Úmluva o právech dítěte

Michal Kretschmer

1 Kor 2, 15: „Člověk obdařený Duchem je schopen posoudit všecko.“ Zde má samozřejmě sv. Pavel na mysli věci vztahující se k víře a mravům. Jsou ovšem věci čistě světské a dále pak věci povahy smíšené, kdy na něco, co je světské povahy, je aplikováno duchovní posouzení. Jsme tak vybízeni k tomu, abychom na pozemské věci hleděli očima víry. Existuje zde nebezpečí omylu, který může nastat tím, že jsou špatně nebo nedostatečně poznána samotná fakta o nějaké pozemské skutečnosti. Přesto však musíme o takové poznání usilovat, abychom zaujímali správná stanoviska k věcem, které nás obklopují.

V dalším bych se chtěl věnovat Úmluvě o právech dítěte, jež byla přijata v roce 1989 a která navazuje na některé předchozí dokumenty OSN. Při posuzování této Úmluvy je třeba rozlišovat mezi jejím samotným textem a tím, jak je tento text vykládán a aplikován orgány OSN.

Ohledně samotného textu je nepochybné, že je v něm řada správných zásad. Tak např. v jeho preambuli je uvedeno „dítě pro svou tělesnou a duševní nezralost potřebuje zvláštní záruky, péči a odpovídající právní ochranu před narozením i po něm“. Za povšimnutí však stojí, že ochrana nenarozeného dítěte není pak zmíněna nikde v žádném z článků Úmluvy, takže se spíš jedná o citaci textu z preambule Deklarace práv dítěte z roku 1959. Podobně např. ochrana dětí před sexuálním zneužíváním nebo trýzněním zmíněná v článku 19 Úmluvy je jistě v pořádku. Rovněž je správná zásada obsažená v preambuli Úmluvy stanovící, že „rodina, jako základní jednotka společnosti a přirozené prostředí pro růst a blaho všech svých členů a zejména dětí, musí mít nárok na potřebnou ochranu a takovou pomoc, aby mohla beze zbytku plnit svou úlohu ve společnosti“. K tomu, aby Úmluvu jako celek bylo možno prohlásit za dobrou, nestačí, že obsahuje třebas i mnoho dobrého, ale že současně neobsahuje nic zlého. Kromě toho celá Úmluva se zabývá pouze právy dětí a nezmiňuje jejich povinnosti a závazky.

Úmluvu ratifikoval i Svatý stolec s některými výhradami.[1] Jedná se o článek 24, kde je zmínka o „výchově k plánovanému rodičovství“, což může znamenat jen ony metody plánování rodiny, které jsou morálně přijatelné, tedy metody přirozené. Svatý stolec rovněž interpretuje články Úmluvy způsobem, který zabezpečuje primární a nezcizitelná práva rodičů zejména ohledně práv, jež se týkají výchovy (články 13 a 28), náboženství (článek 14), sdružování (článek 15) a soukromí (článek 16). Spojené státy úmluvu neratifikovaly.

V Úmluvě je na několika místech zmíněn „zájem dítěte“, aniž by bylo definováno, co se tím rozumí. Taková formulace připouští pak nejrůznější výklady v závislosti na náboženském, filosofickém či politickém postoji. Pro křesťany je nejvyšším zájmem dítěte jeho věčná spása, a tedy vše, co by ji ohrožovalo, co by dítě odvádělo od pravé víry a svádělo k porušování Božích přikázání, je proti jeho zájmu. Humanisté a lidé, kteří hledí jen na pozemskou perspektivu života, to ovšem takto nechápou. Z toho plyne, že taková formulace je v současnosti zneužitelná ve většině států.

V článku 5 Úmluvy je sice závazek „respektovat odpovědnost, práva a povinnosti rodičů“, ale dále je uvedeno, „které směřují k zabezpečení jeho orientace a usměrňování při výkonu práv podle úmluvy v souladu s jeho rozvíjejícími se schopnostmi“. To lze vykládat tak, že by práva dětí měla přednost před právy rodičů, a že státy, které přijaly Úmluvu, uznávají práva rodičů, jen pokud usměrňují své děti pomáhajíce jim vykonávat práva stanovená v Úmluvě.

