Třebaže se Karel Schulz v níže uvedeném
textu vyjadřuje především ke knize Alfréda Fuchse
O deseti svatých,
jeho slova překračují rámec pouhé recenze. I dnes platí
to, co při jeho opětovném zveřejnění napsala svého času
redakce revue
Řád
(6/1936):
„Tento
článek byl psán a tištěn před několika lety, ale protože
literární výlevy Alfréda Fuchse a jemu podobných jsou i
dnes stejně odporné, neváháme jej zde znovu otisknout,
abychom dokumentovali, jak někteří křesťané hlavou
napřed a s otevřenýma očima lezou mezi ty hýždě, odkud
vychází veškeré Civilní Snažení.“
„V době, kdy heroism se zdá groteskním,
stává se muší trus slavným.“
Leon Bloy
V
moderní době dnešní, honosící se civilisací tak slavnou,
rozmachem techniky, dobrodiním vědy, kulturou bytovou a
jinou, mnoha vymoženostmi sociálními, rozkvětem sportu,
svobodou ducha a rozumu, střízlivou familiérností laické
morálky, pacifismem a hygienou, tedy v této slavné době
je od mnoha svobodomyslných duchů žehráno na to, že
Církev stále zůstává věrna tradici a starobylým zásadám
a nic nechce podniknouti, aby i ti, kteří jsou lidovými
přednáškami vědecky vzděláni, mohli bez určitých
intelektuálních výhrad, rozumových skrupulí a bez
uzardění ve století vědy přijmout Její učení. Neboť
dnešní doba z temnot středověku se dobojovala jedné
vymoženosti, která zůstane její výsadou: to jest
civilnosti.
Krásné a důkladné civilnosti, v níž není uznáváno, jak
ani nesluší zásadám střízlivého rozumu, nic
metafysického, příliš božského, nic mystického a
nadpřirozeného. Vyznavači tradice, uznejte to: základy
této civilnosti nejsou také jen tak ledabyle hozeny na
svět, ale jejich kopání se datuje už od památných dob
Lutherových a Kalvínových. Pěknou boxerskou ranou na
solar plexus buďtež knock-outováni všichni mystikové a
rozjímatelé, kteří bádáte o pravdách sice věčných, ale
pro průměrného člověka poněkud necivilních a extrémních.
Ty pak, mladý muži, tak nečiň! Dávám ti radu dobrou:
snad někdy ty pravdy poznáš, ale snad také dostaneš
haemorrhoidy.
Církev však má mnoho věcí a zřízení necivilních a
dokonce ještě svěcením vyjímá mnoho jiných „z užívání
obecného“ a mnohé její názory obtěžují lidi střízlivé.
To tedy odstraniti a to, co z toho zbude, uvésti v
soulad s moderním civilním cítěním lidovým vzalo si za
nevděčný úkol několik vynikajících představitelů našeho
duševního života českého.
Je
zde na příklad otázka svatosti.
Bývaly doby, kdy nevěrci se svatým Církve posmívali,
tupili je, rouhali se jim a pohrdali jimi. Bylo to
odporné, ale byl v tom kus ďábelské statečnosti a bylo
nutno s tím zápasit. Dnes duševní velikáni bludu se
tváří shovívavější: snaha světce odstranit ustoupila
snahám světce zcivilnět. Jejich velikost překáží, jejich
svatost znepokojuje. Ale nasaďte jim trepky, dejte jim
vatované župany, ohřejte jejich askesí vysílená těla u
ohníčku civilnosti, naučte je, umdlené vzlyky a
modlitbami, hovořit jazykem obecného vzdělání školního,
a jak se civilně říká, heleďte se, lidičky, to byli
přece jen šikovní lidé! Není to ojedinělý výkřik. Nyní
na mnoha stranách je slyšet houfné volání intelektuálů:
Zcivilisujte nám světce!
Této namáhavé práce s nevšední ochotou a s chvalně
známou pracovitostí se podjal
dr.
Alfréd Fuchs,
napsav pro knihovnu Životní moudrosti nakladatelství
Aventina knihu
O
deseti svatých.
Protože je to čin významný, jehož důsledky tušíme, proto
tomu věnujeme tolik místa.
V
úvodě vykládá, jak se to stalo. Redaktor knihovny dr. K.
Čapek ho požádal, aby napsal o některých svatých.
„Rozumíte mi, takových civilních svatých,“ pravil Čapek
a dr. Fuchs ihned píše, že rozumí dobře, co je to
civilní svatý. Je to světec, „který je vám lidsky
blízký, o němž i průměrný člověk si může říci: Ano,
takovým svatým bych mohl a chtěl býti také! Nechce tedy
redaktor ty, kteří prosluli nějakými extrémními skutky
kajícnosti“ (str. 7). – Katolíky upřímné a opravdové
předběhl tím dr. Fuchs o sta honů a my mu nerozumíme.
