Devatenácté století, pohřbivši důkladně starý feudální svět, i když mu boty ještě chvíli čouhaly ze špatně udusané hlíny, uvedlo lichvářství ze salonů, panovnických dvorů a patricijských náměstí do všech vrstev společnosti. Strasti i slasti aristokracie, která namnoze upsala svým pohříchu perverzním zálibám rodové jmění, čest, minulost i budoucnost svého stavu, se staly strastmi a slastmi rozevlátých mas, vyrvaných z tepla agrárně-hierarchických pelíšků. Zůstaly pak trvalou součástí našeho moderního a pokroku zasvěceného bytí, a také my z nich můžeme sát potěšení plnými doušky, zejména dnes, kdy se „dlužit“ pomalu stává synonymem slova „dýchat“. Nicméně, tenhle druh dýchání byl přece jenom ve století devatenáctém provázen zhusta jistými záchvaty kašle, plicním cukáním a svíráním chřtánu, jako by se moderní občánek nechtěl plně adaptovat v novém klimatu. Lichvář, praporečník pokroku, umožňující liberálně všem bez rozdílu náboženství, rasy a pohlaví zadlužovat se a užívat prasečinek ryze aristokratických, byl haněn, tupen, ostouzen a zatracován, místo toho, aby mu byl stavěn piedestal coby hnací síle rovnosti, bratrství a svobody. Až dnešní čas vpravdě docenil bratra lichváře, učinil jej osou současného světa pokroku a trvalého růstu, podřídil nás dokonale jeho osvícené a humánní vládě. Poučen předepsal nám něco různých pastilek dýchacích, jako permanentní ukájení chtíče, hry virtuální i živé, cestování až k ušoupání podrážek, pohyblivé obrázky a jiné medikamenty, by se nám v tom zahuštěném prostředí lehce dýchalo.

 

Hromadný výron lichvářského hmyzu z pórů zemských hlubin se nevyhnul ani tomu živlu, jenž svým založením, namnoze neodpovědným, jak vyplývá již z povahy věci, byl přitahován světem lichvářů jako moucha k všelikým pozůstatkům. Umělecké masy, rejtaři Štěstěny, zvyklí „ušlechtilé“ zahálce, kterou obětavě provozovali do roztrhání všech švů svého tělesného ústrojí, byli odkázáni na služby nádeníků mamonu, aby mohli tvořit. Souručenství těchto dvou tak protikladných živlů se zajisté nemohlo obejít bez citových boláků, které provázejí podobné sňatky z rozumu. Umělec jako by se měnil v pavouka, či chobotnici, neboť mu bylo zapotřebí několika rukou, či chapadel, aby učinil zadost všem potřebám a citům plynoucím z tohoto nerovného vztahu. Jednu ruku měl napřaženou k pobírání peněz, druhou k podepisování směnek, třetí ke třímání pochodně Ducha, čtvrtou k máchání plamenným mečem proti ohavnosti lichvářské, pátou si zakrýval ústa, aby nezvracel mravním rozhořčením, a o vytíženosti zbylých údů je zbytečné se rozepisovat, protože na tomhle poli neznala vůle umělcova mnohdy únavy až k obdivuhodnému sebeobětování. Jeho msta však na sebe nenechala dlouho čekat. Lichvář vešel do literatury.

 

Přehlédněmež různý umělecký pronárod devatenáctého století, jenž zhusta sytil kavárny napříč Evropou, a soustřeďme se na génie. Dva nesporné literární vrcholy devatenáctého století jsou bezesporu zároveň vrcholy zkušeností s živlem lichvářským. Balzac a Dostojevský. Dva zoufalci lkající neustále nad nedostatkem peněz. Dva zákazníci lichvářských doupat a dva znalci lichvářovy duše.

