Dr. Alfréd Fuchs a deset svatých čili návod, jak učiniti Acta Sanctorum příručkou humanitní

Karel Schulz

 

 

Třebaže se Karel Schulz v níže uvedeném textu vyjadřuje především ke knize Alfréda Fuchse O deseti svatých, jeho slova překračují rámec pouhé recenze. I dnes platí to, co při jeho opětovném zveřejnění napsala svého času redakce revue Řád (6/1936): Tento článek byl psán a tištěn před několika lety, ale protože literární výlevy Alfréda Fuchse a jemu podobných jsou i dnes stejně odporné, neváháme jej zde znovu otisknout, abychom dokumentovali, jak někteří křesťané hlavou napřed a s otevřenýma očima lezou mezi ty hýždě, odkud vychází veškeré Civilní Snažení.

 

 

„V době, kdy heroism se zdá groteskním, stává se muší trus slavným.“

Leon Bloy

 

 

V moderní době dnešní, honosící se civilisací tak slavnou, rozmachem techniky, dobrodiním vědy, kulturou bytovou a jinou, mnoha vymoženostmi sociálními, rozkvětem sportu, svobodou ducha a rozumu, střízlivou familiérností laické morálky, pacifismem a hygienou, tedy v této slavné době je od mnoha svobodomyslných duchů žehráno na to, že Církev stále zůstává věrna tradici a starobylým zásadám a nic nechce podniknouti, aby i ti, kteří jsou lidovými přednáškami vědecky vzděláni, mohli bez určitých intelektuálních výhrad, rozumových skrupulí a bez uzardění ve století vědy přijmout Její učení. Neboť dnešní doba z temnot středověku se dobojovala jedné vymoženosti, která zůstane její výsadou: to jest civilnosti. Krásné a důkladné civilnosti, v níž není uznáváno, jak ani nesluší zásadám střízlivého rozumu, nic metafysického, příliš božského, nic mystického a nadpřirozeného. Vyznavači tradice, uznejte to: základy této civilnosti nejsou také jen tak ledabyle hozeny na svět, ale jejich kopání se datuje už od památných dob Lutherových a Kalvínových. Pěknou boxerskou ranou na solar plexus buďtež knock-outováni všichni mystikové a rozjímatelé, kteří bádáte o pravdách sice věčných, ale pro průměrného člověka poněkud necivilních a extrémních. Ty pak, mladý muži, tak nečiň! Dávám ti radu dobrou: snad někdy ty pravdy poznáš, ale snad také dostaneš haemorrhoidy.

 

Církev však má mnoho věcí a zřízení necivilních a dokonce ještě svěcením vyjímá mnoho jiných „z užívání obecného“ a mnohé její názory obtěžují lidi střízlivé. To tedy odstraniti a to, co z toho zbude, uvésti v soulad s moderním civilním cítěním lidovým vzalo si za nevděčný úkol několik vynikajících představitelů našeho duševního života českého.

 

Je zde na příklad otázka svatosti.

 

Bývaly doby, kdy nevěrci se svatým Církve posmívali, tupili je, rouhali se jim a pohrdali jimi. Bylo to odporné, ale byl v tom kus ďábelské statečnosti a bylo nutno s tím zápasit. Dnes duševní velikáni bludu se tváří shovívavější: snaha světce odstranit ustoupila snahám světce zcivilnět. Jejich velikost překáží, jejich svatost znepokojuje. Ale nasaďte jim trepky, dejte jim vatované župany, ohřejte jejich askesí vysílená těla u ohníčku civilnosti, naučte je, umdlené vzlyky a modlitbami, hovořit jazykem obecného vzdělání školního, a jak se civilně říká, heleďte se, lidičky, to byli přece jen šikovní lidé! Není to ojedinělý výkřik. Nyní na mnoha stranách je slyšet houfné volání intelektuálů: Zcivilisujte nám světce!

 

Této namáhavé práce s nevšední ochotou a s chvalně známou pracovitostí se podjal dr. Alfréd Fuchs, napsav pro knihovnu Životní moudrosti nakladatelství Aventina knihu O deseti svatých. Protože je to čin významný, jehož důsledky tušíme, proto tomu věnujeme tolik místa.

