Snad žádný druhý národ na světě neutrpěl tolik útrap a soužení jako náš národ český. To snad bylo příčinou, že Karel IV. do svatováclavské koruny dal zasadit jeden trn z koruny Spasitelovy, aby naznačil, že národ náš jest národem, jenž často kráčel se spasitelem svým cestou křížovou až na horu Kalvárii.

 

Po bitvě na Bílé hoře, na kterou se dostal podle úsudku vzdělaných historiků náš národ svou vinou, počala křížová cesta českého lidu. Ztratili jsme svou svobodu a samostatnost státní a poznenáhlu počali jsme ztráceti i svá práva národní. Český trůn stal se dědičným v habsburském rodě po meči i po přeslici. U úřadů a soudů jazyk náš přestal býti jazykem úředním. Centrální úřady byly ponenáhlu přenášeny do Vídně. Později počalo se sahati i na svébytnost českého národa, jeho jazyk, školu a vzdělanost. Čeština byla vypuzena úplně z úřadů, později pak i ze škol i z tak zvané lepší společnosti. Jako by se počalo plniti proroctví slepého mládence, který prorokoval, že na Karlově mostě v Praze bude vzácnější Čech nežli jelen se zlatými parohy. Svatováclavská koruna, tento symbol naší státní samostatnosti a velké naší národní minulosti, odvezena byla z chrámu sv. Víta do Vídně a uložena do dvorního musea jako prý „zajímavá starožitnost, již se více používati nemá“. Josef II. také skutečně již odepřel dáti se korunovati za krále českého. Došlo to tak daleko, že i německy psaný dějepis Čech od Pubičky stavům českým bylo zakázáno vydávati jejich nákladem. I vědomost o slavné minulosti Čech pokládána byla za zbytečnou.

 

Což divu, že vlastenci čeští nad tímto stavem trpce lkali. „Nám se dostalo býti svědky konečného mateřštiny zahynutí“ – bolestně povzdechl Jungmann. „Vlast se řítí v smutné rozvaliny,“ lkal ve svých básních vlastenecký básník Puchmajer. A když dne 29. prosince roku 1828 v paláci šternberském v Praze sešli se mladý Palacký a Dobrovský, řekl starý Dobrovský Palackému: „Již je pozdě mysleti na vzkříšení národa českého a všecka práce o to jde nazmar.“

 

Smutno a bolestno bylo v naší české vlasti. Beznaděj, resignace a bolest vládly v srdcích těch, kteří ten národ ještě milovali a jeho slavnou minulost v paměti měli. Bylo to 18. června r. 1810, když v chrámu svatovítském otvírali královskou hrobku. U hrobky stála stráž patnácti mužů vojska, aby zabránila návalu lidu pražského, který valem hrnul se na Hrad, jsa dychtiv do otevřené hrobky se dostati a spatřiti tam drahé ostatky našeho nezapomenutelného krále Karla IV. a lidového našeho krále Jiřího z Poděbrad. Málokterým však se podařilo sestoupiti do hrobky. Jeden ze starých vlastenců tehdejších vypravuje, že byl z prvních, kteří vpuštěni byli dolů, a tu prý všichni ihned vyzdvihli víko z rakve Karla IV. a spatřili kosti jeho zahalené v dykytovém, pěkně červeném, ještě dobře zachovalém plášti ležeti, na hlavě jeho pozlacenou korunu, v ruce žezlo a u nohou říšské jablko. A tu vypravuje starý vlastenec dále, že všichni padli na kolena a pomodlivše se, dali se do pláče, až srdce usedalo. Jeden pak zvolal hlasem povýšeným. „Karle, ach Karle, vstaň a pohlédni na své opuštěné a docela utlačené Čechy!“ A když v kostele tento pláč uslyšeli, dali se i oni do kvílení: „Karle, ach Karle, vstaň a pohlédni na své opuštěné Čechy!“

 

Takové byly tehdy trudné a již beznadějné doby. Již zavírali víko rakve, v níž uložen byl mrtvý český národ. Leč nezemřela dívka, ale spí – pravil Spasitel. Ten národ přece nezemřel. Dobrovský napsal památná slova: „Věc našeho národa je téměř zoufalá, nepomůže-li Bůh.“ A Bůh pomohl! Stal se zázrak! Národ se probudil a oživl!

