Otec Walter Ciszek SJ

Anežka Kindlerová

 

 

„Kněz má být člověkem všeho zbaveným. Připomínaje si Kalvárii, má myslet na to, aby odumřel sobě, svému tělu, svému duchu, své vůli, své pověsti, své rodině i světu. Má se obětovat mlčením, modlitbou, prací, trpělivostí, kajícností, utrpením a smrtí. Čím více zemřeme, tím více máme života a tím více dáváme života“ (bl. Antoine-Marie Chévrier, přítel sv. faráře arského).

 

Slovo gulag je zkratkou názvu Glavnoje Upravlenije Ispravitelno-trudovych lagerej neboli „Hlavní správa nápravně pracovních táborů“. Pod tuto správu spadalo během celé existence SSSR nejméně 476 táborových komplexů, v nichž bylo sdruženo tisíce táborů. Slovo gulag se začalo používat přeneseně pro sítě táborů nebo i jednotlivé tábory a stalo se synonymem pro jeden z nejkrutějších terorů v dějinách lidstva.

 

R. 1948 se v táborech v SSSR nacházelo odhadem asi 10 milionů, r. 1952 až 13 milionů lidí. Do táborů, které měly za úkol produkovat otrockou práci a na dalekém východě Sovětského svazu vybudovat skoro holýma rukama města, závody a celkovou infrastrukturu v nelidských podmínkách, se však nedostali pouze občané Sovětského svazu, ale i cizinci. Ti byli do gulagů deportováni v průběhu 2. světové války a po jejím ukončení. Vedle válečných zajatců se sovětský teror soustředil i na civilní obyvatelstvo, kdy z osvobozených zemí odvlekl statisíce lidí. Podle svědectví bývalých vězňů byl v táborech uvězněn skutečný babylon národů. Dlouholeté tresty si v nich odpykával také velký počet ruských obyvatel, mnohdy pravověrných komunistů, kteří se do táborů dostali v důsledku stalinských čistek. Vedle nevinných lidí zde bylo uvězněno také mnoho skutečných kriminálníků. Ti byli rozděleni do kast a táborové vedení je často využívalo k terorizování politických vězňů.

 

Do tohoto ďábelského kotle jménem gulag, kterému šéfoval velký kápo soudruh Stalin, se dostal Božím řízením americký jezuita otec Walter Ciszek.

 

Otec Walter se narodil v listopadu 1904 ve městě Shenandoah v americkém státě Pensylvánie polským emigrantům jako sedmé ze třinácti dětí. Byl to rváč, vůdce gangu, pouliční bojovník, neústupný a tvrdohlavý neurvalec, který zanedbával školu. Ale katolická výchova a prostředí, které bylo u polských emigrantů velmi silné, způsobily, že se po ukončení školy rozhodl uposlechnout Boží volání a stát se knězem. Po souhlasu překvapených rodičů studoval v semináři v Michiganu, kde se vyznačoval tím, že se posmíval vnější zbožnosti ostatních seminaristů, sám se ale po nocích kradl do kaple, aby se modlil. Vstával každý den v půl páté ráno, běhal v létě i v zimě kolem jezera, ve kterém, ještě než v zimě zamrzlo, plaval, ukládal si celoroční přísné půsty, a to samozřejmě bez dovolení představených, jak sám píše, ve své tvrdohlavosti a umíněnosti, aby si dokázal, že to vše zvládne. Tak se ve své pýše nevědomky cvičil pro těžkou budoucnost, kterou mu Bůh připravil v Rusku.

 

Po přečtení životopisu sv. Stanislava Kostky se rozhodl ve svých čtyřiadvaceti letech vstoupit k jezuitům. V noviciátu bojoval se svou drsnou a neústupnou povahou a jezuitský individuální přístup ke každé duši pomohl, aby zvítězily jeho kladné vlastnosti a negativní byly usměrněny a zužitkovány pro dobro.

 

R. 1929 byl v seminářích po celém světě předčítán dopis Pia XI. adresovaný „všem seminaristům, zvláště našim jezuitským synům“, ve kterém papež vyzýval seminaristy ke vstupu do nově založené koleje Russicum v Římě. V této koleji se měli připravovat mladí klerici pro případnou budoucí práci v Rusku, aby nahradili kněze povražděné bolševickým režimem. Ve dvacátých letech se politická situace v SSSR nedala předvídat a mnozí evropští i američtí politici se nadále domnívali, že vláda bolševismu brzy skončí a do duchovně a materiálně zdevastované země bude možné vyslat kněze vychované za tímto účelem.

 

Pro jezuitského novice Ciszka znamenal papežův dopis odpověď na všechny předchozí zápasy. Byl přesvědčen, že dospěl na konec dlouhého hledání, že mu Bůh ukazuje cestu, kterou má vykročit. Rozhodl se odejít do Říma a zasvětit svůj život práci pro spásu duší v Rusku. Trvalo to však ještě dalších dlouhých pět let, než byl ke studiu v Russicu připuštěn. Během těchto pěti let se mladý jezuita vytrvale modlil, učil se a cvičil. Neboť čas, který se věnuje přípravě nástroje pro vhodnější použití, je nejlépe využitý. Čím lépe nabrousí sekáč svoji kosu, tím více pokosí obilí. Rusko se pro něj stalo záchytným bodem, smyslem života a budoucností, kterou na něm Bůh vyžaduje.