 

Život Balzacův, jak jest obecně známo, byl nekonečným sledem zadlužování a splácení, což ho v konečném důsledku změnilo v literárního nádeníka polykajícího hektolitry kávy za nocí úmorného psaní. Ani vytoužený sňatek se šťastně ovdovělou kněžnou Hańskou-Rzewuskou nezacpal všechny finanční díry a smrt zastihla mistra pořád coby člena stavu dlužnického. Střet s lichvářským liberalismem zchladil mistrovu mladickou revoluční horečku a skrze tuto empirii se dobral rozumu. Stal se legitimistou a katolíkem, nebo alespoň tím, co si pod těmi pojmy představoval. A rozhodl se natřít to modernímu světu ve velkém. Celá jeho Lidská komedie je nekonečným panoptikem zrůdností nastupující průmyslové revoluce, liberalismu a kapitalismu. Romány závěrečné fáze života jsou zasněnou apologií ztroskotavších figurek ancien régime a nemilosrdnou karikaturou moderní hamižnosti postrádající cti a jakékoliv vznešenosti. Nedělal si iluze. Příslušníky starých rodů viděl rovněž posedlé démonem nové doby a pouze několika světlým výjimkám, propadajícím se v důsledku jejich nehynoucí cti do bídy, ponechal status postav veskrze kladných.

 

Svou kolosální encyklopedii moderní hanebnosti zalidnil záplavou spekulantů, podvodníčků, intrikánů a také lichvářů. Bylo by zbytečné zabývat se všemi těmi figurkami brodícími se ve stokách ziskuchtivosti. Jestliže chceme poznat povahu lichvářovu, nutně se musíme obírat především lichvářem Gobseckem, Balzacovým lichvářem par excellence. V jeho povaze nacházíme archetypy těch vlastností, o kterých se můžeme domýšlet, že tvoří stavební materiál duší všech velikých metařů peněz až po dnešní den.

 

Krátce ke Gobseckovu životu. Jeho matkou byla nizozemská Židovka a otcem Holanďan, což je jedna z nejlepších kombinací, hodlá-li se ve svém životě člověk zabývat lichvou. Matinka jej coby desetiletého spratka „deponovala“ na holandskou loď v roli plavčíka, čímž počala jeho dráha lumpa, přítele korzárů, nemilosrdného ždímače peněz z Indie, Ameriky a Evropy. Nashromáždiv kolosální majetek lichvou, usadil se v Paříži, aby si doživotně užíval – radosti z lichvaření. Žije v domě nikterak bohatém, nýbrž vlhkém a tmavém, spíš v ústraní, obklopen lidem netušícím, jaké vnitřní štěstí ozařuje ledví toho vyhublého dědka. Tam jej potkává pan Derville, mladý advokát, jenž nám zachoval popis jeho povahy.

 

Nebudeme postupovat chronologicky ani vyprávět příběh. Nás zajímá, zdali můžeme ve vlastnostech Gobseckových objevit esenci lichvářské povahy, něco, co se skrývá pod slupkou všech vydřiduchů. Pro ty, kdo si namlouvají, že by nikdy nesklouzli po klouzačce tohoto světa do takových bažin, a v lichváři vidí pouze sliz držící nějakým tajemným řízením pohromadě, je zajisté překvapením, že lichvářova duše obsahuje tytéž ingredience, které v nelichváři vyvolávají kolébavý pocit sebeuspokojení.  

 

Co zaráží jako první, je morální patos lichváře. Lichvář pohrdá. Jest moralistou, mizantropem a soudcem. Oškliví si člověka, vidí jeho nízkost a tím sám sebe pozvedá coby jeho trýznitele na piedestal po vzoru různých romantických ďáblů pohrdajících lidskou sprostotou. Toto rozhořčení, skutečné, nebo hrané, dává všem lichvářům křídla, která je ve vlastních očích povznášejí nad lidský průměr. Proto ta nelítostnost, proto to polobožské gesto, s nímž dnešní lichváři světa posílají národy do propastí. Oni „znají“ Svět, jsou vědoucí. Gobseck říká: „Kdybyste byl naživu tak dlouho jako já, věděl byste, že je jenom jediná hmotná věc, jejíž hodnota je dost jistá, aby se jí člověk zabýval. Tou věcí je ZLATO. Zlato představuje všechny lidské síly… Pokud se týče mravů, člověk je všude stejný: Všude se vede boj mezi chudákem a boháčem, všude je nevyhnutelný; je lépe být vykořisťovatelem než vykořisťovaným; všude se vyskytují lidé svalnatí a lidé nedokrvení, kteří se moří; všude jsou rozkoše stejné, neboť všude se smysly vyčerpávají a jen jeden pocit je přežije: marnivost.“

 

