Budou znamení na slunci, na měsíci i na hvězdách, na zemi úzkost národů, bezradných nad hukotem a příbojem moře; lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přijde na (celý) svět, neboť hvězdný svět se zachvěje. A tehdy uvidí (lidé) Syna člověka přicházet v oblaku s velikou mocí a slávou.

 

Až to začne, vzpřimte se a zdvihněte hlavu, protože se blíží vaše vykoupení.

 

Pověděl jim také toto přirovnání: Podívejte se na fíkovník a všechny ostatní stromy: když vidíte, že už pučí, sami poznáváte, že léto je blízko. Stejně tak, až uvidíte, že se toto děje, poznáte, že Boží království je blízko. Amen, pravím vám: Toto pokolení nepomine, dokud se všechno nestane. Nebe a země pominou, ale má slova nepominou.

 

1. Kristus nás odrazuje od lásky k stárnoucímu světu

 

Pán a Vykupitel náš, bratři nejmilejší, touže nás nalézti připraveny, ohlašuje, jaká zla provázejí stárnoucí svět, aby nás odvrátil od lásky k němu. Oznamuje, jaké veliké rány budou předcházet jeho blížící se konec, abychom, nechceme-li se báti Boha v pokoji, strachovali se jeho blízkého Soudu aspoň sklíčeni ranami. Neboť o něco před tímto čtením svatého evangelia, jež vaše bratrství právě vyslechlo, předeslal Pán tato slova: „Povstane národ proti národu a království proti království, a budou veliká zemětřesení po místech a hlad i mor“ [Lk 21, 10-11]. A po několika dalších větách připojuje to, co jste zrovna slyšeli: „Budou znamení na slunci a na měsíci i na hvězdách, a na zemi tíseň mezi národy pro zmatek hluku mořského a vlnobití.“ Z toho všeho již zajisté víme o některých věcech, že se staly, jiné se strachem očekáváme v blízké budoucnosti. Neboť že národ za národem se zvedá a že jejich tlak tísní zemi, to již spíše za našich časů pozorujeme, než o tom čteme v knihách. Že zemětřesení ničí nesčetná města, to víte sami, jak často jste o tom slyšeli ze všech světových stran. Morovými ranami trpíme neustále. Zjevných znamení na slunci, měsíci a hvězdách sice dosud nevidíme, ale už nejsou příliš daleko. I tak jsme však viděli, než byla Itálie dána všanc pohanskému meči, na nebi ohnivé šiky, záblesky té krve, kterou mělo potom prolévati lidské pokolení. Nové vzedmutí moře a vod sice ještě nenastalo. Ježto však mnohé z předpověděného se už splnilo, není pochyby, že i to málo, co zbývá, bude brzy následovati, protože jistota věcí příštích je v tom, co se událo v minulosti.

 

2. Očekávání soudu nás nutí k strachu a bdělosti

 

To říkáme proto, bratři nejmilejší, aby vaše mysli procitly k udržování bdělosti: aby neustrnuly v bezpečnosti, aby nezemdlely nesvědomitostí, nýbrž aby je neustále i strach poháněl, i starost v dobrém díle utvrzovala se zřetelem k tomu, co připojuje hlas našeho Vykupitele: „Takže trnouti budou lidé strachem a očekáváním toho, co přijde na celý svět; neboť moci nebeské se budou pohybovati.“ Co jiného nazývá Pán mocemi nebeskými než anděly, archanděly, trůny, panstva, knížata a mocnosti, již se při příchodu našeho přísného soudce objeví viditelné našim zrakům, aby tehdy na nás přísně požadovali to, s čím nám teď neviditelný Stvořitel vlídně shovívá. Tam se také dodává: „A tehdy uzří Syna člověka přicházejícího v oblaku s mocí velikou a slávou.“ Jako by se otevřeně říkalo: Uzří v moci a slávě toho, jejž nechtěli slyšeti poníženého; aby tehdy tím neúprosněji pocítili jeho moc, čím méně teď naklánějí šíji srdce k jeho trpělivosti.

