Dobrou spisovatelku občas najdeš

Martin R. Čejka

 

 

U cesty číhá drak a pozoruje ty, kdo tudy procházejí. Pozor, aby vás nepozřel. Kráčíme k Otci všech duší, ale musíme projít kolem toho draka.

Sv. Cyril Jeruzalémský

 

Od té doby, co jsem si pořídila brokovnici, už žádné problémy nemám.

Flannery O'Connorová na otázku, zda nemají na farmě potíže s potulnými psy.

 

 

To, že se český čtenář může s americkou spisovatelkou Flannery O'Connorovou setkat ve své rodné řeči, lze považovat za malý zázrak. Musíme za to poděkovat zejména překladateli Františku Vrbovi, který nám jako první zpřístupnil některé z jejích povídek v souboru nazvaném Dobrého člověka těžko najdeš. Ten se ukázal v roce 1988, tedy ještě za vlády tzv. „komančů“, a tak trochu proti vůli autorky, která, byvši tvrdou antikomunistkou, si nepřála, aby její dílo vycházelo v zemích východního bloku, neboť se obávala jeho zneužití. Letos pod stejným názvem Dobrého člověka těžko najdeš vyšla původní kniha jejích povídek z roku 1955. Další povídka, „Pohodlí domova“, byla vřazena do sbírky Vypravěči amerického Jihu vydané pražskou Pasekou v roce 2007. Je škoda, že se této spisovatelce nedostalo mezi českými katolíky větší pozornosti. Pokusme se to nyní alespoň trochu napravit.

 

Dcera Evina

 

Flannery O'Connorová se narodila 25. března 1925 v Savannah ve státě Georgia a vyrůstala jako jedináček. Svoje dětské krédo později popsala jako: „Nechte mě být, nebo vás kousnu!“ Její rodiče pocházeli ze starých katolických jižanských rodin. Matka Regina byla značně panovačná žena, která určovala život celé domácnosti. Otec Edward zemřel na dědičnou nemoc O'Connorů lupus (imunitní systém těla napadá vlastní zdravé buňky), když jí bylo patnáct let. Dochoval se obrázek, na němž devítiletá Flannery nakreslila mámu, jak ji a tátu u stolu napomíná: „Nehrb se, Mary Flannery. A ty, Ede, se narovnej taky.“ K čemuž připsala: „Někde jsem četla, že se jeden narovnával tak dlouho, až z toho umřel.“ S jistou nadsázkou lze říci, že už zde nacházíme styl budoucí slavné spisovatelky – pointu související se smrtí.

 

Po studiu na dívčí pedagogické akademii, kde svými kresbami přispívala do školního časopisu (na jedné z nich se studentka ptá knihovnice: „Máte, prosím, nějaké knihy, které učitelé nedoporučují?“), odešla na Iowskou státní univerzitu. Tam začala také její spisovatelská tvorba. Spolužáci prohlašovali, že jejímu jižanskému nářečí vůbec nikdo nerozumí, a někteří učitelé po ní chtěli, aby své povídky psala spisovnou angličtinou a nepoužívala pouze krátké věty. Marně.

 

V roce 1951 u ní lékaři zjistili již zmíněnou dědičnou rodinnou chorobu, na kterou zemřel její otec. Sama Flannery se toho již delší dobu obávala, přesto ji vidina bolestivé a nevyhnutelně se blížící smrti zasáhla. Odstěhovala se na farmu Andalusie v Milledgevill, kde až do konce svého života žila se svou matkou a kromě psaní se věnovala také chovu pávů. V roce 1957 se vydala na cestu do Evropy, během níž navštívila rovněž Lurdy. Po návratu na zvědavé dotazy odpověděla, že se sice neuzdravila, ale, jak si všimla, měla nejhezčí berle ze všech. Flannery O'Connorová umírá 3. srpna 1964 ve věku třiceti devíti let, její matka ji přežila o třiatřicet let.

 

Dcera Jihu

 

