Jak umíral velký chopin

P. Aleksander Jełowicki CR

Chopin měl málo dobrých přátel, avšak hodně špatných, tzn. bez víry, a ti byli jeho horoucími ctiteli. Umělecké triumfy tlumily volání Ducha Svatého. Zbožnost, kterou sál z matčiných prsou, pro něj měla toliko hodnotu rodinné vzpomínky. Lhostejnost druhů a družek z posledních let pronikala stále více do jeho nitra; pochyby duše se vznášely nad životem jako černý, těžký mrak. Pouze pěstěný cit pro zachovávání společenských zvyklostí mu bránil, aby se náboženství veřejně nevysmíval.

V takovém neutěšeném duchovním stavu onemocněl nevyléčitelnou plicní chorobou.

Chopinův současník, otec Aleksander Jełowicki CR, nám líčí poslední dny hudebního velikána:

Zpráva o blížící se Chopinově smrti mne zastihla na zpáteční cestě z Říma do Paříže. Ihned jsem běžel ke svému příteli, kterého jsem znal už od dětských let; tím více mi byla jeho duše drahá. Srdečně jsme se políbili; naše slzy se smísily a přesvědčily mne, že Chopinovy dny jsou sečteny... Hubl a haslo mu v očích; a přesto neplakal nad sebou, ale nade mnou, neboť soucítil s bolestí, jaká mne potkala v souvislosti se smrtí mého bratra Edwarda, kterého velmi miloval. Využil jsem jeho rozpoložení, abych mu připomněl milovanou matku, a vzpomínkou na ni v něm probudil víru, kterou mu vštípila.

„Chápu,“ hájil se, „nechtěl bych umírat bez svátostí, abych nezarmoutil svou drahou matku; ale nemohu je přijmout, neboť je nechápu tak, jak je chápeš ty. Pociťuji spíše celou sladkost zpovědi založené na přátelské důvěře, ale zpověď jako svátost je pro mě zcela nepochopitelná. Jestli chceš, s ohledem na tvé přátelství se ti vyzpovídám; jinak – ne.“

Sevřelo se mi srdce, když jsem uslyšel tato Chopinova slova; rozplakal jsem se: trpěl jsem za tu duši. Nebohá duše! Přesvědčoval jsem ho z celých sil, vyprávěje o Kristu, o Nejsvětější Panně, o jasných důkazech Božího milosrdenství. Nic naplat. Nabídl jsem se přivést zpovědníka, jakého jen bude chtít. Nakonec mi odpověděl:

„Jestli se budu vůbec zpovídat, tak jenom tobě.“

Oprávněně jsem se obával, že by můj přítel po takovéto zpovědi setrvával i dále ve své zatvrzelosti.

V následujících měsících jsem Chopina často navštěvoval, a to se stejným výsledkem; stále odmítal. Modlil jsem se však s důvěrou za spásu této duše. Všichni otcové resurekciáni se za něj rovněž modlili, zejména během našich duchovních cvičení. Najednou, 12. října večerem, mne lékař naléhavě povolal se slovy, že „neručí za noc“. Rozechvělý jsem dorazil do Chopinova bytu, a prvýkrát jsem našel dveře zavřené. Po chvilce však, když se dozvěděl o mém příchodu, přikázal mne uvést, aby mi pouze stiskl dlaň a řekl:

„Moc tě miluji, ale nic mi neříkej. Jdi si odpočinout.“

Jen si představte, jakou jsem strávil noc! Následující den byl svátek sv. Edvarda, patrona mého drahého bratra. Během mše sv. jsem se na jeho úmysl modlil: „Bože milosrdný, je-li ti milá duše mého bratra Edwarda, dej mi dnes duši Fryderyka.“

Dojatý, s jiskrou naděje v duši, jsem se vrátil k Chopinovi. Připravili mu snídani. Prosil mne, abych s ním posnídal. Obrátil jsem se na něj:

„Drahý příteli, dnes jsou jmeniny mého bratra Edwarda.“ Chopin povzdechl. A já dodal:

„V den patrona mého bratra tě chci poprosit od dárek.“

Chopin na to:

„Dám ti, co chceš.“

Odpověděl jsem:

„Dej mi svou duši.“

„Rozumím: vezmi si ji,“ odvětil a posadil se.