 

R. 1934 obdržel povolení odjet do Říma. Zde studoval teologii na Gregoriánské univerzitě a ruský jazyk a východní liturgii v Russicu spolu s dalšími seminaristy z různých zemí. Navázal zde přátelství s Rusem Viktorem Pavlovičem Novikovem (ve svých pamětech ho nazývá otcem Nestrovem) a Polákem s gruzínskou krví Jerzym Moskwou (v pamětech je nazýván otcem Makarem). Byli přezdíváni tři mušketýři, společně snili, plánovali a studovali vše, co se Ruska týkalo.

 

Jako budoucí kněz pro Rusko se otec Ciszek každý den účastnil východní byzantské liturgie, na kterou si dlouho nemohl zvyknout, a jak sám píše, nemohl ji ze začátku vystát. Jeho západní mentalita byla spjata s tradiční latinskou římskou liturgií. Houževnatě se jí ale snažil naučit a vážit si jí. V červnu 1937 byl vysvěcen na kněze ve východním ritu s výsadou sloužit mši v latinském ritu, kdykoliv to bude zapotřebí. Stal se tak prvním americkým jezuitou vysvěceným na kněze v byzantském obřadu. Nikdo z rodiny nemohl na svěcení a primici přijet, otec a matka zemřeli již za dob jeho studií v Římě a tak se otec Walter plně odpoutal od své rodiny za oceánem.

 

Na konci třicátých let nebylo možné kvůli politickým podmínkám vyslat do oblasti SSSR žádného kněze, proto byl otec Ciszek poslán v listopadu 1938 jako 34letý novokněz do jezuitské misie Albertyna ve východním Polsku, dnešním Bělorusku.

 

R. 1918 po zřízení samostatného polského státu se 4 miliony věřících z východního Polska, kteří byli po dělení Polska na konci osmnáctého století násilně včleněni do ruské pravoslavné církve, začalo spontánně vracet do katolické církve. Národnostně to byli Bělorusové, kteří užívali běloruský jazyk. Mohli si nechat svůj původní východní obřad, který měl své specifické běloruské prvky a lišil se od řeckokatolické liturgické tradice v Haliči. Kvůli nacionálním problémům ve východním Polsku mezi Poláky latinského obřadu a Ukrajinci byzantského obřadu byl do tohoto problému církví zapojen jezuitský řád, nacionálně nestranný. Kvůli nedostatku kněží v této oblasti a východní liturgii přešlo několik jezuitských kněží z latinského k byzantskému obřadu a do budoucnosti měli zajistit, aby nové generace zájemců byli již svěceni ve východním obřadu. Jedním z prvních, kteří přestoupili k byzantské liturgii, byl r. 1924 francouzský jezuita Charles Bourgeois. Ten působil r. 1927–1932 na Velehradě a mezi řeckokatolíky na Podkarpatské Rusi. R. 1924 stál společně s polským jezuitou otcem Michałem Malinowskim u zrodu fary a probačního domu v Albertynu nedaleko města Slonin v dnešním Bělorusku. Jezuité zde sloužili mše v byzantském ritu podle místní tradice a používali místní běloruský jazyk, za což si vysloužili útoky polských nacionalistů. R. 1931 byl na žádost metropolity Šeptyckého jmenován apoštolským vizitátorem pro tuto oblast, tedy oblast Volyně, Polesí a Chelmu, kam spadala i jezuitská misie v Albertynu, redemptorista východního obřadu biskup Nikola Čarnecký. Katolíci byzantského obřadu v této oblasti před tím spadali pod jurisdikci několika polských latinských biskupství. Na jaře r. 1940 jmenoval tajně metropolita Šeptyckyj biskupem pro běloruské katolíky východního obřadu otce Antoniho Niemancewicze. Ten v Albertynu působil po obsazení Běloruska německými vojsky. Na konci r. 1942 byl nacisty zatčen a následujícího roku v Berlíně popraven. Misie v Albertynu byla zavřená. Definitivně byla zlikvidována po obsazení východního Polska bolševickým Sovětským svazem r. 1945.

 

V Albertynu vyučoval otec Walter tamní jezuitské novice a na starost dostal duchovní správu věřících východního obřadu. Zde ho 1. září 1939 zastihla zpráva o napadení Polska Německem a zde se také poprvé setkal se sovětskými vojáky. Zabrali budovu misie, všechno zařízení zničili, podkroví jezuitského domu používali jako toalety. Slíbili však, že kostel zůstane nedotčen. Komunistický výbor, který byl založen ve vesnici ihned po příjezdu armády, stejně jako všudypřítomný agent NKVD, začal zastrašovat věřící především východního obřadu a nutil je, aby nechodili na mše. Věřící museli během liturgie poslouchat, jak se sovětští vojáci za dveřmi kostela mši posmívají, kopou do dveří a nadávají, parodují odpovědi, a po určité době vojáci kostel vyplenili. Latinský kostel nechávali paradoxně na pokoji, tolik jim nevadil, nerozuměli latinské západní mši. Cítili zvláštní odpor proti řeckokatolíkům jako členům církve, která se staví proti pravoslaví.