 

3. Tím se však důvěra vyvolených posiluje

 

Protože však jsou tyto věci řečeny proti zavrženým, ihned se obracejí slova k útěše vyvolených. Neboť se dále praví: „Když pak se to začne dít, vzhlédněte a zdvihněte své hlavy, neboť se blíží vykoupení vaše.“ Jako by Pravda otevřeně napomínala své vyvolené, řkouc: Když se pohromy světa množí, když se hrůza soudu jeví pohybem mocností, zdvihněte hlavy, tj. rozveselte srdce; neboť zatímco končí svět, jehož přáteli nejste, blíží se vykoupení, jehož jste si žádali. V Písmu svatém se zajisté často rozumí hlavou mysl, neboť jako údy jsou ovládány hlavou, tak i myšlenky jsou řízeny myslí. Zvednouti hlavy tedy znamená povznésti své mysli k radostem nebeské vlasti. Kdo tudíž milují Boha, těm se káže, aby se z konce světa radovali a veselili – protože se totiž brzy shledají s tím, jejž milují, zatímco hyne ten, jejž nemilovali. Neboť daleko budiž, aby nějaký věřící, který touží spatřiti Pána, truchlil nad pohromami světa, o němž mu není známo, že právě těmi pohromami se blíží k svému konci. Vždyť je psáno: „Kdo chce býti přítelem tohoto světa, stává se nepřítelem Božím“ [Jak 4, 4]. Kdo se tedy neraduje z blížícího se konce světa, dosvědčuje, že jest jeho přítelem, a tím je usvědčován jako nepřítel Boží. To však budiž daleko srdcí věřících, daleko těch, kdož i věří skrze víru, že existuje jiný život, i skutky jej milují. Neboť truchliti nad zničením světa náleží těm, kdož kořeny srdce zapustili do lásky k němu, kdož nehledají příštího života, ba kdož ani netuší, že existuje. My pak, kteří jsme poznali věčné radosti nebeské vlasti, jsme povinni co nejrychleji k nim pospíchati. Je pro nás žádoucí rychleji putovati a dojíti k ní kratší cestou. Vždyť jakými zly není svět soužen? Který zármutek, které protivenství nás neskličuje? Co je smrtelný život, ne-li cesta? A uvažte, bratři, jaké by to bylo, umdlévati námahou cesty, a přece tu cestu nechtíti ukončiti. A že svět musí býti šlapán a opovrhován, dává náš Vykupitel na srozuměnou vhodným přirovnáním, když poté dodává: „Vizte fíkový strom a všechny stromy. Když již ze sebe vydávají plody, víte, že léto se blíží. Tak i vy, když uzříte, že se dějí tyto věci, vězte, že blízko jest království Boží.“ To jako by otevřeně říkal: Jako se z plodů na stromech poznává blízkost léta, tak se poznává ze zkázy světa, že království Boží je blízko. Těmito slovy se zajisté ukazuje, že ovocem světa je zkáza. Neboť roste k tomu, aby padl. K tomu klíčí, aby vše, co vzrostlo, strávil pohromami. Dobře se pak přirovnává království Boží k létu; neboť tehdy mraky našeho zármutku přejdou a dny života zazáří jasem věčného Slunce.

 

4. Jistota Kristových slov

 

To vše je potvrzováno s velikou jistotou tím, že je přidána věta řkoucí: „Vpravdě pravím vám, nepomine pokolení toto, než se toto všechno stane. Nebe a země pominou, avšak slova má nepominou.“ Nic není totiž v přirozenosti hmotných věcí trvalejšího než nebe a země; a nic v přirozenosti věcí nepomíjí tak rychle jako slova. Dokud nejsou slova skončena, nejsou slovy; když pak již byla dokončena, již vůbec nejsou, protože nemohou být dokončena, leč když pominou. Praví tedy: „Nebe a země pominou, ale slova má nepominou“, jako by zjevně říkal: Vše, co je u vás trvalé, není trvalé navěky beze změny; a všechno, co u mne na pohled pomíjí, zůstává pevné a nepomíjivé, poněvadž výroky bez proměnlivosti trvající vyjadřuje má řeč, jež pomíjí.

