Kardinál Alfredo Ottaviani (1890-1979)

Pavel Zahradník

Kardinál Alfredo Ottaviani, jehož třicáté výročí smrti jsme si v srpnu připomněli, se narodil 29. října 1890 v Římě jako jedenácté z dvanácti dětí pekaře Enrica Ottavianiho a jeho manželky Palmiry Cataliniové. Později, v době II. vatikánského koncilu, během diskusí na téma regulace porodnosti, kardinál zastáncům antikoncepční mentality odpovídal slovy: „Jsem jedenácté dítě rodiny s dvanácti dětmi, můj otec byl prostý dělník. Ale naši rodiče věřili slovu evangelia o ptácích, kteří nesejí a nežnou, ale které jejich nebeský Otec přesto živí.“ V době narození budoucího kardinála rodina ještě bydlela na Via dei Vecchiarelli ve čtvrti Ponte na východním břehu Tibery, ale brzy poté se přestěhovala na protější břeh, do čtvrti Trastevere na Via dei Vascellari, kde Alfredo strávil celé svoje dětství.

Ottavianiové byli nezámožnou, zbožnou rodinou; k tomu, co vyneslo otcovo pekařství, matka, pokud jí to péče o početnou rodinu dovolila, ještě přispívala tím, že doma ve volných chvílích vyráběla papírové obálky. Chudí byli ostatně téměř všichni obyvatelé Trastevere, čtvrti, kterou (spolu s přilehlým Borgem) obýval prostý lid, „popolino“, hrdý na svůj římský původ, na to, že patří mezi ty, jimž se říká „romano di Roma“, a hovořící římským nářečím, zvaným „romanesco“ či „romanaccio“. Kardinál Ottaviani, který se vždy hlásil ke svému trasteverskému původu, tohoto nářečí i v pozdějších letech rád užíval.

Alfredo chodil do školy k bratřím křesťanských škol čili školským bratřím, jejichž kongregaci založil v sedmnáctém století sv. Jan Křtitel de la Salle; členové kongregace skládají čtvrtý řeholní slib, jímž se zavazují, že budou zdarma učit chudé, což žákům a jejich rodičům v chudém Trastevere jistě přišlo velice vhod. Ve škole se Alfredo učil velmi dobře, přitom však nezapomínal ani na různé sportovní disciplíny; této péči o tělesnou zdatnost zůstal (obdobně jako papež Pius XII.) věrný až do pozdního stáří.

Poté co s výbornými výsledky ukončil školu školských bratří, vstoupil se souhlasem svých rodičů do papežského římského semináře, v jehož čele tehdy stál monsignore Domenico Spolverini. V době studií mladého klerika Ottavianiho právě vrcholil boj proti modernismu; je jen přirozené, že svatý papež Pius X. pečlivě dbal o to, aby klerikům v římském semináři přednášeli ti nejlepší, pravověrní profesoři jednotlivých teologických oborů. Dne 18. března 1916 byl konečně Alfredo Ottaviani vysvěcen na kněze a v následující den, na svátek sv. Josefa, sloužil svoji primiční mši svatou.

Protože na rozdíl od mnohých jiných kleriků či kněží nebyl novokněz Ottaviani povolán do války, do níž Itálie v roce 1915 vstoupila, mohl dále pokračovat v teologických studiích na papežském římském Athenaeu „S. Apollinare“, jež ukončil získáním doktorátů z filosofie, teologie a kanonického práva; oblastí, ve které se specializoval, bylo kanonické právo, které poté (stejně jako filosofii) přednášel. Už od doby studií se zároveň věnoval apoštolátu mezi chudými, k nimž měl díky svému původu blízko, a v křesťanské charitě poté aktivně působil po celý dlouhý život. Zvláště činný byl v papežském Oratoriu svatého Petra, jež se staralo o děti a mládež z chudších vrstev, a podporoval také ústav pro chudé dívky, Oázu sv. Rity ve Frascati.

