Světově proslulé autorce detektivních románů a povídek Agathě Christie se dostalo viktoriánské výchovy, ale její víra se postupně vymaňovala z často pokryteckých mezí anglického „společenského náboženství“ a nabývala podoby hlubokého osobního přesvědčení. V pokročilém věku, když již nemohla chodit, si vyžádala, aby jí anglikánský duchovní nosil „přijímání“ domů, což nebylo mezi anglikány vůbec obvyklé, natož v sedmdesátých letech minulého století.

Je zajímavé, že „královna zločinu“ učinila svým dvorním detektivem katolíka – Hercula Poirota.[1] O jeho náboženském přesvědčení se dozvídáme povětšinou jen v náznacích, ale v knize Čas přílivu[2] majitel geniálních „šedých buněk mozkových“ s nepokorou sobě vlastní otevřeně přiznává: „Je suis un bon catholique. Jsem dobrý katolík.“[3]

Z dopisů a poznámek Agathy Christie[4] víme, že anglické katolíky do jisté míry obdivovala, milovala „jejich malé kostelíky“ a sama občas navštěvovala mši sv. Chápala katolický postoj k rozvodům, byť byla sama rozvedená. A ještě něco… Viděla to, co unikalo řadě tehdejších pokrokových katolíků: bohatství a hloubku tradiční liturgie.

Je smutným paradoxem dějin, že katolíkům na Britských ostrovech, kteří v minulosti často za mši sv. prolévali svou krev a odmítali protestantské liturgické novoty, se dostalo z Říma ritu, jenž se téměř v ničem nelišil od bohoslužby popsané v Book of Common Prayer heretika a schismatika Thomase Cranmera.[5]

Proti postupným liturgickým změnám, které byly zaváděny už od roku 1965, se na „Ostrovech“ zvedla vlna nesouhlasu. Asi nejznámějším je odpor slavného anglického spisovatele a konvertity Evelyna Waugha, který si zoufal nad tím, jak „se to v Církvi podělalo“[6], a psal kardinálu Heenanovi hořké dopisy, v nichž se ho ptal, zda je cílem liturgické „reformy“ zničit katolické náboženství.[7]

Neozývali se ale pouze katolíci. Významným počinem na obranu tradiční liturgie byla petice z roku 1971, kterou podepsalo padesát sedm osobností kulturního a společenského života. Najdeme mezi nimi např. básníka Roberta Gravese, spisovatelku Iris Murdochovou, kunsthistorika Kennetha Clarka, operní divu Joan Sutherlandovou, slavného židovského houslistu Yehudiho Menuhina nebo dokonce anglikánského „biskupa“ Roberta Exetera. Většina z podepsaných nebyli katolíci, někteří z nich ani křesťané. Možná, že řadě lidí už jejich jména nic neřeknou, ale jedno z nich budou znát určitě: Agatha Christie. Také ona svým podpisem podpořila zachování tradiční liturgie, a nejen to, právě ona prý obměkčila srdce Pavla VI.

V uvedené petici mj. čteme:

Pokud by nějaké nařízení požadovalo naprosté nebo jen částečné zničení bazilik či katedrál, pak by to měli být především vzdělanci, a to nehledě na jejich osobní přesvědčení, kdo se se zděšením postaví takové myšlence na odpor.

Nelze popřít, že baziliky a katedrály byly stavěny k sloužení ritu, který až do doby před několika měsíci představoval živou tradici. Máme zde na mysli římskokatolickou mši. Podle posledních informací z Říma se ale ke konci tohoto roku chystá zrušení této mše.

[…]

Nehovoříme nyní o náboženském či duchovním obohacení miliónů jednotlivců. Sám ritus svým podivuhodným latinským textem inspiroval celou řadu neocenitelných uměleckých děl: nejen mystické spisy, ale také díla básníků, filosofů, hudebníků, architektů, malířů a sochařů všech zemí a časů. Patří tedy všeobecné kultuře stejně jako duchovním a křesťanům.

V materialistické a technokratické civilizaci, která postupně ohrožuje myšlenkový život a ducha v jemu vrozeném tvořivém projevu, tj. slovu, se zdá být obzvláště nelidské připravit člověka o slovní formy v jejich nejvelkolepější podobě.