Nebo jinde: „Kolik opičin mi sehraje hraběnka pro tisíc franků!“ Lichvář je zná, lidi. Jak jsou ubozí a nízcí; což je něco špatného na tom, dát jim za vyučenou? Jako bychom slyšeli bankéře v klubovkách nad skleničkou a cigárkem. Jejich pýcha, která je i naší pýchou, jim říká to samé co Gobseckovi: „Můj pohled je jako pohled Boží, vidím do srdcí. Nic mi není skryto.“ Každopádně lichvář skutečně zná nejednu skrytou nitku světového pimprlového divadélka. A ti prosťáčkové ovládaní svými iluzemi a sny, což to není pohled k sardonickému popukání? I kdyby snad on sám nepostrádal těch vlastností, jimž se posmívá (ale kdopak si to o sobě skutečně myslí krom světců), určitě není horší té lidské chátry. Gobseck patří na okolní hemžení požitků a bohatství a spustí: „Tohle přivádí tyhle lidi ke mně. Tohle je dohání, aby počestně kradli miliony, aby zrazovali svou vlast. Aby se nezablátil, kdyby šel pěšky, jednoho krásného dne se velkomožný pán nebo ten, kdo si na něj hraje, vykoupe v blátě.“

 

Gobseck přitom není zbabělec, který se skrývá za rohem, aby jej nikdo neviděl, kterak se šklebí nad  lidským hemžením. Jako pirát a dobrodruh se umí bít šavlí i pistolí a svá lichvářská práva si dokáže ohlídat. Napudrovanému kohoutkovi panu de Trailles na jeho pohrůžku soubojem odtuší: „Amen. Kdo chce hrát o svou krev, musí nějakou mít, chlapečku, a ty máš v žilách jenom bláto.“ Proto je i dnes naivní se domnívat, že lichváři se rozutíkají, jakmile někdo zadupe nohama. Jejich pohrdání a pocit nadřazenosti jim dává sílu. 

 

Lichvář tedy ve svém pocitu nadřazenosti nevnímá sebe sama jako odporný hmyz, tím jsou mu naopak lidé, kteří díky své hlouposti, vášním či předsudkům cti klesnou tak hluboko, že musí užít jeho služeb. Doslova je vidí plazit se u svých nohou, cuká provázky jejich nervů, pokořuje je, předvídá jejich pády a těší se z trefnosti vlastního úsudku. „Nasadí pohnutlivou tvář, naladí pro mne hlásek, jehož lichotky jsou vyhrazeny pro indosáta směnky, zahrne mne úlisnými slovy, možná, že mne bude chtít uprosit, a já… a já jako skála, jsem tu jako mstitel, zjevuji se jako výčitka svědomí.“ Tak se vnímá lichvář Gobseck. Nelze tedy očekávat, že bychom lichváře, nebo taky burzovního spekulanta, lumpenpolitika či bankéře ponížili v jeho vlastních očích, na to jsou naše hříchy a malost příliš zjevné. Proto se povolání lichvářské pokojně snáší i s jistým druhem křesťanství, zejména protestantské provenience, které zredukovalo křesťanství na pouhý moralismus.

 

„Čí život by mohl být tak skvělý jako můj?“ říká Gobseck a věříme, že to říká za všechny lichváře světa. Je pyšný. A jak by ne, když má nad lidmi tak navrch. Je znalcem světa, skeptikem, filosofem: „Vy věřte všemu; já nevěřím ničemu.“ Může udivovat, že od dob, kdy řídí chod světa lichváři, se tolik rozmohla nenávist ke křesťanství? Co by imponovalo tomu, kdo věří, že vše prokoukl, lidi i nebesa, na víře v Boha, jenž se nechal umučit hloupým davem? Lichvář je stoikem. Ne náhodou byl lichvářem i Seneca, který sedřel daněmi půlku Británie. Gobseck je z jeho rodu: „Nuže, všecky lidské vášně, umocněné souhrou vašich společenských zájmů, defilují přede mnou, jenž žije v klidu. A dále: tu vaši vědeckou zvědavost, jakýsi to zápas, ve kterém člověk vždycky podléhá, já nahrazuji prokouknutím všech per, která lidstvo uvádějí do pohybu. Jedním slovem, mám svět v hrsti bez namáhání a svět nemá nade mnou ani nejnepatrnější moci.“ Skepse, stoicismus, agnosticismus. Nutno věřit, že takhle uvažuje většina zasvěcenců Mamonu. A jaká to rozkoš k popukání, když pro ukonejšení davů předstírá dnes lichvář sociální cit, troubí na pozouny demokracie fanfáry vpravdě wagnerovské, lká nad utrpením světa. Toho smíchu do kapsy. Jaké to theatrum mundi.