 

V úvodě vykládá, jak se to stalo. Redaktor knihovny dr. K. Čapek ho požádal, aby napsal o některých svatých. „Rozumíte mi, takových civilních svatých,“ pravil Čapek a dr. Fuchs ihned píše, že rozumí dobře, co je to civilní svatý. Je to světec, „který je vám lidsky blízký, o němž i průměrný člověk si může říci: Ano, takovým svatým bych mohl a chtěl býti také! Nechce tedy redaktor ty, kteří prosluli nějakými extrémními skutky kajícnosti“ (str. 7). – Katolíky upřímné a opravdové předběhl tím dr. Fuchs o sta honů a my mu nerozumíme. Neboť my, říkajíce litanie ke Všem svatým a jsouce vůbec před světci na modlitbách, jsme nyní v rozpacích, nevědouce, který z nich je lidsky blízký a který je nelidsky daleký. Také těžko se vyznáme v tom, co u světce je extrémní skutek. Theologie nás učí, že účel života je býti povolán ke svatosti. Dosud mi toto vědomí k životu stačilo, ale teď mám z toho strach. Představte si, že budu extrémní!

 

Dále Fuchs zamítá také ty, kteří zůstali ve svém Hradu Nitra, kteří vyslechli hlas propasti a u nichž „vysokost zdvíhala ruce své“, kteří viděli Ducha světla v strašné blízkosti temnot a kteří v svém, tak důvěrném stenání a volání zdvihli se strašnou silou slz k Bohu, qui glorificatur in consilio sanctorum, čili mluveno civilně: „ani ty jsem nepojal do sbírky…, jichž svatost se vztahovala především k zdokonalení vnitřnímu“ (str. 8). Pokrokář by se patrně nad zdokonalením vnitřního života strašně urazil, ale mně nad tím zůstává rozum stát. Která svatost nevychází z vnitřního zdokonalení? Kniha sv. Bonaventury o Cestě duše k Bohu je tedy špatná. Je nutno více uvěřiti dr. A. Fuchsovi.

 

Takovým postupem podařil se autoru heroický čin. Popsal životy svatých bez jejich svatosti a v uctivé snaze nepohoršiti nevěrecké čtenáře a nezpůsobiti jim duševní koliku, v jejich kruzích společenských jistě trapnou, navařil jakési léčivé thé svatosti a dík troše té eskamotáže vykleštil život světců tak, že i neznaboh k nim pojme důvěru. Je to kniha velmi uctivá k lidem, projevivším shovívavost také jednou si něco pro zajímavost přečíst o svatých, ovšem jen civilních, a jestliže svět je dán za podnoží Páně, jsou zde světci zdvořile položeni za podnoží všem těm zpitvořeným duším, žádajícím si království Božího bez nadpřirozena.

 

Kteří však to jsou ti příjemní svatí bez chrupavek? Zde už končí se groteska a začíná se rouhání. Mají to býti: sv. Pavel, vychytrale předhozený civilním nevěrcům snad proto, že je knížetem Církve katolické, dále sv. Augustin, sv. Benedikt, sv. František z Assisi, sv. Kateřina Sienská, sv. Jan z Boha, sv. Filip Neri, sv. František Saleský, sv. Jan Křtitel Vianney, sv. don Bosco. Chybou pro autora je, že se nepokusil zcivilnět některého z patronů země české. Snad by to bylo bývalo politicky vítanější. Ale co jsem psal, psal jsem, může klidně říci, dokončiv toto strašné INRI nad každodenně Mučeným.

 

Uznejme ještě vkusnost autora i v tom, že rozepsav se v úvodě o ztrátě milosti, necituje žádného theologa ani mystika, ale odstavec z románu F. X. Šaldy. Po tomto čtveráckém důvtipu, který potěší srdce až svrbící nedočkavostí, zahajuje svoji civilní hagiografii.

 

Napsati životopis světce, životopis se všemi mukami a strašnou trýzní srdce, toužícího po svatosti, napsati životopis bolesti a lásky a podrobně vylíčiti všechny ty děsné útrapy stálého a neúnavného boje se všemi mocnostmi světa a pekla, vystihnout všecky ty vzlyky, slova modliteb, zradu a nevýslovnou úzkost lidské přirozenosti, viděti Krista v agónii, u kůlu, mezi chrchly a biči, oslepeného krví, zmáčeného krví, omytého krví, posmívaného v krvi, vlekoucího kříž po rozpálených cestách Golgoty, rozedraného hřeby a zmučeného hanebnou smrtí v divadle viditelném a děsném, psáti slovy lidskými a bezmocnými o nevyslovitelné slasti a bolesti pokání, halucinovati se a opojiti úžasnou silou lásky a neutěšitelnosti touhy, žebrati v blátě a býti srážen a vyzdvihován v nejprudší potopy světla a propastných radostí nebeských, naplněn milostí a šílený vítězstvím – popsati život světce by dovedl dnes jen genius, nebo člověk s horoucnou prostotou prvních písařů legend, kteří poklekali v modlitbách, kdykoliv jim bylo napsati slovo Ježíš a jichž mnišská kápě byla skutečnou přilbicí víry.

