Světový peněžní systém zažívá v těchto dnech velké napětí. Řada uznávaných odborníků varuje před katastrofickými důsledky, jež by případný rozpad tohoto systému přinesl. Vyplývá krize systému už ze samotné jeho povahy, nebo je řízena nějakými lidmi v pozadí, kteří na ní chtějí vydělat?

 

Nejprve bych rád poděkoval časopisu Te Deum za možnost promluvit k evropským čtenářům. To není od věci, protože dnes je právě Evropa epicentrem celosvětové hospodářské krize, třebaže jsme ji začali my ve Spojených státech našimi subprime hypotékami[1], které se „trochu“ zvrtly. Nejprve bych si dovolil podotknout, že mnozí tzv. „uznávaní odborníci“ dlouhou dobu přehlíželi zcela jasná fakta. Byli to spíše „neuznávaní tradicionalisté“, kdo už před patnácti lety předpovídali současný „Pád domu lichvy“[2]. Lze citovat nejeden článek, který na toto téma vyšel v časopise The Angelus[3]. Už tehdy bylo jasné, že peněžní systém založený na snadno přístupných úvěrech a bankovnictví částečných rezerv[4] zažívají krizi. Vše mohlo vypuknout podstatně dříve, a to roku 1998, v souvislosti s ruskou finanční krizí[5], kdyby se guvernér Federálního rezervního systému[6] Alan Greenspan[7] a velké investiční banky nedohodli na tom, že přikryjí problém několika desítkami miliard dolarů. Greenspan také hnal do nafouknutého úvěrového systému další vzduch tisknutím nových a nových peněz, nízkými úrokovými mírami a vyvoláním horečky na trhu s bydlením[8] spolu s tzv. americkými hypotékami[9]. Právě boom na trhu s bydlením a peníze z amerických hypoték, které lidé utráceli nákupem spotřebního zboží, podpíraly celý tento domeček z karet dalších deset let. Stoupenci tradiční sociální nauky Církve si ale uvědomovali, že k podobné krizi, jaké čelíme dnes, stejně jednou dojde.

 

Víte, kdyby šlo čistě o řízenou krizi nebo šroubování peněžního systému na samu mez, pak bychom se v naší protiliberální kritice mohli mýlit. Liberální kapitalistický systém, systém bankovnictví částečných rezerv, systém, který „vytváří“ peníze formou půjček, je vnitřně nestálý a již ze své povahy předurčený k pádu. Rozumnému a vyváženému hospodářství, založenému na co nejširším rozdělení vlastnictví výrobních prostředků, spravedlivých mzdách vycházejících z potřeby rodiny, decentralizovanému hospodářství s životaschopným zemědělstvím, které je příznivě nakloněno rodině, by takovéto nebezpečí nehrozilo. Pokud se mě tedy ptáte, zda se jedná o záměrně vyvolanou a zcela řízenou krizi, která má položit systém odpovídající lidské přirozenosti a Božím a přirozeným zákonům, musím odpovědět: „Ne.“ To ale neznamená, že celá řada fondů, investičních bank a jejich spojenců neusiluje o to, vytlouct z této krize co nejvíce peněz a moci, přičemž podepírají drolící se stavbu a těží z toho, že lidé dnes dluží bankám na úvěrech více než kdykoli předtím. Doufám, že forma, která nahradí otřásající se liberální (ne)řád, nebude „přátelská k bankéřům“ (banker-friendly). Ale člověk nikdy neví.

 

Současný peněžní systém je založen na dluhu. Jenom pár odborníků se tomuto systému věnuje z mravního pohledu. Jaký je tradiční katolický názor na dluh, a to jak v osobní, tak i společenské rovině? V čem spočívá nebezpečí zotročení dluhem, zejména pokud je tak rozšířené jako dnes?

