Rodina a křesťanská výchova v současném světě 6/2007

RODINA A KŘESŤANSKÁ VÝCHOVA V SOUČASNÉM SVĚTĚ

P. Franz Schmidberger

PROBLÉM

Významný švýcarský prelát P. Robert Mäder konstatoval již před šedesáti lety v útlé knížečce Živ buď Ježíš Král: "Neštěstí světa má svůj původ v rodině. Rodina, naše nejpřednější bašta, je ztracena. Rodina přestala být křesťanská, zesvětštěla." Co by řekl dnes, tváří tvář bídě a utrpení, které postihly manželství, rodinu a společnost, nepřátelství v rodinách a astronomickému počtu rozvodů? V USA dosahuje rozvodovost 50 %. V Německu to není o mnoho méně. V Estonsku se rozvádí 76 % všech manželství, to znamená, že ze čtyř vydrží pouze jedno. Trpí tím na prvním místě děti, které si z toho velmi často odnášejí duševní újmy.

Rodinu ale postihlo ještě další zlo: prostředky všeho druhu zabraňující početí (pilulky, nitroděložní tělíska, sterilizace atd.) spolu s potraty, kterých se ročně na celém světě vykoná padesát milionů, což je v průměru sto třicet sedm tisíc brutálně zavražděných dětí denně. Na druhé straně máme umělé oplodňování a manipulaci s nenarozeným životem. V jednotlivých zemích, především v Evropě, jsou již právně uznány svazky osob stejného pohlaví.

29. prosince 2005 zveřejnila Nadace Konrada Adenauera studii, ve které stojí, že německé domácnosti se staly nejmenšími v celé Evropě. Většina Němců žije v současnosti bez dětí. 37 % Němců je svobodných, 34 % žije ve dvou, pouze ve 29 % domácností žijí více než dvě osoby s tím, že v porodnosti připadá na jednu německou ženu v průměru 1,2 dítě. 52 % manželských párů je bezdětných nebo již nebydlí se svými dětmi. Stále více mladých manželských párů nemá žádné děti, ve 20 % domácnostech vychovává dítě pouze jeden rodič a 38 % manželství končí rozvodem. Velmi přesně to vystihl papež Jan Pavel II. ve své posynodální apoštolské exhortaci Ecclesia in Europa ze dne 28. června 2003: "Mezi tolika aspekty, zmíněnými z velké části také na synodu, bych chtěl připomenout ztrátu paměti a křesťanského dědictví, doprovázenou jakýmsi praktickým agnosticismem a náboženskou lhostejností. Proto mnozí Evropané působí dojmem, že žijí bez duchovního zázemí jako dědicové, kteří promrhali odkaz, jejž jim historie předala. [] Tuto ztrátu paměti doprovází jakýsi strach čelit budoucnosti. Vykreslovaný obraz blízké budoucnosti bývá často vybledlý a nejistý. Budoucnosti se víc bojíme, než po ní toužíme. Znepokojujícím znamením tohoto strachu je mimo jiné vnitřní prázdnota, jež svírá mnoho osob, a ztráta smyslu života. Mezi výrazy a plody této existenciální úzkosti je třeba zvláště zařadit dramatické snížení porodnosti, úbytek povolání ke kněžství a zasvěcenému životu a neochotu, ne-li přímo odmítnutí učinit definitivní životní rozhodnutí, a to i v manželství. [] Jsme svědky rozšířené roztříštěnosti existence; převládá pocit osamocení; množí se rozdělení a rozpory. Mezi jinými příznaky tohoto stavu věcí zná dnešní Evropa těžký problém rodinných krizí a selhání samého pojetí rodiny."

Více a více se na rodinu nahlíží jako na přežitek, její místo nahrazují jiné alternativní životní styly: "single" život, život v bytě s několika přáteli, soužití "na hromádce", homo-svazky.

Jsou tato fakta čistou náhodou, nebo za nimi můžeme hledat určitý systém? - Můžeme, musíme za nimi vidět jistý systém! Ti, kteří nesou největší zodpovědnost, byli vůdčími mozky takzvané Frankfurtské školy.

Frankfurtská škola byla seskupením revolučně smýšlejících lidí, kteří v roce 1923 - tedy po I. světové válce - založili Institut marxismu. Později jej přejmenovali poněkud zastřeněji na Institut sociálního výzkumu. Hlavními činiteli Institutu byli Max Horkheimer, Theodor Adorno, Herbert Marcuse, Erich Fromm a Jürgen Habermas.

