I. SOUKROMÝ SOUD

 

1. Každý člověk je hned po smrti Bohem souzen

 

Sv. Pavel praví: „Uloženo jest lidem jednou zemříti, a potom bude soud“ [Žid 9, 27]. Tento soud sluje tajný nebo soukromý, poněvadž je tu souzen každý sám, na rozdíl od soudu veřejného nebo obecného, který se bude konati v den poslední, kdy se všichni lidé musí ukázati před soudnou stolicí Boží. Ortel vyřčený při soukromém soudu se ihned vykoná. Církev svatá učí, že duše lidí, kteří se po křtu sv. nedopustili hříchu, anebo kteří sice hřešili, ale za své hříchy již na zemi zadost učinili, přicházejí ihned do nebe; ti pak, kteří zemřeli ve smrtelném hříchu, jsou odsouzeni na věky do pekla (Lyonský koncil 1274), neboť nic nečistého nevejde do nebe [Zjev 21, 27]. Duše těch, kteří zemřeli sice bez smrtelného hříchu, avšak hříchy své ještě zcela neodpykali, přijdou na čas do očistce, kde se očišťují. 

 

2. Mnoho duší jde po soukromém soudu do očistce

 

Německy sluje očistec „Fegefeuer“, doslova očistný oheň, neboť tam duše „skrze oheň dojde spásy“ [1. Kor 3, 15]. Že v očistci jsou tresty ohněm, tvrdí sv. Ambrož, sv. papež Řehoř Veliký a sv. Tomáš Akvinský. Sv. Bonaventura a Suarèz soudí, že oheň v očistci a oheň pekelný jsou téže povahy. Origines († 254) praví, že mnozí dojdou spasení skrze oheň, aby olovo k nim přimíšené se roztavilo a přešlo v čisté zlato. I tridentský katechismus učí: „Jest očistný oheň, kde duše zbožných jsou určitý čas trápeny a tak očištěny, aby mohly vejíti do věčné blaženosti, kam nic poskvrněného nevchází“ (VI., 3).

 

Také duchové mohou trpěti tresty ohněm, jak vyplývá ze slov Kristových, která pronese při posledním soudu k zavrženým: „Odejděte ode mne, zlořečení, do ohně věčného, který je připraven ďáblu a andělům jeho“ [Mat 25, 41]. Kdo by se divil, jak může duše, tj. duchová bytost, trpěti muka ohněm, nechť uváží slova sv. kardinála Bellarmina: „Jako může duch (naše duše) býti spojen s tělem, tak může býti spojen i s ohněm, aby trpěl trest. Proč by nemohl Bůh způsobiti, aby duše od těla oddělená nevnímala také pocity bolestné?“

 

Sv. Řehoř Naziánský, biskup († 389), nazývá očistec „ohnivým křtem“, neboť působí očistně jako křest; Tertullián, kněz v Kartagu († 240), nazývá jej dočasným peklem, neboť jsou tam muka táž jako v pekle, netrvají však věčně. Mnozí jej pokládají za předpeklí, poněvadž duše tam očekávají svého spasení, tak jako v předpeklí čekali spravedliví na příchod Spasitelův. Očistec je i žalářem, neboť duše jsou tam tak dlouho, dokavad nenavrátí posledního haléře [Mat 5, 26]. Očistec je však také místem milosti, neboť jím Bůh poskytuje hříšníkům příležitost odpykati své viny. Avšak zcela neprávem se nazývá očistec přednebím, neboť tím je ráj, nikoli očistec, místo očistné.

 

Tážeš se, proč tak mnoho lidí přichází do očistce a na dlouhý čas? Marie Lindmayerová odpovídá: „Většina lidi žije způsobem lidí tohoto světa, stará se málo o svoji spásu, proto přichází mnoho duši a na dlouho do očistce.“ (Mohou se vlastně pokládati za šťastné, že je milosrdenství Boží tak veliké!) Praví pak dále: „Urážka Boha je něco nesmírného. Vše, co není odpuštěno na zemi, musí se odpykati v očistci. Duše v očistci mi ukázaly, jak se všecko na věčnosti velmi přesně odvažuje a účtuje.“

 

Očistec není však jen místem spravedlnosti, nýbrž i darem Božího milosrdenství. Ctihodná Klára Moesová praví: „Za očistec můžeme děkovati jen nekonečnému milosrdenství Božímu. Kdyby slitování Boží nebylo větší než jeho spravedlnost, kolika duším bylo by odepřeno štěstí dostati se do očistce!“

 

3. V očistci se odpykávají časné tresty za odpuštěné hříchy těžké, hříchy lehké a hříšné příchylnosti

 

Udělením rozhřešení kajícím hříšníkům anebo dokonalou lítostí se mění věčné tresty v dočasné (sv. Bonaventura). Bůh si počíná jako král, který trest smrti mění v dlouholetý žalář. Sv. Augustin volá k Bohu: „Hříchy těch, jimž jsi odpustil, nenecháváš bez trestu.“ Sv. Bernard praví: „Je tomu jako s lidským tělem; po ráně zbývá jizva.“ Hříchy jsou dluhy, a jako se musí dluhy splatiti, nutno jest i hříchy zadostučiněním smazati (sv. Řehoř Veliký).