 

A kdo se přimlouval u Pána Boha, aby tak podivuhodným způsobem národ již téměř mrtvý vzkřísil a za sto let k takovému rozkvětu přivedl? Byli to svatí patronové čeští a Matka české vlasti, Panna Maria. Pravím tak s plným přesvědčením a vírou, neboť jistě není opět nahodilé, že právě v těchto dobách, kdy šlo již o poslední zbytky naší národní existence, u nás v Čechách nebývalým způsobem a mocným plamenem rozhořela se úcta mariánská. V této době vznikla v Čechách celá řada poutních mariánských míst, k nimž putoval český lid s radostí a zbožností nebývalou. Zbožný kněz řádu sv. Františka Jindřich Labe vydal r. 1690 knihu o poutnickém místě mariánském nedaleko Prahy, o Hájku, a již v první kapitole na třetím listě dočítáme se těchto vroucích slov: „A co řeknu o naší milé vlasti, české zemi? Ve které zemi jiné blahoslavená Panna tak mocně, milostivě a slavně kraluje a štědře rozdává milosrdenství svého bohatství, jako v české zemi? Není jeden kraj v české zemi, který by zázračným obrazem Panny Marie Velkomocné poctěn nebyl. Kulmenská v kraji loketském dobrodiní ne na lokty, ale bez míry uděluje. V kraji litoměřickém Paní naše Velkomocná na Krupce kraluje. V boleslavském kraji sedí na trůnu ve Staré Boleslavi uprostřed země české a k ní se jako k svému středu celé království obracuje. V kraji podbrdském na Svaté Hoře Velkomocná Paní dává audienci a k ní se bohatí i chudí, zdraví i nemocní utíkají, i z dalekých krajin na službu přicházejí. V kraji bechyňském jako holubice v rozsedlinách skalních v Bechyni se kryje. V Římově, v Českých Budějovicích dobrotivost ke všem ukazuje. V kraji slánském Matka Boží svatohájecká, loretánská okolní místa a obzvláště hlavní královské město pražské táhne magnetem svého milování. I toto pozorovati slušno, že nákladní chrámové se zázračnými obrazy Panenky Marie v české zemi v tak důležitých místech a mnozí na hranicích království postaveni jsou jako nějaké pevné bašty, na kterých za nás na stráži stojí Panenka Maria. Ó, jak velice jsi milá Bohu a blahoslavené Panně zamilovaná, země česká, že tolika svatými obrazy ozdobena a okrášlena jsi! Ó nejsvětější Panno, jak bedlivý pozor a otevřené oči máš k obraně českého národa.“

 

Tak srdečnými a vzletnými slovy františkánský spisovatel z druhé polovice věku sedmnáctého století stejně jako celá řada jiných duchovních spisovatelů vypisoval lásku českého národa k Panně Marii. Opravdu nebylo kraje a v tom kraji jednoho místa, kde by nějakým zvláštním způsobem nebyla projevována úcta českého lidu k Panně Marii, ať už již chrámem zasvěceným Panně Marii, nebo prostou kapličkou, nebo posvátným obrazem, anebo sloupem mariánským, který se stal zvláště ve velkých městech velmi oblíbenou ozdobou náměstí nebo větších prostranství.