V Úmluvě je také na několika místech zmíněno nějaké právo dítěte, avšak současně jsou připuštěna omezení, která stanoví vnitrostátní zákon. Tím je vlastně nadřazena taková případná zákonná norma nad práva dítěte a tak se stává neúčinné to, co je v Úmluvě deklarováno. V Úmluvě lze najít řadu dalších ustanovení, která jsou nepřijatelná nebo alespoň umožňují nesprávný výklad. Tak v článku 13 stojí: „Dítě má právo na svobodu projevu: toto právo zahrnuje vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem, prostřednictvím umění nebo jakýmikoli jinými prostředky podle volby dítěte.“ To lze vykládat jako zákaz toho, aby rodiče vhodně omezili takové aktivity dítěte a bránili mu např. v tom, aby se dívalo na filmy plné násilí, pornografii nebo četlo nemorální a katolické víře nepřátelské texty. Podobně článek 17 vyzývá státy, aby zabezpečovaly dětem přístup k národním i mezinárodním hromadným sdělovacím prostředkům.

Článek 14 uznává právo dítěte na svobodu myšlení, svědomí a náboženství. Rodičům je přiznáno pouze právo „usměrňovat dítě při výkonu jeho práva“. Zde odkazuji pouze na známé kritické postoje k náboženské svobodě, jak je chápána v sekulární společnosti a v deklaraci Dignitatis humanae II. vatikánského koncilu. Jedná o oslabování role rodičů při náboženském a mravním formování svých dětí. V krajním případě by např. pokřtění dítěte bylo chápáno jako něco, co překračuje rámec usměrňování, neboť znamená zařazení dítěte do určitého náboženského křesťanského společenství.

Zneužitelný je i článek 15, ve kterém je uvedeno: „Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, uznávají právo dítěte na svobodu sdružování a svobodu pokojného shromažďování. Výkon těchto práv nesmí být žádným způsobem omezován s výjimkou těch omezení, jež stanoví zákon a jež jsou nutná v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti nebo veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví nebo morálky či ochrany práv a svobod druhých.“ To lze vykládat tak, že rodiče nemohou bránit svým potomkům v navazování kamarádství s dětmi či jinými osobami, které mají na ně špatný vliv, nebo v tom, aby se nestaly členem organizací nebo skupin, jejichž hodnoty a životní zaměření jsou závadné.

V článku 16 je uvedeno: „Žádné dítě nesmí být vystaveno svévolnému zasahování do svého soukromého života, rodiny, domova nebo korespondence ani nezákonným útokům na svou čest a pověst.“ Jeho zneužitím by bylo, kdyby se tomu rozumělo tak, že rodiče nesmí v rozumné míře, majíce starost o bezpečí a mravní vývoj svého dítěte, monitorovat jeho komunikaci s jinými.

Lze uvést ještě další problémová ustanovení Úmluvy. V článku 12 se dítěti přiznává, aby bylo vyslyšeno v každém soudním nebo správním řízení, které se jej dotýká. To může vést k tomu, že v některých případech je dítě zbytečně zatahováno do rozvodového řízení rodičů. Diskutabilní je rovněž ustanovení článku 37, že „za trestné činy spáchané osobami mladšími osmnácti let nebude ukládán trest smrti a trest odnětí svobody na doživotí bez možnosti propuštění na svobodu“. Takový trest je jistě mírnější než Bohem stanovený trest věčného zavržení, který hrozí každému, kdo se dopustí těžkého hříchu, což vyžaduje nabytí dostatečného užívání rozumu, ale ne dosažení věku osmnácti let. Je smutnou skutečností, že nezletilí se někdy dopouštějí tak závažných skutků, jako jsou promyšlené vraždy nebo nevyprovokovaná znásilnění.