Neboť my, říkajíce litanie ke
Všem svatým
a
jsouce vůbec před světci na modlitbách, jsme nyní v
rozpacích, nevědouce, který z nich je lidsky blízký a
který je nelidsky daleký. Také těžko se vyznáme v tom,
co u světce je extrémní skutek. Theologie nás učí, že
účel života je býti povolán ke svatosti. Dosud mi toto
vědomí k životu stačilo, ale teď mám z toho strach.
Představte si, že budu extrémní!
Dále Fuchs zamítá také ty, kteří zůstali ve svém Hradu
Nitra, kteří vyslechli hlas propasti a u nichž „vysokost
zdvíhala ruce své“, kteří viděli Ducha světla v strašné
blízkosti temnot a kteří v svém, tak důvěrném stenání a
volání zdvihli se strašnou silou slz k Bohu, qui
glorificatur in consilio sanctorum, čili mluveno
civilně: „ani ty jsem nepojal do sbírky…, jichž svatost
se vztahovala především k zdokonalení vnitřnímu“ (str.
8). Pokrokář by se patrně nad zdokonalením vnitřního
života strašně urazil, ale mně nad tím zůstává rozum
stát. Která svatost nevychází z vnitřního zdokonalení?
Kniha sv. Bonaventury o Cestě duše k Bohu je tedy
špatná. Je nutno více uvěřiti dr. A. Fuchsovi.
Takovým postupem podařil se autoru heroický čin. Popsal
životy svatých bez jejich svatosti a v uctivé snaze
nepohoršiti nevěrecké čtenáře a nezpůsobiti jim duševní
koliku, v jejich kruzích společenských jistě trapnou,
navařil jakési léčivé thé svatosti a dík troše té
eskamotáže vykleštil život světců tak, že i neznaboh k
nim pojme důvěru. Je to kniha velmi uctivá k lidem,
projevivším shovívavost také jednou si něco pro
zajímavost přečíst o svatých, ovšem jen civilních, a
jestliže svět je dán za podnoží Páně, jsou zde světci
zdvořile položeni za podnoží všem těm zpitvořeným duším,
žádajícím si království Božího bez nadpřirozena.
Kteří však to jsou ti příjemní svatí bez chrupavek? Zde
už končí se groteska a začíná se rouhání. Mají to býti:
sv. Pavel, vychytrale předhozený civilním nevěrcům snad
proto, že je knížetem Církve katolické, dále sv.
Augustin, sv. Benedikt, sv. František z Assisi, sv.
Kateřina Sienská, sv. Jan z Boha, sv. Filip Neri, sv.
František Saleský, sv. Jan Křtitel Vianney, sv. don
Bosco. Chybou pro autora je, že se nepokusil zcivilnět
některého z patronů země české. Snad by to bylo bývalo
politicky vítanější. Ale co jsem psal, psal jsem, může
klidně říci, dokončiv toto strašné INRI nad každodenně
Mučeným.
Uznejme ještě vkusnost autora i v tom, že rozepsav se v
úvodě o ztrátě milosti, necituje žádného theologa ani
mystika, ale odstavec z románu F. X. Šaldy. Po tomto
čtveráckém důvtipu, který potěší srdce až svrbící
nedočkavostí, zahajuje svoji civilní hagiografii.
Napsati životopis světce, životopis se všemi mukami a
strašnou trýzní srdce, toužícího po svatosti, napsati
životopis bolesti a lásky a podrobně vylíčiti všechny ty
děsné útrapy stálého a neúnavného boje se všemi
mocnostmi světa a pekla, vystihnout všecky ty vzlyky,
slova modliteb, zradu a nevýslovnou úzkost lidské
přirozenosti, viděti Krista v agónii, u kůlu, mezi
chrchly a biči, oslepeného krví, zmáčeného krví, omytého
krví, posmívaného v krvi, vlekoucího kříž po rozpálených
cestách Golgoty, rozedraného hřeby a zmučeného hanebnou
smrtí v divadle viditelném a děsném, psáti slovy
lidskými a bezmocnými o nevyslovitelné slasti a bolesti
pokání, halucinovati se a opojiti úžasnou silou lásky a
neutěšitelnosti touhy, žebrati v blátě a býti srážen a
vyzdvihován v nejprudší potopy světla a propastných
radostí nebeských, naplněn milostí a šílený vítězstvím –
popsati život světce by dovedl dnes jen genius, nebo
člověk s horoucnou prostotou prvních písařů legend,
kteří poklekali v modlitbách, kdykoliv jim bylo napsati
slovo Ježíš a jichž mnišská kápě byla skutečnou přilbicí
víry.