 

Poznání a majetek přinášejí moc. To je další zdroj i účel lichvářovy pýchy. Ovládá a žije v pocitu, že není ovládán, leda přírodními silami. „Jsem dost bohatý, abych mohl koupit svědomí těch, kdo řídí pohyby ministrů, od jejich kancelářských sluhů až po jejich milenky: není to Moc? Mohu míti nejkrásnější ženy a jejich nejněžnější pocely, není to Rozkoš? Moc a Rozkoš – není to v zkratce celý váš sociální řád? Je nás v Paříži desítka takových, všichni jsme králové mlčeliví a neznámí, rozhodčí nad vašimi osudy.“ Nadřazenost morální a nadřazenost poznání ústí do faktické moci, která ukájí ďábelskou pýchu. Ovládat lidi pro pocit rozkoše z ovládání. V jakých obláčcích nevinnosti se vznáší panovník, jenž chce být lidem milován a oslavován pro svou rodovou vyvolenost ve srovnání s touhle perverzní rozkoší lichvářovou. Tady už je pole, kam jej žádný křesťan, který chce být hoden toho jména, nemůže následovat. „Stejně jako já, okusili všichni moji kolegové všeho, nabažili se všeho a dospěli k bezvýhradné lásce k moci a penězům jen pro moc a peníze samé.“ Zní to příliš romanticky, titánsky a bohorovně? Přeháněl Balzac, když maloval toto monstrum? Můžeme se s klidem domnívat, že nikoliv. Kolik takových duší se tísní v grémiích nadnárodních koncernů, parlamentech a lóžích, šuškajíce a sdílejíce navzájem svou nenávist, pohrdání a pocit moci jako Gobseckovi soudruzi: „Poutáni k sobě stejným zájmem, scházíme se určitý den v týdnu v kavárně… Tam si odhalujeme taje velkého kapitálu. Žádné bohatství nás nemůže obelhat, ovládáme tajemství všech rodin.“ Tvoří jistý druh řádu zasvěcenců a nepostrádají asketický rozměr.

 

Lichvář je asketik. Není to úlitba Bohu, jež ho vede k tomuto zapření všech pudových vášní, je to ryzí pragmatismus: asketismus přináší nezávislost a zvyšuje moc. Derville popisuje svého souseda Gobsecka: „Jeho počínaní se od hodiny, kdy vstával, až do večerních záchvatů kašle řídilo pravidelností pendlovek. Byl to jakýsi lidský model, jehož stroj natahoval spánek. … Ráno si sám připravoval kávu na plechovém vařiči…“ Lichvář ždímající lidi na základě jejich vášní, slabůstek a zálib ví, že k udržení své nadřazenosti musí být jiný než oni. Musí zapudit své vášně a záliby mimo zálibu v moci. I satan má svou askezi a tahle je z jeho rodu. Vědomí, že se dokázal vymanit ze závislosti na vášních, stupňuje jeho pohrdání k lidem, kteří toho nejsou schopni, a posilňuje pocit morální nadřazenosti.

 

Ale pozor, je tady ještě lichvářovo srdce! Pod slupkou z ocele doutná chcípavý uhlík masa, na který foukne jednou za uherský rok citový větérek. Pudí k pokoře, k poznání vlastní zkaženosti a mravní bídy? Ale kdež, to se jen pýcha hlásí opět ke svému právu. Gobseck potkává ušlechtilou Fanny Malvautovou a je v rámci svých možností dojat: „Ubohá, nevinná duše. Věřila v něco. Nad jejím jednoduchým ložem z natřeného dřeva visel kříž ozdobený párem posvěcených větviček. Byl jsem, tak říkajíc, dojat. Cítil jsem, že bych byl ochoten nabídnout jí peníze na pouhých dvanáct procent…“ Těch dvanáct procent není cynismus, to jen starý manipulátor chce, aby si každý své štěstí zasloužil. Nezapomínejme, že má moc, tudíž ovládá lidi; ví, že je může zničit nebo povznést, má se za boha. Pýcha mu velí: já určuji, co je spravedlivé, a neposlouchám nikoho. „Ty si mne troufáš soudit?“ zasyčí na Dervilla, když ten jako křesťan je pohoršen nad Gobseckovým chováním k hraběnce de Restaud. Neříká to jen Dervillovi. Míří výš. On to říká Bohu, jako pravý antikrist. A před smrtí a po ní triumfuje, vykonav humanistický akt spravedlnosti, zachovaje majetek pro hraběnčina syna. Ukazuje Bohu i Dervillovi: koukněte, jak se to dělá, to já jsem napravil, cos Ty zpackal. Mysleli jste si, že jsem špatný, ale ne, já jsem skvělý. Duše sekulárního filantropa, stoického uctívače svého Já, se tlačí do nebes lidského obdivu. Toť nejniternější hlubina lichvářovy duše: chce být milován za to, že je lichvářem, obdivován, chce, aby lidé konečně pochopili, že ten, jímž oni pohrdají, je ve skutečnosti lepší než oni, protože být lichvářem je krásné, spravedlivé, asketické, heroické a morální. Tak se vnímají lichváři, jsouce přesvědčeni o své nadřazenosti; lhostejno, zda teď slyší na jméno bankéř, manažer, makléř nebo diplomat. Chtějí, abychom se jim klaněli.