 

O geniu Fuchsově není prozatím zpráv a legendy odbývá se shovívavým úsměvem, nazývaje je „naivními“. Jak to tedy učinil on? Civilně.

 

Co bylo však všechno obětováno té pokrokářské blbosti, tomu zpitomění a nehoráznému odříkání všeho nadpřirozeného, té obludné a rozbředlé civilnosti, která není ničím jiným než průjmem naší doby?

 

Předně úcta k Přesvaté Panně Marii. V knize Fuchsové je zamlčeno nebo opomenuto to, co se týkalo vztahů oněch desíti světců k Matce Boži. Je tam zamlčeno vše o úctě sv. Benedikta k Marii, „rozkoši benediktinů“, je tam zamlčeno, že sv. Benedikt na Monte Cassinu zřídil také chrám na počest Bohorodičky, a mluví se pouze o chrámu sv. Jana Křtitele. Ve stati o sv. Františku z Assisi je zamlčeno, že uctíval svatou Pannu tak, že již r. 1219 nařídil slavné mše sv. k uctívání Neposkvrněného Početí. Frázovitými a pustě literárními slovy, že je to vyprávění „charakteristické a pěkné ve svém naivním (!) naturalismu (!!)“, je odbyto zjevení svaté Panny Guadeloupské sv. Janu z Boha, ač tato vise rozhodla o celém jeho životě. Je opomenuta úcta sv. Kateřiny Sienské a sv. Františka Saleského, biskupa-misionáře mezi protestanty, k Marii vždy Panně. – Proč? Pohoršovalo by to? Není to civilní?

 

A pak, aby ještě více přiblížil svou knihu nezdolné duševní chorobě svých čtenářů, necituje dr. A. Fuchs ani texty katolické. V úvodu ke stati o knížeti Církve sv. Pavlu přijímá pro čtenáře výklad víry ze spisu protestanta Hromádky. Patrně blah. Petr Kanisius nebo Římský katechismus na to nestačí, a aby se vyložila víra sv. Pavla, nutno užiti knihy o Masarykovi. K této nehoráznosti se druží další: ani Písmo sv. není citováno správně, ale z protestantské bible kralické, odkud je vyňat celý citát z druhého listu sv. Pavla ke Korintským se všemi chybami bludařského textu, který si na málo místech Fuchs upravuje po svém. Aby pak kbelík rouhání byl naložen vrchovatě, věrný svému programu „nepsati o visích a modlitbách“ uřezává řeznicky druhou půli 1. verše kap. 12. Tedy až sem to došlo s tou civilnosti. Fuchs cituje (tak přesně, jak je to v bludařské bibli): „Ale chlubiti se mi není dobré.“ Dost. Puntík. A přece ten verš celý a nezhyzděný zní: „Mám-li se chlubiti (prospěšné to ovšem není), přijdu k viděním a zjevením Páně“ [II Kor. 12, 1]. Ale raději ponížiti celý mystický význam velikosti sv. Pavla než dokončit citát, kde jsou slova o viděních a zjeveních Páně.

 

Druhý citát z Ep. k Řím. 9, 1–9 je zpotvořen ještě strašněji a rouhavěji. Z počátku se drží textu kralického, ale pak, klidně vynechav Amen (což je jedno ze slov Božích), přistoupí k verši 6. a překládá jej, stižen jakousi posedlostí, po svém. Neboť ani protestanté se neodvážili vložit do pera sv. Pavlu to, co on. Verš 6. zní (podle Vulgáty): Non autem quod exciderit verbum Dei. Správný a pochopitelný překlad: Tím však nepravím, že by bylo zmařeno slovo Boží. Ale dr. Fuchs překládá – dvojsmyslně a bez aprobace: Avšak není tomu tak, protože zmařeno slovo Boží. Svatý Pavel podle dr. Fuchse tedy pohanům našeho věku píše, že je zmařeno slovo Boží. Co tu chce tedy Církev na světě i s drem Fuchsem?