Tím spíše je zarážející, že papež Benedikt XVI. v červnu letošního roku odeslal telegram podepsaný Státním sekretářem kardinálem Tarcisiem Bertonem, ve kterém říká, že vyvstala naléhavá potřeba, aby byla v plnosti implementována Úmluva o právech dítěte. Tento telegram vyvolal znepokojení zejména u prorodinných aktivistů v USA, kteří bojují proti jeho ratifikaci Spojenými státy. Tyto obavy vycházejí z toho, že komise OSN, která dohlíží na implementaci Úmluvy, se pokusila podkopat práva rodičů v několika státech, které Úmluvu podepsaly. Arcibiskup Celestino Migliore, představitel Svatého stolce u OSN, řekl, že papež ve svém telegramu volá po správné aplikaci Úmluvy.[2] Morální problém zní, zda je lépe se vůbec nespolčovat s takovou převážně protikřesťanskou organizací, jako je OSN, nebo se snažit v ní působit a mírnit negativní dopady její činnosti. Svatý stolec to řeší (zda dobře, nevím) tím, že ačkoli představuje suverénní stát, není členem OSN, ale je u ní zastoupen jako pozorovatel.

Ještě horší než samotné znění Úmluvy je její interpretace komisemi OSN. Ty zapomínají na ustanovení starších dokumentů OSN. Tak se ve Všeobecné deklaraci lidských práv z roku 1948 v jejím článku 16 praví: „Rodina je přirozenou a základní jednotkou společnosti a má nárok na ochranu ze strany společnosti a státu.“ Podobně v Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech z roku 1966 se v článku 10 praví: „Nejširší možná ochrana a pomoc by měla být poskytnuta rodině, která je přirozenou a základní jednotkou společnosti, zvláště k jejímu založení a po dobu, kdy odpovídá za péči a výchovu nezletilých dětí.“ V článku 13 pak: „Státy, smluvní strany Paktu, se zavazují respektovat svobodu rodičů, případně poručníků, zvolit pro jejich děti jiné školy než ty, které byly zřízeny veřejnými orgány, které odpovídají takové minimální úrovni vzdělání, jaká je stanovena nebo schválena státem, a zajišťovat náboženskou a morální výchovu jejich dětí ve shodě s jejich vlastním přesvědčením.“ Rovněž v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech z roku 1966 v článku 18 stojí: „Státy, smluvní strany Paktu, se zavazují respektovat svobodu rodičů, a tam, kde je to vhodné, poručníků, zajistit náboženskou a morální výchovu svých dětí podle vlastního přesvědčení rodičů nebo poručníků.“

Problematikou vadné interpretace Úmluvy se dobře a poměrně podrobně zabývá zpráva organizace Family Research Council z letošního května nazvaná „Jak úmluvy OSN o právech žen a dětí podkopávají rodinu, náboženství a suverenitu“[3], kterou vypracovali Patrick F. Fagan, William L. Saunders a Michael A. Fragoso. Její autoři v ní na různých příkladech dokumentují činnost příslušné komise OSN směřující k

·         snížení rodičovského dohledu nad probouzející se sexualitou dospívajících;

·         propagaci přístupu k potratům, antikoncepci a jiným „lékařským službám“ pro děti bez souhlasu rodičů;

·         kladení rovnítka mezi naplácáním dítěti a vážným fyzickým zneužitím;

·         omezování autority rodičů tím, že jsou rozšiřována „práva“ dětí – např. v roce 1995 byla Velká Britanie kárána za to, že dovoluje rodičům stáhnout jejich děti z hodin sexuální výchovy, jestliže nesouhlasí s jejich obsahem.

V popředí Úmluvy nestojí ochrana dítěte, ale koncept autonomního a kompetentního dítěte. Tento koncept „zasahuje rodinu v samotném jejím jádru: v jejích duševních vazbách, v její soudržnosti, ve vzájemné pomoci, ochraně, dohledu, účasti dětí na rodinném životě, zprostředkování lidských, mravních hodnot příští generaci. To vše chce koncept autonomního dítěte odstranit.“[4]

Osobně mám za to, že by přistoupení k Úmluvě o právech dítěte pro její zneužívání mělo být Českou republikou vypovězeno a legitimní potřeby ochrany a správného zacházení s dětmi by měly být řešeny pouze českými zákony.