O
geniu Fuchsově není prozatím zpráv a legendy odbývá se
shovívavým úsměvem, nazývaje je „naivními“. Jak to tedy
učinil on? Civilně.
Co
bylo však všechno obětováno té pokrokářské blbosti, tomu
zpitomění a nehoráznému odříkání všeho nadpřirozeného,
té obludné a rozbředlé civilnosti, která není ničím
jiným než průjmem naší doby?
Předně úcta k Přesvaté Panně Marii.
V
knize Fuchsové je zamlčeno nebo opomenuto to, co se
týkalo vztahů oněch desíti světců k Matce Boži. Je tam
zamlčeno vše o úctě sv. Benedikta k Marii, „rozkoši
benediktinů“, je tam zamlčeno, že sv. Benedikt na Monte
Cassinu zřídil také chrám na počest Bohorodičky, a mluví
se pouze o chrámu sv. Jana Křtitele. Ve stati o sv.
Františku z Assisi je zamlčeno, že uctíval svatou Pannu
tak, že již r. 1219 nařídil slavné mše sv. k uctívání
Neposkvrněného Početí. Frázovitými a pustě literárními
slovy, že je to vyprávění „charakteristické a pěkné ve
svém naivním (!) naturalismu (!!)“, je odbyto zjevení
svaté Panny Guadeloupské sv. Janu z Boha, ač tato vise
rozhodla o celém jeho životě. Je opomenuta úcta sv.
Kateřiny Sienské a sv. Františka Saleského,
biskupa-misionáře mezi protestanty, k Marii vždy Panně.
– Proč? Pohoršovalo by to? Není to civilní?
A
pak, aby ještě více přiblížil svou knihu nezdolné
duševní chorobě svých čtenářů,
necituje dr. A. Fuchs ani texty katolické.
V
úvodu ke stati o knížeti Církve sv. Pavlu přijímá pro
čtenáře výklad víry ze spisu protestanta Hromádky.
Patrně blah. Petr Kanisius nebo Římský katechismus na to
nestačí, a aby se vyložila víra sv. Pavla, nutno užiti
knihy o Masarykovi. K této nehoráznosti se druží další:
ani Písmo sv. není citováno správně, ale z protestantské
bible kralické, odkud je vyňat celý citát z druhého
listu sv. Pavla ke Korintským se všemi chybami
bludařského textu, který si na málo místech Fuchs
upravuje po svém. Aby pak kbelík rouhání byl naložen
vrchovatě, věrný svému programu „nepsati o visích a
modlitbách“ uřezává řeznicky druhou půli 1. verše kap.
12. Tedy až sem to došlo s tou civilnosti. Fuchs cituje
(tak přesně, jak je to v bludařské bibli): „Ale chlubiti
se mi není dobré.“ Dost. Puntík. A přece ten verš celý a
nezhyzděný zní: „Mám-li se chlubiti (prospěšné to ovšem
není), přijdu k viděním a zjevením Páně“ [II Kor. 12,
1]. Ale raději ponížiti celý mystický význam velikosti
sv. Pavla než dokončit citát, kde jsou slova o viděních
a zjeveních Páně.
Druhý citát z Ep. k Řím.
9,
1–9
je zpotvořen ještě strašněji a rouhavěji. Z počátku se
drží textu kralického, ale pak, klidně vynechav Amen
(což je jedno ze slov Božích), přistoupí k verši 6. a
překládá jej, stižen jakousi posedlostí, po svém. Neboť
ani protestanté se neodvážili vložit do pera sv. Pavlu
to, co on. Verš 6. zní (podle Vulgáty): Non autem
quod exciderit verbum Dei. Správný a pochopitelný
překlad: Tím však nepravím, že by bylo zmařeno slovo
Boží. Ale dr. Fuchs překládá – dvojsmyslně a bez
aprobace: Avšak není tomu tak,
protože
zmařeno slovo Boží. Svatý Pavel podle dr. Fuchse tedy
pohanům našeho věku píše, že je zmařeno slovo Boží. Co
tu chce tedy Církev na světě i s drem Fuchsem?
Jak
potom vzíti tuto jeho knihu do ruky a necítit na každé
stránce páření nejodpornější neznalosti s pravým
pohrdáním úcty k světcům Církve? Jako lavina, stržená
prvním kamenem, řítí se to a zaplavuje vás k udušení,
rozmačkává vás, rve, drtí, jste tím zmítáni, a nebýti z
milosrdenství Božího osvěženi doušky vzduchu z líbezných
legend prastarých, plných vánku Ducha svatého, zadusili
byste se dávno pod tímto přívalem.