Jelikož tito lidé byli bez výjimky židé (i když nevěřící a odpadlí od Mojžíšova zákona), odešli ještě před nástupem Hitlera do Švýcarska, aby se po tamějším krátkém pobytu usadili v USA. Po II. světové válce vytvořili dvě skupiny: jedna působila nadále v USA, druhá se vrátila zpět do Německa.

Tito spříseženci si vypočítali následující: Člověk nemůže plně prosadit revoluci pomocí zbraní, jak to proběhlo kupříkladu v Rusku, kde místní revolucionáři uspěli jen z části, zůstali omezeni pouze na Rusko a teprve po II. světové válce rozšířili svůj vliv do východní Evropy, Číny a dalších asijských zemí. Tato revoluce však nevedla k velké světové revoluci, jak bolševici doufali. Ale revoluce může být urychlena zničením kultur, což by vedlo k vykořenění lidí a vytvoření nekulturní materialistické masy bez náboženství a bez morálky. A na tom pracoval Institut pro sociální výzkum - na radikální proměně lidí a společnosti.

Spříseženci si byli velmi dobře vědomi, že revoluci v západní Evropě brání především křesťanství a kultura křesťanstvím vytvořená. Šlo jim tedy zejména o to, aby vymazali z povědomí lidí obraz západního křesťanského člověka: překonat křesťanství, vytvořit postkřesťanskou společnost a Církev učinit zbytečnou.

Vedle křesťanství to bylo společenské uspořádání manželství a rodiny, které odporovalo požadavkům revolucionářů. Proto od roku 1936 začali kulturní revolucionáři s masivním útokem na rodinu s cílem ji odstranit.

Především v USA působili v mnoha oborech na různých univerzitách. Jejich vědecké výzkumy se například zabývaly vlivem hudby na změny lidského vědomí, včetně experimentů s atonální hudbou (tj. hudbou bez klasické harmonie), která vnitřně zraňuje člověka a vzbuzuje v něm ty nejnižší pudy, jako jsou vzpoura a nenávist, a jejím využitím pro možné společenské změny. Dále propagovali myšlenky antiautoritativní výchovy. Stojíme tedy před dokonale propracovaným plánem systematického ničení obrazu křesťanského západního člověka.

...

VÝCHOVA

Lidské dítě je po narození odkázáno na pomoc okolí ve větší míře než ostatní živočichové, a to nejen v tom, co se týče potravy, oblečení a péče o tělo - dítě potřebuje především milující oporu dalších rozumných stvoření, která jsou pro něj duševní výzvou a tím ho stimulují a podporují. To bylo potvrzeno jedním odporným experimentem, ve kterém dali do jakési místnosti kojence a starali se o ně pouze materiálně. Tedy postarali se o výživu, ošacení, čistotu atd., ale neprokázali dětem žádnou náklonnost, žádný úsměv, žádnou lásku, žádné slovo, absolutně nic. Po nějaké době většina z kojenců zemřela. Člověk je tedy v základě odkázán na společenství a především na své bližní.

To bych chtěl ukázat ještě na jednom příkladu. Před zhruba sto lety unesli vlci dvě malé děti. Po letech byly tyto děti opět nalezeny. Vyly podobně jako vlci a samozřejmě neuměly žádné slovo. Mladší z dětí zemřelo krátce po jejich osvobození, druhé dítě se nikdy mluvit nenaučilo. Dítě potřebuje živý kontakt s dalšími lidmi, jinak není schopno plně se vyvinout ve zdravého člověka. Tato podpora ze strany rodičů, zvláště ze strany matky, začíná zrozením. Matka musí své dítě přijmout, musí se radovat ze svého mateřství a stejně jako Nejsvětější Panna vyřkla své fiat Boží vůli, musí svou připravenost vyjádřit i tehdy, když se v první okamžik může další dítě zdát být jen přítěží.

Mladá matka by měla jako křesťanka co nejdříve svěřit dítě, které nosí pod svým srdcem, do péče Bohu, Bohu je obětovat a prosit ho, aby na dítěti naplnil svou vůli. Přijímá obtíže těhotenství stejně jako porodní bolesti. Také zde bych uvedl příklad: Při jednomu pokusu dali ovci, která měla těsně před vrhem, utišující prostředky. Po vrhu však ovce mláďata nepřijala. Porodní bolesti pravděpodobně vyvolávají mateřský instinkt nebo jej při nejmenším podporují, což ovšem neznamená, že by měl být každý utěšující prostředek zakázán. Avšak mělo by se s ním zacházet obezřetně, neboť Bůh naší pramáti Evě po jejím pádu určil mj. za trest rodit děti v bolestech (Genesis 3, 16).