Počínaje rokem 1919 začal mladý kněz působit v římské kurii, nejprve v Kongregaci de propaganda Fide. Po dvou letech ho papež Benedikt XV. povolal do první sekce Státního sekretariátu a ve Státním sekretariátu byl pak Alfredo Ottaviani činný – s dvouletou přestávkou v letech 1926–1928 – až do roku 1935. V únoru 1928 se stal podsekretářem Kongregace pro mimořádné církevní záležitosti, jež tvořila jakousi vnější sekci Státního sekretariátu (zaujal tak místo, které dosud zastával Pietro Ciriaci, jenž právě odjížděl jako nuncius do Československa), a 7. června 1929 byl jmenován substitutem Státního sekretariátu. Jako vzdělaný právník se účastnil příprav Lateránských dohod, uzavřených 11. února 1929, jimiž byl ukončen konflikt mezi Svatým stolcem a italským státem, táhnoucí se od okupace Říma piemontským vojskem roku 1871. Mezitím mu byly postupně udělovány i různé čestné hodnosti – tak roku 1922 byl jmenován kaplanem Jeho Svatosti, roku 1927 domácím prelátem Jeho Svatosti a roku 1931 obdržel titul apoštolského protonotáře.

Zmíněné dvouleté mezidobí mezi lety 1926 a 1928 je zajímavé zvláště pro Čechy – dne 6. května 1926 byl totiž Alfredo Ottaviani po náhlé smrti dosavadního rektora Leopolda Capitaniho jmenován rektorem české koleje v Římě a tuto funkci zastával až do února 1928. Českou kolej (Bohemicum) založil Lev XIII. jako ústav, jenž měl vzdělávat a vychovávat kněze z českých diecézí, po první světové válce však začali do koleje přicházet alumni z moravských a poté i ze slovenských diecézí, takže se brzy stalo zjevným, že kolej bude potřebovat novou, větší budovu. Povinnost zajistit stavbu nové budovy padla právě na bedra nového mladého rektora. Základní kámen k novostavbě byl posvěcen 31. května 1927, celou budovu, nazvanou Nepomucenum, pak pražský arcibiskup František Kordač vysvětil 23. dubna 1929, tedy v době, kdy již více než rok funkci rektora zastával Ferdinando Roveda. Hlavní zásluhu o postavení nové budovy je však nutno beze vší pochyby připsat ještě rektoru Ottavianimu, takže pozdější dlouholetý vicerektor Nepomucena Josef Bezdíček oprávněně konstatoval, že „tato nová budova Nepomucena jest důstojným pomníkem energické iniciativy a pevné vůle Mons. Alfreda Ottavianiho“.

Se Státním sekretariátem se Mons. Ottaviani rozloučil v roce 1935. Dne 19. prosince téhož roku byl jmenován asesorem Kongregace Svatého Oficia, první a nejdůležitější ze všech dikasterií římské kurie, v níž měl poté působit více než třicet let; po celý tento čas kongregaci, jejímž prefektem byl sám papež, fakticky řídil on. Zakrátko, na počátku roku 1937, se však u něj ukázaly první příznaky oční choroby, která se postupně zhoršovala tak, až téměř oslepl. Ve stejné době ovšem pilně pracoval na přípravě encykliky Pia XI. proti komunismu Divini Redemptoris, jež byla publikována 19. března 1937. Po zveřejnění encykliky si vzal dovolenou a odjel do Spojených států. Při návratu se krátce zastavil i v Portugalsku a ve Španělsku, kde byl přijat bývalým toledským arcibiskupem kardinálem Segurou, jehož vyprávění o zločinech spáchaných rudými během právě probíhající občanské války na něj silně zapůsobila.