Zavládla mnou nevyslovitelná radost a zároveň obava. Jak vzít onu drahou duši a dát ji Bohu? Klekl jsem na kolena a s horoucí prosbou v srdci jsem se obrátil k Bohu: „Vezmi si ji sám, Pane.“ Podal jsem Chopinovi krucifix a vložil ho do jeho dlaní; slzy se mu řinuly z očí. Zeptal jsem se:

„Věříš?“

Odpověděl mi:

„Věřím.“

„Jak tě tvá matka učila?“

Odvětil:

„Jak mě má matka učila.“

Se zrakem upřeným na krucifix se s pláčem vyzpovídal. Přijal viatikum a poslední pomazání svatými oleji, o které žádal.

Od této chvíle byl, možno říci, rozjasněn Boží milostí, či spíše Bohem samým, jako by se stal jiným člověkem; ba co dím, svatým člověkem.

Téhož dne začala Chopinova agónie: trvala čtyři dny a noci. Trpělivost, důvěra v Boha a mnohdy radost nemizely z jeho tváře, a to až do posledního vydechnutí. Ve chvílích největších bolestí hovořil o svém štěstí, děkoval Bohu, hlásal svou lásku k němu a touhu uzřít jej co nejdříve. Vyprávěl o své radosti přátelům, kteří přicházeli, aby se s ním rozloučili a bděli v sousedních pokojích. Sotva již dýchal, umíral; nestěžoval si; chvílemi ztrácel vědomí. Zarmoucení přátelé se hromadně scházeli v jeho ložnici, očekávajíce se sevřeným srdcem jeho smrt. Chopin v jistém okamžiku otevřel oči a při pohledu na onen zástup zvolal:

„Co tu dělají? Proč se nemodlí?“

Všichni se mnou padli na kolena; modlil jsem se litanii, na kterou odpovídali dokonce i protestanti...

Téměř bez ustání, dnem i nocí, tiskl mé ruce, jako by mě nechtěl opustit, a říkal:

„Nenecháš mě samotného v této důležité, slavností chvíli.“

Přilnul ke mně jako dítě, které má ve zvyku tulit se ke své matce, když mu hrozí nějaké nebezpečí. Stále opakoval slova: „Ježíš, Maria.“ Líbal kříž ve zvláštním zápalu víry, naděje a velké lásky. Občas se obracel k přítomným přátelům a s nejvyšší tklivostí říkal:

„Miluji Boha a miluji lidi! Vím, že umírám. Modlete se za mě. Uvidíme se v nebi!“

Lékařům, kteří mu usilovali prodloužit život, pravil:

„Dovolte mi zemřít; Bůh mi odpustil a zve mě k sobě; nechte mě – chci zemřít.“

A ještě:

„Je to krásná věda, co dokáže prodloužit utrpení; kdyby jen mohla zadostiučinit za mé viny!“

Lékařům kolem dále říkal:

„Vyměřujete mi za nic bolest. A možná jste se zmýlili? Ale Bůh se nezmýlil. Bůh mě očistil. Ach! jak je Bůh dobrý, že mě trestá na tomto světě! Jak je Bůh dobrý.“

Ten, který vždy tak elegantní v mluvě, aby mi dokázal celou svou vděčnost a vyjádřil, jak nešťastní jsou ti, co umírají bez svátostí, neváhal těsně před smrtí prohlásit:

„Bez tebe, můj milý, bych chcípnul jako prase.“

Ve chvíli smrti zopakoval ještě jednou sladká jména Ježíše, Marie, Josefa; přiblížil krucifix ke rtům a srdci, a posledním dechem vyřkl:

„Jsem u pramene štěstí!“

Tak zemřel Chopin.

Převzato z Dlaczego wierzę, Niepokalanów 1937.

Přeložil Adam Podborský.