 

Časné tresty, následky hříchů, si můžeme odpykati již zde na zemi konáním dobrých skutků, jako modlitbou, posty, almužnou a také tím, že utrpení, jež nás v životě potkávají, jako nemoci, strádání a podobné, hlavně smrt, trpělivě přijímáme (Tridentský koncil XIV., kap. 9 a kap. 13). I získáváním odpustků dosahujeme odpuštění časných trestů. Nejsou-li však tresty za hříchy odpykány úplně zde na zemi, musí se zbytek dotrpěti v očistci. Avšak tresty na věčnosti nelze srovnati s tresty zde na zemi. Sv. Kateřina Janovská († 1510) praví: „Kdo v tomto životě činí pokání za své hříchy, zaplatí několika haléři dluh mnoha tisíc dukátů; odkládá-li však s pokáním až na věčnost, platí nepatrný dloužek několika haléřů mnoha tisíci dukátů.“

 

I za lehké hříchy, za něž jsme zde na zemi dosti neučinili, budeme pykati v očistci. Nesmíme je tedy podceňovati. Mnozí mají např. zvyk bráti při každé příležitosti jméno Boží anebo nejsvětější jméno Ježíš (pro Kristovy rány, Maria atd.) nadarmo. V očistci jim bude důkladně vštípena úcta k těmto svatým jménům. Jiní opět rádi lžou anebo si tropí z jiných žerty. V očistci jim tento zvyk přijde draze. Marie Latastová († 1847), laička řádu Nejsvětějšího Srdce v Paříži, jež měla mnoho vidění, praví: „Očistcovými plameny musí projíti ti, kdo zemřeli se všedními hříchy, aby je usmířili dříve, než vejdou do nebe.“ Sestra Nativitas sděluje: „Mnozí jsou v očistci i pro malé viny, např. pro zbytečné řeči, náladovost, netrpělivost a podobné nedokonalosti.“ A pokračuje: „Bůh odstraňuje i nejnepatrnější stopy hříchu, aby nic neposkvrnilo svatosti jeho domu.“ Že Bůh nenechá bez trestu ani malé poklesky, dokazuje ztrestání židovského kněze Zachariáše, který ihned oněměl, že neuvěřil andělovi [Luk 1, 20]. Také Mojžíš je nám výstrahou, neboť pro nerozvážnou řeč nesměl vejíti do zaslíbené země [2. Mojž 20, 10].

 

V ohni očistcovém se spálí i příchylnosti k hříchu, tj. nemírné lpění na tvorech, statcích a rozkoších pozemských. Lidé nestřídmí v jídle a pití, pyšní, lakomí, závistiví a leniví se musí na věčnosti očistiti.

 

Mnozí tvrdí, že duše v očistci upadají ze stesku po nebi v horečný stav, jenž duši rozpaluje a působí větší utrpení, než může tělu způsobiti oheň pozemský, a jest protikladem žáru lásky Boží, planoucí v duších nebešťanů.

 

II. DUŠE V OČISTCI

 

1. Duše v očistci potřebují pomoci

 

Duše v očistci jsou hodny politování, byť si byly i svou budoucí blažeností jisty, neboť:

 

1. Nemohou, jako je tomu na zemi, dosáhnouti od Boha odpuštění konáním dobrých skutků, nýbrž jen utrpením. Pro ně nastala noc, o níž praví Kristus [Jan 9, 4], „že nikdo nebude moci pracovati“. Biskup Dr. Pavel Keppler z Rottenburgu velmi vhodně říká: „Kyvadlo hodin v očistci stále odtikává: trpět, čekat, trpět, čekat. Zoufalá jednotvárnost, která by uspala, kdyby duše spáti mohly a kdyby jim bolesti spáti dovolily.“

 

2. Utrpení duší v očistci nepřináší zásluh, tj. za muka trpěná v očistci se jim nedostane odměny v nebi, kdežto lidem na zemi za trpělivé snášení útrap kyne věčná odměna. Sv. Jeroným odvolávaje se na místo v Eccl 9, 5 („Mrtví… nemohou již zásluh získati“) praví, že po smrti není již příležitosti ke konání dobrých skutků.

 

3. Muka v očistci jsou podle názoru vynikajících theologů horší než trápení na zemi. Sv. Augustin praví, že oheň očistcový je horší a palčivější než kterýkoli trest pozemský; rovněž tvrdí, že očistcové tresty jsou větší než muka mučedníků. Sv. Bernard podotýká, že oheň očistcový je horší a palčivější než utrpení pozemské. Podobně usuzují sv. Řehoř Veliký, sv. Anselm a sv. Bonaventura. Sv. Tomáš Akvinský praví, že žár očistcový je roven žáru pekelnému; týž oheň, trápící zavržené, očišťuje duše v očistci. Také Suarèz a sv. Bonaventura jsou názoru, že oheň očistcový a oheň pekelný jsou téže povahy. Sv. Magdaleně z Pazzis vylíčil očistec její bratr, který tam za svoje poklesky trpěl. Podle něho jsou muka mučedníků zábavou proti utrpením očistce. Sv. Tomáš Akvinský dokonce tvrdí: „I nejmenší trest v očistci převyšuje všechna utrpení tohoto světa.“ Avšak sv. Bonaventura pokládá tento výrok za upřílišený.