Těžká léta druhé světové války prožil Mons. Ottaviani již po boku nového papeže Pia XII., jehož blízkým spolupracovníkem se stal; jakožto asesor Svatého Oficia byl Piem XII. pravidelně přijímán v soukromých audiencích, a náležel tak mezi „Männer um den Papst“, muže kolem papeže, o kterých se s takovou nenávistí zmiňoval Joseph Goebbels. Na tuto dobu plnou nejistot, zvláště po obsazení Říma nacisty, si později Alfredo Ottaviani vzpomněl v roce 1953, když byl jmenován kardinálem – při děkovací řeči, kterou pronesl během přebírání jmenovacího dekretu, řekl: „I kdybychom měli obětovat zbytek života, jenž nám zůstává, vycedit krev, všechnu krev, my zůstaneme povždy s papežem coby Männer um den Papst.“

Konec války znamenal vystřídání nacistického nebezpečí nebezpečím komunistickým, jež v západní Evropě nejvíce ohrožovalo Francii a Itálii. Tato hrozba byla podnětem k tomu, že 1. července 1949 Pius XII. podepsal dekret Kongregace Svatého Oficia, jímž byli exkomunikováni všichni příslušníci či podporovatelé komunistických stran. Vypracováním tohoto dekretu, po praktické stránce doplňujícího encykliku Divini Redemptoris z roku 1937, byl pověřen právě Mons. Ottaviani. Dalším úkolem, jemuž Mons. Ottaviani věnoval svůj čas a námahu, bylo členství v komisi připravující vyhlášení dogmatu o Nanebevzetí Panny Marie.

V letech 1948–1951 stál Mons. Ottaviani v čele komise, která zkoumala možnost a užitečnost svolání ekumenického koncilu, jenž měl být pokračováním přerušeného Prvního vatikánského koncilu; Mons. Ottaviani přitom zastával stanovisko, že koncil by měl odsoudit moderní bludy, zvláště komunismus, reformovat kanonické právo a povzbudit apoštolát v duchu Katolické akce. Pro křehké zdraví Pia XII. bylo nakonec od svolání koncilu upuštěno; odsouzení některých závažných dobových omylů bylo zato obsaženo v encyklice Humani generis z roku 1950, na jejíž přípravě měl Mons. Ottaviani opět činnou účast.

Dokladem toho, jak si Pius XII. cenil schopností Mons. Ottavianiho a služeb, jež Církvi prokazoval, je skutečnost, že jej v konzistoři 12. ledna 1953 jmenoval kardinálem-jáhnem, jehož titulárním kostelem byl chrám Santa Maria in Domnica, a o tři dny později i prosekretářem Kongregace Svatého Oficia. Téhož roku byl kardinál Ottaviani jmenován i protektorem Nepomucena, které před čtvrtstoletím opustil jako jeho zasloužilý rektor. Protektorství se ujal o svátku Nejsvětější Trojice, kdy mu byly slavnostně předány kolejní klíče, stanovy a zvonek jako symboly jeho úřadu, načež ke shromážděným bohoslovcům pronesl projev (otištěný poté v římském Novém životě), ve kterém připomněl těžkou situaci, v níž se Církev v Československu nachází, a položil si otázku: „Co vám chystá Pán, když tolik od vás požádal? Možná, Bůh to dej, bude to návrat rozkolných bratří do ovčince Kristova k jednomu Pastýři. Vaše dnešní otroctví je zárukou vaší zítřejší svobody; i ten váš kříž je křížem spásy. […] Upřete svůj zrak na minulost, i na tu nejbližší, abyste byli silni v těžké chvíli dneška: mezi dneškem a zítřkem leží noc gethsemanská: noc nevyzpytatelné Boží Vůle a lidské bolesti, jíž nelze uniknout: ale vy, moji dobří bohoslovci, kteří jste pronikli, často s nasazením vlastního života, železnou oponou, abyste mohli studovat zde v Římě, nebojte se!“

