Stalo se jakýmsi zvykem dělat z pohřbů bezstarostné kanonizace. „Pepa je už na lepším místě,“ slýcháváme, čímž se myslí pochopitelně nebe, protože peklo ani očistec[1] nejsou lepšími místy než země. A je jedno, že Pepa nebyl příliš štědrý, co se času stráveného s rodinou či peněz týče, pil více, než je zdrávo, duchovní knihy mu skoro nic neříkaly a veškeré volné chvíle trávil nejraději před televizí. No, ale chodil každou neděli do kostela, občas se i modlil a ještě před smrtí se stihl vyzpovídat.

 

Není to zrovna příběh z Životů svatých otce Butlera[2], nicméně se teď dozvídáme, že Pepa šel hnedka do nebe, jinými slovy: je svatý. Koneckonců, v nebi není žádný jiný druh lidí, ať již dosáhli dokonalosti zde na zemi, nebo dokončili svoje dílo v očistci. V nebi nenajdete na jedné straně skupinu svatých a na druhé skupinu nedokonalých hříšníků. Ne, v nebi jsou všichni dokonalí, protože Bůh je ryzí svatost a v jeho přítomnosti nemůže přebývat nic nečistého. V knize Zjevení čteme: „A nic poskvrněného do něj nevejde…“[3]

 

Takže ti z nás, kteří zemřou ve stavu posvěcující milosti, ale stále potřebují zdokonalení, projdou nejdříve očistcovým ohněm, než vstoupí do nebe. Sv. Kateřina Janovská (1447–1510) po jednom svém zjevení bez obalu prohlásila: „Duše v očistci trpí tak hroznými mukami, že je nelze žádným jazykem vypovědět a není mysli, která by je, byť v malé míře, pojala, leda že by jí Bůh dal zvláštní milost je poznat.“[4] Jde dokonce tak daleko, že utrpení v očistci srovnává takřka s utrpením v pekle, tedy co do síly, nikoli doby trvání.

 

Víme, že nedokonalí lidé (mezi něž si dovolím počítat i Pepu) zamíří nejprve do očistce, což je nepředstavitelně bolestné místo, a z toho vyplývá, že dnešní bezstarostné kanonizace nejsou vlastně vůbec žádným projevem milosrdenství, nýbrž (předpokládám, že nechtěné) krutosti. Připravují duše věřících o modlitby a dobré skutky pozemšťanů, které by jim čas v očistci ulehčily či zkrátily, a podporují v pozůstalých duchovní lenost. „Když je Pepa v nebi, tak já se taky nemusím zrovna dvakrát snažit,“ mohl by si někdo pomyslet, kdyby byl přesvědčen o oprávněnosti bezstarostných kanonizací. „Dám si ještě jeden rum…“

 

„Ale Pepa byl strašně milý,“ řeknete.

 

Možná že byl Pepa opravdu milý chlapík, tj. neurazil vaše city, ale vaše city nejsou měřítkem svatosti někoho jiného, ostatně ani ne vaší vlastní. U proroka Izajáše čteme: „Nejsouť myšlení má myšlení vaše, ani cesty vaše cesty mé – dí Pán. Oč totiž převyšují nebesa zemi, o tolik cesty mé vyšší jsou než cesty vaše a má myšlení než myšlení vaše.“[5] Naše lidská měřítka jsou na ta Boží krátká.

 

Pán Ježíš vlastně ani nehlásal přikázání „být milý“, požaduje však opravdovou lásku.[6] Sv. Pavel praví: „A kdybych měl dar proroctví a věděl všechna tajemství a měl všechno poznání a kdybych měl všecku víru, takže bych hory přenášel, ale lásku neměl, nejsem nic.“[7] Bez lásky nejsme nic. Lze to říct jasněji?