 

5. Jakými ranami tehdy bude svět postižen

 

Ejhle, bratři moji, jak vidíme to, co jsme slýchali. Denně novými a vzrůstajícími zly je svět skličován. Vidíte, kolik vás zbylo z toho nespočetného lidu; a přece ještě denně strasti naléhají, nečekané události překvapují, nové a nenadálé pohromy skličují. Neboť jako v mládí je tělo plno síly, hruď zůstává silná a neporušená, šíje svalnatá, plíce jsou plné, ve stařeckých však letech se postava hrbí, vyschlá šíje se schyluje, hruď je tísněna krátkým dechem, síla chabne, dech přerývá slova mluvícího – neboť i když zde není neduživosti, je obyčejně starci samo jeho zdraví chorobou: tak i svět v prvních letech kvetl jako v mládí, byl pln síly k rozmnožování potomstva lidského pokolení, svěží zdravým tělesným, tučný hojností věcí; teď však je skličován už pouhým svým stářím a je zaháněn jakoby do sousedství smrti vzrůstajícími útrapami. Nemilujme tedy, bratři moji, toho, jenž, jak vidíte, nemůže již dlouho vytrvati. Uložte v mysl apoštolova přikázání, jimiž nás napomíná, řka: „Nemilujte svět ani ty věci, které jsou ve světě; neboť miluje-li kdo svět, není v něm lásky Otcovy“ [I Jan 2, 15]. Předevčírem jste se dozvěděli, bratři, že byly bouří náhle vyrvány věkovité háje, pobořeny domy a chrámy ze svých základů vyvráceny. Kolik lidí, večer ještě zdravých a bez úhony, se domnívalo, že zítra něco vykonají – a přece ještě téže noci zahynuli nenadálou smrtí, lapeni osidlem záhuby?

 

6. Z pohrom stárnoucího světa jest seznati přísnost posledního soudu

 

Jest nám však uvážiti, nejmilejší, že k provedení těch věcí vzbudil neviditelný soudce jen dech nejlehčího vánku; rozpoutal bouři z jediného mraku, a již zpustošil zemi, zhroutil k pádu základy tolika budov. Co teprve ten soudce učiní, až přijde sám a až vzplane jeho hněv k potrestání hříšníků, jestliže je nemožno snésti už to, když nás zasáhne nejlehčím mráčkem? Které tělo vydrží v přítomnosti jeho hněvu, jestliže rozpoutal vítr a zpustošil zemi; pohnul vzduchem, a tolik budov zbořil? Uvažujte o této přísnosti, praví Pavel: Hrozné jest upadnouti do rukou Boha živého“ [Žid 49, 3]. To vyjadřuje žalmista slovy: „Bůh zjevně přijde, Bůh náš, a nebude mlčeti. Oheň před obličejem jeho bude planouti, a vůkol něho bouře silná“ [Žalm 49, 3]. Přísnost tak veliké spravedlnosti pak je provázena bouří a ohněm, poněvadž bouře zkouší, koho by oheň sežehl. Ten den tedy mějte před očima, bratři nejmilejší, a vše, co se teď zdá závažným, ve srovnání s ním bude zlehčeno. O tom dni je přece také řečeno skrze proroka: „Blízko jest den Páně veliký, blízko jest a rychlí příliš. Hlas dne Páně hořký, bude tu sklíčen silný. Den hněvu, den ten, den soužení a úzkosti, den pohromy a bídy, den temnot a mrákoty, den mlhy a vichřice, den polnice a troubení“ [Sof 1, 14]. O tomto dni ještě praví Pán skrze proroka: „Ještě jednou, a pohnu nejen zemí, ale i nebem“ [Ag 2, 7]. Hle, jak jsme již řekli, pohnul ovzduším, a země nevydržela; kdo tedy vydrží, až pohne nebem? A co jsou, jak jsme řekli, hrůzy, jež spatřujeme, ne-li hlasatelé nastávajícího hněvu? Proto je také nezbytno uvážiti, že ony pohromy se tolik liší od oné konečné pohromy, kolik se liší osoba hlasatele od moci soudcovy. O tom dni tedy, bratři nejmilejší, celým myšlením uvažujte, napravte život, změňte mravy, pokoušející zla přemáhejte odporováním, spáchaná pak trestejte pláčem. Neboť příchod věčného soudce uzříte jednou v bezpečí tím větším, čím více teď budete bázní předstihovati jeho přísnost.

 

 

Ze starého českého překladu přepsal, lehce jazykově upravil a pro snazší cestu k Bohu předkládá – jeden kněz.