Po smrti Pia XII. nový papež Jan XXIII. dne 7. listopadu 1959 jmenoval kardinála Ottavianiho sekretářem Kongregace Svatého Oficia; kardinál tak i de iure stanul v čele dikasterie, kterou již předtím dlouho řídil. V témže roce v srpnu kardinál Ottaviani znovu navštívil americký světadíl, kam byl vyslán jako papežský legát na oslavy stého výročí vzniku katolické hierarchie v Kanadě. Dne 15. dubna 1962 papež vydal motu proprio Cum gravissima, podle něhož s hodností kardinála katolické církve měla být nadále vždy spojena i hodnost biskupská. Kardinála Ottavianiho, jenž dosud přes své vysoké postavení v kurii neobdržel plnost kněžství, nato sám papež 19. dubna v lateránské bazilice konsekroval; kardinál se stal titulárním arcibiskupem, za jehož sídlo byla určena Berrhoea v Makedonii.

V této době se již blížilo nejznámější a také nejtěžší období života kardinála Ottavianiho. Dne 25. ledna 1959 Jan XXIII. k velkému překvapení věřících veřejně ohlásil svolání ekumenického koncilu; na rozdíl od obdobného, ale neuskutečněného záměru v době pontifikátu Pia XII. však tentokrát nemělo jít o pokračování Prvního vatikánského koncilu, nýbrž o nový, zato pouze pastorační koncil. Kardinál Ottaviani se stal jedním z předních členů nejprve předpřípravné a potom i ústřední přípravné komise, které zpracovávaly pro budoucí koncil podklady; výsledkem usilovné práce přípravných komisí bylo celkem sedmdesát pět schémat, s nimiž byli poté otcové koncilu seznámeni.

Dnem zahájení Druhého vatikánského koncilu byl 11. říjen 1962. Jan XXIII. tehdy pronesl zahajovací řeč, která již obsahovala některé pasáže, jež vzbudily přinejmenším překvapení. Papež velebil „nesmírnou důstojnost“ člověka, prohlásil, že zatímco dříve Církev bludaře často přísně soudila, dnes jim spíše nabízí „lék milosrdenství“, neboť „pronášení odsuzujících slov“ prý méně odpovídá potřebám dneška, zato však pokáral „proroky zkázy, kteří vidí všechno černě“ a kteří se odvažují říkat, že „naše doba je ve srovnání s dobami minulými horší“. Podle obecného mínění tímto „prorokem zkázy“, který varoval před riziky, jež s sebou koncil přinese, byl míněn právě kardinál Ottaviani, snad i s jinými osobami jemu blízkými.

Tu je třeba zastavit se trochu šíře u vztahu Jana XXIII. ke kardinálu Ottavianimu. Při konkláve v roce 1958 byl kardinál Ottaviani údajně jedním z těch, kdo se nejvíce zasadili o zvolení kardinála Roncalliho papežem, a nový papež, který byl člověkem spíše konzervativních názorů, si kardinála Ottavianiho a jeho práce ve Svatém Oficiu vážil. O papežových nepříliš liberálních náhledech svědčí například nejen obnovení dekretu proti komunismu v roce 1959 či apoštolská konstituce Veterum sapientiae z 22. února 1962, požadující další užívání latiny v Církvi, ale i ta skutečnost, že ještě těsně před zahájením koncilu, 30. června 1962, schválil monitum Svatého Oficia odsuzující názory hlásané Teilhardem de Chardin. Přesto se však právě v souvislosti s koncilem začaly stále více dostávat do popředí některé jeho nepříznivé povahové vlastnosti, především naivní lehkověrnost, nerozvážnost a ničím neodůvodněný optimismus, tvrdohlavě zavírající oči před realitou. To, že na počátku koncilu již v čele Církve nestála silná osobnost Pia XII., ale papež, jehož schopnosti mohly aspoň u zasvěcených vzbuzovat jisté obavy, nevěštilo do budoucna nic příznivého. Kardinál Ottaviani zřejmě dával své obavy příliš najevo; nesporné je alespoň to, že v posledních dvou letech života Jana XXIII. se papežův vztah k sekretáři Svatého Oficia značně zhoršil.