 

V této době postavena byla také k úctě Panny Marie celá řada překrásných chrámů v tak zvaném slohu barokovém. Je to sloh, jenž jako by symbolisoval vítězství a slávu Matky Boží, plný zlata, andělíčků, světců, oslavujících Královnu nebes, sloh plný nádherných štuků a světla, jež ozařuje všecku tu krásu, která jako by volala: „Všecka jsi krásná, přítelkyně má, a poskvrny není na Tobě.“

 

V takovém slohu vystavěn byl překrásný chrám Panny Marie ve Staré Boleslavi, který svou líbezností, rozměry a krásou překvapí každého, kdo do něho vstupuje. V takovém slohu vybudována byla i ta perla našich mariánských svatyň, Svatá Hora u Příbramě. Nebylo věru kraje v Čechách a na Moravě, jenž by nebyl býval postaven pod ochranu Panny Marie. V každém kraji vznikla slavná poutní místa mariánská, jako v Klokotech, Senekově, v Bozkově, Malých Svatoňovicích, na Vršíčku u Rokycan, na Chlumku u Luže, v Makové u Příbramě, na Hoře Mariánské u Černé, v Tuřanech, v Podsrpu a na jiných četných místech, která se otřásala zpěvem mariánských písní, jimiž zde zbožní poutníci velebili Matku Boží.

 

Zvláště ovšem svou úctu k Panně Marii a radost z jejího vítězství oslavila naše královská Praha. V této byly znovu vybudovány a opraveny staré chrámy, postavené kdysi blahé paměti Karlem IV. ke cti Panny Marie, jako v Emauzích, na Slupi, na Karlově, na Novém Městě chrám Panny Marie Sněžné. Nový nádherný chrám v barokovém slohu vybudován byl k úctě Panny Marie řádem premonstrátským na Strahově. Zvláště pak krásný chrám Panny Marie Vítězné postaven byl na Malé straně. Uctíváno bylo v něm až do našich dob Milostné Pražské Jezulátko, jež stává se předmětem pobožnosti i v daleké cizině. A kolik ještě jiných kaplí, oltářů, sloupů, obrazů, jichž možno počítati na sta, stalo se jakoby magnetem pražskému lidu, který scházel se kolem nich, aby projevil Panně Marii svou upřímnou úctu a lásku.

 

V této době také v zemích českých vznikly tak zvané svatyně loretánské. Mladí šlechtici, cestujíce na zkušenou do Itálie, neopomněli z Říma zajeti do Lorety, odkud domů si přinášeli kopie obrazů loretánských a náčrtky svatého domku, o němž staré legendy vypravovaly, že byl anděly přenesen z Nazareta do Lorety. A tak nám vznikla slavná loretánská svatyně v Praze na Hradčanech, v Hájku u Prahy, překrásná loretánská svatyně v Římově u Českých Budějovic s ambity a křížovou cestou o 25 zastaveních, loretánská svatyně v krásném koutku lesním na Hrádku u Vlašimě i v jiných místech. Loretánské svatyně stávaly se oblíbenými poutními místy, k nimž zdaleka o poutích scházeli se věřící, aby po celý den i noc uctívali Pannu Marii.

 

Byla by to veliká kniha, kdybychom měli vypočítávati všechny ty způsoby a prostředky, jimiž česká země oslavovala Pannu Marii. Český národ stal se opět národem mariánským a česká země jako by těmi nesčíslnými svatyněmi, kapličkami, obrazy a zvláště překrásnými zpěvy mariánskými, jichž v této době vznikla celá řada, oslavovala dnem i nocí Matku Boží slovy oné oblíbené písně, již náš lid si tolik zamiloval: „Tisíckrát pozdravujeme Tebe, ó Matičko Krista Ježíše…“

 

A jak Panna Maria odplatila tuto lásku svého českého lidu a české vlasti? Způsobem opravdu hodným Královny nebeské. Český národ pod vlivem oživlého a v mocný plamen rozdmýchaného kultu mariánského stal se opět cele a úplně katolickým. To, co jej ničilo a hubilo, rozdvojenost náboženská, půtky a boje, bylo odstraněno. Český národ byl opět jedné víry a jedné Církve, a tím také jednoho ducha a jednoho srdce.