 

Duše v očistci jsou na tom do jisté míry hůře než žebráci, neboť ti mohou prositi bližní o pomoc, ale duše v očistci ne. Musí jen trpělivě a odevzdaně snášeti svoje muka. Jen velmi zřídka je některé duši dovoleno, aby se zjevila na zemi a prosila o pomoc.

 

Nejhůře se vede duším lidí, kteří nenáleželi k církvi katolické, neboť na ně se její přímluvy nevztahují. Katolická církev se modlí jen za zemřelé v Kristu, tj. za ty, kdož k ní náleželi. Při mši sv. se modlí kněz v mementu za zemřelé, „kteří nás předešli se znamením víry“. Již sv. Augustin († 430) uvádí, že Tělo Páně se obětuje jen za údy Kristovy. Ctih. Kateřina Emmerichová praví, že ti, kdož nenáleželi k církvi katolické, mají v očistci zvláštní místo a trpí více, neboť se jim nedostává pomoci z oběti mše sv. a z modliteb Církve za zemřelé.

 

K politování jsou proto duše jinověrců, nevěřících v očistec, neboť jejich příbuzní na ně v modlitbách nevzpomínají a nekonají za ně dobrých skutků, považujíce to většinou za zbytečné. Je tedy velmi záslužné, pamatujeme-li v modlitbách na duše jinověrců, trpících v očistci. Ze zápisů Marie Lindmayerové, uložených v archivu arcibiskupského ordinariátu v Mnichově a v archivu karmelitánů bavorské provincie, vyjímáme: „Bůh mne osvítil a poučil o duších, které za života nenáležely k církvi katolické. Velmi mnohé z nich ušly věčnému zatracení a jsou spaseny, buď že neměly dostatečného porozumění, nebo byly nevinné. Proto jim Bůh v poslední hodince poskytl milost lítosti, která jim postačila k spasení, a zemřely v milosti Boží… Bylo mi zjeveno, že tyto duše jsou na věčnosti zcela bez pomoci. Kristus Pán mně pravil při mši svaté: „Dobře činíš, modlíš-li se za ně.“

 

2. Duše v očistci nejsou však zbaveny všech radostí

 

Mnohým duším v očistci se dostává útěchy od sv. andělů, ano i od Matky Boží. Sv. Františka Římská praví, že anděl strážný provází duši k očistci, ji pak častěji navštěvuje a svou přítomností a povzbuzováním potěšuje. Anděl strážný vnuká také pozůstalým, aby se za duše zesnulých modlili a dávali za ně na mše sv. On pak přednáší tyto modlitby Bohu, a nastal-li čas vykoupení, uvádí duši do nebe.[1]

 

Krásně píše prof. Bernard Bartmann: „Duše v očistci dostávají zprávy o nebi, o jeho krásách a nádheře a o nesmírném štěstí patřiti na Boha od svých andělů strážných přímo z nebe. A tak můžeme říci, že i v očistci svítí paprsek Boží, i když ne tak jasně jako v nebi, přece jen jasněji než nám pozemšťanům.“

 

I přímluvné modlitby věřících na zemi vlévají hojivý balzám do jejich utrpení a zkracují jim dobu trestu. Suarèz a jiní theologové učí, že andělé sdělují duším v očistci, kdo se za ně na zemi modlí. A byť i pozůstalí na své zemřelé zapomněli, nejsou tito přece bez útěchy, neboť katolická církev denně při mši svaté vzpomíná svých trpících údů a často se za zemřelé modlí. Tyto modlitby jim velmi pomáhají.

 

Duše v očistci jsou s Bohem ve stalém styku modlitbou. Biskup Keppler praví: „Modlitba a zbožný zpěv jsou sladkou hudbou, zjasňující i tyto ponuré temnoty.“

 

Zvláštní radost pociťují dušičky, je-li některá z nich vykoupena a přijata do nebe. Ctih. Kateřina Emmerichová praví: „Nelze vylíčiti radost a útěchu, pociťovanou dušemi, které ještě zůstaly v očistci, je-li některá z nich vysvobozena.“

 

Duše v očistci nejsou zbaveny naděje a těší se na nebe, do něhož se všechny dříve či později dostanou. S výhledem na osvobození snášejí bolesti trpělivě a odevzdaně jako mučedníci, kteří věděli, že mukami dosáhnou nebeské blaženosti.