Zabývat se podrobně Druhým vatikánským koncilem, jednou z největších tragédií, které postihly Církev v celých jejích dvoutisíciletých dějinách, není účelem tohoto článku. Je známo, že účastníci koncilu se od samého počátku rozdělili na liberální křídlo, křídlo hájící pravověrné učení, jehož čelným představitelem se stal právě kardinál Ottaviani, a kolísající střed. Již v této době platilo známé a později častokrát opakované označení kardinála Ottavianiho jako „karabiniéra Církve“, označení, které není vynálezem žurnalistů, ale pochází od samotného kardinála, který v rozhovoru, jejž roku 1967 poskytl italskému novináři Albertovi Cavallarimu, o sobě řekl: „Jsem karabiniérem, který střeží zlatý poklad,“ a hned vysvětlil, že tímto zlatým pokladem je míněn „poklad Církve, to jest dogmata, věroučné postoje, jisté zákony, jisté články kanonického práva, které tvoří katolickou pravdu, či prostředky, jimiž je tato pravda chráněna.“

Již od prvních chvil koncilu se ukázalo, že velmi dobře zorganizovaná skupina liberálních biskupů, pověstná „rýnská koalice“, sama zase ovládaná svými experty a snažící se zalíbit agresívnímu tisku, který ji horlivě podporoval (opomíjíme tu jiné, neveřejné závislosti, jejichž rozkrývání zůstává ještě úkolem budoucí historiografie), zcela ovládla koncil a že otcové hájící onen „poklad Církve“, o kterém kardinál Ottaviani hovořil, se ocitli v naprosté defenzívě. Jakýmsi symbolem celého průběhu koncilu byla událost, k níž došlo krátce po jeho zahájení, 30. října 1962. Kardinál Ottaviani tehdy vystoupil proti navrhovaným změnám v liturgii a proti odstranění latinského jazyka, mluvil o „skandálu mezi křesťanským lidem“, který by způsobily „změny v úctyhodném ritu, který má souhlas tolika staletí“. Jelikož mluvil bez písemné přípravy (důvodem byla jeho takřka úplná slepota), překročil časový limit a po dalším upozornění mu byl vypnut mikrofon. Když se pokořený slepý kardinál, jenž předešlého dne oslavil své dvaasedmdesátiny, těžce vracel na své místo, triumfující liberální biskupové ho provázeli veselým smíchem a ironickým potleskem.

Kardinál Ottaviani nebyl samozřejmě na koncilu jediným zástupcem katolické tradice, spolu s ním poklad víry hájili i kardinálové Siri, Ruffini a Browne, arcibiskupové Lefebvre a Sigaud, biskupové Carli a Castro Mayer a mnozí další otcové zvláště z Itálie a Španělska, ale také z dalších zemí, kteří tvořili tzv. Mezinárodní skupinu otců (Coetus Internationalis Patrum), přesto však největší nenávist odpůrců Církve se soustřeďovala na kardinála Ottavianiho. Americký teolog (a koncilní „peritus“ kardinála Ottavianiho) Mons. Joseph Clifford Fenton již v lednu 1963 s jistým údivem uvažoval o tom, proč tolik brutálních, bezohledných, někdy téměř hysterických útoků liberálního tisku bylo již před zahájením koncilu, tím spíše pak během jeho průběhu namířeno právě na toho, kdo „jako kdysi sv. Atanáš“ vystupoval na obranu Pravdy, ačkoliv šlo o člověka vzdělaného, milosrdného a i ve společenském styku milého a příjemného. Přirovnání k osobě sv. Atanáše, kterého Mons. Fenton použil, je dnes už natrvalo spojeno s postavou arcibiskupa Lefebvra, jenž – takřka o generaci mladší – na kardinálovu činnost navázal; jak však vidíme, můžeme se s ním setkat již během koncilu, kdy ještě bylo spjato s osobou kardinála Ottavianiho. O předním místě, které kardinál Ottaviani na koncilu mezi svými druhy zaujímal, svědčí ostatně i skutečnost, že když arcibiskup Lefebvre později líčil, jak v závěru koncilu odmítl vyslovit souhlas se zhoubným učením o náboženské svobodě, jímž koncilní liberálové nahradili kardinálem Ottavianim předložené schéma o náboženské toleranci, vzpomněl si, že tehdy odpověděl naléhajícím stoupencům této nebezpečné novoty těmito slovy: „Moje víra je vírou kardinála Ottavianiho, věrného všem papežům, a ne tou novou, vždy zavrhovanou vírou.“