 

Vím, že budou mnozí, kteří budou namítati, že stalo se tak způsobem násilným. Nezapírám, že světská moc, která dychtila po tom, aby z národa českého vymizela různost náboženská, počínala si mnohdy způsobem násilným. Ale církev katolická, když tu a tam jevily se takové přestřelky, toho nijak neschvalovala. Známo je, že kardinál Arnošt z Harrachu velmi ostře proti takovým přehmatům ve Vídni protestoval. Ale vcelku jest nutno uznati, že český lid byl již přesycen staletých náboženských sporů a cítil se spokojeným v církvi katolické, do níž se po dlouhém bloudění opět vrátil. Že se tak stalo upřímně, a nikoliv pouze formálně a na oko, o tom svědčí mnohá fakta, jež nelze popřít. Tak především ohromné pouti mariánské, ta obrovská návštěvnost kostelů o nedělích a svátcích, a zvláště ta upřímnost a opravdovost, s jakou v době velikonoční český lid spěchal ke zpovědnicím a ke stolu Páně! A tato zbožnost projevovala se i v celém jeho národním charakteru. Pryč byla ona demoralisace českého lidu, na niž si staří spisovatelé tolik stěžovali a jež nás přivedla na Bílou horu! Naši čeští předkové skvěli se opět nádherným, pevným charakterem, jejich poctivost byla proslulá, jejich spravedlnost neochvějná, jejich upřímná vzájemnost a láska, jež vedla k té známé sousedskosti v obcích, byla prohlášená, zkrátka české ctnosti opět rozkvetly v českém národě plným květem.

 

Což divu, že z takového náboženského a mravního stavu našeho národa vytvořily se poměry, jež vedly ke smíření a k dosažení úplné a důvěryplné vzájemnosti Církve katolické a českého národa. Minulost jako by byla smazána! Církev nalezla v českém národě opět své oddané dítě a národ náš v Církvi matku, na jejímž klínu mohl v klidu a pokoji spočinouti. A pečetí tohoto smíření byly dvě náboženské slavnosti, jež povznesly a oslavily náš národ v celé Evropě. Byla to především oslava svatořečení sv. Jana od 8.–16. října 1729 v Praze, jež byla největší církevní slavností, jakou naše dějiny vůbec pamatují. Všechno, co mohla poskytnouti hudba, zpěv, výtvarné umění a zbožnost lidová, spojilo se za ohromné účasti českého lidu v oslavu sv. Jana i v projev zbožnosti a věrnosti Čechů k církvi katolické. A potom r. 1732, třetí neděli po svátcích svatodušních, kdy na Svaté Hoře byla tamní milostná soška Matky Boží i Ježíška korunována zlatými korunami, posvěcenými v Římě od sv. Otce! Stalo se tak za statisícové účasti věřících a takových slavností, jež trvaly celý oktáv a na něž ještě do dnešní doby vzpomíná se na Svaté Hoře, na slavnosti řečené korunovační ve 3. neděli po sv. Duchu. Český lid prožíval opět po staletích opravdu šťastné a slavné chvíle svého národního i náboženského života.

 