 

Po obdržení příkazu od biskupa Čarneckého o prozatímním uzavření východní misie v Albertynu se otec Ciszek odebral do Lvova. Tam se v jezuitském centru nacházeli druhové ze studií otec Novikov a otec Moskwa, kteří se sem uchýlili ze svých působišť obsazených sovětskou armádou.

 

V Albertynu i ve Lvově byl otec Ciszek několikrát vyzván americkou ambasádou, která se z napadeného Polska přesunula do Moskvy, aby vycestoval z okupovaných oblastí. Jako americký občan měl stále možnost bez překážek vycestovat a agenti NKVD, skrze které procházely veškeré informace, ho k tomuto kroku přemlouvali. Otec Ciszek ale ve Lvově učinil rozhodnutí, které mu na dvacet tři let uzavřelo cestu domů a přineslo mu roky nelidského strádání a utrpení. 

 

V té době byl Lvov hlavní výspou katolíků východního obřadu západní Ukrajiny. Metropolitou byl od r. 1900 až do své smrti v r. 1944 Andrej Šeptyckyj. Tento velký muž katolické církve, charismatický, vzdělaný a inteligentní aristokrat, se stal nejvlivnější osobou řeckokatolické církve ve dvacátém století. V době, kdy se otec Ciszek dostal do Lvova okupovaného sovětskými vojsky, zbývalo Andreji Šeptyckému jen několik let života. Byl nemocný a chromý, ale stále měl neobyčejně bystrého ducha. Jeho obrovská popularita na celé západní Ukrajině zabraňovala Sovětům, aby ho zatkli. Báli se velkého povstání. Ve Lvově panoval po obsazení zmatek. Sovětská moc vše zkonfiskovala, budovy zabrala, sovětští vojáci rabovali, vězení praskala ve švech a agenti NKVD posílali vlaky plné zatčených do gulagů na Sibiř. V nastalých zmatcích prvních válečných měsíců se však také otevřely jinak neprodyšné hranice SSSR, do kterého proudily zástupy uprchlíků z Polska, idealistických komunistů, ale také prostých Poláků a Židů, kteří utíkali před německým vojskem na východ. Sověti toho využili a uprchlíky verbovali na dobrovolnou práci v továrnách na Urale, kam se bez jasných představ o tamějších podmínkách a s vidinou lepšího života než v okupovaném Polsku uprchlíci s rodinami odebírali.

 

Tehdy dostal otec Czisek příležitost dostat se tajně do vysněného Ruska. Papež Pius X. pověřil r. 1908 metropolitu Šeptyckého pravomocemi patriarchy pro Rusko, které zahrnovaly svobodně organizovat katolickou církev východního obřadu v Rusku. Tato pravomoc byla papežem písemně potvrzena. Papež Pius X. rozuměl názoru Šeptyckého na znovusjednocení pravoslavné církve s katolickou a spatřoval v něm člověka, který svou prací a přesvědčením může zásadně přispět ke znovusjednocení. Základní principy tohoto přesvědčení vyjádřil Leonid Fjodorov, první exarcha ruské katolické církve východního obřadu v jednom ze svých dopisů: „Proselytismus a konverze jedinců by neměly být hlavním cílem našeho snažení, jelikož to stěží pomůže unii. Naším hlavním cílem je rozšiřování povědomí a propagace katolicismu a sblížení s pravoslavným duchovenstvem.“ Toto sbližování a popularizace katolicismu v Rusku mohli v první řadě vykonávat duchovní východního katolického obřadu, jimž daná země a mentalita byly vlastní. Metropolita Šeptycký byl přesvědčen, že unijní dílo v Rusku by měli nést a rozšiřovat v první řadě samotní Rusové byzantského obřadu. Ti měli svým příkladem a propagací katolicismu oslovit pravoslavné ruské duchovenstvo a věřící a ukázat jim, že unie neznamená latinizaci a ztrátu ruských církevních tradic a byzantské liturgie, ale naopak jejich uchování. Tento pohled metropolity se však lišil od názorů latinské hierarchie ve Vatikánu zodpovědné za východ. Výjimkou byl papež Pius X., který si uvědomoval důležitost východní Evropy v dějinách spásy a metropolitovi Šeptyckému v jeho konání důvěřoval.