V tomto čase již koncil probíhal pod novým papežem Pavlem VI., kterého sám kardinál Ottaviani 30. června 1963 korunoval. Nový papež, jehož kardinál Ottaviani po více desetiletí osobně znal, měl již před volbou pověst liberála a demokrata a ani po volbě nezůstal této své pověsti nic dlužen. Teprve za jeho pontifikátu koncil přijal všech šestnáct svých závěrečných dokumentů, které tak těžce dolehly na život Církve v následujících desetiletích; škody, jež s sebou přinášely, nemohlo odstranit ani několik papežských intervencí, které odstranily či oslabily jen některé z nejhorších výstřelků. Byl-li kdysi, v počátcích koncilu, kardinál Ottaviani papežem nazván „prorokem zkázy“, nyní se stalo zřejmým, že byl dobrým prorokem, že však zkáza přišla v takovém rozsahu, v jakém si ji jistě ani kardinál Ottaviani, ani Jan XXIII. nedovedli v nejhorších snech představit.

Pavel VI. se ještě během koncilu pustil do radikální přestavby všech církevních institucí, která se dotkla i Kongregace Svatého Oficia. 7. prosince 1965, tedy v předvečer ukončení koncilu, papež vydal motu proprio Integrae servandae, jímž byl změněn název i organizace Kongregace Svatého Oficia, jež se nyní proměnila v Kongregaci pro nauku víry; místo dosavadního sekretáře ji měl nyní de facto řídit – na místě papeže, jenž byl nadále jejím prefektem – proprefekt. Prvním proprefektem se v únoru 1966 stal opět kardinál Ottaviani, který byl zanedlouho, 26. června 1967, povýšen na kardinála-kněze, přičemž si ponechal svůj dosavadní titulární kostel. Kongregaci pro nauku víry však zakrátko čekala nová proměna – na základě apoštolské konstituce Regimini Ecclesiae universae z 15. srpna 1967, jíž byla reformována celá římská kurie, měl kongregaci, jež od nynějška přestala být Supremou, čili nejvýše postavenou ze všech kongregací, napříště místo papeže předsedat kardinál-prefekt. Prvním kardinálem-prefektem se i nyní stal kardinál Ottaviani, ale tomu již za situace, kdy byl zrušen Index zapovězených knih, předběžná církevní cenzura knih náboženského obsahu i antimodernistická přísaha, svědomí nedovolovalo nadále se účastnit této řízené destrukce katolického náboženství. 6. ledna 1968 podal Pavlovi VI. svoji demisi, kterou papež přijal, ponechav kardinálovi čestný titul emeritního prefekta.