K
životopisu sv. Augustina je mu podkladem kniha
Bertrandova. Aby si ještě civilněji ulevil, cituje
Merežkovského měšťácký kýč „Julian Apostata“, nazývaje
toto historické pokecané plátno z dob, kdy byly v módě
takové romantické olejomalby, slavným románem, a má při
tom nepochopitelnou odvahu vykládat, že katan křesťanů
Julian Odpadlík a sv. Augustin „prožívali stejné (!)
duševní krise, setkávali se se stejnými svody a trpěli
stejným problematismem“ (str. 28), načež po vzoru
modrých punčoch á la R. Svobodová žádá, aby byl napsán
také „román (!) o Augustinově touze po Bohočlověku“.
Zato zde není citováno ani jedno místo z Vyznání
o prudce bolestném hledání pravdy, a dokonce je
zfalšováno jeho vystoupení ze sekty bludařů, o čemž
Fuchs píše: „Augustin rozešel se snadno s Manichejci“
(str. 36), kdežto ve Vyznání čteme tu zoufalou
větu: „Tenkráte jsem
velmi houževnatě napínal ducha svého,
mohl-li bych jasnými důkazy usvědčiti Manichejské z
bludu“ (Vyznání, kn. V., kap.
XIV.)
A
jaký význam měl sv. Augustin podle dr. Fuchse? „–
zachránil dědictví antiky, zušlechtěné křesťanstvím“.
Proto byl asi prohlášen za Učitele Církve.
Přejděme krátce Fuchsova sv. Benedikta, neboť o svatosti
tohoto arciotce mnichů západu se nedozvíme nic. Ale
mluvě o těch časech, nazývá Fuchs sídlo Neomylného, Řím
Ježíše Krista, místo, kde se nebe stýká se zemí,
„tiberským Babylonem“. Nemá-li to býti nějaký úvod k
husitské písničce „o šelmě babylonské“, pak je tím
označeno sídlo svatého Gelasia papeže, který v časech
Benediktových v Římě vládl.
Ale
nejtypičtější příklad civilnosti vidíme na sv. Františku
z Assisi. Vše z jeho života, co nese stopy nadpřirozené,
je zúmyslně vynecháno, všechny jeho zázračné dary
zamlčeny a všechna mystická náplň jeho života odmítnuta.
Ani jeho druzi nejsou na tom lépe. Br. Jiljí, který byl
vyzdvižen do třetího nebe, br. Filip, jehož rty očistil
anděl žhavým uhlem, br. Silvestr, který hovořil s Bohem,
br. Bernard, nejvýmluvnější vykladač Písma, br. Rufin
ještě za živa označený Bohem za svatého, jsou zde pouze
humorní
ubožáci, kteří byli hrozně hloupí, takže i Boha milovali
s jakousi ubrečeností, nebyli-li právě zaměstnáni
sociální agitací. „Zvláště humorem vynikal br. Ginepro“
(str. 61). Ten vzácný Ginepro, mučený ve Viterbu! A tak
se posléze prošlapeme tím nejúnavnějším žurnalistickým
suchopárem, pouští, kde není pramene vytrysklého ze
skály Úcty a Pokory, ale kde jsou zato kaktusy slov,
písčité náspy Předložek, hvízdavé poryvy lokálkářství,
stonožky Spojek a sem tam nějaká ta fatamorgana Adverbia
až k hoře Alverno a ke Stigmatům.
Tady ovšem pro civilní životopis byla potíž náramná a
takřka nepřekonatelná. Tento div Boží nebylo možno
zamlčet. Šlo přece o významná stigmatisování v dějinách
lidstva, o jednu z nejúžasnějších milostí, které Bůh
svým žertvám dopřává. Nuže, byli jsme právem zvědavi.
Všechna sláva stigmatisování na osmnácti stránkách
životopisu světce je odbyta 3, t. j. slovy: třemi
větami. Její výklad pak, kromě citování tří veršů z
preface na den sv. Františka, je tento: „Stigmatisace,
kterou pokládá Církev za veliké svědectví lásky k Bohu,
není pokládána sama o sobě za zázrak“ (str. 66). Jak
rafinovaně řečeno! A pak vykládá, co si o tom myslí
Sabatier! Neboť hlavní význam sv. Františka není býti
žertvou Boží, ale řešiti sociální nesrovnalosti, jichž
problému věnuje Fuchs desetkrát tolik místa, používaje
života sv. Františka k tomuto svému výkladu pocitu
sociální méněcennosti: „Splní-li se ideál, v Americe prý
již částečně uskutečněný, že každý dělník bude jezditi
svojí Fordkou do továrny, pak ten, kdo nebude mít
automobilu, bude se cítiti strašně deklassován, kdežto
dnes ještě se tak příliš deklassováni necítíme, když
nemáme vlastního auta“ (str. 69). Vzmužte se, přátelé, a
zastavte, můžete-li, tyto ohromné balvany směšnosti,
valící se s takovým rachotem s Gaurisankaru Nepochopení!