 

Šeptycký si uvědomoval tragédii 2. světové války, která se zasloužila o rozšíření bolševismu a ničení katolického dědictví ve střední a východní Evropě. Po obsazení Polska, tedy i Haliče a Lvova, sovětskou mocí se rozhodl i přes nevoli Vatikánu použít práva, které dostal od papeže Pia X. Bolševici v té době již téměř vyhladili celou katolickou hierarchii v Rusku. První ruský katolický exarcha byzantského obřadu Leonid Fjodorov, vysvěcen r. 1917 v Petrohradě také Šeptyckým, zemřel r. 1935 ve vyhnanství v SSSR. Šeptycký se proto rozhodl pokusit se znovuobnovit aktivitu katolické církve a její hierarchii v Rusku a pokračovat v započaté unijní práci, která se na počátku dvacátého století začala v Rusku slibně rozvíjet. Na jaře r. 1939 a následujícího roku, na jaře 1940, jmenoval čtyři nové exarchy (apoštolské administrátory) pro katolíky východního obřadu. Pro Sibiř a celé Rusko byl exarchou jmenován bratr metropolity archimandrita studitského kláštera otec Kliment Šeptycký. Nástupcem metropolity a exarchou pro Ukrajinu byl jmenován Josif Slipyj, exarchou pro Volyň, Polesí a Chelm byl jmenován redemptorista biskup Nikola Čarnecký a exarchou pro Bělorusko jezuita otec Antoni Niemancewicz. 

 

Otevřením hranic SSSR pro uprchlíky se naskytla příležitost i představitelům katolické církve, aby pronikli na bolševické území a snažili se zmapovat situaci, sloužit věřícím a znovuobnovit hierarchii. Otec Ciszek a otec Novikov se tedy pod falešnou identitou běženců měli nechat najmout na práci v Rusku a s běženci překročit hranice do nitra SSSR. Zde začíná také nejasnost v úloze otce Novikova. Podle některých zdrojů, především ruských, byl před cestou jmenován metropolitou Šeptyckým exarchou pro Sibiř a dostal oprávnění s těmito pravomocemi působit po celém Rusku. Otec Ciszek ve svých pamětech prezentuje cestu do SSSR jako vlastní iniciativu jezuitského řádu s posvěcením metropolity. Je pochopitelné, že v době, kdy paměti psal, tedy r. 1964, neměl v zájmu informovat veřejnost o tajné činnosti katolické církve ve východní Evropě. Avšak ani papežské dokumenty se o otci Novikovovi nezmiňují. Je však nepravděpodobné, že by metropolita Šeptycký poslal do SSSR dva jezuity, aniž by je pověřil základními pravomocemi. Prvotním zájmem a cílem Šeptyckého bylo znovuobnovení katolické hierarchie východního obřadu v Rusku. Z toho tedy vyplývá, že otec Novikov jakožto Rus jisté pravomoci musel od metropolity obdržet. Šeptycký byl přesvědčen, že unijní dílo v Rusku by měli nést a rozšiřovat v první řadě samotní Rusové byzantského obřadu. Jaké pravomoci tedy otec Novikov a případně i otec Čistek obdrželi a co z toho vyplývalo, zůstává nadále předmětem dohadů.

 

Otec Moskwa, třetí ze „tří mušketýrů“ z Russica, zůstal ve Lvově. Byl pověřen metropolitou, aby se pokusil tajně překročit hranice okupovaného území, to znamenalo přejít území okupované bolševiky i Němci, dostat se do Vatikánu, podat zprávu o situaci katolíků pod bolševickou mocí a požádat papeže o oficiální schválení jmenování exarchů metropolitou Šeptyckým.

 

Otec Ciszek a otec Novikov se tedy nechali jako dělníci najmout na úřadě Lespromachazu, velkého dřevokombinátu, který nutně sháněl dělníky pro své závody na Urale. Před odjezdem oba obdrželi od metropolity požehnání a v březnu r. 1940 se v nákladních vagonech s ostatními dělníky a jejich rodinami vydali na dlouhou cestu na Ural. Hranice se SSSR překročili na svátek sv. Josefa 19. března 1940 a otec Ciszek si tak na dvacet tři let zavřel cestu zpět.

 

Kněží cestovali inkognito jako polští dělníci, otec Ciszek pod polským jménem Wladymyr Lypynski. Již během cesty a v samotném dřevozpracujícím závodě na Urale, v osadě Tjopla Gora, kde pracovali až do svého zatčení NKVD v červnu 1941, se setkali s realitou sovětského života, kterou si ani ve  Lvově okupovaném bolševickými vojáky nedokázali představit. Vysilující a mizerně placená práce, padesátistupňové mrazy, nedostatek soukromí v chatrných barácích, hlad, hrubost a agresivita, všudypřítomná komunistická agitace a duchovní prázdnota, ale především nemožnost působit jako kněz. To vše na otce Ciszka hluboce zapůsobilo. S otcem Novikovem se naučili zpaměti mešní modlitby a chodili tajně do lesa, kde na mýtině sloužili mši svatou, ve které nalézali velkou útěchu a mnoho duchovních posil. V barácích se setkali s rozkulačenými rolníky, kteří lpěli na své víře, ale měli strach o ní mluvit, spíše na ní lpěli jako na něčem, co bylo spojeno s lepším životem před rozkulačením. V obtížných dobách volali „Gospodi! Gospodi!“, spolu s tím kleli a mínili obojím zhruba totéž. Vedle nich tu byli pravověrní komunisté a ateisté, kteří byli perzekuování stejně jako jejich věřící kolegové, ale pro které zůstalo náboženství něčím odporným, opiem slabých. Důsledná bolševická propaganda, která vedla boj proti všemu, co je božské, vykonala od revoluce r. 1917 své dílo. Sám otec Ciszek ve svých pamětech píše, že bezmocnost toho, jak musel žít uprostřed lidí, kteří Boha odvrhli, a on jim nemohl pomoci nebo se bál, aby těmto lidem nepřitížil (donašeči se vyskytovali všude), byla strašlivá. Otec Ciszek informoval do Lvova své představené pomocí šifrovaných zpráv na pohlednicích, které posílali otci Moskwovi. Během roku jich odeslal několik a na základě těchto zpráv pak podával otec Moskwa ve Vatikánu hlášení o situaci katolíků na Urale.