 

S ohledem na onen nesnadný požadavek bychom měli přesně vědět, co láska je: božská neboli teologická ctnost, kterou milujeme Boha nade vše ostatní a našeho bližního jako sebe sama. Když tedy někomu rozvedenému řeknete, že jeho další sňatek je v pořádku, možná budete vypadat „mile“, ale nebude to rozhodně projev lásky. Jinými slovy, neurazíte sice jeho city, ale utvrdíte ho v těžkém hříchu, který, pokud jej člověk páchá vědomě a nelituje jej, vede k věčnému neštěstí v pekle. Je to tedy láska? Ani náhodou.

 

Zdrojem a posledním cílem lásky je Bůh. Od Boha máme veškerou sílu milovat, a proto je naše láska zaměřena zpět k Bohu, ať již přímo (tím, že ho uctíváme), nebo nepřímo skrze druhé (např. v dobrých skutcích). Pokud tedy někdo chce pro bližního to nejlepší, nebude mu lhát, ale řekne mu, pochopitelně uvážlivě, pravdu, která mu může pomoci na cestě do nebe. Díváme-li se na věc z tohoto pohledu, pak „být milý“ nemusí být vždycky ctností, ba může se dokonce jednat o její pravý opak.

 

„Ale Pepa byl pokřtěný,“ namítnete.

 

Odpověď na tuto námitku najdeme v prohlášeních tridentského koncilu, který jasně říká: „Pokud někdo tvrdí, že pokřtěný nemůže, i kdyby chtěl, ztratit milost, i kdyby jakkoliv mnoho zhřešil, leda že by nechtěl věřit, anathema sit.[8] […] Kdo by tvrdil, že kterémukoli hříšníku, který se kaje poté, co obdržel milost ospravedlnění, je odpuštěna vina a zrušen dluh za věčný trest takovým způsobem, že nemusí nést důsledky způsobené časným trestem, ať již v tomto věku, nebo v budoucím v očistci, dokud se mu otevřou brány království nebeského, anathema sit.“[9]

 

Jinými slovy, to, že jsme byli pokřtěni, ještě neznamená, že půjdeme po smrti rovnou do nebe.[10] Člověk, který byl pokřtěn jako dítě, ale má na svých bedrech už několik křížků, pravděpodobně nějaký ten hřích spáchal, a většinou jich není málo. Náš přítel Pepa žil víru na půl srdce, dá se tedy předpokládat, že na tom v tomto ohledu nebude nikterak zvlášť skvěle. Podstata hříchu spočívá ve vědomém odporování Boží vůli. Třebaže Pepa od víry neodpadl, nebyl ani svatý.

 

„Ale v liturgických knihách se údajně píše, že by se mělo říct o zesnulém něco hezkého,“ prohlásíte.

 

Ne, nic takového v liturgických knihách není. Kněžím se v bodě 382 Všeobecných pokynů k římskému misálu nařizuje: „Při pohřebních mších má být obvykle krátká homilie, ovšem s vyloučením jakýchkoli pohřebních chvalořečí.“ Tedy žádné bezstarostné kanonizace.

 

Pohřeb neslouží k opěvování toho, jak jsme skvělí, ale aby si lidé uvědomili světskou pomíjivost a především velikost Boží. Sv. Ludvík z Montfortu (1673–1716) píše: „Jsme od přírody pyšnější než pávi, upoutanější k zemi než žáby, necudnější než kozli, závistivější než hadi, žravější než vepři, zlostnější než tygři a línější než želvy, chabější než třtina a nestálejší než korouhvičky na střeše. Máme tak ve svém základu jen nicotu a hřích a zasluhujeme si proto jen Boží hněv a věčné zavržení.“[11]

 

Je pravda, že něco podobného se v kázáních dnes příliš často neslyší.