Signatáři této žádosti, která je zcela ekumenická a nepolitická, pocházejí ze všech oblastí kultury v Evropě i jinde. Rádi by, aby Svatý stolec zvážil, jak hrozivé následky by pro dějiny lidského ducha mělo, kdyby se tradiční mše nedochovala příštím generacím…

Petice byla předána kardinálu Heenanovi, a ten ji 30. října 1971 odevzdal na soukromé audienci papeži. Říká se, že když si Pavel VI. přečítal petici, najednou nahlas pronesl: „Á, Agatha Christie!“, načež podepsal indult povolující sloužit tradiční katolickou mši sv. v Anglii a Walesu.[8]

Bylo to vítězství spíše symbolické, neboť ve skutečnosti už bylo pozdě. List The Universe (něco jako anglický Katolický týdeník) na první stránce ohlásil, že „od této první neděle adventní je na celém světě zakázáno sloužit mši v tridentském ritu. Ve zcela výjimečných případech mohou staří a penzionovaní kněží požádat svého biskupa o povolení tento ritus používat, ale pouze k soukromým účelům“[9]. I když byl článek v The Universe přinejmenším zavádějící, nedá se mu upřít jistý prorocký duch. Vše se opravdu změnilo a věřící byli nuceni se novým poměrům buďto přizpůsobit, nebo se smířit s nálepkou „kverulanti“, případně „rozvraceči“. Kněží byli tlačeni k tomu, aby, když už chtějí tradiční liturgii mermomocí sloužit, tak činili za zavřenými dveřmi. Snad aby se někdo nenakazil…

Byť chtěli konzervativní katolíci vykládat papežské povolení v co nejširším smyslu, tak dokument sám jim prostoru příliš nedával. Zde musíme uvést, že příběh o tom, jak Pavel VI. po přečtení jména Agathy Christie ihned podepsal inkriminovanou listinu, je poněkud zromantizovaný. Pavel VI. svěřil celou záležitost sekretáři Kongregace pro posvátnou bohoslužbu Mons. Annibalovi Bugninimu, který v listě kardinálu Heenanovi tlumočí papežovo povolení, nicméně případné nadšení odkazuje do patřičných mezí:

Povolení se vztahuje pouze na určité skupiny a je omezeno na zvláštní příležitosti; běžné farní a jiné mše za účasti věřících se mají řídit řádem dle nového Římského misálu. […] Kněží, kteří chtějí příležitostně sloužit mši podle výše zmíněného [starého] vydání Římského misálu, mohou tak činit se souhlasem ordináře a za jím určených podmínek.[10]

Mons. Bugnini ještě upozorňuje, že misál, dle kterého je povoleno pro určité skupiny o zvláštních příležitostech sloužit mši sv., musí zahrnovat liturgické změny provedené na základě dekretů ze dne 27. ledna 1965 a 4. května 1967.

Aby se snad tradiční liturgie ihned po svém celosvětovém „zákazu“ nějak nerozbujela, přiložil Mons. Bugnini k odpovědi kardinálu Heenanovi svůj osobní dopis, ve kterém stojí:

V samostatné obálce Vám zasílám dopis, který vyjadřuje názor Svatého otce na žádost Vaší Eminence ze dne 29. října 1971.[11] Jeho Svatost si je dobře vědoma toho, že Vaše Eminence zajistí, aby zmíněné povolení bylo udělováno s takovou rozvážností a opatrností, jež celá záležitost vyžaduje. Je rovněž velmi žádoucí, aby se onomu povolení nedostalo přílišné publicity.[12]

Anglický konvertita z protestantismu otec Frederick William Faber označil tradiční katolickou liturgii za „nejkrásnější věc na této straně nebe“. A angličtí mučedníci nám přes staletí vzkazují, že za tuto „nejkrásnější věc“ stojí za to prolít svou krev. Angličtí katolíci mohli už tehdy mít liturgii, kterou dnes ve většině kostelů máme my, ale návrhy Mons. Cranmera pohrdli. Ti, kterým uniká smysl liturgie, patrně nepochopí, proč pro ni někdo obětoval svůj život. Ale myslím, že u Agathy Christie by možná našli porozumění.