 

Duše v očistci se radují i z toho, že nemohou již hřešiti a že nepodléhají více pokušením. Jejich vůle je nyní shodná s vůlí Boží, i snášejí proto své utrpení s velikou odevzdaností. A právě tím se liší toto místo od pekla, kde panuje jen zoufalost a kde se ozývají jen výbuchy vzteku. Biskup Keppler z Rottenburgu píše: „I když očistec svým trápením je peklem, je současně i rájem, a to pro útěchu, kterou vlévá láska Boží ubohým těm duším.“ Svatá Kateřina Janovská praví: „Vůle duší v očistci se úplně srovnává s vůlí Boží; nenazývají svá utrpení trestem a bolest nepovažují za trest. Klidně a odevzdaně se podrobují řízení Božímu, jež berou na sebe z čisté lásky. Pokládají za důkaz velikého milosrdenství, že se mohou v očistci zbaviti skvrn hříchů, s nimiž by nikdy nechtěly předstoupiti před tvář Boží spravedlnosti. Duše v očistci lze pokládati za svaté, neboť jsou plny lásky k Bohu a jejich touha patřiti v tvář Boží je palčivější než žár očistného ohně.“ Marie Lindmayerová praví: „V každodenních strastech a protivenstvích přála bych sobě a všem lidem odevzdanosti duší v očistci, neboť pak by nebylo netrpělivosti na světě.“ Suarèz dokonce soudí, že duše v očistci snášejí muka nejen s největší trpělivostí, nýbrž i spokojeně, ba dokonce i s neuvěřitelnou radostí. Svatý kardinál Bellarmin vyjádřil to podobně: „Duše v očistci nepropadají zoufalství, ale pociťují nevýslovnou radost ve svém hrozném utrpení, a to pro pevnou důvěru ve svou spásu.“ Proto čteme v mementu za zemřelé při mši sv.: „Dormiunt in somno pacis, tj. odpočívají spánkem pokoje.“

 

Ctih. Kateřina Emmerichová praví, že vzpomínka na milosrdenství Boží a na budoucí vykoupení vtiskuje duším v očistci pečeť nevýslovné radosti. Sv. Kateřina Janovská uvádí ještě zvláštní důvod této radosti; praví, že milosti a důkazů přízně Boží k duším v očistci přibývá, a to v té míře, jak na nich ubývá poskvrn hříchů.

 

Paprsek božského světla může je pak snáze pronikati a tím se zvětšuje jejich radost.

 

Trpí-li duše v očistci s bezpříkladnou trpělivostí, lze důvod toho hledati hlavně v tom, že podle výpovědí osob, jimž bylo dopřáno nahlédnouti do věčnosti, spatřily při soukromém soudu na okamžik Boha. Ctih. Klára Moesová praví: „Duše, jdoucí do očistce, spatří při soukromém soudu tvář Boží; proto Boha miluje nejčistší a nejdokonalejší láskou. Ta v duši působí nesmírně žhavou touhu Boha znovu spatřiti a požívati.“ Ctih. sestra Marie Fidelis Weissová, františkánka z kláštera v Reutberku v Bavorsku, se vyslovuje stejně: „Jakmile se duše odloučí od těla, spatří Boha ve vší jeho velikosti a slávě, avšak jen na okamžik. Pak ji Bůh odkáže do očistce, kde počne její utrpení. V duši zůstává poznání velikosti Boží, je cele odevzdána do vůle Boží a nechce z očistce vyjíti, dokud není dokonale čistá.“ I my, jsme-li pozváni do vybrané společnosti, oblékneme se čistě a úpravně; nechceme se tam objeviti v obleku nevhodném. Tak tomu je i s dušemi v očistci. Rády se podrobují očištění, neboť nechtějí vstoupiti ve společnost andělů a svatých ani s nejmenší poskvrnou.[2]2

 

Jak z těchto vidění omilostněných osob plyne, jsou poučovány o duších v očistci často toliko obrazně. Nesmí se tedy vše, co ve vidění spatřily, bráti doslovně, nýbrž zase jen obrazně. Je tomu jako např. při zobrazování Boha Otce. Obyčejně se znázorňuje jako velebný stařec s dlouhým vousem, sedící na trůně, se žezlem v ruce a se zeměkoulí pod nohama. Bůh je ovšem duch, nemající těla, a takový obraz nemá jiného účelu (jak již řečeno v tridentském katechismu), než zpřístupniti našim smyslům jeho vlastnosti a jeho moc. Obraz nám praví, že Bůh je věčný a že je pánem nebe a země. Právě tak je tomu při viděních o duších, neboť ty také nemají těl.

 

III. JAK MŮŽEME POMÁHATI DUŠÍM V OČISTCI

 

I. Duším v očistci lze pomáhati dobrými skutky, jež za ně obětujeme

 

Tridentský koncil ve 22. sezení stanovil, že duším v očistci lze pomáhati modlitbou věřících a hlavně mší svatou.

 

V tridentském katechismu čteme: ,,Musíme chváliti nekonečnou dobrotu Boží a vděčně ji slaviti, neboť nám dovoluje, abychom zadost činili jeden za druhého“ (2, 5, 76). Katoličtí křesťané na zemi tvoří s dušemi v očistci a se svatými v nebi jedinou velikou rodinu Boží, nazývanou v apoštolském vyznání víry „obcování svatých“, neboť všichni její členové jsou křtem posvěceni, k svatosti povoláni a mnozí z nich již skutečně svatými jsou. Všichni údové tohoto obcování si vzájemně pomáhají. Proto můžeme my zde na zemi pomáhati duším v očistci modlitbou a dobrými skutky. Dobré skutky jsou podle sv. Cypriána výkupným za naše hříchy.

