Primát papeže a všeobecné koncily (1. část)

O. Sevastian Sabol OSBM

Úvod

Veliký význam v Kristově Církvi vždy měly a mají tzv. všeobecné koncily. Dodnes jich bylo už dvacet jedna[1], ale schismatičtí „pravoslavní“[2] uznávají pouze prvních sedm koncilů, které se konaly na Východě ještě před velikým schismatem, k němuž došlo r. 1054. V tomto pojednání se budeme proto zabývat pouze těmito prvními sedmi koncily.

Všeobecný koncil můžeme vymezit jako shromáždění biskupů, pokud možno ze všech církevních provincií, svolané a vykonávané v přítomnosti římského velekněze nebo jeho zplnomocněných zástupců, které má vyřešit církevně-náboženské otázky všeobecného významu. Jak uvidíme níže, všeobecné koncily vždy svolávali římští papežové, a to buď tak, že sami vyzvali biskupy, aby se na koncilu shromáždili, anebo tím, že schválili úmysl nějakého biskupa či císaře svolat koncil. Právě tento fakt, že papežové svolávali koncily, a to navíc na Východě, a fakt, že papežové koncilům předsedali skrze své zástupce – legáty, schismatičtí „pravoslavní“ (a dnes také modernističtí katolíci – pozn. překladatele) zamlčují a snaží se dovodit, že koncily svolávali císařové; učí také a tvrdí, že všeobecné koncily byly považovány za nejvyšší autoritu v Církvi, kdežto papež že byl jen „rovný mezi ostatními sobě rovnými patriarchy“.

Chceme tedy ukázat, že toto tvrzení je nepravdivé a překroucené. Abychom nemohli být označeni za jednostranné „papežence“, budeme při podávání důkazů a citací užívat nikoliv latinské, nikoliv „katolické“, ale převážně „pravoslavné“ prameny, zejména Dějiny všeobecných koncilů vydané Duchovní akademií v Kazani r. 1873.

Tímto pojednáním chceme ukázat, že kdyby se naši nesjednocení bratři „pravoslavní“ vrátili k čisté a pozdějšími Řeky a Moskvany skrývané nauce prvních sedmi všeobecných koncilů, nebylo by mezi námi onoho bludného rozkolu, který je příčinou tak velikých škod pro Církev a pro náš národ.

První všeobecný koncil, rok 325

První všeobecný koncil byl svolán do Niceje v Bythinii. Jeho hlavním úkolem bylo odsoudit heretické učení Aria, který hlásal, že Slovo – Syn Boží – není věčné, ale v čase z ničeho stvořené. Ačkoliv se nám nedochovaly bezprostřední dokumenty koncilu, jiné dokumenty dokazují, že tento koncil svolal papež Silvestr a že jej také vedl prostřednictvím svých speciálně vyslaných legátů. Podívejme se, co říkají pozdější dokumenty:

Otcové VI. všeobecného koncilu (v Cařihradu r. 680) jasně říkají, že „Arius povstal se svou vzpourou a [...] tehdy úctyhodný Konstantin a slavný Silvestr svolali veliký a význačný koncil“.

Nejstarší dokumenty, jako dílo Sokrata Sozomena, Hinkmara a hlavně všechny „Dějiny“ tohoto koncilu, a pak také akta Gelasia († 496), Řehoře († 604) a Hadriána († 795), jež uvádějí soupis účastníků koncilu, říkají, že předsedajícími koncilu byli biskup Hosius z Córdoby (ve Španělsku) a dva římští kněží – Vít a Vincenc, kteří také jako první přede všemi patriarchy podepisovali dekrety koncilu. Kdyby Hosius nepředsedal koncilu z příkazu papeže, pak by nebylo možné vysvětlit, jak to, že on, obyčejný biskup bezvýznamného města ve Španělsku, sedí výše než všichni patriarchové, a oni proti tomu neprotestují. Kdyby Hosius předsedal koncilu nezákonně, pak by ariánští biskupové, kteří tam byli přítomni, určitě buďto vymáhali na koncilu, aby byli římští představení odstraněni, anebo by po koncilu, když se k nim přiklonil i císař, vymáhali zneplatnění koncilních dekretů prostě z toho důvodu, že předsednictvo koncilu bylo nezákonné, a tudíž koncil i jeho výnosy neplatné. Ale k žádným takovým protestům nedošlo. Je tedy zřejmé, že ariáni stejně jako ostatní uznávali Hosia a jeho společníky z Říma za zákonné zástupce toho, jenž je hlavou mezi patriarchy a má vládu nad všemi církvemi.

