„Ale mne tato doba bolí…“

Nea Marie Kuchařová

 

 

Karel Schulz

(6. května 1899 v Městci Králové – 27. února 1943 v Praze)

 

 

V následujícím úvodu krátce představíme spisovatele Karla Schulze, konvertitu ke katolické víře, který od socialisticky a proletářsky zaměřených názorů i děl, přes inspiraci avantgardou a poetismem, dospěl ke tvorbě hagiografických prací, legend, pohádek, duchovních textů vyzdvihujících krásu a sílu katolické víry a jejích svatých, a především k vytvoření monumentálního románu o životě umělce Michelangela Buonarottiho, o jeho duchovním i uměleckém boji na pozadí renesanční Itálie, plné mravní bídy, pohoršení a krutosti ze strany vládnoucích světských i církevních hodnostářů. Při zpracování životopisných údajů vycházíme z Lexikonu českých spisovatelů, v oddíle zabývajícím se kauzou vzniklou kolem románu Kámen a bolest se inspirujeme studiemi odborníků a záznamy osobních svědectví účastníků této události (Bedřich Fučík, Albert Vyskočil).[1]

 

Život

 

V rodině Karla Schulze se spojilo několik pražských a kulturních rodů: děd Ferdinand byl literární kritik a spisovatel, teta Anežka kritička a libretistka, otec Ivan překladatel z angličtiny a severských literatur. Karel Schulz po maturitě v r. 1918 začal studovat práva, po třech letech přestoupil na medicínu, kde se specializoval na psychiatrii. Byl členem pražského Devětsilu; roku 1924 byl vyloučen poté, co Vladislav Vančura označil jeho povídku Hughesův ústav za plagiát Klubu sebevrahů od R. L. Stevensona. Na základě iniciativy Karla Teiga jej však vzápětí Artuš Černík a Bedřich Václavek přijali do brněnské pobočky spolku. V roce 1926 se po další roztržce s Devětsilem nakrátko připojil ke skupině kolem divadélka Dada (D-blok: E. F. Burian, Jiří Frejka, Jaroslav Ježek, František Muzika aj.) a v témže roce konvertoval ke katolicismu (ovlivněn četbou o zjevení v La Salettě) a začal se intenzivně stýkat s Josefem Florianem a staroříšským okruhem. Zemřel v Praze v roce 1943 na srdeční chorobu. Jeho dcera Jiřina se provdala za básníka a dramatika Josefa Topola, jejich syn Jáchym Topol je básník a prozaik, druhý syn Filip je hudebník a autor písňových a autobiografických textů. Také v literárních dílech vnuků Karla Schulze můžeme zpozorovat motivy katolicismu, Matky Boží (román Sestra Jáchyma Topola, dílčí odkazy v dílech ostatních), duchovního očištění, pokání a přiblížení se k Bohu skrze utrpení (lyrický zhudebněný text Střepy Filipa Topola), jakkoli tuto tvorbu vzhledem k jejím dalším aspektům nelze považovat za vyznívající ryze křesťansky [pozn. autorky].

 

Tvorba

 

Schulzova tvorba byla zprvu určována principy poetistické avantgardy a radikálně levicovým názorem na sociální problémy. Program proletářského umění ovlivnil jeho básnické prvotiny i prozaický debut Tegtmaierovy železárny, koncipovaný jako román pro dělnictvo. Kniha Sever – Jih – Západ – Východ korespondovala s estetikou Devětsilu (lyrizace prózy, polytematičnost, exotismus, kaleidoskopické zobrazení, princip pásma atd.) a s úsilím o vyjádření nové optiky, jež by spíše než románu odpovídala kinematografu. Pokus o cestu napříč uměleckými druhy dokládá i pozdější text k pantomimě Skleněná panna. Proměnu, rozšíření poetistického rámce cestou fantazijní snovosti, představuje román Dáma u vodotrysku řetězením volných asociací, hromaděním absurdit paradoxů, paralelně plynoucích, těkajících lyrizovaných dějů odporujících logičnosti s využitím principu náhody a tříštících realitu do obrazových fragmentů, absolutizací slova jako fenoménu splývajícího s bytím a časem.

 

Poté, co konvertoval, utlumil Schulz svou beletristickou publikační aktivitu; již od roku 1927 vznikaly jednak jeho parafráze legend, jednak prózy charakteristické hutným, expresivním stylem odpovídajícím barokizujícímu vnímání světa, později zařazené do souboru Peníz z noclehárny a Prsten královnin, s vůdčími tématy smyslu spletitosti lidských životů, tajemnosti hlubin psychiky a nepoznatelnosti světa. Křesťanský světonázor se projevuje zejména v alegorických poukazech na krásu a ctnost v chudobě, prostotě a pokoře, samotě a utrpení, těžiště však spočívá ve střetu s unikající či promarněnou příležitostí, se zjevením nevysvětlitelného neznáma.