 

Jak potom vzíti tuto jeho knihu do ruky a necítit na každé stránce páření nejodpornější neznalosti s pravým pohrdáním úcty k světcům Církve? Jako lavina, stržená prvním kamenem, řítí se to a zaplavuje vás k udušení, rozmačkává vás, rve, drtí, jste tím zmítáni, a nebýti z milosrdenství Božího osvěženi doušky vzduchu z líbezných legend prastarých, plných vánku Ducha svatého, zadusili byste se dávno pod tímto přívalem.

 

K životopisu sv. Augustina je mu podkladem kniha Bertrandova. Aby si ještě civilněji ulevil, cituje Merežkovského měšťácký kýč „Julian Apostata“, nazývaje toto historické pokecané plátno z dob, kdy byly v módě takové romantické olejomalby, slavným románem, a má při tom nepochopitelnou odvahu vykládat, že katan křesťanů Julian Odpadlík a sv. Augustin „prožívali stejné (!) duševní krise, setkávali se se stejnými svody a trpěli stejným problematismem“ (str. 28), načež po vzoru modrých punčoch á la R. Svobodová žádá, aby byl napsán také „román (!) o Augustinově touze po Bohočlověku“. Zato zde není citováno ani jedno místo z Vyznání o prudce bolestném hledání pravdy, a dokonce je zfalšováno jeho vystoupení ze sekty bludařů, o čemž Fuchs píše: „Augustin rozešel se snadno s Manichejci“ (str. 36), kdežto ve Vyznání čteme tu zoufalou větu: „Tenkráte jsem velmi houževnatě napínal ducha svého, mohl-li bych jasnými důkazy usvědčiti Manichejské z bludu“ (Vyznání, kn. V., kap. XIV.) A jaký význam měl sv. Augustin podle dr. Fuchse? „– zachránil dědictví antiky, zušlechtěné křesťanstvím“. Proto byl asi prohlášen za Učitele Církve.

 

Přejděme krátce Fuchsova sv. Benedikta, neboť o svatosti tohoto arciotce mnichů západu se nedozvíme nic. Ale mluvě o těch časech, nazývá Fuchs sídlo Neomylného, Řím Ježíše Krista, místo, kde se nebe stýká se zemí, „tiberským Babylonem“. Nemá-li to býti nějaký úvod k husitské písničce „o šelmě babylonské“, pak je tím označeno sídlo svatého Gelasia papeže, který v časech Benediktových v Římě vládl.

 

Ale nejtypičtější příklad civilnosti vidíme na sv. Františku z Assisi. Vše z jeho života, co nese stopy nadpřirozené, je zúmyslně vynecháno, všechny jeho zázračné dary zamlčeny a všechna mystická náplň jeho života odmítnuta. Ani jeho druzi nejsou na tom lépe. Br. Jiljí, který byl vyzdvižen do třetího nebe, br. Filip, jehož rty očistil anděl žhavým uhlem, br. Silvestr, který hovořil s Bohem, br. Bernard, nejvýmluvnější vykladač Písma, br. Rufin ještě za živa označený Bohem za svatého, jsou zde pouze humorní ubožáci, kteří byli hrozně hloupí, takže i Boha milovali s jakousi ubrečeností, nebyli-li právě zaměstnáni sociální agitací. „Zvláště humorem vynikal br. Ginepro“ (str. 61). Ten vzácný Ginepro, mučený ve Viterbu! A tak se posléze prošlapeme tím nejúnavnějším žurnalistickým suchopárem, pouští, kde není pramene vytrysklého ze skály Úcty a Pokory, ale kde jsou zato kaktusy slov, písčité náspy Předložek, hvízdavé poryvy lokálkářství, stonožky Spojek a sem tam nějaká ta fatamorgana Adverbia až k hoře Alverno a ke Stigmatům.

 

Tady ovšem pro civilní životopis byla potíž náramná a takřka nepřekonatelná. Tento div Boží nebylo možno zamlčet. Šlo přece o významná stigmatisování v dějinách lidstva, o jednu z nejúžasnějších milostí, které Bůh svým žertvám dopřává. Nuže, byli jsme právem zvědavi.