Rozkolní „pravoslavní“ zamlčují nebo i popírají účastenství papeže při svolávání a jeho vedení koncilu a říkají, že koncil svolal císař Konstantin a předsedajícím že byl patriarcha Alexandr z Alexandrie. Dokumenty ale dokazují něco jiného, a to, že Konstantin sice skutečně poskytl účastníkům koncilu velikou pomoc tím, že vyslal posly a doprovod pro tři sta osmnáct biskupů, ale i když snad projevil snahu vměšovat se do církevních záležitostí, a to i na koncilu, kde seděl vedle biskupů na obyčejném křesle, uslyšel poučení předsedajícího koncilu biskupa Hosia: „Nevměšuj se do záležitostí Církve a nemysli si, že nám v těchto věcech budeš rozkazovat, ale raději se jim od nás uč...“ Ale i sám císař pronesl ke koncilním otcům: „Vás Bůh ustanovil kněžími a dal vám moc nás soudit...“ Patriarchu Alexandra pak žádné tehdejší ani pozdější dokumenty neuvádějí na prvním místě, ale vždy až za papežskými legáty.

Nakonec, moskevské „pravoslavné“ bohoslužebné knihy na den 2. ledna [svátek sv. Silvestra ve východním liturgickém kalendáři – pozn. překladatele] zahrnují papeže Silvestra takovýmito pochvalami: „Ukázal ses býti ohnivým sloupem, svatě jsi vedl svatý koncil [...]. Ukázal ses býti představeným[3] svatého koncilu [...] jako božská hlava svatých otců.“ Kdyby biskup Hosius nebyl zástupcem papeže Silvestra, nemohla by Církev nazývat tohoto papeže „představeným“ koncilu. 

Už první všeobecný koncil nám tedy ukazuje, že na něm římský velekněz vykonával nejvyšší pravomoc a nikdo ji nepopíral.

Druhý všeobecný koncil, rok 381

Druhý všeobecný koncil byl svolán do Cařihradu, a to jen jakožto koncil místní (partikulární), aby odsoudil falešnou nauku Makedonia, který učil, že Duch Svatý není božské přirozenosti, ale že je stvořením Syna. Koncil měl proto znovu potvrdit nauku prvního koncilu o rovnosti všech tří božských Osob.

Koncil svolal císař Theodosius, ale historikové připouštějí, že to učinil se souhlasem papeže Damasa, protože koncilní otcové píší papeži takto: „Sešli jsme se v Cařihradě na základě listu Vaší důstojnosti, který jste poslal zbožnému císaři...“ Na koncilu bylo sto padesát biskupů a třicet šest heretiků makedoniánů. Není známo, jestli zde byli vyslanci od papeže.

Ale tento koncil nebyl tehdy považován za všeobecný, protože a) nebyli svoláni biskupové všech provincií, ale jen nejbližších krajin, na což si stěžovali biskupové Itálie; b) nebyl svolán z autority a na příkaz papeže, ale jen císařem se svolením papeže; c) samy východní církve začaly tento koncil považovat za všeobecný až od r. 451, kdy bylo na chalcedonském koncilu čteno cařihradské vyznání víry zároveň s nicejským a také slavnostně potvrzeno. Ale zcela uznán jakožto všeobecný byl tento koncil až za papeže sv. Řehoře Velikého († 604), a to pouze co se týče koncilních výnosů proti heretické nauce Makedonia o Duchu Svatém. Ostatní výnosy tohoto koncilu, jakož i jím vydané kánony nebyly nikdy potvrzeny.