 

Sv. Augustin praví: „Modlitba je klíč, jímž se duším v očistci otvírá brána nebe.“ Jak velmi pomáhá naše modlitba zemřelým, dočítáme se v životě sv. Perpetuy, která zemřela roku 202 v Karthagu jako mučednice. Ta měla, jsouc ve vězení, ve snu vidění. Spatřila svého sedmiletého bratra Diokrata na temném místě, pokrytého špínou a stenajícího. Jakmile procitla, počala se za něho vroucně modliti. Brzy pak jej opět spatřila ve snu, avšak již u pramene, z něhož mohl píti; byl veselý, pouze v tváři mu zbyla jizva. Tak bylo dáno světici na srozuměnou, jak velice pomohla svému bratru modlitbou.

 

Ač nemáme mnoho dbáti snů, jsou přece jen výjimky, jak dokazují sny Josefa Egyptského, svědčící o tom, že někdy Bůh bývá jejich původcem. Proto pravil Mojžíšovi, že hovoří k prorokům i ve snu [4. Mojž. 12, 6].

 

Pokud se týká modlitby, nehledí Bůh tak na její délku, jako na vroucnost, s níž se koná. Kristus Pán pravil sv. Gertrudě: „Jediné slovo pronesené ze srdce více prospívá duším v očistci, nežli mnoho žalmů a modliteb roztržitě odříkávaných, právě tak jako ušpiněnou ruku lépe umyjeme v málu vody důkladně ji drhnouce, než když ji jen poléváme sebevětším množstvím vody.“

 

Mocněji však než modlitba působí almužna. Sv. Tomáš Akvinský praví, že almužna proto více zmůže, poněvadž je projevem lásky k bližnímu. Uplatňují se tu slova Písma sv.: „Milosrdenství se honosí nad soud“ [Jak 2, 15].

 

I půst, poněvadž vyžaduje větší obět, jest účinnější než modlitba.

 

Duším v očistci lze pomáhati i získáváním odpustků. Při mnohých odpustcích Církev sv. výslovně podotýká, že je lze také věnovati duším v očistci. Působnost jejich neplyne však z rozvazující moci Církve, jako je tomu při rozhřešení, udělovaném při sv. zpovědi. Účinek odpustků záleží v tom, že Církev prosí Boha, aby byl zemřelým milostiv pro přebytečné zásluhy Kristovy a svatých. Jest jisté, že Kristus Pán utrpením svým a smrtí podal Otci nebeskému daleko větší dostiučinění za hříchy lidí, než bylo třeba, než jsou tresty, jichž za hříchy zasluhují. Jedna kapka jeho Božské krve, nejnepatrnější jeho úkon, stačil by vykoupiti celý svět. Také Rodička Boží získala si utrpením svým mnoho zásluh, vždyť byla bez hříchu. A svatí podali spravedlnosti Boží kajícími skutky větší dostiučinění, než sami potřebovali. Toto přebytečné zadostiučinění, jež nemůže upadnouti u Boha v zapomenutí, tvoří duchovní poklad, který Kristus Pán svěřil sv. Petru a jeho nástupcům, aby jej moudře spravovali a věřícím, kteří jsou toho hodni, rozdávali z něho smírné zásluhy v náhradu za tresty, kterých si za hříchy zasloužili. Když Církev sv. udělí odpustky, zaplatí Bohu tolik, kolik mu hříšník za hříchy dluhuje. Naše nedoplatky za hříchy hradí Církev přeplatky Kristovými. Nad zemřelými Církev již moci nemá, může se pro ně dovolávati pouze Božího milosrdenství.

 

Mnoho odpustků můžeme pro duše v očistci získati v den Dušiček 2. listopadu. Kolikrát po zpovědi a sv. přijímání navštívíme v ten den kostel nebo veřejnou, ano i poloveřejnou kapli, a pomodlíme se při každé návštěvě na úmysl sv. Otce šest Otčenášů, šest Zdrávasů a šest Sláva Otci…, tolikrát získáváme plnomocné odpustky, které se mohou věnovati jen duším v očistci (Pius XI., 4. července 1930, Toties quoties). Čas k získávání odpustků počíná již 1. listopadu o 12. hodině polední a končí 2. listopadu o půlnoci; trvá tedy celkem 36 hodin (Sv. offic. 26. 1. 1911). Sv. zpověď lze vykonati jako u porciunkulových odpustků i v některém z osmi předcházejících dnů a k sv. přijímání můžeme jíti i den před Dušičkami (Kongr. odp. 6. 10. 1870).