Toto uspokojení vnitřní, duševní projevilo se v celém životě českého lidu. Byla to doba životní radosti českého národa. Ačkoliv hmotné poměry v dobách roboty nebyly právě utěšené a bylo zde mnoho hořkosti a stížností, přece jen vidíme, jak náboženství český lid posilovalo a dodávalo mu útěchy a radosti ze života. Kdo prohlíží v národopisných museích kroje z této doby zachované, bezděčně ho napadá, že lid, který nosil šaty tak hýřivých barev, zdobený tak krásným vyšíváním a namnoze vzácnými krajkami, nemohl býti smutný, nýbrž že měl alespoň značnou míru životní radosti, která dosud z těchto krojů dýše. A což ty krásné písně národní, jež mluví o bohatém a radostném duševním životě našeho lidu. Byl to slavný skladatel hudební, který pravil, že za jednu národní písničku dal by všecko své umění. A jak se v té době národ dovedl veseliti na svatbách, o posvíceních, poutích, v masopustě, při přástkách a jiných a jiných příležitostech. A což ty krásné malovánky, jimiž lid ozdoboval své příbytky, oděv a přerůzné předměty. Ani nejdovednější malíř nedovedl by nám podati něco tak hezkého, milého a českého! A jak dovedl český lid tančiti! A jaké tance dovedl vytvořiti! To nebyly divošské tance moderní doby, ale půvabné národní tance! Zvláštní taneční mistři učili i prostý lid tancům domácím i cizím. V 18. století byl dokonce v Praze zřícen cech mistrů tanečních, a ti, kteří chtěli do onoho cechu býti přijati, museli při mistrovské zkoušce zatančiti aspoň devadesát tanců. Z kázání v této době dovídáme se, kterak kazatelé domlouvali mládeži, že se bojí, aby jí nezdřevěněly nohy, když měla státi jednu hodinu v kostele, ale nijak zatěžko jí prý nebylo od večera do bílého dne „vrtěti se“…

 

Národ stal se upřímně, opravdově, radostně a celým srdcem národem katolickým. Probudil se nábožensky, a což divu, že počal se probouzeti i národně. A byli to opět kněží katolické Církve, kteří dali základ k tomuto národnímu probuzení českého národa. A není to náhodou, že byli to opět vroucí ctitelé mariánští, z jejichž práce vznikla vlastenecká práce buditelská. Byl to především velký ctitel Panny Marie Bohuslav Balbín, dále kanovník u sv. Víta Tomáš Pěšina z Čechorodu, farář týnský a kanovník vyšehradský Hamršmíd a zbožný sedlák Vavák. První české knihy psali, vydávali i rozšiřovali z největší části čeští kněží. Čtěte jen Jiráskova „Věka“ a dočtete se tam o churavém pensistovi-kaplánkovi, který vždy po jaru naplnil svůj modrý plášť knihami, roznášel je po venkově a dával lidem českým se slovy: „Neumřela, ale spí!“ I když bylo zle, velmi zle a vídeňský absolutismus velmi doléhal na národní existenci českého národa, přece jen již tu byla naděje v záchranu národa a nový národní život, kterou tak krásně vyjádřil Šafařík: „Ještě není prohráno, živ je Bůh, živo nebe, které dříve nebo později snažení svých věrných prospěchem korunuje. Temnota prchla, život, život musí následovati.“

 

Byl to advent českého národa! Smutná, temná doba, ale přece jen plná nadějí a víry ve spasení a vzkříšení. Krásně to vyjádřil náš básník Medek v něžné básni „Advent“:

 

I chodil anděl Boží v ten dlouhý,

truchlý advent po Čechách.

Na varhany mu větry hrály,

dveře se před ním samy otvíraly

a provázely ho neviditelné kůry:

Rosu dejte, nebesa, shůry!

 

A mluvil anděl Boží, kde vešel v dům:

buď statečný a věř!

A dětem zahořely tváře

radostí, silou z nebeské té záře,

a matkám i otcům spadla s prsou můra.

Aleluja, aleluja.

 

Tak žehnal anděl Boží a sílil mdlé.

Buď statečný a věř!

Před osudem a před věčností

jest víra a statečnost největší ctností.

Všem, kdo pevně věří,

vždycky se v dálce spasné jitro šeří.

 

A jitro nového života opravdu vzešlo z práce vlastenců, kteří se nám zrodili z onoho mravně opravdového a charakterově ryzího prostředí našeho českého lidu. „Chaloupky české, buďte požehnány,“ zpíval náš český básník. A právem! V těch chaloupkách vychovaly matky české svému národu děti, které byly chloubou nejen těchto chaloupek a matek, ale celého národa. Jací to byli obětaví národní pracovníci! Nic na světě nedovedlo je odvrátiti od práce pro národ, ani peníze, ani úřady, ani tituly, ani žaláře, ani bída!