 

Přestože byl otec Ciszek vytrvalý a měl silnou vůli, nevyhnul se pochybnostem o smyslu svého poslání. Přišel pocit deziluze a deprese a touhy vrátit se zpět do Lvova. Přispěly k tomu také nelidské podmínky, bezútěšnost, hlad, mráz a vyčerpávající práce.

 

V této těžké chvíli mu na pomoc přispěchal svatý Ignác z Loyoly. Podstatou svých duchovních cvičení otce Ciszka utvrdil, že to, co právě v těchto smutných podmínkách koná, kde se nachází a jaké má kolem sebe lidi, je Boží vůle. Sv. Ignác to vyjádřil přímo a jednoznačně ve své první zásadě duchovních cvičení: „Člověk je stvořen, aby chválil Boha, našeho Pána, vzdával mu úctu a sloužil mu, a takto spasil svou duši. Ostatní věci na světě jsou stvořeny pro člověka, aby mu pomáhaly k dosažení cíle, pro který je stvořen. Z toho plyne, že je má člověk užívat natolik, nakolik mu k jeho cíli pomáhají, a že se jich musí zříci, jestliže mu v tom překážejí. Proto je nutné, abychom se vůči všem stvořeným věcem stali indiferentními.“

 

Otec Ciszek a otec Novikov se ve Lvově domnívali, že po příjezdu na Ural bude možné cestovat ještě dále na Sibiř. Teprve při střetu se sovětskou realitou pochopili obtížné podmínky, rozhodli se vytrvat a na Urale začali tajně vyučovat děti dělníků i místních zubožených rolníků katechismus. Scházeli se s nimi v lese a poučovali je o pravdách víry. Na rozdíl od dělníků byli místní rolníci běloruští a ukrajinští předváleční vysídlenci a svou víru se nebáli praktikovat.

 

Komunistická NKVD však měla jejich počínání pod kontrolou a na dva převlečené jezuitské kněze z Russica si dávala obzvlášť dobrý pozor. Sledovala jejich činnost a po vyhlášení války Německem 22. června 1941 vtrhla do baráku jednotka tajné policie a otce Ciszka s otcem Novikovem zatkla jako agenty Vatikánu, kteří na území SSSR prováděli antisovětskou činnost ve službách antisovětských katolických organizací.

 

Oba kněží byli převezeni do vězení v Permu, kde otce Ciszeka nutili k doznání tvrdým psychickým i fyzickým mučením. Ke svému velkému překvapení zjistil, že vyšetřovatelé znají jeho pravou identitu a jsou o něm detailně informováni.

 

Zde musíme udělat odbočku z Ruska zpět do Vatikánu. Z archivních dokumentů vyplývá, že činnost v Římě spojená s Ruskem byla pod dohledem NKVD, která měla své informátory přímo ve vatikánských institucích. Ve dvacátých letech byl francouzský jezuita Michel d´Herbigny papežem pověřen v tajné misi v Rusku znovuobnovit katolickou hierarchii. Tajně vysvěcen na biskupa v Berlíně r. 1926 nunciem Eugenem Paccelim odcestoval do Moskvy, kde tajně vysvětil na biskupy několik místních kněží. Tato aktivita však nezůstala bez následků a všichni noví biskupové byli dříve nebo později sovětskou mocí odhaleni, zatčeni, odsouzeni, posláni do lágrů nebo popraveni. Boj proti katolické církvi byl ve dvacátých a třicátých letech v Sovětském svazu veden s velkou důkladností. Jak napsal sám Lenin r. 1922 Molotovovi: „Čím větší bude počet představených z řad buržoazie a kléru, které bude možné zlikvidovat, tím lépe. Právě v tomto momentu musí dostat veřejnost takovou lekci, že v následujících desetiletích nebude mít odvahu ani pomyslet na možnou opozici.“ R. 1924 bylo v SSSR na svobodě přibližně dvě stě katolických kněží, r. 1936 to bylo již jen padesát kněží, r. 1937 deset a v roce 1938 zbyli na svobodě pouze dva katoličtí duchovní.