Jedním z klíčů k pokladnici díla Flannery O'Connorové je pochopení jižanské literatury a Jihu jako takového. Obecně se rozdíl mezi Jihem a Severem zužuje na otázku rasismu. Na Jihu žili a ještě snad žijí zlí rasisté, kdežto Sever byl odjakživa obýván zarputilými lidumily. Konec konců i O'Connorové je dodnes občas trapně vytýkáno, že byla rasistka, přinejmenším latentní, protože ve svých povídkách používala n-word. Kdo by nevěděl, tak n-word, tedy „slovo na en“, je zástupný pojem pro zakázané slovo, které se slušný Američan bojí vyslovit více než žid jméno Hospodinovo: negr, černoch. V USA totiž žádní černoši nežijí a nežili, všichni se před čtyřiceti lety zázračně proměnili v Afroameričany. Tento zmrzačený pohled na literaturu Flannery O'Connorové vyústil ve frašku, kdy biskup lafayettské diecéze Edward J. O'Donnell zakázal číst v místních katolických školách její povídku „Umělý negr“, protože ji rodiče černošských žáků označili za rasistickou. Kdyby se ale někdo obtěžoval seznámit s jejím obsahem, tak by zjistil, že „Umělý negr“ je mj. o hloupých rasových předsudcích. Věřím, že by se O'Connorová s radostí zhostila námětu, kterak byla katolická autorka vykázána z katolických škol kvůli rasismu své protirasistické povídky.

 

Jižanské literární podnebí O'Connorová vyjádřila slovy: „Jižanští spisovatelé lpí na Jihu, a je dobře na něčem lpět.“ Zachytila tak rozdíl mezi konzervativním Jihem a volnomyšlenkářským revolučním Severem. Jih byl vždy bližší evropskému myšlenkovému světu, a to jak svým zemědělským rázem, usedlým způsobem života, hierarchickým uspořádáním, tak i smyslem pro tragédii, osobní lidskou i společenskou. Literární kritik Robert Warren měl za to, že tragédie v jižanské tvorbě vychází mimo jiné ze zážitku porážky, o kterou byl Sever ochuzen. Yankeeové žádnou válku neprohráli, a případné vojenské nezdary nanejvýš nazývají eufemisticky „stažením vojsk“, aby tak příliš neutrpěl jejich bytostný optimismus.

 

Je zde však ještě jeden činitel, který mnohem více ovlivňuje jižanské chápání tragédie než porážka v „občanské válce“, a tím je náboženský duch Jihu. Flannery O'Connorová to nazvala „posedlostí Kristem“, se všemi jejími kladnými i podivínskými stránkami, se zbožnými babičkami i šílenými kazateli. O'Connorová byla přesvědčena, že „společenské zvyklosti Jihu, navzdory různým podvodům a pokrytectví, mohou občas představovat vzdálený odlesk vtělené lásky samotného Boha“. V jižanské povaze nacházíme „tušení absolutna, tvář Mojžíše klátícího modly, místo, kde se čas a prostor setkávají s věčností“. Yankeeovská blahosklonná liberální lhostejnost zde nemá místo. Jak to vyjádřil jižanský zloduch Neřád z povídky Dobrého člověka těžko najdeš: „Ježíš… všecko vyvrátil z rovnováhy. Jestli vopravdu udělal, co říkal, tak člověku nezbejvá nic jinýho než všecko zahodit a následovat ho, a jestli ne, tak nezbejvá než užít si těch pár chvilek, co tu člověk má, jak nejlíp umí – zabít někoho nebo zapálit mu dům nebo mu provést nějakou sprosťárnu.“

 

S náboženským přesvědčením Jihu souvisí i další věc, kterou O'Connorová zmiňuje a která je ústředním bodem jejího díla: „Jih stále věří, že člověk je padlý a pouze díky milosti Boží může dojít zdokonalení, nikoli svými vlastními silami. Liberální přístup je takový, že člověk nikdy neupadl, není zatížený žádnou vinou a je skutečně dokonalý sám o sobě. Zlo je tudíž z tohoto pohledu otázkou lepšího bydlení, zdravotnictví atd. Soud je bezpředmětný, protože takto člověk pozbývá svou zodpovědnost.“ Flannery O'Connorová byla ale jiného názoru než liberálové.

 

Dcera Mariina

 

Katolická víra byla pro Flannery O'Connorová alfou a omegou jejího psaní: „Myslím, že kdybych nebyla katoličkou, neměla bych žádný důvod psát, žádný důvod se dívat, žádný důvod se nad čímkoli pohoršovat, nebo se dokonce z čehokoli radovat.“

 

Flannery O'Connorová byla věrnou čtenářkou Sv. Tomáše Akvinského a její knihy, byť se to na první pohled nemusí zdát, mají teologický rozměr. Profesor teologie a literatury Ralph C. Woods je označil za „kompendium teologů před II. vatikánským koncilem“. Svoje dílo bere jako poslání, apoštolát. Bylo by možné nazvat ji apoštolkou Boží milosti, neboť její knihy pojednávají právě o jejím působení nebo její ztrátě. Milost Boží je tím nejdůležitějším v lidském životě: „Pozbýt milosti je velmi vážnou věcí, která vyžaduje rozhodnutí, úkon vůle, a poznamenává duši v jejích základech. […] Pouhé tvrzení, že milost uzdravuje, opomíjí tu skutečnost, že dříve než uzdravuje, roztíná mečem, který, jak to sám prohlásil, přinesl Kristus.“