 

Když Havlíčka lákali různými sliby, pak hrozbami i pronásledováním, aby se stal zrádcem svého národa a jeho práv, odpověděl známým svým heslem: „Přislibujte si mně, vyhrožujte si mně, žalujte si mne, zrádcem přece nebudu.“ Vlastenecký pracovník Brauner, který pro svou práci pro národ zkusil tolik pronásledování, učinil svým heslem: „Kdo chceš vlasti vděk si získat, přízeň doby nehledej!“ Náš vlastenec Václav Hanka, který byl u českého musea sekretářem s malým ročním platem, dostal nabídku od ruského cara, aby se stal v Petrohradě bibliotekářem v carské knihovně. Nabízeli mu čtyři tisíce ročně, povýšení do stavu šlechtického, titul dvorního rady a jiné výhody, ale Hanka vida, že česká vlast jeho služeb potřebuje, nabídku zamítl a zůstal chudým, aby mohl pro svůj národ pracovati. K slzám dojímá, čteme-li, co všecko musel vytrpěti slavný vlastenecký náš biskup Jirsík. V Českých Budějovicích vystavěl pro chlapce a dívky české školy, vystavěl tam české gymnasium a co všechno dobrého vykonal. A jakou za to měl odměnu? Dne 14. března 1869 dodán mu byl výměr od vídeňské vlády, ve kterém se mu sdělovalo, že jeho biskupský plat je zastaven, ale Jirsík pracoval dále. – Co vše bychom mohli říci o chudobě a bídě tehdejších spisovatelů, takového Tyla, Němcové a celé řady jiných, kteří za nejbídnějších poměrů pracovali pro národ, a jejich jedinou odměnou jim bylo, když viděli, že národ se probouzí, pokračuje vpřed a existence českého národa že je zachráněna.

 

A tak po probuzení náboženském musilo přijíti i probuzení národní. Národ vyspěl tak nejen národnostně, ale i kulturně a hospodářsky, že dne 28. října mohl utrhnouti i to nejvzácnější ovoce, které národu roste na stromě národní svobody: samostatnost státní. Nebyl to zázrak? Před sto lety se pochybovalo, bude-li jazyk český ještě žíti, a po stu letech žil nejen jazyk, ale i národ a jeho stát. A sledujeme-li příčiny tohoto obratu a jdeme až ke kořenům, potom jsme-li spravedliví, musíme uznati, že byla to v první řadě pomoc Matky Boží, pod jejíž ochranou a záštitou český národ probudil se nábožensky a potom i národnostně. Český národ, pokud byl národem mariánským, byl vždy národem silným a slavným. To jest zkušenost tisíciletých dějin českého národa. Kéž bychom si této zkušenosti byli vždy vědomi! Anglický spisovatel Shaw však vtipně praví, že historie učí, že se lidé z historie ničemu nenaučí. Tak bylo i u nás! Ale my zde shromáždění vědomi jsouce významu úcty mariánské pro český národ, plni vděčnosti za ochranu a pomoc Panny Marie v dobách nejhorších a katastrofálních, poděkujme a oslavme Pannu Marii, Královnu české země, radostným a vděčným pozdravem: Salve Regina! Zdrávas Královno! Salve Regina! Zdrávas Královno za to, že jsi nedala českému národu zahynouti! Salve Regina! Zdrávas Královno, že jsi jej vyvedla z poroby ke svobodě! Salve Regina! Zdrávas Královno, že jsi tisíc let byla matkou a královnou české země! Salve Regina! Zdrávas Královno za tu útěchu i naději, že nedáš nám zahynouti ani v budoucnosti, ale budeš dále nás chrániti, vésti a opatrovati! Salve Regina, Zdrávas Královno!

 

Květen 1939

 

 

Převzato z Pod ochranu Tvou, svatá Boží Rodičko,

utíká se český národ, Praha 1939.