Třetí všeobecný koncil, rok 431

Třetí všeobecný koncil se konal ve městě Efesu v r. 431 a jeho hlavním předmětem bylo odsoudit novou bludnou nauku heretika Nestoria, patriarchy cařihradského. Ten učil, že Nejsv. Panna Maria porodila ne Syna Božího, ale pouze člověka, se kterým se Syn Boží spojil. Následkem toho Nestorius nevyznával, že Nejsv. Panna Maria je Bohorodička.

Koncil svolal císař Theodosius II., ale s povolením a schválením (aprobací) papeže sv. Celestina, vydaným 15. května r. 431. Za svého zástupce na koncilu ustanovil papež sv. Cyrila, patriarchu alexandrijského, a požádal ho, aby na koncilu vykonával „vládu, která náleží našemu (římskému) stolci“. Mimo to vyslal papež ještě dva biskupy a dva kněze z Říma a podřídil je sv. Cyrilovi. I „pravoslavná“ vydání Dějin koncilů uvádějí, že „Cyril Alexandrijský zastupoval také Celestina, nejsvětějšího patriarchu římské církve“; „Cyril Alexandrijský, který zastupoval také místo arcibiskupa římské církve Celestina“; „Celestin předal své místo na koncilu [...] Cyrilovi, biskupu Alexandrie“.

Na prvním zasedání koncilu byl přečten list papeže Celestina. Ten dával koncilu už hotové řešení: „Ty (Nestorius) jsi zcela zbaven biskupského stolce [...] a odloučen od jakéhokoliv společenství křesťanů, pokud hned nezměníš své zlé učení.“ Svatému Cyrilovi pak, jakožto svému zplnomocněnci, papež přikazuje, aby „vykonal jeho [papežovo] rozhodnutí s neústupnou přísností“; východním biskupům pak papež píše: „Nechť vaše kněžská důstojnost ví, že toto rozhodnutí vyšlo od nás, a co více – od samotného Krista Boha.“ Papež zde ukazuje svou moc, jakožto nejvyšší soudce, od kterého se nelze odvolat, dává neodvolatelné řešení, které zavazuje všechny. Východ nepopíral toto papežské právo: přátelé Nestoria se nebouří, ale radí mu, aby se podřídil; sám Nestorius pak ani slovem nehovoří o zneužití nebo o nezákonném přisvojení moci papežem nad biskupy Východu.

Na druhém zasedání byli přítomni už i noví papežovi legáti, kteří přečetli nový Celestinův list. Píše v něm: „Vyslali jsme je, abychom naplnili naši starost (o víru) našich bratří [...] aby oni vykonali to, co jsme již rozhodli.“ A jak zareagovali koncilní otcové na takové projevy „papežské touhy po moci“? „Všichni biskupové,“ jak píší dokonce i „pravoslavné“ Dějiny koncilů, „společně zvolali: ‚To je přeci spravedlivý soud! Celý koncil děkuje Celestinovi, strážci víry.‘ Na to řekl Filip, kněz římské církve: ‚Děkujeme svatému koncilu, že jste se po přečtení listu svatého [...] papeže [...] hromovými zvoláními s ním (duchem) sjednotili, jako údy pod jedinou hlavou.‘“

Na třetím zasedání žádali papežští legáti, aby bylo veřejně přečteno odsouzení Nestoria, „abychom mohli potvrdit vaše výnosy, jak to vyžaduje pořádek vzhledem k [...] papeži Celestinovi.“ Po přečtení rozsudku řekl legát Filip:

„Nikdo o tom nepochybuje a po všechny časy bylo známo, že svatý [...] Petr, vůdce a hlava apoštolů, sloup víry, základ katolické církve, přijal od Pána našeho Ježíše Krista [...] klíče království a že jemu byla dána moc svazovat a rozhřešovat hříchy; a on až do tohoto času stále žije a rozsuzuje skrze své nástupce. Proto, podle jeho vnuknutí, jeho nástupce a náměstek, nejsvětější papež náš biskup Celestin poslal nás na tento koncil, abychom zastupovali jeho přítomnost.“

Po koncilu pak papež Celestin napsal v listě pro věřící v Cařihradě, že doba věroučného boje na Východě byla „pro nás těžkým časem [...], probděli jsme noci beze sna [...]. Měli jste co dělat se zrádcem, ale svatý apoštol Petr neopustil ani zde ty, kteří se horlivě namáhali [...] Apoštolský soud rozhodl, aby byl odťat ten, který nás zarmucoval a chtěl překroutit evangelium [...] A nakonec, teď je příležitost vás napomenout naším slovem, aby nikdo z vás nenabourával budovu postavenou na tvrdém kameni nárožním.“

Účastenství papeže na všeobecném koncilu jakožto nejvyšší hlavy a soudce, od kterého není odvolání, a jeho autorita vyzdvižená a nikým nepopíraná jsou zde naprosto jasné.

Čtvrtý všeobecný koncil, rok 451

Čtvrtý všeobecný koncil byl svolán v záležitosti odsouzení nové hereze monofyzitů, kterou rozšířil archimandrita Eutychés. Ten učil, že vtělené Slovo Boží má pouze jednu přirozenost, přirozenost Boží, a že lidská přirozenost byla božskou pohlcena. U tohoto koncilu můžeme rozlišit tři fáze, z nichž každá jasně ukazuje autoritu papeže jakožto nejvyššího soudce, jehož rozhodnutí má i bez koncilu nejvyšší autoritu.

Heretik Eutychés byl se svou naukou odsouzen nejprve na místním synodu v Cařihradě r. 448, pod předsednictvím patriarchy Flaviana. Eutychés byl exkomunikován. Poslal pak list papeži Lvu I., jakožto „ochránci víry“, a prosil: „Jak zvážíte, tak i rozhodněte“, a slíbil, že se podřídí rozhodnutí papeže. Tedy i heretik věděl, že rozhodnutí římského velekněze má větší váhu než rozhodnutí synodu.

Uvědomění od Flaviana přišlo do Říma dříve než Eutychův list. V odpovědi papež vyčítal Flavianovi: „Podivili jsme se, jak jsi mohl před námi mlčet o takovém pohoršení [...]; chceme znát důvod takovéhoto tvého postupu [...], neboť církevní pravidlo i víra [...] nás zavazují k veliké starostlivosti o pokoj křesťanů, abychom tím, že odstraníme nepravé názory a zachováme neporušenou katolickou víru [...] i svou autoritou podpořili ty, jejichž víra byla pravá.“ V takovém duchu a s takovým vědomím moci píše papež také císaři a všem archimandritům v Cařihradě. A Cařihrad, tj. jak patriarcha, tak císař i mniši, se stavěl k takovému postupu papeže jako k něčemu naprosto přirozenému a zákonnému.

V listu papeži Flavianos nejen že nepopírá právo papeže vměšovat se do záležitostí Cařihradu, ale dokonce prosí, aby tato nejvyšší moc byla užita vůči Eutychovi. „Proto, nejsvětější otče, postupuj spravedlivě, jak to žádá kněžství [...] Neboť naše rozhodnutí potřebuje pouze vaši podporu a obranu.“ Flavianos neprosí, aby byl svolán nový koncil. Stačí osobní list papeže, aby potvrdil zákonnost rozhodnutí cařihradského synodu. A sv. Petr Chrysologus, kterého Eutychés žádal, aby se za něj u papeže přimluvil, vyzývá Eutycha: „Nejdříve ze všeho s pokorou přijmi to, co napsal papež, neboť my, z lásky k pokoji a k víře, nemůžeme rozhodovat věci víry bez souhlasu římského biskupa.“ – Hle, kolik projevů vyznání moci papeže na Východě během této první fáze chalcedonského koncilu.