 

Připomeňme si slova sv. Basila, jimiž odsoudil lichvu, přičemž poukázal na to, že stejné řecké slovo tokos označovalo lichvu i rození dětí. Chce tím zdůraznit, že lichva, tedy zisk ze spotřební půjčky, je smlouvou, která požaduje, aby peníze „rodily“ dodatečné peníze převyšující částku půjčky samé. Velký církevní otec tím přesně pojmenoval celý problém. Od půjčky je očekáváno více peněž, než je dlužná částka. V budoucnosti tedy musí být vytvořeno více peněz než v současnosti představuje obdržená částka. Například ve Spojených státech běžný držitel hypotéky zaplatí za dobu trvání půjčky přibližně třikrát výši půjčky. Když se podíváme na americkou situaci z pohledu dluhu, pak to jsou neuvěřitelná čísla. Je zde také samozřejmě dluh, který má vláda Spojených států vůči bankám, což je v současnosti 14,84 biliónů dolarů. Vzpomínáte si na velkou debatu o „dluhovém stropu“, která proběhla v létě v USA, kde se zúčastnění přeli, zda se má dluhový strop zvednout nad 14,3 biliónů? Výše osobní zadluženosti, kterou jsou Američané zatíženi, je dokonce ještě horší. Celková osobní zadluženost Američanů je 16 biliónů dolarů, přičemž 13,5 biliónů z toho tvoří hypoteční dluhy. Dluhy z kreditních karet[10] Američanů činí 786 miliard. Dluhy ze studentských půjček[11] dosáhly dosud nevídané výše a stále rostou. Máte absolventy univerzit s desetitisícovými dluhy ze studentských půjček, které musejí do šesti měsíců po ukončení školy splatit. Absolventi právnických nebo lékařských škol jsou na tom ještě hůře, jejich dluhy častokrát dosahují až statisíců dolarů. Kongres Spojených států a bývalý prezident George W. Bush ujišťovali, že tyto půjčky budou splaceny do posledního centu, neboť je nebude možné odepsat ani v případě, kdy je dlužníci nebudou schopni splácet. Podle nového zákona se dluhy za nimi povlečou stále dál, a tak ovlivní jejich pracovní vyhlídky a životní úroveň v budoucnosti. Ve Spojených státech je „vyšší vzdělání“ ve skutečnosti 400miliardový byznys, který je závislý právě na takovýchto půjčkách podporovaných federální vládou a společnostmi vydávajícími kreditní karty. Jak může společnost vůbec splatit svůj dluh, když je pětadvacet milionů lidí bez práce a šestačtyřicet milionů potřebuje potravinové lístky[12], aby získalo základní potraviny?

 

Co na to říct? Katolické odmítání „úžery“, tedy zisku plynoucího z půjček, chránilo po staletí evropskou civilizaci před takovýmito následky. Otcové a učitelé Církve předvídali podobný vývoj, pokud by se lichvářům ustoupilo. Přestože byly zcela přípustné půjčky, které předpokládaly podíl ze zisku, což vlastně byla spíše investice do podnikání, nebo odměny za zprostředkování a schválení půjčky, tak zisk z půjčky byl přísně zakázán. Od počátku devatenáctého století, kdy Církev musela čelit zednářskému liberálnímu státu, upustila od přísného vynucování mravního zákazu lichvy a soustředila se místo toho na odsuzování nepřiměřených úrokových sazeb. Ale i v této době, kdy byly smlouvy, které neporušovaly světské zákony, „přehlíženy“, papež Řehoř XVI. ve třicátých letech devatenáctého století opět naprosto jasně lichvu odsoudil. V podstatě můžeme říct, že křesťanská civilizace stojí proti liberálnímu zednářskému systému, který je podporován a usnadňován lichvou, a tím, že banky zcela ovládají úvěry.

 

Někteří obhájci peněžního kapitalismu namítají, že daný systém usnadňuje lidem přístup k požadovanému zboží, které by si ve více „statickém“ systému nemohli tak snadno dovolit. Je toto tvrzení oprávněné? Jaké jsou mravní a společenské důsledky konzumní mentality?