 

Poté, co zanechal prací na pražském hudebním románu, soustředil se v roce 1941 plně na své vrcholné dílo Kámen a bolest (první část proponované trilogie, uzavřené torzem 2. dílu Papežská mše), zobrazuje život Michaelangela Buonarottiho. Monumentální freska s ústředními tématy vztahu duše a díla, identity a svobody tvůrčí individuality zachycuje vrchol i rozklad renesanční a humanistické periody, charakter politických, náboženských a kulturních struktur s jejich dynamikou i krizemi, především však na Michelangelově postavě ztvárnil zrod, vzestup a vývoj geniálního umělce heroicky zápasícího s vlastními vášněmi a dilematy i s nepřízní okolností. Metodou kontrastu, typizace a antiteze Schulz konfrontoval Michelangela, prožívajícího tvorbu jako vůli ke konfliktu s oficiálním vkusem i existenciální svár vyžadující vrcholnou oběť a ústící v hlubokou katarzi, s jeho antipodem Leonardem da Vinci, který reprezentuje typ umělce nalézajícího rafinované uspokojení v tvorbě jako produktu poznávacího procesu oproštěného od voluntarismu a rezignujícího na rozpoznání hodnot kladných a záporných. Kompoziční a stylová architektura umocněná bohatým slovníkem, propracovanou syntaxí, množstvím latinských citátů, modliteb, církevních textů a historických reálií, vyhrocenou dramatičností dialogů i vnitřních postav se zasloužila o věhlas díla, které došlo i mezinárodního ocenění.

 

Organickou součást Schulzova odkazu přestavují lyrické pohádky a podobenství (Princezna z kapradí), texty náboženské inspirace a umění (litanie, invokace, modlitby, duchovní písně i zpracování nejstarších křesťanských legend), v nichž Schulz účinně spojil poetický jazyk s oproštěnou působivostí archaických svědectví o čistém životě a mučednickém obětování, jež jsou oporou pro současnost víry. Ke zmiňovaným pracím patří Píseň k Panně Marii na neděli Květnou (1936, 1941), Pochvala svatých patronů českých, abychom je vroucně vzývali v tento čas nebezpečný (1937, 1956, 1980, 1997), Legendy, to jest krátká, ale utěšená čtení o životě svatého Jana Almužníka a životě svaté Prisky (1948), Legendy a invokace (1980, 1987, 1991).[2]

 

Kauza Kámen a bolest

 

Nikoli nezajímavou epizodou v dějinách literatury je spor českých katolických literátů se skupinou olomouckých dominikánů sdružených kolem revue Na hlubinu, týkající se románu Kámen a bolest. Tento spor vznikl po Schulzově smrti a vyprovokoval velké množství zcela protichůdných názorů na morální i uměleckou hodnotu tohoto díla. Po důkladném prozkoumání obsahu těchto polemik docházíme k závěru, že jejich příčinou byla především naprosto rozdílná interpretace morálního poselství textu a pravý účel některých zobrazených postav a situací. Zatímco jedna skupina vnímala autorovo nepokryté líčení neřestí a zločinů renesanční církevní hierarchie v čele s papežem v kontrastu k ryzí svatosti některých anonymních mnichů a pokorných kněží jako důkaz autorovy pravé a upřímné lásky k Církvi a touhy po jejím očištění od vlčích pastýřů a nastolení morální obrody, jiní se domnívali, že Schulz právě tímto otevřeným a podle jejich soudu přehnaně detailním popisem čtenáře může pohoršit a od Církve je odvrátit. Dále autorovi vytýkali údajnou nemravnost, spočívající v konkrétním pojmenovávání skutků zvrácených jedinců, ovšem zde nutno poznamenat, že zmíněné pasáže o daných jevech pojednávaly s vyzněním odsudku a nebyly samoúčelné. Nemluvě o tom, že Schulzův text nebyl v zobrazovaných námětech o nic konkrétnější než texty jiných katolických autorů, jež tehdy, ač podobného námětu, žádnou kontroverzi a sankce nevyvolaly. Toto zmínili také obhájci Karla Schulze, když intervenovali proti jeho odsouzení.[3] Spory o dílo došly tak daleko, že se úsilím jeho kritiků dokonce ocitlo na indexu pražské a olomoucké diecéze.[4] Aby zabránili dalším sankcím, vypravili se například Bedřich Fučík s Albertem Vyskočilem za biskupem Josefem Hlouchem z českobudějovické diecéze a vyložili mu argumenty, proč kniha není takovou, za jakou ji prohlašují její kritici. Dosáhli úspěchu a biskup svůj názor změnil.[5] Román hájil například i převor břevnovského kláštera  Anastáz  Opasek, který na jeho obranu uváděl i to, že někteří čtenáři „po jeho přečtení konvertovali ke katolictví“.[6] Pokud jde o prohlášení samotného autora, Schulz prohlásil[7] (a Dokulil v jeho obhajobě připomíná), že jeho román jako celek měl vyznívat coby oslava Církve – tedy nikoli jako její hana.