Druhá fáze byla velice bouřlivá a tragická. Eutychés nalezl podporu u císaře Theodosia, u alexandrijského patriarchy Dioskúra a u silné strany monofyzitů. Císař žádal papeže, aby svolal koncil do Efesu. Papež to nepovažoval za nutné, ale nakonec souhlasil. Sám vyslal „místo sebe“ tři legáty. Ale plánovaný koncil nebyl tím, co dělá koncil koncilem. Dioskúros Alexandrijský, příznivec Eutychův, sám uzurpoval předsednictví koncilu, neuznal papežovy vyslance a východní biskupy, své protivníky, nechal vsadit do vězení. Z přítomných sto třiceti biskupů zbavil čtyřicet dva práva hlasovat a dopis papeže o dvou přirozenostech v Ježíši Kristu nedovolil na koncilu přečíst. Když proti takovému postupu protestoval patriarcha Flavianos, Dioskúros ho vyloučil z Církve. Flavianos se na místě odvolal k papežským legátům. Vůdce papežské delegace prohlásil, že anathema uvržené na Flaviana „se odmítá“. Tehdy se Dioskúrovi stoupenci vrhli na pravověrné biskupy, strhla se rvačka a bitka, při které byl Flavianos smrtelně zraněn a papežští legáti a mnoho biskupů si sotva zachránili život útěkem. Hereze vítězila fyzickou silou a Dioskúros po návratu do Alexandrie vyhlásil anathema na papeže. Papež Lev nazval tento koncil „lotrovským koncilem“ a pod tímto názvem vstoupil do dějin.

Do Říma o tom všem přišlo mnoho hlášení. Papež poslal jako odpověď za jeden den osm listů. V listu císaři papež píše, že „od blaženého Petra, prvního z apoštolů, jsme přijali takovou pravomoc, že máme zákonné právo střežit pravdu [...] A proto my tvrdíme, že koncil biskupů, který jste vy zřídili v městě Efesu, se protiví samotné víře a zasazuje ránu všem církvím“. – Kněžstvu a věřícím v Cařihradě papež píše, že kdo se odváží napadat pravověrné kněze (biskupy), „ten nemůže být v jednotě s námi [s papežem] a nemůže se počítat k počtu biskupů [...] Proto zůstaňte v duchu katolické pravdy a přijměte toto apoštolské naučení, které vám předáváme svými ústy“.

Jak zareagoval Východ na takovéto „vměšování se“ papeže do záležitostí Východu? Císař vyznává papeži svou víru, že „biskup města Říma, kterému dávná minulost přiznala prvenství kněžství přede všemi ostatními, musí mít příležitost a místo vydávat soud o víře a kněžích“. – Nový patriarcha Cařihradu Anatolij prosí papeže, aby ho potvrdil na patriarchálním stolci. Klérus a věřící Cařihradu prosí papeže, aby i dále bránil čisté učení. A Theodoret Krétský, odsouzený na „lotrovském“ koncilu, se obrací na papeže, „abych obdržel od vás lék na jizvy Církve, neboť vám je nutné být podřízen jako prvnímu mezi všemi [...]. Očekávám rozhodnutí vašeho Apoštolského stolce“. – Hle, kolik nových projevů papežské moci a kolik důkazů jejího vyznávání na Východě!

Třetí fázi čtvrtého všeobecného koncilu tvoří samotný koncil, který se odehrál v Chalcedonu r. 451. Jeho úkolem bylo v první řadě skoncovat s Eutychovou herezí a potrestat už známého Dioskúra, vůdce „lotrovského koncilu“.