 

Duším v očistci můžeme obzvláště prospěti, obětujeme-li za ně mši sv., jak se vyslovil koncil tridentský v 25. zasedání, a to proto, že při mši sv. se nekrvavým způsobem obnovuje obět Kristova. Již od nejstarších dob se při mši sv. v mementu vzpomíná zesnulých. Sv. Chrysostom † 407), biskup cařihradský, praví, že při službách Božích se vzpomíná na zemřelé, aby dosáhli zmírnění v bolestech. Uvádí rovněž, že se tak děje na přímé nařízení apoštolů. Sv. Cyril, biskup jerusalemský († 589), píše, že křesťané při mši sv. usmiřují Boha „jak za mrtvé, tak za sebe“. Že mše sv. zesnulým velmi prospívá, dočítáme se v životě sv. Malachiáše, arcibiskupa v irském Armaghu, který zemřel 2. listopadu 1148 v klášteře sv. Bernarda v Clairvaux. Sv. Bernard o tom píše: Když zemřela sestra sv. Malachiáše, obětoval za ni mši sv. Pak uplynulo čtyřicet dní, v nichž světec nemohl za ni mši sv. sloužiti. Tu se mu sestra náhle zjevila; stála před vchodem do chrámu v stavu velmi zbědovaném a naříkala, že již čtyřicet dní se jí nedostalo útěchy. Hned nazítří obětoval za ni sv. Malachiáš mši sv. Znova se mu zjevila před kostelem v černém šatě, avšak již ne tak zbědovaná. Světec obětoval nyní za sestru každý den mši sv. Brzy ji opět spatřil v bílém rouchu, stojící uvnitř chrámu. Sv. Malachiáš obětoval za ni dále mše sv. a modlil se vroucně za její vykoupení. Konečně se mu zjevila v třpytném rouchu přímo před svatostánkem uprostřed zahalených postav. I seznal z toho, že byla přijata do nebe.

 

Také obětování nejsvětější Krve Kristovy pomáhá účinně duším v očistci. Ctih. Klára Moesová, převorka kláštera v Luxemburku († 1895), praví: „Čím častěji jsem Otci nebeskému obětovala nejsvětější Krev jeho jednorozeného Syna, tím mírnější a snesitelnější byl osud dušiček. Obyčejně duše, za niž jsem obětovala předrahou Krev Kristovu, byla zbavena podle našich pojmů časových nejméně čtvrt hodiny muk očistných. Když tato doba přešla, trpěla znova, ale nikdy více než před tím, naopak často méně.“

 

I obětováním smrtelných úzkostí Ježíšových na hoře Olivetské prospějeme duším v očistci. O tom nás poučuje sestra Nativitas: „Pán mně vnukl, že možno duším v očistci účinně prospěti, když za ně obětujeme třeba i kratince Bohu Otci všechna muka, jež Spasitel vytrpěl v zahradě Olivetské. Již jediný takový povzdech je ceny nesmírné.“

 

Duším v očistci zvlášť prospívá, když za ně obětujeme sv. přijímaní. Ctih. Klára Moesová dodává: „Pokud mám zkušenost, prospívá duším v očistci nejvíce mše svatá, sv. přijímání a obětování nejsvětější Krve Kristovy.“

 

Mnozí lidé se mylně domnívají, že svých zásluh pozbudou, obětují-li je někomu jinému, např. duším v očistci. Tím však ničeho neztrácejí, naopak, mají dvojnásobnou zásluhu: neboť jednak vykonali dobrý skutek, za druhé: obětováním jeho vykonali skutek milosrdenství; současně získávají přátele v očistci a ti za ně budou jednou v nebi orodovati. Všimněme si slov sv. Tomáše Akvinského: „Pokání za bližního konané je Bohu milejší, než když se kajeme za sebe.“

 

Kristus hledí na almužnu, obětovanou za duše v očistci, jako by jemu byla dávána, neboť pravil: „Pokud jste to učinili jednomu z nejmenších bratří mých, mně jste to učinili“ [Mat 25, 40]. Sv. Gertrudě zjevil Pán, že vysvobozujeme-li duše z očistce, je mu to tak milé, jako kdybychom jeho vysvobodili. Sv. František Saleský praví, že ten, kdo pomáhá duším v očistci, nejen zarmoucené těší, o nemocné pečuje, vězně ze žaláře vysvobozuje, nýbrž i pohostinství prokazuje, když jim zjednává vstup do domu Otce nebeského, a současně nahé odívá, pečuje-li o to, aby se oděly rouchem nepomíjející slávy. Marie Lindmayerová praví: „Láskou k dušičkám si zjednáváme veliké zalíbení u Boha, neboť Pánu Bohu na nich velmi záleží; jsouť nejubožejší mezi všemi bytostmi a samy si pomoci nemohou.“ Kristus Pán nabádá sestru Marii Latastovou, aby se modlila za duše v očistci, a dodává: „Není nad to nic prospěšnějšího, neboť dušičky budou na tě za to jednou v nebi vděčně vzpomínati a neustále za tebe orodovati, aby ti Bůh udělil milostí, jichž potřebuješ, abys stále v dobrém pokračovala.“

 

Modlíme-li se za všechny duše v očistci, můžeme doufati, že Bůh přivlastní tuto modlitbu především našim příbuzným a přátelům.