 

Braito tehdy psal: „Naprosto neschvalujeme tak nahé líčení renesanční bídy Církve. O ničemných prelátech víme toho více než dosti. Nebylo třeba s takovou chutí toto bláto přebírat. A hlavně, není postaveno ani příčinné, ani dějinné, ani metafyzické vyvážení těchto stínů.“ Zároveň přiznává, že „vlastní sloh Schulzův je oslnivý“[8], uchopení Michelangela však považuje za nezdařilé, zejména kvůli nadměrné psychologizaci a subjektivizaci: „Kdo kdy odhalí, co se dělo v nitrech geniálních umělců? Nazval bych naivností Michelangelovy meditace nad kamenem, jak je odposlouchává Schulz.“[9]

 

Další kontroverzi vzbudilo zobrazení postavy Girolama Savonaroly, které jedni interpretovali jako negaci a kritiku a druzí viděli vedle jisté přepjatosti a nedostatku citlivosti u této postavy ryzí a upřímnou horlivost pro Království Boží, touhu po nápravě a záchraně duší, neohrožený boj osamoceného jedince, který se pro své přesvědčení a věrnost Kristu nebál ani hranice a před popravou místo zlořečení se za své nepřátele modlil. Dokonce hlavní postava Michelangelo, jakkoli se Savonarolou nesouzní v jeho metodách a názorech na obrodu Církve a společnosti, mnohokrát tohoto mnicha vzpomíná jako člověka autentického, inspirativního a upřímně oddaného Bohu. Braito ve své kritice volá po historické spravedlnosti, považuje Schulzovo vykreslení mnicha za negativní a zkreslené,[10] přičemž postava Savonaroly dílem prostupuje jako osobnost nikoli jednoznačně negativní, slovy další postavy, Nicola Macchiavelliho: osobnost „opravdová“, která je odsouzena k zahynutí mezi davem zbabělých a falešných pokrytců, neustále se vracející do srdce a mysli mladého Michelangela, jemuž v jistých životních situacích chybí ona pevnost a rozhodnost v boji, jakou viděl právě u Savonaroly.

 

Na vášnivé polemiky reaguje Jan Dokulil. V recenzi „Pro a proti“[11] v Akordu obhajuje Michelangelovu postavu, do níž autor „vlil svou bolest, touhu a lásku“[12], chápe také autorovo ztvárnění církve a dodává: „Že měl Schulz úmysl v dalších dílech ukázati svatost Stolce sv. Petra navzdory tomu, kdo na něm nehodně sedí, je pravděpodobné; ba Schulzův styl kontrastů by si toho žádal. […] Co u jiného bylo by jen senzační příkrasou, to u katolíka stává se skladebným prvkem nemalé závažnosti. Neřekl bych, že tím se stala kniha nemravnou a pohoršlivou. Zajisté, kdo se dívá na scény a charaktery zvnějšku, má po ruce snadnou zbraň pro svou nízkou nenávist k Církvi. Ale má se kniha zavrhnout proto, že se najde v knihovně táborových řečníků?“[13] Rovněž otevřená smyslnost není podle něj v knize jen laciným pozlátkem, ale odůvodněným prostředkem výrazu a myšlenky. Kompozice je sice nezvyklá, ale Schulz svou skladbu zvládá, nikde není nudná, je dobře vyprávěna. Dokulil zároveň připomíná, že veškeré soudy, zejména morální, lze stěží vynášet, když je dílo jen nedokončeným torzem. A uzavírá: „Vybral si Schulz umělce pracujícího, trpícího a vítězícího, typ kladný, jakým v jiném řádu je typ světce. […] K čemu se pne jeho láska? Ne k zločinům, milkování, slávě, moci, ale k životu plnému z tvůrčího zápasu.“[14]

 