 

Skutečnost, že jsme hříšníci, možná není milá, ale když si to uvědomíme, uděláme první krok ke skutečnému svatému životu. Známe-li svoji slabost, můžeme prosit Pána Boha o pomoc. Můžeme žít s ním, místo toho abychom se bezmocně snažili dělat věci po našem. Jak pravila sv. Terezička z Lisieux (1873–1897): „Jsi-li ničím, cožpak nevíš, že Ježíš je vším?“ A odpovídá: „Musíš jen ztratit svoji nicotnost v jeho nekonečnosti a myslet pouze na to, jak jej více milovat.“[12]

 

Pohřby, stejně jako ostatní věci v životě, mají klást Boha na první místo. Nám přísluší druhé, a to má smysl jedině tehdy, žijeme-li v Bohu. Modleme se tedy za zemřelé a nezapomínejme, že jednoho dne tento svět také opustíme, na což bychom se měli správně připravit a činit pokání s důvěrou v nesmírné Boží milosrdenství.

 

Zeptáte se: „Tvrdíte, že Bůh je milosrdný, tak proč nemůžeme jít přímo do nebe?“

 

Ale můžeme. Problém je v tom, že se to většiny z nás asi netýká. Bůh nám svou milost stále nabízí, jenomže my ji často přehlížíme. Ti, které to naprosto nezajímá, se nemodlí vůbec; ti, které to trochu zajímá, se modlí občas; ti, kteří mají velký zájem, se modlí pravidelně. Pokorná a vytrvalá modlitba, abychom poznali Boží vůli a měli sílu podle ní jednat, je pro ty, kteří chtějí jít po smrti přímo do nebe, nezbytná. Sv. Terezie z Ávily (1515–1582) říká:

 

„Ti, kdož se oddali modlitbě, by se měli soustředit výhradně na to, aby sjednotili svoji vůli s vůlí Boží. Měli by si uvědomovat, že v tom spočívá jejich nejvyšší dokonalost. Čím více se tomuto oddávají, tím větší dary od Boha obdrží a tím více pokročí ve svém vnitřním životě.“[13]

 

Sv. Alfons z Liguori (1696–1787) vysvětluje:

 

„Dle Boží prozřetelnosti je bez modlitby velmi těžké, ba přímo nemožné být spasen. Avšak díky modlitbě je cesta spásy duše bezpečná a velmi lehká. Abychom byli spaseni, nemusíme jít mezi nevěřící a obětovat tam za víru svůj život. Ani se nemusíme uchylovat na poušť a živit se kořínky. Není přeci těžké volat: ,Bože můj, pomoz mi! Pane, smiluj se nade mnou!‘ Může být něco lehčího? A když budeme činit tuto maličkost, spasí nás.

 

Buďme si jisti, že se nebudeme mít na co vymlouvat, jestliže se nemodlíme, neboť milost modlitby je dána každému. Na nás samých záleží, abychom se modlili, kdykoli chceme… Bůh dává všem milost modlitby, aby si mohli modlitbou získat hojnost veškeré pomoci k zachovávání Božího zákona a k setrvání v dobrém až do smrti. Pokud nebudeme spaseni, všechna vina padne na nás, že jsme se nemodlili.“[14]

 

Co platí o spáse obecně, platí zvlášť o cestě přímo do nebe. Bůh je vždy připraven dát nám na tuto cestu vše, co potřebujeme, čili v případě, že nejdeme ihned do nebe, můžeme to vyčítat jen sami sobě, poněvadž jsme se nemodlili tak, jak jsme měli. Řešení je, jak pravil sv. Alfons, prosté: věnujme více pozornosti a času modlitbě, a pokud se někdo nemodlí, měl by začít. Pak se nám po ctnostném životě dostane opravdového svatořečení. Pokud však ctnosti chybějí, nespoléhejme se na bezstarostné kanonizace, které jsou jen falešným projevem milosrdenství.

 

 

Převzato z Catholic Men's Quarterly.

Přeložila Lucie Hailandová.

 

 

Trent Beattie je americký novinář a spisovatel, mj. autor knih Scruples and Sainthood („Skrupule a svatost“) a Saint Alphonsus Liguori for Every Day („Svatý Alfons z Liguori na každý den“).