 

Jak se asi tak člověk stává lichvářem? Co cítí v mládí, kdy si maluje svět a blouzní o zářných červáncích života? Další znalec lichvářů, Fjodor M. Dostojevský, nám zanechal obraz takového rozdychtěného mladíčka, roztávajícího při představě, že bude jednou bohatým lichvářem, a zároveň plného morálního patosu. Dostojevský je znal ne méně než Balzac. Sám věčně sháněl peníze, lkaje nad tím, že musí psát rychle, neb je placen od sloupce, zanedbávaje tak dle svého mínění drobnokresbu postav. Záložny, směnky, dluhy a nakonec ruleta změnily jeho život v nekončící kolotoč finančního rozumování. Dlouze se zaobíral pátráním po systému výhry v ruletě, přičemž pevně věřil, že jednou ho štěstí nemine. V jeho románech se to lichváři jenom hemží. Raskolnikov ubíjí starou lichvářku, na knížete Myškina, jakmile dědí, se sápou lichváři a spekulanti všeho druhu, záložník v novele Něžná si bere krásnou mladou dívku a jeho majetnická psychologie, která ji dožene k sebevraždě, je rozpitvána Dostojevským k dokonalosti. To všechno jsou však již lichváři staří, dotvoření, pohřbivší dávno poslední záblesk mladického nadšení. V románě Výrostek se však dostává ke slovu mladík notně nevyzrálý, nemanželský syn šlechtice Versilova, Dolgoruký. Ponížen svým původem a odkopnut (podobně jako Gobseck) svou matkou, pln zášti ke světu, zle maskované sebelítosti i sentimentu a zároveň přesvědčení o své dobrotě, ušlechtilosti a morální převaze, staví si svůj vzdušný zámek, svou ideu.

 

„Mou ideou je stát se Rothschildem.“ Chce být boháčem a není těžké uhodnout proč: jeho uražená pýcha chce od světa satisfakci, svět mu ubližuje. Je nemanželský, chudý, směšný. A jsou zde opět tytéž motivy: pýcha, morální rozhořčení nad nespravedlností světa, touha po moci, askeze, adorace svého Já. Tam, kde křesťan sklání hlavu a přijímá Boží vůli, tam se Prométheus sápe po ohni, aby se stal sám sobě světlem. Dolgoruký je jedinečnou ukázkou toho, proč je lichvář přesvědčen o své morální výši. Sledujme, jak postupně šplhá po témže duševním žebříku, který nalézáme u Gobsecka. Morální rozhořčení už má za sebou, pohrdnuv otcem, otčímem i matkou (ne zcela neprávem, samozřejmě), teď nastupuje askeze: „Věc je velmi jednoduchá, celé tajemství je obsaženo ve dvou slovech: houževnatost a stálost… Z toho plyne dvojí závěr: první, houževnatost v hromadění, třeba po kopějkách, skýtá posléze obrovské výsledky (čas tu nerozhoduje), a druhý – že docela prostinká forma výdělku, jen když je stálá, má zdar matematicky zaručen… Když jsem si vymyslel ,svou ideu‘, začal jsem zkoušet, zda jsem způsobilý ke klášteru a askezi. Proto jsem byl celý první měsíc živ jen o chlebu a vodě… příští měsíc jsem přidal k chlebu polévku a ráno i večer sklenku čaje, a ujišťuji vás, strávil jsem takto rok v dokonalém zdraví a spokojenosti, v mravní rozkoši a neustálém nadšení.“