 

Všechna sláva stigmatisování na osmnácti stránkách životopisu světce je odbyta 3, t. j. slovy: třemi větami. Její výklad pak, kromě citování tří veršů z preface na den sv. Františka, je tento: „Stigmatisace, kterou pokládá Církev za veliké svědectví lásky k Bohu, není pokládána sama o sobě za zázrak“ (str. 66). Jak rafinovaně řečeno! A pak vykládá, co si o tom myslí Sabatier! Neboť hlavní význam sv. Františka není býti žertvou Boží, ale řešiti sociální nesrovnalosti, jichž problému věnuje Fuchs desetkrát tolik místa, používaje života sv. Františka k tomuto svému výkladu pocitu sociální méněcennosti: „Splní-li se ideál, v Americe prý již částečně uskutečněný, že každý dělník bude jezditi svojí Fordkou do továrny, pak ten, kdo nebude mít automobilu, bude se cítiti strašně deklassován, kdežto dnes ještě se tak příliš deklassováni necítíme, když nemáme vlastního auta“ (str. 69). Vzmužte se, přátelé, a zastavte, můžete-li, tyto ohromné balvany směšnosti, valící se s takovým rachotem s Gaurisankaru Nepochopení! Nevím, jak správně u katolíka si vysvětlím pocit sociální méněcennosti, ale snad nejste ještě tak strašně deklassováni v pohanském a rozmařilém prostředí pupkatých, přežraných buržoů, byť byste neměli automobil!

 

Mám pokračovati dále v rozboru a třísniti sebe a papír touto ohavnou tekutinou, hustě stékající s pitevního stolu? Mám doložit, jak špatně překládá Fuchs Hymnus Slunce, užívaje v překladu slovo per jako skrze, ač smysl mu jasně praví, že se to má přeložiti slovem za (Buď pochválen, Pane, za bratra ohně – za sestru vodu – za sestru smrt naší tělesnou atd.), nebo upozorňovat znovu, že slavný verš o slunci De Te, Altissimo, porta significatione – překládá místo mystického: Tvoje, Nejvyšší, nese znamení – takto nesprávně: od Tebe Pane, má své určení? Atd. atd.

 

Přiznám se, že po těchto ukázkách schází mi již odvaha, unavovati vás, kteří nejste civilní, dalším rozborem. A ještě by zbývalo šest dalších světců, šest dalších obětovaných civilnosti, kteří byli pro divadlo nevěrcům strženi ze své slávy nebeské a z dvorstva krásného a vehnáni pod bičem žurnalismu v mučednictví arény boháčů, pohanů a jiných mocných tohoto světa. Svatá Kateřina Sienská bez askese, bez extasí a bez modliteb je zde demokratickou diplomatkou a chytračkou, sv. Jan z Boha měl velký smysl pro humanitu, ale byl to špitálník poněkud exaltovaný, což Fuchs shovívavě omlouvá poukazem na španělský charakter jeho legendy, sv. Filip Neri bez bičování a bez svých extatických Mší byl náramně humorný pán, políčkující jednu visionářku, žertující na chodníku, sv. František Saleský se věnoval charitě a Řád Navštívení Panny Marie nezaložil se sv. Františkou de Chantal, ale pro jednu dobročinnou dámu, když ovdověla. Také sv. Jan Křtitel Vianney se věnoval charitě a také bl. don Bosco se věnoval charitě. Z desíti těchto světců je především charita, humanita a sociální cítění zdůrazněna u sedmi, u mnohých z nich také značná moc politická. Spojíme-li to, je tedy z Fuchsovy knížky výborná příručka pro předsednictvo Červeného Kříže.

 

Světci bez svatosti – toť ukradení jedné z největších ozdob Církve a hrozné ochuzování slávy Boží. Světci bez zázračných darů Nadpřirozena, tito civilní světci, toť jeden z nejpotupnějších ústupků, které katolíci v posledních dnech učinili protestantům a nevěrcům. Toť rouhavé a pusté vzdávání se proseb, přímluv a slz svatých za naše viny, jimiž je urážena Oběť Ustavičná. A přece se to stalo. A snad je to jen počátek. Snad povzbuzen tímto nehorázným příkladem, který otřásá až nebem, najde se jiný katolík, který v knihovně Životní moudrosti vydá knihu o civilním Ježíši Kristu, aby „nám byl lidsky blízký“ a bez skutků extrémních. Pak, národe, vykasej spodničky nad tímto blátem, vypni hruď a vykroč rázně vpřed! Brány českého renanismu se ti otevírají a na nich je tabulka s chvalně známým heslem humanity: Hodno následování.

 

První pokus změniti Acta Sanctorum na civilní příručku dobročinnosti je tady a byl jistě napsán se svědomím velmi klidným.

 

V moři žije sepie, ne sice v největších hloubkách, ale přece jí dal Bůh možnost jíti dosti hluboko.

 

Ta ve chvílích nejistoty se skrývá v husté tekutině, kterou ze sebe vypouští, tekutině odporné, černé a podobné inkoustu.

 

A domnívá se, že je v bezpečí.


 

 

 

© Te Deum 2013