význam mužské zbožnosti

Franz Zimmermann

 

 

 

Gustave Moreau · Sv. Jiří bojuje s drakem (1890)

Žena přichází k Bohu skrze muže a Bůh skrze muže k ženě. Tak tomu bylo při stvoření ženy a tak je tomu i v neutuchajícím aktu dotváření, v životním procesu pohlaví. Muž je pro ženu prorokem a knězem. Společenství pohlaví bylo před pádem do hříchu nadpřirozeným společenstvím s Bohem. Muž byl zprostředkovatelem Božích dober. Ženu posvěcovalo společenství s mužem. Jeho prostřednictvím probíhalo nejen sdílení lidské přirozenosti, ale také sdílení přirozenosti božské.

Tak jako skrze muže přicházely božské dary k ženě, tak proudí skrze Krista všechny nadpřirozené dary do omilostněných duší v Církvi, v nové Boží společnosti, v níž je Kristus ženichem a duše nevěstou. Ale i v novém řádu nadpřirozeného života přechází sdílení božských darů skrze muže k ženě, totiž v Kristu-muži a v mužském kněžství Církvi. V novém řádu se posvěcuje i manželství jakožto obraz Kristova společenství s omilostněnou duší, tak jak tomu bylo v prvotním stavu, kde muž stál ještě jako zprostředkovatel nadpřirozených milostí pro ženu.

*    *    *

Má-li muž tak významné postavení v přirozeném i nadpřirozeném řádu zprostředkovaném Církví, tak je otázka religiozity a zbožnosti u muže mnohem závažnější a důležitější, než se na první pohled může zdát. Muž je v obou oblastech určen Bohem za vůdce ženy. Dnes často slýcháváme řečnické fráze o tom, že se svět musí uzdravit cestou ženy; není to však nic jiného než galantní gesto. Právě naopak, svět se musí uzdravit cestou muže.

Že je muž jakožto podněcovatel a nositel iniciativy ve společnosti důležitější, a proto musí být i výše společensky oceňován, vyplývá již ze samotného pudového jednání lidských rodů: ideál je nastaven vždy směrem k mužskosti! Muž nepřichází nikdy přirozeně k zženštění. Odpoutá-li se od ženského světa, zachvátí ho nanejvýš ještě povýšenější mužské sebevědomí. Žena se oproti tomu při emancipaci blíží k zmužštění, neboť právě v muži vidí něco hodnotnějšího a touží po tom. V případě zženštění u muže nejde o duchovní hodnotící úkon, nýbrž jen o nějaký rodový mezitvar, zapříčiněný hormony. Na tom všem se zakládá právo muže na vyšší sociální ohodnocení. Znamená to však opravdu jen sociální, a ne osobní hodnotu. Osobně jsou si muž a žena zcela rovnocenní. Cílem jejich směřování k dokonalosti je úplné rozvinutí se v muže nebo ženu. Každý vývoj ženy směrem k mužskosti je degenerací, stejně tak i každé přetváření muže v ženu. Výsledkem v obou dvou případech je karikatura.

Muž jako vůdčí společenský činitel musí přirozeně převzít povinnost vedení také v náboženství. Muž se musí znovu ujmout své nejdůležitější sociální role, náboženského vedení. Muž se zde musí stát solí země a světlem světa a nesmí tuto úlohu přenechat ženě.

Když přejde iniciativa na ženu, pak se náboženský život mužské duši čím dál tím více odcizí a vezme na sebe formy, které jsou mužskému cítění odporné a zoškliví mu všechny projevy zbožnosti. Pak jde muž v náboženství po svých vlastních cestách, a ty jsou stejně tak jednostranné jako cesty ženské zbožnosti. Své náboženské cítění pak vloží do umění, do politiky, do techniky nebo vědy a vytváří si místo Boha své vlastní modly, kterým se pak oddává s celým náboženským rozmachem své duše, jak jsme toho byli opakovaně svědky v minulých desetiletích.

Jak daleko posunul ženský svět náboženské formy směrem k ženskosti, o tom se již mnohokrát psalo. Opat Bonifác Wöhrmüller pokládal za nutné napsat celou knihu O mužném křesťanství s odůvodněním, že „celý svět dnes myslí, že křesťanství je něco zženštělého, ryze ženského; při všem uznání užitečnosti a krásy křesťanství má svět přesto pocit, jako by křesťanství muži – nejmužnějšímu muži, Evropanovi – nepatřilo, neslušelo. Alespoň to křesťanství, jak je velmi často podáváno a nabízeno, je skutečně příliš ženské a tak přirozeně staví hráz mezi duší muže a křesťanskou zbožností. Přinejmenším mnozí zástupci křesťanství v tom, co předkládají, i v tom, co žádají, berou příliš velký ohled na ženu, jako by ona představovala lidskou duši vůbec.“

Na základě skutečnosti, že jsou muž a žena rozdílně duševně uzpůsobeni, musíme připustit, že se liší také ve svém postoji k Bohu. Musí tedy jistě existovat mužská a ženská zbožnost. K nemužské zbožnosti počítejme i dětskou zbožnost, neboť ta je výtvorem ženského charakteru.

Slovem „nemužská“ ještě nehodnotíme. Obě pohlaví mají právo a povinnost předstoupit před Boha svým vlastním, přirozeným způsobem a náboženské pravdy svým způsobem zachytit a vyznávat. Hodnocení v onom slově je až poté, když říkáme, že něco v muži náhodou je, ale nepatří to do něj, je to proti jeho přirozenosti, proti jeho charakteru. U mužů je nemužskost nedokonalostí, znetvořením, fyzickou a mravní chybou.