 

Vidíme mladíka ne nesympatického, v dnešní poživačné době přímo zvláštního. To, že by měl jednou být ten slizký vydřiduch? Ale kořen jeho konání, pýcha, ho žene vpřed do náruče ďábla a vzdaluje ho od Krále pokorných, kteří nespoléhají na své síly. Dolgoruký tuší, z čeho bude oprávněně podezříván, a jako mazaný psycholog se snaží vyrazit karty ze soupeřových rukou: dopředu popírá své motivy, nenávist ke světu, otci, matce, otčímovi a dovolává se toho, že: „veškerý cíl mé ideje je v samotě“. Čili askeze. Jenže skrz ostentativní asketismus prosvítá temné chtění moci. Na námitku, že samoty může dosáhnout taky bez toho, aby se stal Rothschildem, odpovídá: „Kromě samoty potřebuji i moc.“ A k čemuže to potřebuje moc tenhle spravedlivý mezi národy? Rychle se vzpamatuje a nasazuje ušlechtilý tón: „Možná že budu lidem prokazovat dobrodiní, ale často nevidím nejmenší příčinu, abych jim dobrodiní prokazoval. Lidé zdaleka nejsou tak skvělí, abychom se o ně tolik starali.“ Slyšíte hlas starého svraštělého Gobsecka pod chlapeckým chmýřím: už je zná, lidi, tu chásku nesahající mu ke kotníkům.

 

„Moc! Jsem přesvědčen, že by kdekomu přišlo náramně k smíchu, že takový neřád si brousí zuby na moc… Snad už od svých nejdávnějších snů, tedy div ne od dětství, jsem si neuměl představit sebe jinak než v popředí vždy a za všech životních zvratů.“ Moc, za kterou se pachtí každý ze synů Adamových, jimiž pohrdá. Jak se vykroutit z obruče davu, který si oškliví? Musí ukázat, že jeho puzení k moci je ryze ušlechtilé, nepodléhající lidskému hemžení: „Myslíte, že jsem tehdy toužil po moci, abych zrovna někoho utlačoval a mstil se? V tom to vězí, že tak by se zachoval člověk tuctový… Má idea je jiná… Nepotřebuji peníze, lépe řečeno, nepotřebuji zrovna je; ba ani ne moc; potřebuji jen to, co se získává mocí a co nelze získat bez moci: osamocené a klidné vědomí síly! Vizte nejúplnější definici svobody, o kterou svět tolik usiluje! Svoboda! Konečně jsem napsal to veliké slovo… Ano, osamělé vědomí síly je kouzelné a nádherné. Mám sílu a jsem klidný. Jupiter třímá v rukou hromy – a hleďte, je klidný…“

 

Hleďme, malinkého satana, jak se radostně válí ve sluji svého sebevědomí; chrochtá pýchou nad silou svého já; stal se stoikem jako Gobseck, je klidný, meditující jako buddhista z Wall Streetu, oproštěný od světa i Boha, kochá se svou osobou v náruči nicoty. Můžeme pochybovat o tom, že z tohoto ušlechtilého vznětu rostou masožravé rostliny, které s naprosto stoickým klidem odepisují lidi jako čísla v účetní knize? Nebo je konečně nad jiné patrno, že lichvář je obdařen všemi přirozenými klady člověka, což mu umožňuje být ve vlastních očích ušlechtilým? Co mu tedy schází? Nic tak nedosažitelného, jenom to, před čím se kleká – Bůh, jinak má všeho v nadbytečné míře. Ještě není starý a hnusný, oči mu planou mladickým nadšením. Zatvrdí se, zocelí, pak zestárne. Stane se Gobseckem.

 

Proč nejsme my lichváři? Cožpak se naše srdce nezachvívá radostným vzrušením nad lichvářovými odhaleními lidské proradnosti? Nechceme držet tvář hrdě vztyčenou v bohorovném klidu? Měřit lidská srdce? Trestat nízkost a stavět osudy lidí? Není to krásné, kráčet po stezkách Zarathuštrových? Kdo nezakusil tohoto pokušení, může klidně spát. Ostatním nezbývá než se modlit se svatým Filipem Nerim a svatým Janem Eudesem: „Pane! Varuj se mne! Neboť jsem schopen ještě dnes tě zradit a všecky možné hříchy činit, neuchováš-li mne milostí svou.“