 

Bylo mnoho sporu o tom, zda je lépe a potřebnější modliti se za obrácení hříšníků dosud žijících, anebo za vysvobození duší v očistci. Někteří praví: „Hříšníci budou na věky zatraceni, nedostane-li se jim od Boha milosti, nutné k jejich obrácení, kdežto duše v očistci jsou již mimo nebezpečí; potřebují proto hříšníci nutněji naší pomoci.“ Druzí vsak tvrdí: „Hříšníci mohou si sami pomoci, kdežto duše v očistci ne a jsou odkázány jen na naši pomoc.“ Sv. Tomáš spor rozhoduje takto: „Modlitby za zemřelé jsou Bohu milejší než modlitby za hříšníky, neboť zemřelí jsou ve větší tísni a sami sobě pomoci nemohou.“ Nejlepší jest asi tato rada: Modleme se za duše v očistci, aby ony orodovaly u Boha za obrácení hříšníků.

 

Za zemřelé doporučují se zvláště tyto střelné odpustkové modlitby:

 

„Dobrotivý Pane Ježíši, dopřej jim (mu, jí) pokoje věčného“ (300 dní odpustků pokaždé – Pius X., 18. 3. 1900).

 

„Odpočinutí věčné dej jim, ó Pane, a světlo věčné ať jim svítí; ať odpočívají v pokoji! Amen“ (300 dní pokaždé – Pius X., 13. 2. 1908).

 

„Protož Tě prosíme, přispěj duším, které jsi drahou krví vykoupil, a které trpí dosud v očistcovém plameni“ (300 dní pokaždé – Pius X., 13. 9. 1908).

 

„Bože můj, obětujeme Ti za duše v očistci všecky projevy lásky, jimiž Tě zde na zemi oslavilo svaté Srdce Ježíšovo právě v této hodině“ (300 dní pokaždé – Pius X., 12. 10. 1908).

 

Odpustky získáme při těchto střelných modlitbách i tehdy, modlíme-li se jen v duchu, nepohybujíce rty (Pius XI., 1. 12. 1933).

 

2. Kdo na zemi duším v očistci hodně pomáhal, bude v očistci trpěti jen málo nebo vůbec ne.

 

Ten dojde u Boha slitování, neboť: „Blahoslavení milosrdní, neboť oni milosrdenství dojdou“ [Mat 5, 7]. Na něm se vyplní slova Kristova: „Jakým soudem vy soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou vám bude odměřeno“ [Mat 7, 2]. Tomu, kdo pomáhal duším v očistci, se přivlastňují zvláštním způsobem modlitby Církve sv. za zemřelé. Budou se za něho u Boha přimlouvati též duše, které z očistce vysvobodil.

 

Ti však, kteří nikdy na duše v očistci nepamatovali a za zemřelé se nikdy nemodlili, na ty jako za trest si též nikdo po smrti nevzpomene, a i když se bude někdo za ně modliti, málo jim to pomůže. Kardinál Kajetán praví: „Těm, kdo zaživa na zemřelé zapomínali, nic nepomohou v očistci modlitby a dobré skutky za ně konané. Tak spravedlivý Bůh trestá jejich dřívější nelásku a tvrdost srdce.“

 

3. Duše v očistci se odvděčí svým dobrodincům

 

Někteří lidé si myslí, že duše v očistci nevědí, co se na zemi děje a kdo se za ně modlí. Toho názoru je dokonce i sv. Tomáš Akvinský, který tvrdí, že duše v očistci nevědí, co se děje na světě, poněvadž nepatří ještě na tvář Boží. Tento náhled je však mylný, neboť již sv. Augustin praví, že duše v očistci zvláštním zjevením Božím vědí, co se děje na zemi, pokud jim to ovšem prospívá. Suarèz a jiní theologové míní, že andělé zpravují duše v očistci o tom, co se děje v jejich rodinách. P. Pavel Moll dokonce tvrdí: „Duše v očistci se dovídají o rozepřích svých příbuzných, a to zvyšuje jejich utrpení.“ Biskup Keppler z Rottenburgu dodává, že je obecným míněním theologů, proti názoru sv. Tomáše Akvinského, že duše v očistci orodují za své dobrodince a přátele, a tudíž musí věděti, co se na zemi děje.

 

Svatý farář Vianney dokládá: „Kdybychom věděli, jakou moc mají tyto dobré duše v očistci nad Srdcem Božím, a kdybychom věděli, jakých milostí možno získati jejich přímluvou, nezapomínali bychom tolik na ně. Musíme se za ně mnoho modliti, aby i ony za nás mnoho prosily.“

 

Svatý kardinál Bellarmin a Suarèz tvrdí, že duše v očistci se mohou za živé velmi účinně přimlouvati, neboť jsou to přátelé Boží a Bůh zvlášť velmi rád vyslýchá jejich prosby. (Za sebe však, tj. za zkrácení nebo zmírnění svých útrap by prosily marně, neboť svou vinu musí odpykati úplně.) Ctih. převorka Klára Moesová praví: „Duše v očistci jako spravedliví a přátelé Boží zmohou mnoho přímluvami za své dobrodince ještě v očistci a daleko více po přijetí do nebe.“

 

Také ctih. Kateřina Emmerichová dokazuje, že dušičky orodují za ty, již se za ně modlí: „Modlí-li se někdo, či trpí-li za duše v očistci, prospívá jim hned tato oběť, a jsou tak rády, tak šťastny a tak vděčny! Obětovala-li jsem za ně své bolesti, přimlouvaly se za mě.“ P. Pavel Moll praví, že duše, jež modlitbou vysvobodil, přicházely se mu poděkovat.