Matka by měla pamatovat na to, aby dítě co nejdříve po porodu přinesla ke křestnímu prameni. V dnešní době to musí být rodinám neustále opakováno, neboť příliš často čekají, až se sejdou všichni strýčkové a tety, aby se mohla konat správná rodinná oslava. To ale samo o sobě není obsahem a cílem křtu. Smyslem je přivést dítě k Bohu, učinit z pohana křesťana, z hříšníka spravedlivého - toto malé stvoření se stane chrámem Ducha Svatého, údem těla Kristova, dědicem nebes. Dokonce i dnes hrozí dětská úmrtnost, a proto rodiče, kvůli jejichž nezodpovědnosti nebude jim svěřené dítě nikdy patřit na Boží Trojici, ponesou strašný úděl!

Děti vyžadují čas, bezpečí, teplo domova a lásku. A láska se nevyjadřuje jen city, ale daleko více v postojem, který ti druzí zaujmou: "To je dobře, že tu jsi!" Je to přijetí druhého jako člověka, přijetí v lásce, vyjádření náklonnosti k němu, prokázání dobrodiní a vlídnosti.

Když děti vyrůstají, má pro ně důležitý význam kontakt s přírodou, s květinami, stromy, zvířaty, horami a jezery, díly našeho Stvořitele. Dnešní doba, která je ve znamení techniky a strojů, studeného prospěchářského myšlení nevidí ani zákony přírody a její krásu, ani za ní stojící Boží moudrost. Modernímu člověku chybí úžas a pohled, jeho duše je chudá a zmrzačená.

Před nějakou dobou mi jeden přítel, který hospodaří na malém statku, vyprávěl, jak jeho rodina o prázdninách hostila děti z Berlína. Tyto děti s údivem a hrůzou zjistily, že mléko nepochází od mlékaře, ale od krávy, že vajíčko není z obchodu, ale ze slepice. V jedné z našich škol v USA chovali prasata. Když je vykrmili, zabili je. Některé děti se zpočátku bály dát do úst maso z těchto špinavých zvířat - maso z obchodu jim připadalo čistší a lepší. Teprve nesmělá ochutnávka je přesvědčila, že se jedná o stejné maso a že to z doma chovaných prasat chutná dokonce ještě lépe! To přivedlo malé "měšťáky" na myšlenku, že by si mohli doma v garáži vykrmit několik vlastních prasat

Velkým obohacením pro dítě je, když může mít své vlastní zvíře, ať už je to králík, koza, ovce nebo křeček. Znamená to, že dítě musí zvíře každý den pravidelně krmit, ne jen jednou týdně na dalších šest dní dopředu nebo podle nálady a chuti. Pravidelně musí uklízet stáj nebo chlívek a udržovat je v čistotě. Tím se dítě učí pravidelnosti a pořádku, učí se myslet na povinnosti, vede se k ctnostem trpělivosti a vytrvalosti.

Práce je při formování dětí nenahraditelná, jelikož hraje důležitou úlohu v lidském životě. Vyžaduje plánování a prozíravost, námahu a cílevědomost, obětavost a nasazení, píli a vytrvalost. Práce je znamenitá fyzická a duševní terapie.

Člověk je někdy otřesen, když vidí, jak dnešní mládež - i v tradičních katolických kruzích - postrádá jakýkoliv smysl pro pořádek, rozdělení dne, smysl pro plánování a jakoukoliv osobní disciplínu. Co je ale nejhorší, nedostává se jim tím ani smyslu života. Žijí v chaosu: jedí, když se jim zrovna chce, jdou spát, když se jim chce, vstávají, jak se jim zachce, chodí do kostela, pokud jsou ještě aspoň trochu praktikujícími katolíky, kdy se jim zachce.

Děti proto musí být vychovány k smyslu pro povinnost. Také zde uvedu příklad: Když byla v roce 1982 založena škola Dona Bosca v Brilon Waldu, dostalo každé dítě malý záhonek, o který se muselo starat. Bylo poučné podívat se na tyto záhonky jako na obraz dětské duše: jedny záhonky byly udržované a osazené, druhé opuštěné. Každé dítě přestavělo záhonek podle své vlastní fantazie a možností. Když dítě opouštělo školu, mělo předat svůj záhonek dalšímu dítěti. Za tím stála myšlenka předávání něčeho rozpracovaného, lidské tradice a dědictví.

Tak se děti učí právu a povinnostem a jejich vzájemným souvislostem. Dnešní člověk zná jen práva, požadavky, nároky. Nemyslí na povinnosti, na nasazení se pro druhého, na službu druhému. Práva ale vyplývají z povinností, a ne naopak! Pokud dnešní egoista nedostane to, co chce, vezme si to násilím sám, a možná, že i požene své rodiče před soud.