Nevím, jak správně u katolíka si vysvětlím pocit
sociální méněcennosti, ale snad nejste ještě tak strašně
deklassováni v pohanském a rozmařilém prostředí
pupkatých, přežraných buržoů, byť byste neměli
automobil!
Mám
pokračovati dále v rozboru a třísniti sebe a papír touto
ohavnou tekutinou, hustě stékající s pitevního stolu?
Mám doložit, jak špatně překládá Fuchs Hymnus Slunce,
užívaje v překladu slovo per jako skrze,
ač smysl mu jasně praví, že se to má přeložiti slovem
za
(Buď pochválen, Pane, za bratra ohně – za sestru vodu –
za sestru smrt naší tělesnou atd.), nebo upozorňovat
znovu, že slavný verš o slunci
De
Te, Altissimo, porta significatione
–
překládá místo mystického: Tvoje, Nejvyšší, nese znamení
– takto nesprávně: od Tebe Pane, má své určení? Atd.
atd.
Přiznám se, že po těchto ukázkách schází mi již odvaha,
unavovati vás,
kteří nejste civilní,
dalším rozborem. A ještě by zbývalo šest dalších světců,
šest dalších obětovaných civilnosti, kteří byli pro
divadlo nevěrcům strženi ze své slávy nebeské a z
dvorstva krásného a vehnáni pod bičem žurnalismu v
mučednictví arény boháčů, pohanů a jiných mocných tohoto
světa. Svatá Kateřina Sienská bez askese, bez extasí a
bez modliteb je zde demokratickou diplomatkou a
chytračkou, sv. Jan z Boha měl velký smysl pro humanitu,
ale byl to špitálník poněkud exaltovaný, což Fuchs
shovívavě omlouvá poukazem na španělský charakter jeho
legendy, sv. Filip Neri bez bičování a bez svých
extatických Mší byl náramně humorný pán, políčkující
jednu visionářku, žertující na chodníku, sv. František
Saleský se věnoval charitě a Řád Navštívení Panny Marie
nezaložil se sv. Františkou de Chantal, ale pro jednu
dobročinnou dámu, když ovdověla. Také sv. Jan Křtitel
Vianney se věnoval charitě a také bl. don Bosco se
věnoval charitě. Z desíti těchto světců je především
charita, humanita a sociální cítění zdůrazněna u sedmi,
u mnohých z nich také značná moc politická. Spojíme-li
to, je tedy z Fuchsovy knížky výborná příručka pro
předsednictvo Červeného Kříže.
Světci bez svatosti – toť ukradení jedné z největších
ozdob Církve a hrozné ochuzování slávy Boží. Světci bez
zázračných darů Nadpřirozena, tito civilní světci, toť
jeden z nejpotupnějších ústupků, které katolíci v
posledních dnech učinili protestantům a nevěrcům. Toť
rouhavé a pusté vzdávání se proseb, přímluv a slz
svatých za naše viny, jimiž je urážena Oběť Ustavičná. A
přece se to stalo. A snad je to jen počátek. Snad
povzbuzen tímto nehorázným příkladem, který otřásá až
nebem, najde se jiný katolík, který v knihovně Životní
moudrosti vydá knihu o civilním Ježíši Kristu, aby „nám
byl lidsky blízký“ a bez skutků extrémních. Pak, národe,
vykasej spodničky nad tímto blátem, vypni hruď a vykroč
rázně vpřed! Brány českého renanismu se ti otevírají a
na nich je tabulka s chvalně známým heslem humanity:
Hodno následování.
První pokus změniti Acta Sanctorum na civilní příručku
dobročinnosti je tady a byl jistě napsán
se
svědomím velmi klidným.
V
moři žije sepie, ne sice v největších hloubkách, ale
přece jí dal Bůh možnost jíti dosti hluboko.
Ta
ve chvílích nejistoty se skrývá v husté tekutině, kterou
ze sebe vypouští, tekutině odporné, černé a podobné
inkoustu.
A
domnívá se, že je v bezpečí.