 

Neoliberální obhájci peněžního kapitalismu, neboli libertariáni, jak jim říkáme u nás ve Spojených státech, popírají jednu základní skutečnost, kterou zřetelně viděli všichni velcí kritici kapitalismu, a to, že pokud kapitalistický proces pokračuje delší dobu, pak v oblasti podnikání zákonitě dochází k vytváření monopolů a na úrovni financí k soustřeďování bohatství. Dále to vede k tomu, že v systému, jehož zisky jsou maximalizovány a výdaje minimalizovány, jsou podniky z podstaty systému nuceny volit místa a společensko-hospodářské podmínky s co nejlevnější pracovní silou. Právě tak jednali američtí kapitalisté přinejmenším posledních dvacet let; říkalo se tomu offshoring[13]. Když platíte čínskému dělníkovi jeden dolar za hodinu a americkému pětadvacet, kterého si vyberete?

 

To však rozhodně není jediný problém systému. Byť jsou mzdy sráženy dolů a člověk si není jist, zda si udrží práci, tak celý systém pomocí snadných úvěrů a sociální podpory ze strany státu zastírá svoji skutečnou povahu, že je stvořen k obohacení několika vyvolených a ožebračení ostatních. Bez toho bychom všichni brzy zjistili, o kolik jsme byli obráni a jak naše mzdy neodpovídají skutečnosti. Hilaire Belloc před sto lety ve svých knihách Otrocký stát[14] a Ekonomika pro Helenu[15] ukazuje, že přirozený vývoj kapitalistického systému směřuje k tomu, že si dělníci nebudou moci dovolit zboží, k jehož nadvýrobě přispívají. To se bezpochyby týká Číny a Indie, ale postupně k tomu dochází i v západním světě, jelikož pomalu končí snadno přístupné bankovní úvěry a začíná čas odříkání.

 

Dříve či později se musí takovýto systém zhroutit. Vytváření dluhu, kdy je více peněz dluženo, než je matematicky možné splatit, a nadvýroba nedostupného zboží povedou k jeho neodvratnému pádu. Myslím si, že právě toto se děje nyní. Díky uvolňování sítě státní sociální podpory a omezování bankovních úvěrů lidé na celém světě mohou zakusit skutečnou podobu liberálního kapitalismu. Americká vláda zachránila kapitalismus na počátku minulého století pomocí programu New Deal[16] a vojenské výroby během druhé světové války. Nyní je americká vláda 14, 84 bilionů dolarů v dluhu, a tak se musí spoléhat na to, že Federální bankovní systém „vyřeší“ celou věc tištěním dalších peněz a dotacemi velkých bank a společností v podobě půjček. Tím se ale jen oddálí, tak na tři roky, nevyhnutelné.

 

Můžeme sebe a naše rodiny nějak ochránit před možným finančním chaosem a hospodářskou krizí?

 

Jelikož se zmíněný systém ukázal jako neschopný, dělejme přesný opak toho, k čemu nás tento protikřesťanský systém nabádal. Systém nám například říkal, že potřebujeme úvěry a dluhy, aby se nám vedlo lépe. Rodiny by se ale měly snažit, jak jen to je možné, vyhrabat se ze své dluhové jámy. Snížit výši dlužných částek, či dokonce snížit výši spotřebitelských a zajištěných úvěrů[17]. To je cesta ke klidnějšímu a jistějšímu životu. Systém nám dále říká, že se máme na něj naprosto spolehnout a starat se ze dne na den o potřeby naší rodiny. Musíme se pokusit najít způsob, jak uživit sebe i svou rodinu a být v co největší míře soběstační. Přestěhovat se třeba na vesnici, pěstovat ovoce a zeleninu na zahrádce, chovat zvířata, měnit naše zboží s druhými, vypomáhat si, vytvářet ve svém okolí skutečné společenství, případně počítat do budoucna s možným zhoršením a mít vždy nějaké ty zásoby. Systém nám také říká, že je v pořádku být závislý na bankách a spoléhat se na hodnotu papírové měny. My bychom však měli investovat co nejvíce peněz do stálejších věcí, jako jsou pozemky, půda, zlato, stříbro, nebo mít po ruce nějakou hotovost a vlastnit skutečně hodnotné předměty, pokud by došlo k pádu bankovního systému.

 

To mi připomíná distributismus… Jaké jsou hlavní zásady distributismu a nakolik odpovídají katolické sociální nauce?