 

Od r. 1922 stál Michel d´Herbigni v čele Papežského orientálního institutu a později vedl vatikánskou komisi Pro Russia, která měla za úkol koordinovat veškeré iniciativy Vatikánu zaměřené na SSSR. Pozornost NKVD se soustředila na tuto instituci a ta se zvýšila, když bylo r. 1929 otevřeno pro seminaristy Russicum. R. 1930 vystoupil papež Pius XI. veřejně s ostrým projevem proti bolševismu a odsoudil pronásledování Církve v Sovětském svazu. Vyzval věřící po celém světě k modlitebnímu křížovému tažení proti bezbožnému režimu v Moskvě a v Kremlu vyvolal ještě větší aktivitu proti katolické církvi. Přes tato ostrá slova adresovaná bolševismu však můžeme říci, že aktivity papeže týkající se Ruska byly více méně neúspěšné. Encyklika Divini redemptoris: O bezbožném komunismu byla vydána příliš pozdě, r. 1937, tedy dvacet let po bolševické revoluci. Od té doby již řada států politicky SSSR uznala a bolševický Sovětský svaz se stal uznávaným partnerem, se kterým se muselo na poli mezinárodní politiky počítat. Roku 1936 navíc bolševici v Moskvě zahájili tzv. Lidovou frontu, jakýsi export bolševismu za hranice pomocí levicově orientovaných a protinárodních sil v evropských státech. Do té doby bolševici všechny levicově orientované strany, které nebyly bolševické, odmítali a v SSSR zlikvidovali. Nyní svou taktiku změnili a Lidová fronta měla za úkol soustředit v cizině všechny síly „nespokojené“ se stávajícími režimy, infikovat je bolševismem a vše, co je národní nebo co by se stavělo na odpor, označit za fašistické. Příkladem toho byla občanská válka ve Španělsku 1936–1939. V encyklice Divini redemptoris papež komunismus ostře odsoudil, ale lék na zastavení bolševické ideologie viděl krátkozrace primárně v lidském snažení; v obnově křesťanského života, v křesťanské lásce, spravedlnosti, především spravedlnosti sociální, modlitbě a pokání, a to pomocí organizování se ve spolkovém životě a Katolické akci, která měla za úkol výše zmíněné uvést v praxi. To však proti ďábelské ideologii bolševismu nemohlo mít bez přímé pomoci Boží šanci na úspěch. Tato pomoc byla nabídnuta Pannou Marií r. 1917 ve Fatimě, ale nebyla vyslyšena. Dalším nešťastným papežovým krokem byl výběr francouzského jezuity Michela d´Herbignyho pro činnost Vatikánu spojenou s Ruskem nesoucí s sebou velkou zodpovědnost. D´Herbigny ve svých sedmnácti letech vstoupil k jezuitům, začal se zajímat o Rusko a svou prací o Solovjovovi Un Newman russe: Vladimir Soloviev si získal pověst specialisty na Rusko. Byl to člověk na jednu stranu nadaný, na druhou stranu však příliš emotivní, hypersenzitivní, postrádající jakoukoliv rozvahu a praktické uvažování, v některých ohledech spíše dobrodruh, který propadal fantazírování, co se ruské reality týkalo, jelikož jí plně nerozuměl a nechápal ji. Na Rusko se díval z pozice a mentality západního Evropana přesvědčeného, že Rusko je nesvéprávné misijní území. V Andreji Šeptyckém viděl především rivala a jeho vliv ve Vatikánu se snažil všemi prostředky eliminovat. Zpochybnil jeho pravomoci patriarchy pro celé Rusko, které obdržel od papeže Pia X., a napadl jmenování Leonida Fjodorva exarchou ruské katolické církve východního obřadu. D´Herbigny nesouhlasil s názorem Šeptyckého o přivedení Ruska k unii především propagací a popularizací katolicismu skrze katolíky východního obřadu. Byl přesvědčen, že Rusko se obrátí pomocí armády zahraničních misionářů, kteří na troskách ruské církve vybudují církev novou. Postrádal jakýkoliv respekt k ruským tradicím a pravoslavné církvi. Rusko přirovnával k pohanské římské říši, která musí být obrácena zvenku. Ve svém fantazírování došel tak daleko, že za realistické považoval na území SSSR vysazovat zahraniční kněze padákem. Důležité ruské katolické kněze byzantského obřadu, kteří zastávali stejné názory jako Šeptycký, odstranil d´Herbigny ze všech funkcí ve Vatikánu. Jednalo se například o otce Abrikosova, významné autority ruské katolické církve byzantského obřadu. Toho d´Herbigny obvinil ze spolupráce s bolševickou NKVD a očernil ho u řady vysokých vatikánských představitelů a dosáhl toho, že Abrikosov opustil Řím a usadil se v Paříži. Na druhou stranu se d´Herbigny obklopoval nedůvěryhodnými lidmi. Jeho sekretářem se stal labilní ruský kněz emigrant Alexandr Deubner. Jeho otec Ivan Deubner, jeden z prvních ruských katolických kněží byzantského obřadu působící v Petrohradě a přítel Abrikosova, byl sice pronásledován bolševiky, ale jeho další rodinné vazby byly spjaty s vysokými ruskými a německými komunisty. Deubnerův strýc byl synem významné německé komunistky-revolucionářky Klary Zetkinové, fanatické komunistky, feministky a přítelkyně Rosy Luxemburgové. Klara Zetkinová se významně zasloužila o šíření komunistické ideologie v Německu a v západní Evropě patřila mezi důležité mezinárodní agenty komunismu. Deubner se s ní za svého pobytu v Německu stýkal a postaral se o řadu skandálů, které jeho osobu spojovaly s vazbami na NKVD. Přes tyto aféry nadále pro d´Herbigniho ve Vatikánu pracoval. Papež Pius XI. si přese všechny tyto skandály a nejasnosti d ´Herbigniho oblíbil a tento francouzský jezuita se stal na několik důležitých roků ve dvacátých letech a počátkem třicátých hlavní osobou ve Vatikánu, která měla na starosti problematiku Ruska.

