno však podotknout, že oficiální církevní tisk dobrou náladu nesdílel. Cambridge Christian Life[14] Knoxův esej označil za „hloupou, nestoudnou satiru“. Z reakce modernistů si však reverend Knox nic nedělal. Mohl být spokojený, kniha se „dočkala uznání ze strany mého mistra a vzoru, G. K. Chestertona, který napsal její recenzi“. A bavil se paradoxem, když se doslechl, že byla předčítána v refektáři Anglické koleje v Římě v domnění, že autorem je katolík, načež „když se dozvěděli, že nejsem, povstaly velké obavy o mou spáse“.[15]

Rok nato, ještě před svým odjezdem na frontu, přijme katolickou víru jeden z nejbližších Ronaldových přátel, Guy Lawrence. Ronald se z jeho dopisu ze dne 28. května dozvídá: „... jsem šťastný a přál bych si, abys byl šťastný spolu se mnou.“[16] Lidé z Knoxova okruhu jsou otřeseni. Jdou po správné cestě? Proč si hrát na „Římany“ v rámci anglikánské sekty, proč se nestát přímo „Římany“? Jeden z nich napsal: „Co máme dělat, když si myslí, že se mají obrátit na katolicismus? Nemůžeme jim bránit... Ó Bože, to je zmatek!“[17] Knox se svěřil jistému příteli: „V tuto chvíli jsem jako káča, která ztratila pevný bod a točí se po celé podlaze.“[18] Zdálo se, že „papeženectví“ získává na popularitě. V roce 1914 konvertuje další významný anglikánský duchovní a spisovatel Owen Francis Dudley, který své vyznání zakončí slovy: „Našel jsem nebeské království na zemi...“

Válka reverenda Knoxe se schylovala k rozhodující bitvě. Má pochybnosti, zda vůbec k něčemu dochází, když slouží anglikánskou mši, zda je vůbec knězem, nechce zarmoutit svého otce biskupa, ale ani své přátele, kteří již stojí pod katolickým praporem. V sídle lorda Halifaxe se seznamuje s otcem Martindalem, který právě sbírá podklady pro Bensonův životopis. Otec Martindale se obrátil na katolickou víru ještě jako chlapec, a poté byl jezuity vyslán do Oxfordu. Na kněze byl vysvěcen v roce 1912, tedy ve stejném roce, kdy Ronald přijal anglikánská „svěcení“. Mezi oběma muži došlo k rozhovoru, který se stal dalším neviditelným vláknem pavučiny lapající reverenda Knoxe. O čtyřicet tři let později otec Martindale vzpomínal: „Přišel ke mně a zeptal se: ‚Přijmete mě, otče, do Církve?‘ Zeptal jsem se: ‚Proč?‘ Odpověděl: ‚Protože si myslím, že Anglická církev nemá žádné opodstatnění.‘ Řekl jsem: ‚To je negativní důvod. Proč si myslíte, že to je s římskokatolickou církví jiné?‘ Zdál se naprosto zaskočený a nakonec souhlasil, že musí mít lepší důvod k tomu, aby byl přijat.“[19] V životopise Ronalda Knoxe Evelyn Waugh napsal, že „šok vyvolaný tímto setkáním byl jednou z rozhodujících událostí, které měly vliv na Ronaldův vývoj“.[20]

Mezitím anglikánskou pramici opouštějí další Knoxovi přátelé E. R. Hicks a Ch. Scott-Moncrieff a nastupují na loď pod vedením nástupce sv. Petra. Ronald se opět pouští do studia. Čte šestisvazkové Dějiny papežství, ohromné čtyřsvazkové dílo Lollardi a reformace, čtyřsvazkové Dějiny latinského křesťanství... Našel si i čas přečíst dvakrát svou oblíbenou Bellocovu Cestu do Říma.[21]

O Vánocích roku 1916 Knox cítil potřebu konverze silněji než kdykoli před tím. Jeho otec to poznal a pokusil se syna zachránit pomocí „medu“. „Nakolik se v tobě mohu vyznat,“ psal počátkem nového roku, „upřímně věřím, že to není egoismus, co ti brání poddat se Římu. Dovol mi, abych se pokusil uvést několik okolností, které pro mne mají význam.“[22] Dobrý anglikánský hierarcha však netušil, že většinu z těchto argumentů si již dříve jeho syn zařadil na svůj seznam Diabolus loquitur (Ďábel mluví), přičemž na ně měl předem připravenu odpověď: Vade retro me, Satana. Názory otce a syna se nyní zcela rozcházely, a nebylo argumentu pro anglikanismus nebo proti němu, který by ten druhý bedlivě neprobádal. Zoufalý biskup v červenci svého syna obvinil z toho, že hledá vlastní „klid“ na úkor jiných. Ronald dopisem odpověděl: „Nemyslím si, že je správné tvrdit, že hledám klid, a zcela jistě ne klid vnitřní – mám na mysli útěk před bojem se světem, hříchem, pochybnostmi, dokonce i s pokušeními proti víře. Jediným vnitřním klidem, v nějž doufám, je sloužit Bohu tak, jak on si to přeje, podílet se na jeho díle...“[23]

Ve svém životopise Duchovní Aeneida Ronald Knox vzpomíná na poslední týdny před svým obrácením. Poté co v oktávu Nanebevzetí odsloužil poslední nedělní anglikánskou mši, vrátil se do Manchesteru, kde následující víkend přistoupil k přijímání v soukromé kapli svého otce. Další neděli se vydal do kostela sv. Barbary v Pimlico – byla to jeho poslední anglikánská bohoslužba, které se zúčastnil. 8. září 1917 odjel vlakem do opatství Farnborough, a tam byl o dva týdny později přijat do Církve. Shodou okolností téměř přesně před čtrnácti lety, 7. září 1903, se Benson vydal na svou poslední „anglikánskou“ cestu k dominikánům do Woodchesteru. A tak nakonec oba synové biskupů našli stejný domov. Ronald k tomu poznamenal: „Hugh Benson, který mě vypravil na cestu, nade mnou bděl až do konce.“[24]

Poznámka: Pro zjednodušení a plynulost textu používám v souvislosti s anglikánskou církví pojmy jako biskup, svěcení, mše atp., přestože v důsledku dřívější vadné formy a přerušení apoštolské postoupnosti nemají svátostný charakter.