Koncil svolal papež Lev I. na žádost císaře. Sešlo se šest set třicet biskupů. Papež vyslal čtyři legáty. „V těchto bratrech, tedy biskupech Paschasiovi a Lucenciovi a kněžích Bonifáci a Basilovi, které odesíláme od apoštolského stolce, ať vidí vaše bratrství, že jsem na koncilu přítomen já a neoddělitelně přebývám s vámi [...], vždyť jsem vám už dávno přítomen hlásáním katolické víry. [...] Proto ať je zcela odložena všechna opovážlivost vystupovat proti víře Bohem nám svěřené a ať umlkne pustá nevěra těch, kteří se zmýlili.“ Papež autoritativně zdůrazňuje, že koncil nemá právo rozebírat otázky víry – ty už jsou totiž vyřešeny papežovým listem Flavianovi –, ale má soudit pouze osoby Eutycha a Dioskúra.

Už na prvním zasedání koncilu papežský legát Paschasius prohlásil: „...apoštolský biskup města Říma, hlava všech církví, nám dal nařízení, kterým nás zplnomocnil přikázat, aby Dioskúros nebyl na koncilu, a pokud se sem pokusí dostat, aby byl vyhnán [...], protože buďto odejde on, nebo se vzdálíme my.“ Z toho je vidět, že papež Lev I. odsoudil patriarchu Dioskúra sám, aniž by čekal na rozhodnutí koncilu. A koncilní otcové neřekli nic proti takovému projevu nadřazenosti papeže nad koncilem.

Na předepsanou soudní otázku, jaká je Dioskúrova vina, odpověděl legát Lucencius: „Činil ze sebe soudce, kterým nebyl, a odvážil se zřídit koncil bez autority apoštolského stolce, což nikdy nebývalo a ani být nesmí...“ Na otázku Paschasia: „Přeje si vaše blaženost, abychom my (tj. zástupci Svatého stolce), jak jsem řekl, použili proti němu církevních trestů?“ koncil odpověděl: „Samozřejmě, to chceme!“ A otcové se obrátili na papežské legáty se slovy: „Prosíme vaši svatost, když zaujímáte místo nejsvětějšího velekněze Lva, abyste nad ním [Dioskúrem] vyhlásili rozsudek a určili mu trest podle kánonů. Všichni a celý všeobecný koncil budou souhlasit s rozsudkem Vaší Svatosti.“ Papežští legáti přečetli všechna provinění Dioskúra a zakončili je slovy: „Proto nejsvětější [...] Lev skrze nás a skrze tento svatý koncil, spolu s [...] apoštolem Petrem, který je ochráncem katolické církve a základem pravé[4] víry, zbavuje ho [Dioskúra] biskupství a odlučuje ho ode všeho kněžského stavu.“ Všichni biskupové dali najevo, že ve všem smýšlejí tak jako Apoštolský stolec, a podepsali rozsudek.

Když byl na druhém zasedání přečten papežův list o dvou přirozenostech v Ježíši Kristu, božské a lidské, celý koncil vstal a zvolal: „Anathema na toho, kdo věří jinak! Petr promluvil skrze Lva!“

Snad nikdy předtím neprojevil Východ tak silně a jasně své přesvědčení o autoritě a vládě římského velekněze jako právě ve spojení s tímto čtvrtým všeobecným koncilem.

Dokončení příště.

Překlad brožurky o. Sevastiana Sabola OSBM Peršenstvo papy i vselenski sobory, vyd. 1952 v New Yorku.
IMPRIMI POTEST o. Lotockyj OSBM, Protoihumen (25. 9. 1952)

NIHIL OBSTAT o. Dr. Vasyľ Vasylyk, Eparchialnyj censor (4. 10. 1952)

IMPRIMATUR + Konstantin, biskup filadelfský (4. 10. 1952)

Přeložil o. Radim Tutr.