 

A právě v této době přichází z Portugalska požadavek o zasvěcení Ruska Nejsvětějšímu Srdci Ježíše a Panny Marie, který kdyby byl splněn, skončilo by v Rusku pronásledování a bolševické bludy by se nerozšířily do celého světa. Tento požadavek přednesl v létě 1930 papeži osobně zpovědník sestry Lucie otec Goncalves. A v srpnu 1931 si náš Pán sestře Lucii stěžuje, že jeho prosba nebyla vyslyšena.  

 

Díky úporné snaze svých jezuitských představených v čele s generálním představeným Polákem otcem Ledochówskim byl r. 1933 d´Herbigny odstraněn ze všech pozic ve Vatikánu. Věčné Město musel opustit. Od r. 1937 až do smrti r. 1957 mu byla zakázána jakákoliv veřejná činnost a svůj život dožil v ústraní v jezuitských domech ve Francii.          

 

Politika Vatikánu vůči bolševickému Rusku reprezentovaná papežem však nemohla být nikdy úspěšná, ať už by byla jakákoliv, pokud nebyl splněn ten nejdůležitější požadavek, a to požadavek samotného Boha, zprostředkovaný lidem skrze tři pasáčky v portugalské Fatimě.  

 

Je známo, že bývalý seminarista Russica, později překladatel vatikánské Kongregace pro východní církve Estonec Alexandr Kurtna byl agentem jak NKVD, tak gestapa. NKVD obdržela seznam všech studentů Russica, jejich životopisy, cesty a plány a monitorovala jejich pohyb po světě. Činnost v utajení tak byla prakticky nemožná. Po osvobození Říma r. 1945 Kurtna záhadně zmizel, otec Ciszek se s ním později setkal v norilském gulagu za polárním kruhem. Ve svých pamětech ho nazývá pseudonymem „Misha“. Donašeči z církevních řad jako Kurtna a jiní mají na rukou krev skutečných vojáků Kristových, kteří za svého misionářského působení v Rusku padli do rukou sovětské moci. Ze všech kněží z Russica, kteří odešli pracovat do Ruska nebo byli odvlečeni do gulagů, se ví s jistotou, že přežili a dostali se na svobodu jen tři; slovenský jezuita otec Vendelín Javorka, zatčen v rumunské Bukovině r. 1944, italský jezuita otec Pietro Leoni, zatčen v Oděse r. 1945, kam se dostal s italskou armádou r. 1941, a otec Walter Ciszek. Otec Novikov sice gulag přežil, ale zemřel ve vyhnanství v SSSR. Ostatní byli buď zastřeleni, zemřeli ve vězení nebo v lágrech či zmizeli.

 

Otec Ciszek byl první měsíce ve vězení v Permu a poté ve vyhlášené mučírně, symbolu Stalinova teroru, moskevské věznici Lubjanka, tvrdě vyslýchán a mučen. Dlouhé měsíce strávil na samotce, zažil pověstné bolševické vyšetřování – tzv. běžící pás, kdy vězni není dovoleno několik dlouhých týdnů spát – a každou noc byl odváděn k výslechům. Vyšetřovatelé se vězně snažili zlomit i tím, že dostávali minimální příděly jídla. U mnoha vězňů to mělo za následek smrt podvýživou, někteří z toho zešíleli. Otec Ciszek si sám jako seminarista i kněz ukládal přísné posty a posiloval vůli i tělo, ale hladové mučení Lubjanky bylo nesnesitelné.

 

Jeho jediným společníkem a utěšitelem se mu stal Bůh. Mnoho se modlil, dnům dal řád, ráno a večer zpytoval svědomí, po snídani ve svém srdci sloužil mši svatou, tedy odříkával mešní modlitby, ráno, v poledne a večer se modlil Anděl Páně a jako náhradu za breviář tři růžence; polsky, latinsky a rusky, také zpíval náboženské písně a mnoho rozjímal o pravdách víry. Jen modlitba mu pomáhala vše překonat. V samotě vězení začal své modlitby očišťovat od egocentrismu, od toho, co by si sám přál, vše postupně svěřoval Boží vůli. Vynakládal velké úsilí, aby se nestaral, co přinese další den. Naučil se svá utrpení, především hladovění a výslechy, obětovat za své mučitele i za všechny potřebné v celém Rusku, kteří trpěli ještě více. Vše poručil Boží vůli: „Buď vůle tvá.“ Tato duchovní cvičení z Lubjanky, kdy vše a opravdově svěřil Boží vůli, ho natolik očistila, že byl po odsouzení schopen přežít v nejtěžších táborech nucených prací na Sibiři, kdy svůj život opětně vložil do Božích rukou. 