 

Její víra je katolická, rozumná. Flannery O'Connorová nesnášela sentimentalismus, který označovala za předstupeň k pornografii, „pohlavnímu aktu zbaveného zodpovědnosti, porodních bolestí a dětí“. Stejně, snad i přísně, vnímala sentimentální křesťanská díla, „pobožný škvár“, jak jim říkala, protože nepojednávají o skutečném životě, o skutečných lidech a spokojí se s pouhými vzorci, do kterých autor „nalije zbožnost“. Tvrdě odsuzovala náboženství založené na pocitech: „Ponecháme-li stranou vtělení, tak už samotná myšlenka existence Boha přestala být pro řadu lidí emocionálně uspokojivá, což ale neznamená, že Bůh přestal existovat. Pan Jean-Paul Sartre, stejně jako někteří mí přátelé, shledal, že ho Bůh citově neuspokojuje. Pravda se ale nemění podle toho, jak jsme schopni ji pocitově strávit.“ Poznamenává, že dnes není o nic těžší uznat Krista za Boha, než tomu bylo dříve, byť se zdá, že dnes je více důvodů o tom pochybovat. Je toho názoru, že „Církev je jedinou věcí, která činí tento strašný svět snesitelným; a jedinou věcí, která činí snesitelnou Církev, je to, že je jistým způsobem tělem Kristovým, a tím jsme syceni“.

 

Flannery O'Connorová chce současného člověka vytrhnout z lhostejnosti a ukázat mu působení Boží milosti, přičemž se odvolává na známou větu Charlese Baudelaira z básně Velkomyslný hráč: „Drazí bratři, nezapomínejte nikdy, až uslyšíte vychvalovati pokrok osvěty, že nejkrásnější lstí ďáblovou jest přesvědčiti vás, že neexistuje.“ O'Connorová je svébytnou moralistkou, a v tom pro mnohé leží kámen úrazu. Najdeme jen pár povídek, které nekončí smrtí, povětšinou spíše kladných hrdinů, pokud tací vůbec jsou. Je s podivem, jak různorodými a důmyslnými způsoby nechává autorka své postavy odcházet z tohoto světa. Její povídky připomínají značně černé grotesky. Ale, jak již bylo řečeno, v pozadí je něco víc. Kritik Gilbert H. Muller je trefně přirovnal k obrazům Hieronyma Bosche: „Pro tyto dva umělce není grotesknost samoúčelná, ale odkrývá podstatné teologické sdělení, jež leží za ní.“

 

Ne každému musí násilí v knihách Flannery O'Connorové vyhovovat. Už paní O'Connorová vydavatele Roberta Girouxe marně prosila, aby dceři domluvil, ať píše „hezky“. Flannery O'Connorová si ale poradit nenechala, a to ze dvou pádných důvodů. Svůj způsob psaní chápala za prvé jako „léčbu šokem“, která nevěřící čtenáře přinutí zamyslet se nad celou pointou a snad jim i pomůže odhalit skryté poselství. Jak sama prohlásila: „Na nedoslýchavé křičíte a pro ty, co jsou skoro slepí, kreslíte veliké a překvapivé postavy.“ Podobného názoru byl i Padre Pio, který říkal, že „nedává cukroví těm, kdo potřebují projímadlo“. Druhý důvod byl ten, že její postavy často na hraně, „při pohledu do ústí hlavně“, tváří v tvář své či cizí smrti přijímaly nabízenou Boží milost. „Okamžik před smrtí,“ napsala, „je nejdůležitějším okamžikem v životě křesťana.“ A takový okamžik by měl být i v každém dobrém příběhu.

 

 

Použitá literatura

 

Flannery O'Connorová, Dobrého člověka těžko najdeš. Praha 1988.

Flannery O'Connorová, Dobrého člověka těžko najdeš. Praha 2010.

Flannery O'Connorová, Mystery and Manners. New York 1969.

Sally Fitzgeraldová, The Habit of Being: Letters of Flannery O'Connor. New York 1988.

Robert Ellsberg, Flannery O'Connor: Spiritual Writings. Maryknoll 2003.

Brad Gooch, Flannery: A Life of Flannery O'Connor. New York 2009.

Ralph C. Wood, Flannery O'Connor And The Christ-Haunted South. Grand Rapids 2005.

„O'Connor Country“ in: Atlanta Magazine, prosinec 1966.

Louis Decimus Rubin, Southern Renascence: Literature of the Modern South. Baltimore 1953.

 

 

© Te Deum 2010