 

Ano, to nešťastné slovo „distributismus“. Někteří si myslí, že to není nic jiného než nějaká forma komunismu, zatímco je to jeho pravý opak a jediný rozumný lék jak na totalitní komunismus, tak i na monopolní kapitalismus. To, co významní představitelé distributismu, jako Hilaire Belloc, G. K. Chesterton, Arthur Penty[18] nebo otec Vincent McNabb[19], požadují, je co největší rozšíření soukromého vlastnictví, nikoliv kolektivizace, po níž volají socialisté. Rozrůznění hospodářství, které distributismus obhajuje, by samozřejmě neznamenalo rovné soukromé vlastnictví, nýbrž větší rozšíření výrobních prostředků a orné půdy, cechovní podniky, rodinné podniky, a v některých případech společná družstva dělníků, přičemž stát by si ponechal ty složky průmyslu, které jsou naprosto nezbytné pro dobro společnosti.

 

Já spolu s dalšími katolíky u nás se snažíme o co nejvíce nezávislé hospodářství na úrovni obce už patnáct let. Řada lidí se vrátila k půdě nebo chovají vlastní zvířata. Jsou oblasti, kde běžně funguje výměnný obchod. Člověk s tím může vlastně začít kdykoli, a to nejen kvůli hmotnému zajištění, ale také s ohledem na zdravější a lidštější život.

 

Lze očekávat pokojný přechod od současného systému k systému založenému na katolických základech? Co pro to můžeme udělat?

 

Upřímně, nemyslím si, že je možné očekávat nějakou pokojnou změnu. Vlastně si to ani neumím představit, tedy pokud nezasáhne Bůh a nepotrestá dnešní lidstvo za jeho do nebe volající hříchy. Ti, kteří vládnou světovému hospodářství, nenechají tento systém jen tak jednoduše padnout, protože z něj neskutečně těží. Každý den s překvapením zjišťujeme, že pouhý příslib dalších půjček může dodat sil systému, který stejně nejde zachránit. Jelikož není dostatek peněz na to, jak vytáhnout banky „z bryndy“, tak trhy a euro udržují při životě pouhé fámy a lži. Někde se něco zhroutí a celý systém a stav hospodářství zase zkolabuje. Problémem je, že ruské, americké a britské tanky vytlačily po druhé světové válce z intelektuální diskuse myšlenkové a národohospodářské směry, které by mohly svět uzdravit, ať už se jedná o distributismus, solidarismus[20], křesťanský korporativismus nebo ruralismus[21].

 

Musím říct, že se svým způsobem zhroucení tohoto systému obávám, protože liberalismus zničil mnoho tradičních a přirozených institucí, např. rodinu otevřenou dětem nebo rodinná hospodářství. Jak očekávané otřesy zvládnou lidé, kteří žijí jen sami pro sebe? Jsme už příliš závislí na konzumním systému a způsobu života, k němuž vede. Myslím si, že podobné nepokoje, k jakým došlo letos v létě v Anglii, propuknou i na dalších místech světa.

 

Co máme dělat? Seznamovat lidi s katolickou sociální naukou. Snažit se být co nejvíce nezávislí na současném systému. Vlastně platí, co jsem řekl dříve. Vychovávat děti ve zdravém prostředí, především duchovním. Uvidíme, možná to povede k opětovnému probuzení všech přirozených a nadpřirozených darů, které vždy sloužily k oživení evropského života.

 

 

Otázky kladl Michal Semín.

Poznámkami opatřil MRČ.

 

 

Dr. Peter Chojnowski vystudoval politologii a filosofii na Christendom College. Doktorát z filosofie obdržel na Fordham University v New Yorku. V současné době zastává funkci mimořádného profesora filosofie na Gonzaga University, přednáší rovněž na Immaculate Conception Academy. Jeho zaměřením je zejména filosofie sv. Tomáše Akvinského a katolická sociální nauka. Publikuje v časopisech The Angelus, Catholic Family News, Faith and Reason a The Review of Metaphysics. Dr. Chojnowski bydlí se svou ženou Kathleen a jejich šesti dětmi na farmě ve státu Washington.