A jaké tedy bylo přijetí Schulzova románu mezi skupinou spisovatelů kolem Zahradníčkova Akordu? Množství zajímavých reakcí na celou kauzu nacházíme ve stati Mojmíra Trávníčka Kámen a bolest v korespondenci Jana Zahradníčka a Jana Čepa.[15] V dopisech nalézáme stanovisko Skoumalovo, zdrženlivé, ale neodsuzující Zahradníčkovo, nepříliš pozitivní reakce Jakuba Demla, který, ačkoli je právě v tomto období ve sporu s Braitem a kriticky na něj i v textu naráží, v podstatě opakuje jeho výtku vůči románu, když píše: „A poněvadž Kámen a bolest není dokonalé, donošené dítě Umění, může vskutku neblaze působiti na vkus, duši i mravnost čtenářů, zvláště když své nedostatky umělecké nahražuje a vycpává demagogicky stále vhod i nevhod opakovaným odhalováním a akcentováním neřestí vysokých hierarchů.“[16] Zvláště zajímavé je stanovisko Jana Čepa. Trávníček upozorňuje, že oba spisovatelé byli svým původem (Čep prožil dětství a mládí v tradičním, drsném venkovském prostředí, prostoupeném tradičními zvyky a způsobem života, zatímco Schulz byl dítě městské), naturelem (Čep tichý, uzavřený a vyrovnaný, Schulz exaltovaný, extrovertní, libující si v kontrastech a intenzivních výrazových prostředcích), uměleckým vkusem i literárními cíli osobnostmi výrazně odlišnými, v mnohém téměř protikladnými. Vzhledem k těmto skutečnostem Jan Čep Kámen a bolest v podstatě nepřijal, a zaujímal-li k němu smírné stanovisko, činil tak pouze v důvěře k názorům svého přítele Aloyse Skoumala. Čep o románu mj. píše: „Ke mně mluví řečí tak vzdálenou, jako by šlo o nějaké prehistorické kultury avarské nebo čínské.“ – „Co my s tím, teď, tuto chvíli, kdy nám jde o věci nejzákladnější, o prostotu a upřímnost zcela elementární a sebezáchovnou…“ – „Jeho expresionismus se mi zdá poněkud příliš výřečný a ne dost vlastní.“[17]

 

Ne náhodou se monumentální Kámen a bolest, historizující román využívající barokních kontrastů, výrazové expresivity a ornamentalizace, dočkal pozitivní recepce u autora sobě literárně i tematicky blízkého, Jaroslava Durycha, který ve stati o Karlu Schuzlovi, vydané po jeho smrti, říká následující:

 

„Zatím jsme smutni. Torzo Karla Schulze ční vysoko. Nelze ho neviděti, ani od něho odvraceti oči. Bylo nám dáno torzo. I za to díky Bohu. A snad i právě za to. […] nic dobrého se neztrácí. V tom máme svou naději z tohoto paradoxu.“[18]

 

Podali jsme zde jen nástin této složité a zajímavé polemiky, založené na velmi různorodných reakcích předních českých literátů na uměleckou i morální stránku románu Kámen a bolest. Ponechme na čtenáři, aby si sám utvořil obraz ucelenější, kterého není možno bez osobní četby a průzkumu problematiky. Není však sporu o tom, že náměty, které podnítily tak plamennou diskusi, jsou aktuální i v dnešní době.


 

[1] FUČÍK, Bedřich. Rodná krajina básníkova. Triáda, 2003.

[2] V oddílech Život a Tvorba citujeme ze zdroje LEXIKON ČESKÉ LITERATURY, heslo Karel Schulz. Academia, 2003.

[3] FUČÍK, Bedřich. op. cit.

[4] LUKAVEC, Jan. Libri prohibiti – mezi oltářem, srpem a kladivem. ONLINE: http://www.iliteratura.cz/Clanek/26007/libri-prohibiti-mezi-oltarem-srpem-a-kladivem

[5] FUČÍK, Bedřich. op. cit.

[6] LUKAVEC, Jan. op. cit.

[7]  Citováno dle doslovu Aloyse Skoumala. In Karel Schulz. Papežská mše, s. 115.

[8] LUKAVEC, Jan. op. cit.

[9]  BRAITO, Silvestr. Schulz Karel: Kámen a bolest. Na hlubinu, 1943, roč. 18, č. 4.

[10] NOVÁKOVÁ, Ester. Český historický román v období protektorátu. Disertační práce. ONLINE: http://is.muni.cz/th/21335/ff_d/text_kompletIS.txt.

[11] DOKULIL, Jan. Pro a proti. Akord, 1943–44, roč. 11, č. 3–4.

[12] Tamtéž.

[13] Tamtéž.

[14] Tamtéž, s. 118.

[15]TRÁVNÍČEK, Mojmír. Kámen a bolest v korespondenci Jana Zahradníčka a Jana Čepa. In Sdílet věčné. Olomouc, Periplum, 2002.

[16] Tamtéž.

[17] Tamtéž.

[18]  DURYCH, Jaroslav. Torzo Karla Schulze. Řád, 1943, roč. 9, č. 1.


 

 

 

© Te Deum 2013