Pojmy „mužské a nemužské“ obsahují hodnocení také tehdy, když se vztahují na společnost. Ve společnosti nejsou totiž muž a žena rovnocenní. Tam stojí mužská zbožnost výše, podobně jako stojí muž společensky výše než žena.

Muži je dána idea a s tím i podnětnost a vedení. Jeho způsob chování míří k podstatě, k celku, k velikosti. Charakteristikou ženy je vedení v konkrétním životě, snaha po dokončování, po doplňování, po nepodstatném, vedlejším, po podrobnostech a maličkostech. Bez mužského podnětu a vedení ženská zbožnost zakrní v jednostrannosti, v malichernosti a nakonec zcela ztratí orientaci k cíli. Muž je od přírody i od zjevení určený ženě za božského zprostředkovatele, a proto je také tvůrcem a usměrňovatelem ženské zbožnosti. V této funkci se musí mužská zbožnost cenit výše a nemužská zbožnost musí i v duchovní správě ustoupit až na druhé místo.

Nemužská zbožnost škodí právě tak ženě jako muži. Žena, ponechána sama sobě, lehko upadne do myšlenkově chudé jednostrannosti, která může vést až k znetvoření podstaty a tím i k bludu. Muž, který následkem těžkostí ve svém náboženském cítění velmi snadno ztratí vedení v náboženství a tím přenechá volné pole ženské zbožnosti, odhodí nakonec od sebe nemužské formy zbožnosti a odpadne od náboženství úplně.

Zbožnost je první a nejdůležitější ctností náboženského života, je obsahem celé první desky Desatera. Úplné odpadnutí od ní je smrtelným hříchem a má pro hříšníka ty nejtěžší následky. Může být někdo vrahem, zlodějem, cizoložníkem, může upadnout do všemožných hříchů, které jej přivádějí do zatracení – ale pokud si uchoval jiskérku zbožnosti, mosty k Bohu ještě úplně zbourány nejsou… Vzhledem k důležitosti zbožnosti musí muž vynaložit značné úsilí, aby si ji vypěstoval a zvelebil. A tím spíše, že o ni musí zápasit o poznání úporněji než žena.

*    *    *

Tak jako ve všech důležitých záležitostech společnosti, tak i v náboženství připadá vedoucí úloha muži. To platí především o základní společnosti, o rodině, kde muži přináleží podle přirozeného práva „kněžství“. On je učitelem náboženských pravd a přikázání, vykladačem Boží vůle, on dává řád společným náboženským projevům, je zástupcem rodiny a zprostředkovatelem mezi ní a Bohem. Veřejné projevy zbožnosti se musí uplatňovat již v domácnosti. S úpadkem mužské zbožnosti jde ruku v ruce i úpadek domácích náboženských zvyklostí. Je politováníhodné, že i v jinak zbožných rodinách vymizely společné projevy zbožnosti. Muž žije nábožensky, žena plní svoje náboženské povinnosti, děti jsou v náboženských spolcích, ale společný náboženský život je natolik ubohý, že v domácnosti není slyšet společná modlitba, dokonce ani modlitba před jídlem a po jídle. A i kdyby se žena pokusila zachovat nebo oživit upadající zvyky, vždy se přijde na to, že bez muže to nejde. Právě zde je krásné pole pro mužskou zbožnost, toužící po uplatnění a tvorbě. Zde se musí znovu probudit a osvědčit mužovo náboženské vedení. Ve společnosti rodiny je muž učitelem náboženských pravd a přikázání, zákonodárcem a usměrňovatelem společné domácí bohoslužby, vede modlitbu a přimlouvá se, a to se zvláštním právem na zprostředkování a vyslyšení. Bez pevného zapojení do myšlenky domácího kněžství otcova působí jakékoli náboženské zvyky v rodině jen jako umělé restaurační práce, chybí jim vážnost a pravdivost, neboť za nimi nestojí to, co by za nimi stát mělo: muž jako vůdce. Když chce v této funkci muže nahradit žena, přejde se zpět k soukromé pobožnosti, protože ženě chybí autorita, ten zvláštní, svérázný mužův vliv na jiné, ona moc zavazovat jiné ve jménu Božím a podle přirozeného práva.

Ženy mají zcela jistě velké a zvláštní poslání ve službě náboženství; pomysleme byť jen na matky v rodinách. Ale ani přesto to nestačí, když jsou kostely plné žen, ale život venku utvářený muži jde po cestách, které jsou křesťanství cizí nebo dokonce nepřátelské. I dnes je dost příkladů toho, že na jedné straně máme kvetoucí náboženský život žen a na straně druhé se ostatní život společnosti může zvrhnout až do pronásledování Církve. Proti tomuto nebezpečí pomůže jen intenzivní snaha znovu získat muže pro jeho vlastní zbožnost, aby svou vlastní náboženskou hloubkou pomáhal v ostatních důležitých oblastech života budovat Kristovo království na zemi.

Takovýmto způsobem získá mužská zbožnost nesmírně velký význam pro uskutečňování království Božího, ale také pro správné utváření všech pozemských, světských oblastí. Zánik Západu, který není vlastně ničím jiným než důsledkem osvobozením se Západu od náboženství, je možné překazit jen opětovným působením mužské zbožnosti. Veškeré naše společenské a hospodářské snahy, které se u některých národů dostaly již do zcela absurdních, protirozumových, ba až nesmyslných forem, musí vždy – bez řádného základu v mužské zbožnosti – dříve či později skončit fiaskem.

Převzato z knihy Fr. Zimmermanna: Ide o obrodu mužskej zbožnosti, Nitra 1947.