Dítěti se také musí vštípit smysl pro čest, úctu k sobě samému i druhým. Vzhledem k tomu, že rodiče jsou zástupci Boží autority, neměly by je děti oslovovat křestními jmény. Takový zvyk těžce podkopává rodičovskou vážnost. Děti by se na rodiče měly obracet oslovením "tati" a "mami" nebo "otče" a "matko". To samé platí i pro zetě a snachu ve vztahu k tchánovi a tchyni.

Ve výchově musí být laskavost a přísnost harmonicky vyvážené. Pokud je dítě neposlušné, umíněné a drzé, pokud sousedovi rozbilo okno, musí být potrestáno. Dítě intuitivně cítí nápravný rozměr trestu, pokud je spravedlivý. Trest musí vést především k dobru dítěte, nesmí vycházet z afektu, nesmí být nespoutaným výbuchem hněvu jednoho z rodičů. Musí být ve spravedlivé míře. Přehnaná tvrdost zanechává škody na duši dítěte. Ovšem dnešní nebezpečí spočívá v antiautoritativní, změkčilé a liberální výchově, která dětem vše povolí, vše nechá projít, nikdy nevolá k odpovědnosti a tím člověka činí neschopným pro křesťanský životní zápas.

Také Písmo svaté zdůrazňuje potřebu trestat děti, protože i po křtu v nich zůstávají neuspořádané sklony, které musí být překonány a přemoženy. Zde několik příkladů z Knihy Sírachovcovy:

"Máš syny? Vychovávej je a od mládí ohýbej jejich šíji. Máš dcery? Pečuj o jejich bezúhonnost a nebuď k nim málo náročný."

"Kdo miluje svého syna, má na něho stále připraveny důtky, aby z něj měl nakonec radost. Kdo kárá svého syna, bude mít z něho prospěch a mezi známými se jím bude chlubit."

A ještě nakonec verš z Knihy přísloví:

"Kdo šetří hůl, nenávidí svého syna, kdežto kdo jej miluje, trestá ho včas."

Nemluvíme zde o týrání dětí, ale o odměně a trestu, které si člověk zaslouží po dobrém nebo zlém činu. Děti mají velmi vyvinutý smysl pro spravedlnost, na který musí rodiče vhodně reagovat. Kdo tedy splní svému dítěti všechna přání, vše mu dovolí, vzdá se rodičovské autority nebo dítě rozmazluje, ten své děti nemá rád. Jeho výchova bude mít katastrofální následky, neboť vychovává tyrany a egoisty, lidi, kteří vidí jen samy sebe, kteří nikdy neustoupí, nikdy neodpustí, nikdy svá přání nepotlačí, jedním slovem lidi neschopné pro společnost.

Rodiče vychovávají své děti podle Božích příkazů. Vychovávají je pro Boha. Jsou zástupci Boha a musí je tedy vychovávat podle jeho vůle a pořádku. Děti nejsou neomezeným vlastnictvím rodičů. Rodiče si nemohou ze svých dětí dělat kamarády na hraní a již vůbec ne své hračky! To neodpovídá Božímu pořádku.

Dětí musí být vychovávány a posilovány pro křesťanský život. Musí být na tento život připraveny. Ten obsahuje mnohonásobné výzvy: práci, námahu, úspěch i neúspěch, chválu i pokárání, štěstí i neštěstí, radost i slzy. V každém případě je křesťanský život boj, ve kterém se člověk musí osvědčit a vést ke spáse svou duši. Pro tento boj musí být děti a mládež vyzbrojeni.

Mají-li děti poslouchat, pak musí být již od nejútlejšího věku vedeny k úctě k rodičovské autoritě: "Tatínek to řekl, proto to musíš udělat." S tím, jak děti vyrůstají, musí být tento jednoduchý autoritativní argument podepřen rozumným důvodem: "Musíš udělat to a to, protože je to dobré, protože je to Bohu milé a pro bližní potřebné, protože ti to přibližuje cíl." Čím je dítě mladší, tím více působí autoritativní argument, čím je starší, tak argument rozumový - oba dva však patří nerozlučně do celkového procesu výchovy.

Každý dobrý pedagog chápe význam důslednosti ve výchově: život je důsledný, někdy je ve své důslednosti velmi tvrdý. Dítě se musí naučit nést důsledky svých skutků. Když spáchá něco špatného a po trestu pláče, je pro něj velmi škodlivé, je-li hned zahrnuto polibky a objetími. Když urazí matku nebo otce, musí poprosit o prominutí, dříve než je mu prokázána plnost rodičovské lásky. Shrnuto a podtrženo: To dobré si vždy zaslouží odměnu, alespoň slovy chvály, to špatné musí být potrestáno, alespoň pokáráním.