 

4. Bohu je milé, žádáme-li duše v očistci o pomoc ve svých záležitostech

 

Sv. Kateřina Bolognská († 1463), jejíž neporušené tělo je v chrámu klarisek v Bologni, praví: „Čeho jsem dlouho nemohla dosíci vzýváním svatých v nebi, obdržela jsem často okamžitě, poprosila-li jsem za to dušičky.“ A připojuje: „Chci-li dosáhnouti určitě některé milosti, obracím se k duším v očistci, aby mou prosbu přednesly Otci nebeskému. Obyčejně cítím, že jejich přímluvě děkuji za vyslyšení.“ Marie Lindmayerová udává, proč přímluvy duší v očistci tolik působí: „Prosíme-li dušičky o pomoc, býváme brzy vyslyšeni, ne však proto, že nás dušičky vyslyšely, nýbrž že nám Bůh vyhověl pro svou nezměrnou lásku k duším v očistci; neboť Bůh je velmi miluje.“

 

Jaký prospěch přináší soucit s dušemi v očistci, ukáže tato příhoda. Jesuita Jakub Montfort dal vytisknouti r. 1649 v tiskárně Viléma Friessena v Kolíně nad Rýnem knížečku o duších v očistci. Knihtiskař v ní o nedělích čítával a seznal z ní, že dovolávání se dušiček v rozličných záležitostech a soucit s nimi jsou velmi účinné prostředky, abychom od Boha dosáhli vyslyšení svých modliteb. Po nějakém čase mu onemocněl čtyřletý synek tak těžce, že se lékaři vzdali veškeré naděje a připravovali otce na jeho blízkou smrt. Knihtiskař se uchýlil do chrámu a vzýval o pomoc duše v očistci, za něž se mnoho modlíval. Učinil též slib, že uzdraví-li se jeho dítě, daruje kněžím a řeholníkům sto výtisků knihy o dušičkách. A hle, když se vrátil, bylo synkovi lépe. Ačkoli již čtrnáct dní měl silný odpor proti všem pokrmům, žádal jísti a příští den byl úplně zdráv. Tři týdny na to ochuravěla mu náhle manželka, a její stav se tak rychle zhoršil, že nebylo naděje na uzdravení. Ve své úzkosti utekl se muž opět k duším v očistci, spěchal do chrámu a slíbil, uzdraví-li se jeho žena, že rozdá dvě stě zmíněných knih mezi zbožné lidi. I tu přispěly duše v očistci přímo zázračně. Stav nemocné paní se valem lepšil, a za týden byla úplně zdráva. Knihtiskař vypravoval autoru oné knihy, P. Montfortovi, tuto příhodu a tak se nám o ní dochovala zpráva.

 

Holandský divotvůrce P. Pavel Moll († 1896) dal jisté dámě tuto radu: „Chce-li někdo úspěšné obchodovati, nechť jen obětuje část příjmů, např. 2 procenta, za duše v očistci na mše sv. nebo na jiné dobré skutky. Dušičky jistě vše odplatí svému dobrodinci.“ Dáma poslechla a byla se svými úspěchy nadmíru spokojena.

 

Chvályhodné jest, vedou-li zbožní rodiče děti od mládí k tomu, aby pamatovaly na duše v očistci. Redemptorista P. Ullwer, jenž zemřel na kazatelně v Českých Budějovicích 1914 se jménem Ježíš na rtech, měl zbožnou matku, která učila děti již od útlého věku sebepřemáhání a lásce k duším v očistci. Šly-li do lesa na jahody, tu jim nakazovala, aby první zralou velkou jahodu položily na zemi, neboť „ta náleží duším v očistci“. Z téhož důvodu nesměly jísti první zralou třešni, švestku, hrušku nebo jablko. Matka je poučovala, že zemřelí čekají na naši pomoc a splatí jim štědře tuto oběť. Pomohou jim, aby cestou přes pole a lesy nezbloudily, aby nic nezapomněly nebo neztratily a ztracené brzy nalezly. I ze spánku je v určitou dobu, kdy si budou přáti, jemně vzbudí. Jan Ullwer dbal svědomitě těchto rad a Bůh jej za to odměnil kněžským a řeholním povoláním; v klášteře byl vzorem sebeovládání a dosáhl vysokého stupně ctností.

 

Ctih. Kateřina Emmerichová praví: „Nelze vyjádřiti, jaké útěchy se duším v očistci dostává naším sebepřemáháním a malými obětmi.“ Sv. Augustin dodává: „Chceš-li, aby se Bůh nad tebou slitoval, měj ty slitování se svým bližním v očistci.“ Také hájí názor, že ten, kdo se často za mrtvé modlí, nezemře nešťastně. Sv. Jeroným praví: „Věčné blaženosti jsme tím blíže, čím více soucitu a lásky máme k duším v očistci.“

 

 

 

Utrpení a radosti očistce; vydaly Školské sestry, 1936.