 

V Lubjance zažil německé nálety na Moskvu, kdy bomby padaly jen pár metrů od vězení, a vězni tiše doufali, že Němci budou tak laskaví a několik jich shodí také na vězení. To se však nestalo. Přes válečné zmatky fungovalo vězení i jeho teror dále, konaly se výslechy a vězni se mučili jako v době míru. Jen jednou byli evakuováni do Saratova, a to tehdy, když se Němci blížili k Moskvě.

 

Vyšetřovatelům se bitím, psychickým nátlakem, nedostatkem spánku a jídla a použitím drog podařilo otce Ciszeka přimět podepsat přiznání o protisovětské činnosti. R. 1942 byl odsouzen za špionáž k patnácti letům táborů nucených prací se zvláštním režimem. Tyto měsíce vyšetřování popisuje otec Ciszek jako nejtemnější období ve svém životě. Do táborů však nebyl poslán ihned. Ještě několik dalších let byl různými metodami vyšetřován. Vyšetřovatelé se nejen snažili dostat z něho co nejvíce informací o Vatikánu a katolické církvi v Rusku, ale také se ho snažili donutit ke spolupráci. Teprve v únoru 1947 byl poslán v transportu na Sibiř do pracovního tábora na daleký sever za polární kruh.

 

Otec Viktor Novikov byl vystaven stejnému mučení jako otec Ciszek. Odsouzen byl r. 1942 jako vatikánský špion stejně jako všichni političtí vězni podle paragrafu 58 sovětského trestního zákoníku k patnácti letům táborů nucených prací. Ještě rok byl držen ve vězení. R. 1943 byl převezen do pracovního tábora Vorkuta za polárním kruhem, kde v zimě klesá teplota pod minus 60 stupňů. Přežil vyčerpávající práci v uhelných dolech, r. 1954 byl propuštěn a poslán do vyhnanství do Baškirska v oblasti jižního Uralu. Tam vyučoval ve městě Belebej latinu na lékařském institutu. Ve vyhnanství zemřel v květnu r. 1979. Podle svědectví místních katolíků sloužil tajně místním věřícím jako kněz až do své smrti.

 

Otec Jerzy Moskwa, třetí ze „tří mušketýrů“ z Russica, byl v srpnu 1940 poslán metropolitou Šeptyckým do Vatikánu. Měl za úkol informovat zodpovědné činitele o situaci katolíků v SSSR na základě zpráv od otce Ciszka a podat informace o obsazeném Lvově. Především měl od papeže obdržet oficiální schválení exarchů vysvěcených metropolitou v letech 1939 a 1940. Při nelegálním přechodu maďarských hranic byl otec Moskwa Němci zatčen a dopraven do budapešťského vězení. Jezuitský řád se o tom dozvěděl a podařilo se mu po několika měsících dosáhnout propuštění otce Moskwy. Ten z Budapešti odcestoval do Říma. Ve Vatikánu podal podrobnou zprávu o situaci ve východní Evropě a byl poslán zpět do Lvova. Při své zpáteční ilegální cestě do Lvova byl v lednu 1941 při přechodu maďarských hranic bolševiky zatčen a odvezen do kyjevského vězení. Tam byl několik měsíců krutě mučen a vyslýchán. 7. července 1941 přišel z Moskvy rozsudek smrti. Odsouzen byl jako nepřítel národa a ten samý den v kyjevském vězení zastřelen. Papež Pius XII. oficiálně potvrdil právoplatnost biskupských svěcení v listopadu 1941. Biskupové byli jmenováni apoštolskými administrátory a podřízeni haličskému metropolitovi Andreji Šeptyckému.

 

 

 

Použitá literatura:

 

Gabriel Hevenesi, Jiskry sv. Ignáce. Brno 2006.

Walter Ciszek, On mne vede. Praha 1995.

Walter Ciszek, With God in Russia. New York 1964.

David Alvarez, Spies in the Vatican. Kansas 2002.

Four hundred years Union of Brest (1596–1996). A critical Re-evaluation, eds. Ben Groen, Wil van der Bercken. Leuven 1998.

Marxism and religion in Eastern Europe, Banff international Slavic conference, September 4-7, 1974, ed. Richard T. de George. Dordrecht 1976.

Antoine Wenger, Catholiques en Russie d´apres les archives du KGB 1920-1960. Paris 1998.

Antoine Wenger, Rim i Moskva 1900-1950. Moskva 2000.

Bronislav Čaplickij, Irina Osipova, Kniga pamjati: martirolog katoličeskoj cerkvi v SSSR. Moskva 2000.

Olga Litzenberger, Rimsko-katoličeskaja cerkov´v Rossii. Saratov 2001.

Rajmund Ondruš SJ, Z Černovej do Žiliny cez Rím, Šanghaj a gulag: životné osudy P.Vendelína Javorku SJ (1882-1966). Trnava 2008.

český překlad encykliky Pia XI. Divini Redemptoris: o bezbožeckém komunismu. Olomouc 1937.

 

 

© Te Deum 2010