Výchova se musí soustředit na celého člověka, to znamená člověka, jak se nám jeví, jako společenskou bytost s vlastním tělem a duší a také s padlou přirozeností po prvotním hříchu. Je důležité vychovávat tělo pomocí tělesných cvičení a posilování, skrze práci a vhodný sport.

Daleko důležitější je však duše se svými jednotlivými mohutnostmi - rozumem, vůlí a světem emocí. Rozum dítěte čeká na osvícení, formování a na vývoj. Čtení, psaní, počítání a učení se nazpaměť, to vše je součástí výchovy. Ještě důležitější je formování vůle ke statečnosti, vytrvalosti a charakteru k upřímnosti a poctivosti, k píli a námaze.

Člověk, a zvláště dítě, není žádnou uzavřenou monádou, jak kdysi Leibniz nazval člověka, ale společenskou bytostí, kterou společnost také spoluutváří, a tudíž by měla ve společnosti vyrůstat. Proto je pro děti důležitá a vhodná škola. Dítě potřebuje kamarády, se kterými si může hrát, přátele, v jejichž společnosti odkryje své schopnosti, se kterými může ledacos podnikat a u kterých také může narazit na odpor a nepochopení, kdy musí uplatnit "hoblík, pilník a dláto" , aby bylo schopno zvládnout budoucí život, ve kterém ne vždy jde všechno zlehka.

Od prvotního hříchu našich prarodičů Adama a Evy je lidský rozum zatemněn, vůle netíhne k dobrému, ale příliš často směřuje ke zlému, duševní schopnosti jsou oslabeny, panuje v nás trojnásobná žádostivost rozumu, vůle a mysli.

Skrze křest se člověk znovu narodí pro nadpřirozený život, rány dědičného hříchu se zmenší, ale úplně nezmizí. S touto padlou lidskou přirozeností máme ve výchově každý den co do činění. Pouze skrze spásu a milost spásy se po opravdovém křesťanském životě uzavírají rány na duši. Proto křesťanská výchova potřebuje nadpřirozené prostředky: modlitba za dítě a s dítětem, oběť rodičů, zvláště matky, povolání dítěte k duchu této oběti. V našich rodinách musí být naprostou přirozeností neustále dětem opakovat: "Děláš to a to z lásky k Ježíši; přinášíš tuto malou oběť pro radost našeho Spasitele; vzdáš se toho a toho, aby ses připodobnil ukřižovanému Spasiteli."

Samozřejmě, že ve výchově hrají nejdůležitější roli svátosti, zvláště častá svatá zpověď a časté svaté přijímání. Těmito dvěma prostředky vytvořil sv. Don Bosco z mnohdy zpustlých chlapců schopné křesťanské muže a dokonce i světce.

Papež Pius XI. píše ve své encyklice Divini illius magistri ze dne 31. prosince 1929 o výchově toto: "Nikterak nelze zapomínat, že křesťansky má být vychováván celý člověk, v němž duše a tělo tvoří jednu přirozenost, se všemi schopnostmi duševními i tělesnými, přirozenými i nadpřirozenými, jak ho poznáváme rozumem i ze zjevení. Celý člověk poklesl z původní dokonalosti a Kristus jej vykoupil a zase mu vrátil nadpřirozenou důstojnost, aby byl zase přijat za dítě Boží, ale přece mu nevrátil mimořádné dary, které měl před pádem, totiž nesmrtelnost těla, duševní rovnováhu a neporušenost ducha. A tak zůstaly v člověku rány, jež zasadila lidské přirozenosti Adamova vina, především slabost vůle a nezřízená žádostivost duše.
Věru bláznovství spjato jest se srdcem pacholete, ale metla kázně jej vyžene'. Od dětství je nutno potlačovat zlé náklonnosti vůle a pěstovat dobré a hlavně naplnit dětskou mysl učením Božím a posilovat ducha milostí Boží. Kdyby pomoci milosti Boží nebylo, nikdo by nemohl zvládnout svou žádostivost, ani by nebylo možno přivést k naprosté dokonalosti výchovu poskytovanou Církví, již Kristus natolik vybavil božskou naukou a svátostmi, aby byla skutečnou učitelkou všech lidí."

(Celý článek najdete v časopise Te Deum č. 6/2007)

Přepis přednášky P. F. Schmidbergera, která se konala 6. listopadu 2005 na priorátu Sv. Josefa ve švýcarském městě Littau.
Přeložila Anežka Kindlerová.