Poslední období svého života kardinál věnoval chudým dětem v Oratoriu sv. Petra a v Oáze sv. Rity, o které se ostatně staral po celý život. Významným způsobem do pokoncilní krize zasáhl už jen v jedné oblasti. Tou byl jeho odpor proti nemilosrdné deformaci liturgie, kterou prováděla snad nejtemnější z postav pohybujících se na dvoře Pavla VI., všemocný papežův oblíbenec Annibale Bugnini. V reakci na Bugniniho revoluční Římský misál, který Pavel VI. promulgoval 3. dubna 1969, skupina předních teologů a liturgistů vypracovala kritické posouzení nového misálu, nazvané „Krátká kritická analýza Novus Ordo Missae“ a datované 5. června 1969. Kardinál Ottaviani spolu s kardinálem Antoniem Baccim nato 25. září 1969 předali tuto analýzu, zvanou od té doby „Ottavianiho intervencí“, papežovi. Z „Ottavianiho intervence“, jež prosila o stáhnutí Bugniniho misálu (odmítnutého ostatně v nepříliš odlišné podobě již římskou synodou roku 1967) a o návrat k Misálu sv. Pia V., vycházely v následujících letech další kritiky misálu z roku 1969, významnější přímý výsledek však tento zásah neměl – uvedení Bugniniho liturgie v život bylo jen o půl roku pozdrženo a k misálu byla připojena pozměněná předmluva, jež zdůrazňovala údajnou věrnost nové liturgie tradici a nahradila některé protestantizující formulace předešlého textu.

V posledním roce života se zdravotní stav kardinála Ottavianiho začal postupně zhoršovat. Na počátku léta roku 1979 musel být převezen do nemocnice a v pátek 3. srpna téhož roku ve Vatikáně zemřel; pohřben byl v kapli kostela San Pietro in Borgo, jenž je podle sousedního středověkého hřbitova zván také San Salvatore in Ossibus a jenž přiléhá k paláci Svatého Officia. Velikost postavy kardinála Ottavianiho, kterého jeho spolubojovník z pohnutých dob koncilu kardinál Siri oprávněně nazval „církevním otcem a mocnou záštitou proti všem zlům, která trápí naši dobu“, si po jeho smrti uvědomili všichni, které trápila situace, do níž se Církev po koncilu dostala. Zesnulý kardinál opravdu zůstával „vždy týž“, semper idem, jak znělo heslo, jež vidíme pod jeho znakem, nenaslouchal jako většina jeho spolubratří v biskupském úřadě vábivému zpěvu sirén tohoto světa, jež za zpronevěru „zlatého pokladu“ slibovaly „radost a naději“, ale místo nich poskytly jen smutek a zoufalství. Slova Sirachovcova, jichž bývalo v minulosti tolikrát užíváno při charakteristikách postav velkých církevních hierarchů a jež byla vyslovena i při exequiích za zesnulého kardinála Ottavianiho, k málokomu ve dvacátém století přiléhala tak dobře jako ke „karabiniérovi Církve“: „Ecce sacerdos magnus, qui in diebus suis placuit Deo et inventus est iustus“ [Sir 44, 16–17].

Bibliografická poznámka:

O životě a díle kardinála Ottavianiho pojednávají dvě knižně vydané monografické práce: Emilio Cavaterra, Il prefetto del Sant´Offizio: le opere e i giorni del cardinale Ottaviani (Mursia, Milano 1990); Francesco Leoni, Il cardinale Alfredo Ottaviani carabiniere della Chiesa (Apes, Roma 2002). Kardinálovy proslovy a další jeho vystoupení obsahuje publikace: Alfredo Ottaviani, Il baluardo (Ares, Roma 1961). Osobnosti kardinála Ottavianiho si ovšem všímají všechny početné práce zabývající se II. vatikánském koncilem.

O kardinálově vztahu k Československu podrobněji viz: Josef Bezdíček, Významný vztah tří nově jmenovaných kardinálů k ČSR, Nový život 5 (3), 1953, č. 1-2, s. 6-7; Dnešní otroctví – zárukou zítřejší svobody (Z proslovu nového protektora Nepomucena kardinála Ottavianiho), tamtéž, č. 6–8, s. 8. Z nejnovějších příspěvků, napsaných u příležitosti třicátého výročí kardinálovy smrti, je důležitý obsáhlý článek, jehož autorem je sekretář Mezinárodní federace Una Voce a prezident španělské kulturní asociace Roma aeterna Rodolfo Vargas Rubio, Recordando al cardenal Alfredo Ottaviani a los 30 años de su fallecimiento (http://www.historiadelaiglesia.org/2009/08/recordando-al-cardenal-ottaviani-los-30.html).